Prosinec 2003

Sovětské zásluhy na zasvinění moří

Ota Ulč

Zásluhy jak dřív sovětské, tak později ruské, jsou značné. Přítel Jan Beneš mi právem vytknul takové opomenutí v článku o ekologickém vandalství. Učinil jsem tak jen s ohledem na délku textu. Teď se tedy pokusím polepšit podrobnějším sdělením.

Rozlišujme činy obtížně odvratitelné a činy úmyslné, i když jen třeba z lajdáctví či nedbalosti. Do té první kategorie patří nukleární ponorky, s výjimkou expedic do vesmíru ten prý nejkomplikovanější a nejobtížněji zvládnutelný vynález. V roce 1989 - onen historický annus mirabilis s rozpadem vědecký socialismus budujících režimů - těchto ponorek bylo všeho všudy v provozu 367, z nichž víc než polovina (195) byla sovětská. První jejich ztráty zaznamenány v šedesátých letech. V osmdesátých letech podle údajů washingtonského Institute for Policy Studies a organizace Greenpeace, došlo k 60 incidentům se smrtelnými následky, způsobených buď kolizemi, ohněm či únikem radioaktivního záření. V roce 1983 v pacifických vodách v blízkosti Kamčatky šlo ke dnu nukleární plavidlo se stočlennou posádkou. V roce 1986, 500 mil na východ od Bermud, sovětská ponorka s 16 nukleárně vybavenými raketami dlouhého doletu explodovala a rozlomila se na dvě půlky. A na dně došlo k rozházení prozatím největšího množství důkladně poškozeného vojenského nukleárního materiálu.

To byl jeden ze závěrů mezinárodního sympozia v St. Petersburgu v únoru 1994. Čelný odborník Dr. Nikolaj A. Nosov potvrdil únik zkázonosného plutonia a uranu. V roce 1989, 300 mil od norského břehu, ponorka Komsomolec, experimentální typ, tehdy jedno z největších vojenských tajemství, se s torpédy a jadernými hlavicemi potopila do hloubky tří mil. Pět let poté se skupině ruských odborníků, vedených D. Anatolijem M. Sagalevičem na výzkumné lodi Akademik Keldyš, podařilo materiálem z gumy a titania v hlubinách utěsnit, zapečetit devět otvorů, kudy z korodujících torpéd unikal radiaktivní materiál. Zpravodajská služba NATO všeho všudy potvrdila existenci 9 nukleárních reaktorů a 50 jaderných zbraní na dně oceánů. Světová média prozatím věnovala nejvíc pozornosti katastrofě, která v roce 2000 postihla ponorku Kursk se ztrátou 118 členů posádky.

K odvratitelným škodám nadále přečasto dochází. Nepřekvapuje, že nejvíc starostí projevuje Norsko, jediný skandinávský stát v členství NATO a nepříjemně blízký soused ruského medvěda. Po maléru v Černobylu došlo v Norsku ke zřízení organizace Bellona, zabývající se ochranou životního prostředí. Její ředitel Thomas Jandl měl v říjnu 1998 ve Washingtonu (v Kennan Institute for Advanced Russian Studies) zajímavou přednášku, v níž jsme se dozvěděli: Bellona soustřeďuje svůj zájem na severozápadní Rusko, vody v blízkosti poloostrova Kola, populární oblast ruského ponorkového pohybu a též místa, kde se zbavovat radioaktivního odpadu. Alexander Nikitin, bývalý kapitán nukleární ponorky a též nukleární inženýr, se zúčastnil na vypracování zprávy o problémech a počínání této flotily. Tehdejší ruské úřady ho obvinily z velezrady, nicméně Bellonu podpořili někteří odvážní členové dumy, ruského zákonodárného sboru.

Ohrožené jsou zejména oblasti v Barentsově moři a v moři Kama, obě bohatá rybářská loviště. A právě ty se staly největší skládkou radioaktivního materiálu, zejména v šedesátých a sedmdesátých letech. S touto ekologickou devastací se pokračovalo až do roku 1991, jak potvrdil ve své zprávě Andrej Zolotkov, ruský zákonodárce, původním povoláním inženýr, specialista v záležitostech radiace, který byl dřív zaměstnán ve státním podniku, vybaveném flotilou ledoborců. A právě ty se značně podílely na zbavování se tisíců kontejnerů s nebezpečným materiálem. První ledoborec na nukleární pohon jménem Lenin (ovšem) postihla fatální nehoda v roce 1967. Podle Zolotinových informací je v mělkých vodách v blízkosti Novaja Zemlja - končiny nukleárních pokusů v padesátých letech - potopeno 12 nukleárních reaktorů, včetně jedné další nukleární ponorky. Po rozpadu Sovětského svazu, řada dalších svědků potvrdila Zolotinova tvrzení. Zástupci norské vlády se setkali s ruskými environmentalisty, kteří souhlasili s oprávněností obav. Následovalo vyslání vědecké expedice expertů z šesti států na ruské lodi zmapovat místa, kde se potápěl nukleární odpad.

Mezinárodní dohoda (London Convention) v roce 1972 podepsaná 71 státy, zcela zakázala podmořskou skládku vysoce radioaktivního materiálu, kdežto materiál méně (low level) radioaktivní dovolila pohřbívat v hlubinách větších než 1.000 stop (3 stopy = necelý 1 metr). Jenže hloubka moře Barentsova a Kara, kde ke skládce pravidelně docházelo, se pohybovala v rozmezí 200 až 1.000 stop. K signatářům se se zpožděním několika roků připojil i Sovětský svaz, aniž si dělá příliš starostí s dodržováním svých svatosvatých závazků. Například v říjnu 1993, době Jelcinova prezidentování, ruský tanker, cisternová loď TNT-27 s nákladem 900 tun radioaktivního materiálu, vyplula z ponorkové základny na Dálném východě směrem k japonskému Hokkaidú. Přiblíživší se loď Greenpeace naměřila radiaci sedmdesátkrát převyšující povolenou normu. Provinilý tanker vodními děly odháněl nepříjemného svědka a veškerý nebezpečný náklad do moře bez zábran či pokusů o nějakou omluvu vyházel. Následoval ostrý diplomatický protest, jen potvrzující opětovanou zkušenost, že velkou je pošetilostí spoléhat na čestné slovo Moskvy. V zápětí došlo k iniciativě pozměnit londýnskou dohodu a nahradit ono dobrovolné moratorium totálním závazným zákazem. Tolik tedy ke kálení ruského medvěda do moří a oceánů, společného majetku nás všech.