Prosinec 2003

UDÁLOSTI (od 16. října do 19. listopadu 2003)

Bohumil Doležal

Speciální rubrika pro zájemce o denní události z České republiky i ze světa. Ve dnech, kdy v České republice vycházejí běžné deníky, tedy mimo neděle a státní svátky, komentuje pro vás každodenní dění politolog Bohumil Doležal.

Bohumil Doležal

Čtvrtek 16. října

Madeleine Albrightová měla původně vystoupit v nedělní Sedmičce v TV Nova. Měla se tam “střetnout” s Petrem Pithartem (to by byl jistě souboj, až by chlupy lítaly!). Přestože jí Nova vyšla takto vstříc a postavila proti ní víc než sparingpartnera, exministryně nakonec dala přednost České televizi (ČT) a pořadu Michala Prokopa “Krásný ztráty”, kde bude besedovat, respektive filozofovat a melancholicky vzpomínat s Václavem Havlem. Nepochybně se v těch věcech angažovala řada dobrovolných poradců z české strany.

TV Nova to má špatné: jede po ní ministr pro informace Dostál, a teď nejspíš fouká vítr až ze samého vrcholu českého intelektuálního Olympu. Po odchodu Železného se bude kdekdo snažit dostat nejsledovanější českou televizi pod kontrolu a použít ji jako pro mašinku na růst vlastních politických preferencí. Jenže, když Nova přestane produkovat občas mírně přisprostlý bulvár a stane se např. hlásnou troubou globální ušlechtilosti, ztratí všechny diváky.

Poslanec KDU-ČSL Janeček a další navrhli rozšířit státní svátky ČR o Den památky obětí komunistického režimu. Měl by se slavit 27. června, v den, kdy byla kdysi popravena Milada Horáková. Komunistická poslankyně Guntová podala pozměňující návrh: má jít o “Den památky obětí studené války”. Tedy Horákovou nepověsili žádní bolševici, ale prostě “studená válka”. Tak se to nějak přihodilo. Janeček nato položil otázku, co paní poslankyně (civilním povoláním učitelka dějepisu) učí naše děti. Otázka je skoro zbytečná, lze si to barvitě představit. Komunisté žádají, aby se Janeček za tu otázku omluvil. Kdyby drzost nadnášela, musely by být lavice komunistických poslanců ve sněmovně umístěny na stropě.

Návrh rozpočtu prošel ve sněmovně prvním čtením, těsnou, ale dostatečnou většinou. Zdá se že se Špidlova vláda už se svou převahou jednoho hlasu naučila zacházet. Pokud rozpočet projde, bude to dobře. V současné době si u nás nelze představit jinou než špatnou vládu. A tato vláda je ze všech špatných představitelných vlád ještě ta nejlepší.

František Oldřich Kinský prohrál u odvolacího soudu s konečnou platností první majetkový spor. Prohrál ho ovšem proto, že sporný majetek byl po roce 1989 zákonem přidělen ženskému církevnímu řádu, a soud nemá možnost měnit zákony. České soudnictví se tedy zatím ještě na případu Kinský definitivně neodepsalo, soudkyně, která při rozhodovala, mohla sotva dospět k nějakému jinému závěru.

Správní rada česko-německého fondu budoucnosti zamítla návrh sudetoněmeckých sociálních spolků na odškodnění nejhůře postižených obětí vyhnání. Proti byli všichni čeští zástupci a dále německý spolupředseda rady Bilstein a Antje Vollmerová.

Pátek 17. října

Václav Klaus využil Špidlovy a Svobodovy nepřítomnosti, navštívil poslaneckou sněmovnu a podrobil drtivé kritice vládní politiku. Je neuvěřitelné, k jaké dokonalosti dokáže rozvinout nectnosti svého předchůdce.

Nová rezoluce Rady bezpečnosti (RB) OSN o Iráku znamená velký úspěch pro USA. Je zajímavé sledovat rozpačité zamlouvání této skutečnosti v zahraničních rubrikách našich dvou předních levicových deníků (Lidové noviny, Mladá fronta Dnes). To, že si Německo, Francie a Rusko vymínily, že nepošlou do Iráku ani vojáky, ani finanční pomoc, je jakési opožděné trucování a dobrou pověst ve světě jim to neudělá. Nicméně osa Paříž – Berlín – Moskva o sobě dala znovu vědět.

Michal Klíma píše v Lidových novinách: “legitimita prezidenta je přímo úměrná způsobu jeho volby”. A připomíná, že Klause zvolili poslanci těsnou většinou o dva hlasy až ve třetí volbě. Chtěl bych připomenout jednoho jeho předchůdce, který byl naposled zvolen těsnou většinou jednoho hlasu, když byl předtím jeden jeho zvlášť agresivní poslanecký oponent vsazen na dobu volby do šatlavy. Posunuli jsme se tedy od volby většinou jihoamerického typu k volbě většinou těsnou.

ODS navrhuje odškodnit oběti okupace v srpnu 1968, případně jejich pozůstalé: jde údajně – podle ODS - o 72 zabitých, 266 těžce a 436 lehce zraněných. Doufejme, že mezi nimi není žádný Sudeťák (teď se i českým, resp. československým občanům německé národnosti, tj. těm, kteří směli zůstat, říká Sudeťáci). Mohlo by jít o průlom do Benešových dekretů.

Sobota 18. října

V rozhovoru pro Právo se místopředseda ODS Zahradil se ohrazuje proti tomu, že Špidla nařkl jeho stranu z haiderizace: “Když ale mluvíte o haiderizaci, musím říci, že ten termín, který pan premiér doufám použil jen jako metaforu, považuji za velice nebezpečný, neboť implikuje, že kdokoli nesouhlasí s nějakým aspektem evropské integrace, je extremista.” Přitom zrovna národovci jako Zahradil označují za extremistu kdekoho, kdo “nesouhlasí s nějakým aspektem” jejich agresivní šovinistické ideologie. A pokud pan Zahradil u nás žádného Haidera nevidí, je to svým způsobem pochopitelné a chtělo by to jen jedno: postavit se před zrcadlo. Český haiderismus made in ODS je ovšem v rámci naší tradice povýtce humanistický a demokratický: je to haiderismus s lidskou tváří.

Menší církve nechtějí jít pod Mareše, píše Právo. Jako vždy je za prvé třeba si článek přečíst a za druhé vzít v úvahu, co v něm není. Z menších církví vítají přechod Českobratrská církev evangelická (největší z nich), Slezská evangelická církev a Starokatolická církev. Odmítají ho Apoštolská církev, československá církev husitská, Federace židovských obcí, Unitáři a Pravoslavná církev. Adventistům a Jehovistům je to jedno, Křesťanská společenství se zatím nevyjádřila a některé malé církve (např. Církev bratrskou) článek vůbec nezmiňuje. Seriozní titulek by tedy byl “Některé menší církve nechtějí jít pod Mareše”.

Náčelník generálního štábu Štefka by zjevně rád doplnil budoucí profesionální armádu dobrovolnými zálohami o síle cca 4000 mužů. Zálohy by se podrobovaly pravidelným krátkým ročním cvičením. To je jistě krok správným směrem, je otázka, zda se dá na základě úplné dobrovolnosti získat tolik lidí a zda ten počet stačí.

Prezident Klaus prohlásil, že jeho vystoupení v parlamentě nebylo útokem na vládu. Prý jenom identifikoval tři vážné problémy naší země, nikoli vlády. Bohužel, jedním z těch vážných problémů je podle Klause činnost Špidlovy vlády. Je zvláštní, jak prezident podceňuje inteligenci svých poddaných.

Pondělí 20. října

Prezidentské volby v Ázerbájdžánu byly završeny masovými demonstracemi a hromadným zatýkáním. Zvolen byl syn dosavadního prezidenta a někdejšího Brežněvova aparátčíka (údajně “liberálního”) Ilchlam Alijev, a to většinou pouhých 79,5% hlasů. Šéf opozice už je za mřížemi, na opozičního prezidentského kandidáta to nejspíš čeká. Novopečenému prezidentovi už stačili blahopřát prezidenti Putin a Chirac. Chirac Putina přetrumfl a Alijeva rovnou pozval do Francie. Osa Paříž - Moskva je opět o něco viditelnější (a hrozivější).

Mladá fronta Dnes zpovídala krajské hejtmany ohledně příjmů. Někteří byli velmi vzpurní. Např. západočeský Zimmermann odmítl uvést výši svého platu “na který se mu”, jak uvádí MfD, “skládají daňoví poplatníci”. To je bolševická argumentace: pan Zimmermann platí daně jako kdokoli jiný, je tedy taky daňový poplatník a jako takový se skládá na výši svého platu. Podobně se za mých mladých let argumentovalo, že studenti a “kumštýři” žijí z peněz poctivých pracujících, aby se jim dalo najevo, že je pracující (synonymum pro aparát ÚV KSČ) jen trpí a svou velkorysou podporu jim mohou kdykoli odejmout. Fuj.

Dalajláma a Havel zahájili konferenci o Tibetu. Setrvali v rozhovoru a v meditaci, jimž předcházel tradiční ceremoniál, kdy dalajláma přehodil Havlovi přes ramena bílý plášť. Na fotografii v Mladé frontě Dnes jsou oba vyobrazeni, jako kdyby spolu kráčeli k oltáři. Je zjevné, že Havel zneužívá toho nešťastníka, kterému zjevně nemůže nijak pomoci, k tomu, aby si udržoval popularitu v intelektuálních kruzích.

Jiří Franěk protestuje v Právu proti výroku Karla Kühnla, že církve jsou nedílnou a rozhodující součástí našeho duchovního života. Tvrdí, že prý je to urážlivé vzhledem k ateistické většině české společnosti. Není třeba být tak citlivý, je to jen nepřesné. Nepřesné, mírně řečeno, je i to, co Franěk sám navrhuje jako rozhodující součást našeho duchovního života, totiž kultura, zvlášť když pod ní rozumí “matčinu ukolébavku, říkanku a rozpočítávánky vesměs lidového původu … Erbenovy pohádky, kouzelnou knížku dětských básniček od Františka Hrubína a Jiřího Trnky, Ferdu Mravence a Lovce mamutů, foglarovky”. Věci buržoazního původu jsou zjevně vynechány. Pan Franěk zapomněl pouze na Hurvínka a Spejbla, Pyšnou princeznu, Císařova pekaře a Pekařova císaře, Rýbrcoula, Rumcajse a Nemocnici na kraji města. Ani s kulturou v tomto smyslu to není jednoduché.

Premiér Špidla se ohradil proti Klausovu vystoupení ve sněmovně: "Je mi zcela cizí představa prezidenta jako hlavy neformální politické strany prosazující se proti vládě a demokraticky zvolenému parlamentu. Je mi cizí představa prezidenta-mentora," prohlásil. Premiér Špidla má v této věci pravdu.

Úterý 21. října

Podle průzkumu veřejného mínění, pořízeného STEM, mají největší veřejnou podporu ODS a KSČM. Preference ODS jsou setrvalé, komunistické pozvolna, ale stále stoupají. Naproti tomu sestup ČSSD se nezastavil ani poté, co získala bez problémů důvěru v poslanecké sněmovně. Vláda zvolila tu nejhorší cestu: dělá reformy, které nejsou ani dost malé na to, aby nikoho nerozzlobily, ani dost velké na to, aby něco do budoucna opravdu spravily. Nechová se ani oportunisticky, ani prozíravě s ohledem na delší časovou perspektivu. Výsledkem může být po příštích volbách přechod na systém dvou politických stran, ODS a KSČM. Významné je, že až se odehraje, bude tu jakýsi svorník, spojující celou politickou scénu, po němž volá prezident Klaus: obdobně, vlastně skoro totožně definovaný “národní zájem”. Komunisté jsou v šovinismu i populismu důslednější než ODS (mají s tím zkušenosti a mohou si to dovolit). V systému dvou stran se strany u moci střídají. Tak se dostanou po čase do pozice vládní strany komunisté a nepozorovaně přejdeme od systému dvou stran k systému strany jedné.

Vláda odložila projednávání novely listiny základních práv a svobod a trestního zákona. Novely mají umožnit vydávání českých občanů k trestnímu stíhání do zemí EU. Ke schválení je zapotřebí v případě listiny ústavní většina, ODS návrh dosti tvrdě kritizuje. Proto vláda hodlá z novely listiny vypustit to, co tam původně bylo navíc, totiž ustanovení o vydávání českých občanů Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu, mezinárodním trestním tribunálům zřízeným OSN a ustanovení o vydávání českých občanů k trestnímu stíhání či k výkonu trestu do států mimo EU. Tato úprava původního vládního návrhu je ovšem rozumná, zmíněné mezinárodní instituce jsou problematické, OSN je organizace nespolehlivá a málo důvěryhodná a vydávání mimo státy EU zbytečné.

Klaus podrobuje drtivé kritice úřad ombudsmana. Nejdřív jej označil jako trafiku, což je vůči dr. Motejlovi osobně urážlivé. Pak mu napsal dopis, kde ho ujišťuje, že mu nejde o jeho osobu, ale o úřad, který je prý velmi obtížně definovaný, umělý, se spornými kompetencemi. Před jeho zřízením fungovaly jako “ombudsman” všechny vrcholné státní úřady ČR. Na kritice může něco být, úřad je výrazem nedůvěry v tradiční demokratické mechanismy. Jen nechápu, proč se do toho prezident plete, úřad nemůže zrušit, jeho iniciativa je zbytečná a vyrábí zbytečný konflikt navíc. Klaus se podle svého zvyku chová se jako snaživý a agresivní Besserwisser, jehož rozkoší je poučovat, peskovat, do všeho strkat nos a nutit až k pláči. Celá věc by se ovšem dala vyřešit ke Klausově spokojenosti: tak, jako za bolševismu byla sloučena funkce prvního tajemníka strany a prezidenta, je třeba sloučit funkci ombudsmana a prezidenta. Pochopitelně v osobě Václava Klause. “Ombudsman a prezident Václav Klaus” – nepřipomíná vám to něco?

Profesor Miroslav Barták na České zemědělské univerzity při jedné ze svých přednášek podle MfD prohlásil: “Najměte padesát cikánů… Ani kdybyste jich najali tisíc, nebude vám to nic platné. Oni stejně pracovat nebudou a budou se flákat.” To je jednak nespravedlivé a jednak je to třeba symetricky doplnit: A zkuste na tutéž práci najmout padesát Čechů… I kdybyste jich chtěli najmout jen pět, nepodaří se vám to.

Pokud jde o svobodu tisku, octla se ČR letos v čestné dvanácté pozici světového pořadníku. Přitom ještě loni jsme byli až jednačtyřicátí. Žebříček sestavuje organizace Reportéři bez hranic, zjevně jakási Greenpeace žurnalistického životního prostředí. Hrozně by mě zajímalo, jaká jsou kritéria, pokud se u nás za poslední rok něco změnilo, změnilo se to spíše k horšímu, tento trend ostatně probíhá už několik let. Vlastně jedno kritérium se dá tušit: totiž účast v boji proti americkému imperialismu. Protiamerické štvaní se v našem tisku od loňského roku zdárně rozvinulo: bojuje v Mladé frontě Dnes Petr Pravda, Milan Vodička a Michal Mocek, v Lidových novinách Pavel Máša, v Právu tradičně skoro všichni.

V České lékařské komoře (ČLK) probíhá perestrojka naruby. Jihomoravská krajská rada navrhla prodloužit funkční období funkcionářů ze čtyř let na pět a umožnit, aby prezident mohl být zvolen i po třetí za sebou. Prezident (dr. Rath) s tím velkoryse souhlasí: omezení nemá oporu v zákonu o komorách a zákon nelze měnit podzákonnou normou. Navíc je toto omezení nedemokratické, protože lidem zamezuje svobodu volby (jak demokratické to bylo za bolševismu! Každý mohl být zvolen – a nejenom mohl, ale dokonce i byl – třeba padesátkrát za sebou). Předkladatelé sami svůj návrh zdůvodnili potřebou zajistit hladké fungování ČLK v rozechvělé době kolem vstupu ČR do EU. Co všechno si lidé nevymyslí! Kverulanti z Prahy 5 navrhli omezení v případě prezidenta (a viceprezidenta) zachovat, jejich návrh nebyl po zásluze projednáván, měl formální chyby. Demokracie v ČLK má už zcela běloruské parametry. České zdravotnictví je v krizi, vláda je v této věci zcela zjevně úplně neschopná a lékaři jsou právem nespokojeni. Nicméně vedení ČLK a jmenovitě dr. Rath jim dělá v poslední době (dr. Rath od samého začátku) soustavnou a ukrutnou ostudu. Je opravdu zapotřebí – a je politicky prozíravé – se takhle kompromitovat před veřejností?

Středa 22. října

Celý národ zachvátila recidiva Dietlovy Nemocnice na kraji města. Zdá se, že je to pro lidi událost podobného významu, jako vítězství českých hokejistů na olympiádě v Naganu. Přijme protagonisty seriálu prezident? Ten nový umí citlivě naslouchat hlasu lidu. Původní televizní seriál byl prolhanou bolševickou pohádkou, šikovně zbavenou nejkřiklavějších příznaků tehdejší doby, a jeho nynější obliba je, stejně jako obliba Pyšné princezny a Císařova pekaře, symbolem našeho nevyrovnání s minulostí.

Redaktorovi České televize Hynkovi vyhrožovali mělničtí podnikatelé, jejichž případem se zabýval, že ho zmrzačí, případně zabijí. Nejspíš to mysleli vážně, protože už jsou za mřížemi. Je to případ všedního dne, nemá zjevně žádné politické pozadí a proto je daleko méně efektní než někdejší kýčovitá báchorka o sněhurce Slonkové, o jejíž život usiloval zlý černokněžník Srba. O to bude asi pravdivější.

Čelný představitel politických vězňů z doby německé okupace Oldřich Stránský byl svými druhy prohlášen za oportunistického smraďocha, co projevil slabost před nepřítelem, a potupně vyobcován ze všech funkcí ve Sdružení osvobozených politických vězňů a v Českém svazu bojovníků proti fašismu. Ztratil důvěru spolubojovníků ve chvíli, kdy odpověděl předsedovi SdL Posseltovi na dopis, jímž ho pozval na oslavu otevření kanceláře SdL v Praze. Stránský odmítl, ale zdvořile. To je ovšem neodpustitelné. Dopis měl začínat slovy “Odporný revanšistický tchoři” a v tomto duchu dále pokračovat. Scéna, v níž vedení Svazu bojovníků proti fašismu odpovídá ve správném duchu Posseltovi na jeho pozvání, by se dala ztvárnit i výtvarně: předobrazem by mohl být nejspíše slavný ruský obraz “Záporožští kozáci píší tureckému sultánovi”. Jen aktéři by byli všichni v průměru o padesát let starší. Tím by výtvarné dílo získalo na důstojnosti.

Ministr Svoboda se sešel v Černínském paláci s představiteli nekatolických církví. To se nelíbí Právu a ministru Dostálovi, který zjevně musí asistovat u každého jednání s církvemi podobně jako to dělá bachař v kriminále u návštěv. Svoboda se údajně chtěl dozvědět, zda by byli ochotni uzavřít se státem dohodu podobného charakteru jako je v případě katolické církve dohoda s Vatikánem. Svoboda si údajně jednáním vylepšuje pozici před sjezdem KDU, premiér Špidla ho překvapivě podpořil. Není to tak divné, Dostál se stal ministrem až na poslední chvíli, zřejmě to byl projev jakéhosi vnitrostranického vyvažování v ČSSD, je to oportunista, který chytá vítr a snaží se vyjít s mocnými, nejprve byl kámoš se Zemanem, teď dává najevo vstřícnost ke Klausovi (viz jeho účast ne vernisáži poslední Klausovy knihy). Navrhl, že se vzdá církevní agendy, protože ví, že národovecká opozice to nepřipustí. Zlí jazykové tvrdí, že kdyby se mělo odebrat z jeho resortu vše, co přesahuje jeho kompetenci, zbyly by mu nejspíš jen houpačky a kolotoče.

Čtvrtek 23. října

Místopředseda KSČM Ransdorf prohlásil s odvoláním na dosud nepublikované paměti Marie Švermové, že Milada Horáková uvažovala po skončení druhé světové války, že vstoupí do KSČ. Dcera popravené národně socialistické političky to zuřivě popírá a dosti nešťastně se to snaží doložit tím, že se Horáková v roce 1947 se vrátila z cesty do SSSR otřesena tím, jak to tam vypadá. Proboha, copak to nevěděla předem? Informace byly v ČSR k dispozici od dvacátých let. Ostatně, mezi komunisty a národními socialisty nebyl po roce 1945 zase až tak velký rozdíl, takže přestupovat od jedněch k druhým nestálo za námahu.

Oldřichu Stránskému se zjevně nechce nechat se vyštípat z funkcí: proto se jednak obrátil na soud, jednak se údajně kál za svůj dopis Posseltovi – za zpovědníka si přitom vybral rudoprávního specialistu na Německo Kovaříka: “Asi jsem to neudělal dobře, nevolil jsem vhodná slova.” To mu ovšem teď už moc nepomůže, spíš si tím ještě zhorší pozici. Takže by mne velmi zajímalo, zda pan Kovařík náhodou nelže.

Ministr Svoboda se sešel s představiteli křesťanských církví, informovali jsme o tom včera. Smyslem schůzky bylo zjistit, za jakých okolností by nekatolické církve byly ochotny souhlasit se smlouvou ČR s Vatikánem. Ukázalo se, že ostatní církve pouze zároveň požadují úpravu církevního zákona a chtějí, aby stát s nimi uzavřel podobné smlouvy jako s Vatikánem. Synodní senior největší nekatolické církve, Českobratrské evangelické, je přesvědčen, že smlouva s Vatikánem nezvýhodňuje katolíky. Předseda Rady Církve bratrské Černý se domnívá, že smlouva s Vatikánem poskytuje pojistky, které stát nemůže překročit, a stěžuje si, že ministerstvo kultury občas používá vůči malým církvím nátlakové metody. Nepochybně k tomu má dobrý důvod. Ministr Svoboda má právo uspořádat takovou schůzku i bez Dostálovy přítomnosti, to o nátlakových metodách by se mělo rozvést a je zásadní chyba, že se touto významnou záležitostí zabývá jen Právo, které má k církvím (hlavně k těm malým!) stejný vztah jako vlk k jehňátkům. Nikoho by nemělo klamat, že občas mluví tenkým hláskem: totiž tenkrát, když chce skřípnout katolíky. Malí přijdou na řadu až nakonec.

Soudě podle toho, co píše v právu Petr Schnur, jde ve sporu dějepisců s ministryní Buzkovou o to, že dějepisci žádají závazné osnovy, které by vztyčily hráz subjektivní libovůli ředitelů (a nejrůznějších amatérů) a garantovaly určitý vědomostní standard. Vzhledem k tomu, že se okolo záležitosti mlsně ochomýtá prof. Pešek, bude k standardu určitě patřit vědecké potvrzení toho, že vyhnání, pardon odsun sudetských Němců byl docela v pořádku, protože před půlstoletím bylo ještě zvykem pojídat nemluvňata (dnes už by nám nechutnala).

Pátek 24. října

Proces se Srbou před senátem Vrchního soudu v Praze bude přenášet televize. Ředitel zpravodajství Šámal si to vyžádal a vrchní soud údajně souhlasí. Prý to není nic proti zákonu. Ve skutečnosti je to naprosto skandální a barbarské. K věci se ještě vrátíme.

Vladimír Špidla má zvláštní vypracované metody švejkování. Když ho komunistický poslanec Exner interpeloval, zda hodlá vyzvat Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL), aby ukončilo činnost své kanceláře v Praze (Posselt ji označil obrazně za “sudetoněmecké velvyslanectví”), odpověděl, že ne, protože vláda nehodlá za žádných okolností a nikdy jednat se SdL.

Česká republika odmítla lichtenštejnský návrh na uzavření sporu ohledně Evropského hospodářského prostoru: podle něho by ČR měla uznat existenci Lichtenštejnska jako suverénního státu od samého počátku (tj. od roku 1806) a fakt, že Lichtenštejnsko bylo v druhé světové válce neutrální, Lichtenštejnsko pak bude majetkový spor považovat za bilaterální a nebude blokovat členství nových zemí v EHP. Pokud by ČR uznala Lichtenštejnsko za neutrální v druhé světové válce (jako že bylo), musela by odškodnit lichtenštejnské občany za majetek zkonfiskovaný podle Benešových dekretů. Proto je ČR ochotna uznat Lichtenštejnsko pouze od roku 1993 coby od roku vzniku ČR. Absurdní důsledky poválečných konfiskací.

Obyvatelé jedné vesnice státu Fidži se omluví potomkům misionáře, kterého jejich předkové sežrali někdy v první polovině devatenáctého století. To je ze všech omluv, co jich tu v posledních desetiletích zaznělo, ta úplně nejvykutálenější.

Generální guvernér ČNB Tůma vyzval politiky k širší dohodě o reformě. Za klíčové záležitosti považuj důchodový systém a zdravotnictví. V tom má nepochybně pravdu, obojí zůstalo v podstatě v předlistopadové podobě.

V pořadu České televize (ČT) Fakta přirovnali poslance a senátory k termitům (kteří pracují pouze ústy a jejich hlavní starostí je budování a rozšiřování pevných sídel – narážka na stavební aktivity na Malé Straně). To je zbytečně paušální odsouzení, které podlamuje důvěru veřejnosti v ústavní instituce. Poslanci a senátoři ovšem usilují o to, aby dokázali, že je správné: hodlají kolektivně České televizi za trest nepovolit zvýšení koncesionářských poplatků. Je naprosto nepřípustné, aby politici takovýmhle způsobem zasahovali do médií. Ministr Dostál prohlásil: “Některá Fakta přestávají být Fakty a stávají se tribunou soukromých názorů redaktorů, které připomínají předlistopadové kampaně Rudého práva.” Publicistické pořady jsou ovšem po právu “tribunou soukromých názorů redaktorů” a předlistopadovou dobu připomíná Dostálovo vystoupení.

Ministryně Součková chce řešit problémy opožděných plateb zdravotních pojišťoven soukromým ordinacím tím, že by se omezil počet ordinací. O síti ordinací by měly rozhodovat zdravotní pojišťovny. Vrátili bychom se tak docela do předlistopadového období a byla by zrušena hra na soukromé lékařské podnikání jako nadstavbu nad socialistickým zdravotním pojištěním.

Sobota 25. října

K televiznímu procesu se Srbou se vyjádřil velmi pěkně premiér Špidla: “V žádném případě se na přenos procesu s Karlem Srbou dívat nebudu. Když si představím, do jakých podrobností a intimních věcí u soudu jde, tak vlastně půjde o jakousi reality show. A to pokládám za nejpokleslejší žánr v televizních přenosech.” Zato Česká televize (ČT) podle slov šéfredaktora zpravodajství Nováka chystá veleakci: ve čtvrtek i v pátek bude o přenos pečovat pět redaktorek zpravodajství ČT (mohli by požádat o výpomoc kolegy ze sportovní redakce, aby to probíhalo jako reportáž z hokejového utkání), bude připraveno i studio ČT na Kavčích horách s hosty. Komunističtí politici s přímým přenosem souhlasí – jak by ne, jistě je mrzí, že tuto technickou vymoženost neměli k dispozici v padesátých letech minulého století.

Prezident a jeho lidé zavádějí na Hradě dobré mravy. Učí údržbáře a úředníčky, jak se zdraví pan prezident. Tak např. když prezident vstoupí do místnosti, všichni přítomní se vztyčí a pozdraví. Vhodný pozdrav by mohl znít např.: Stálé zdraví, ctihodný pane prezidente! Není určeno, zda zdraví všichni sborově jako na vojenské přehlídce, nebo jen pověřená osoba (tak to bylo zavedeno za mých časů na vojně, velel a zdravil velitel světnice, ostatní jen stáli v haptáku). Pro jistotu ještě upozorňuji, že na toaletě se zdravit nemělo (viz pěkná scénka s Latrinengeneralem v Osudech dobrého vojáka Švejka).

Pondělí 27. října

Sto první poslanec poslanecké sněmovny Hojdar si nechal od ústecké organizace ČSSD odhlasovat, že má hájit v parlamentu její zájmy. Hodlá se na to odvolávat po svém návratu do poslaneckého klubu ČSSD, k němuž dostal zároveň placet. Pan Poslanec Hojdar si teď bude dělat, co ho napadne, ve jménu ústecké organizace ČSSD. Není vázán stranickou disciplinou, vyvázal se z ní s pomocí severočeských sociálních demokratů. Jeho pozice sto prvního poslance je ovšem oslabena důsledky opilství pana poslance Kotta. O panu poslanci Kottovi ovšem není v poslední době slyšet: není to tak, že ODS učinila před veřejností zadost své mravní povinnosti a teď přichází na řadu tichá diplomacie? Pan poslanec Hojdar prohlásil: “Chtěl jsem, aby se mnou jednali jako s Marvanovou. Ne jako se ženou, ale jako s právoplatným členem Poslanecké sněmovny”. Měl říci: jako s právoplatným sto prvým členem Poslanecké sněmovny. Pan poslanec Hojdar chtěl a chce ve skutečnosti podobně jako před ním exposlankyně Marvanová využít, přesněji řečeno zneužít lability postavení vládní koalice k tomu, aby ji vydíral (paní Marvanové šlo spíš jen o vlastní zviditělnění). S Kottem v zádech to ovšem bude mít těžké.

Petr Uhl (komentář v dnešním Právu) se domnívá, že Špidla neměl právo vyjadřovat se k televiznímu přenosu procesu se Srbou. (Špidla prohlásil, že se na něj rozhodně dívat nebude, protože ho pokládá za pokleslost). Srovnává to se známou Chruščovovou kritikou na adresu ruských výtvarníků na počátku šedesátých let. To srovnání po mnoha stránkách kulhá: Špidla je premiér demokratického státu a ne bolševický diktátor. Když Chruščov prohlásil nad obrazem jistého nešťastníka: toto jistě namaloval osel svým ocasem, znamenalo to pro toho člověka, že měl na nějaký čas utrum. Špidla nemá žádné prostředky, jak zasahovat do činnosti veřejnoprávní televize a do činnosti nezávislých soudů. Jestli něco ovlivní, tak počet diváků, kteří budou proces sledovat, a to ještě nepatrně, premiérova popularita a autorita ve společnosti je v tuto chvíli nevalná. Má ovšem ve své kritice nápadu s přenosem zcela pravdu a má plné právo svůj názor vyjádřit.

A druhá státotvorná poznámka: taky prezident Klaus se vyjádřil k televiznímu přenosu z procesu se Srbou. Má obavu z jeho zpolitizování (ve skutečnosti je zpolitizován od samého počátku). Nicméně i on má v tomto případě právo se ozvat, má v zásadě pravdu a je dobře, že se ozval.

Středa 29. října

Během Špidlovy návštěvy v Bratislavě se premiér Dzurinda vyjádřil v tom smyslu, že by se 28. říjen měl do budoucna stát i slovenským státním svátkem. Totéž navrhuje mimoparlamentní Demokratická strana. Je samozřejmě slovenskou věcí, jaké budou či nebudou mít státní svátky. Podle mého soukromého názoru je dnešní řešení (28. říjen je na Slovensku pouze památný den) přiměřenější: ČSR byla přes československé mimikry především českým státem. Nicméně poskytla slovenské národní společnosti mnohem výhodnější podmínky k politickému rozvoji než historické Maďarské království (mluvím ovšem o letech 1918-1938).

Ministr Dostál si na shromáždění Bojovníků za svobodu a podobných organizací v Národním muzeu (místo bylo vybráno velmi citlivě) postěžoval, že “naši mladí” jsou lhostejní k odkazu 28. října. (Podobně si komunističtí funkcionáři v šedesátých letech minulého století stěžovali, že “naši mladí” jsou lhostejní k myšlence socialismu, podobnost vůbec není náhodná). A pokračoval: “Objevují se třeba názory, že rozbití Rakouska-Uherska bylo dějinným omylem. Společný stát Čechů a Slováků už navíc neexistuje. Mezi lidmi to vede k otázkám, zda je vůbec co oslavovat… Mohl bych teď zvýšit hlas a mluvit o tom, jak je to špatně. Což bych činil ze srdce, protože si myslím, že to skutečně špatně je. Nic bych tím ale nezměnil." Pan ministr má zřejmě na mysli, že je třeba přejít od slov k činům a nositelům nepřátelských názorů pořádně zatopit. "Pokud nebudou české dějiny ujasněny a budou se neustále revidovat, Česká republika nemůže počítat po vstupu do Evropské unie s respektem ostatních států.” České dějiny by měly být ujasněny buď nějakým ministeriálním výnosem, nebo nejlépe zákonem, který odhlasuje český parlament. Jednomyslnost je žádoucí, aby to nebylo bezzubé, měly by být stanoveny sankce pro úchylkáře.

Projev prezidenta Klause byl naproti tomu poměrně důstojný a vyrovnaný. Obsahoval jen dvě problematické věci: za prvé, tvrzení, že “drtivá většina našich tehdejších německých spoluobčanů se navíc odvrátila od demokratického státu a za svůj přijala Hitlerův nacistický program”. Tady je třeba říci, jak co. Drtivá většina jistě chtěla žít v Německu, třeba Hitlerově. Nevěřím, že by si drtivá většina přála vyvraždit židy. Dalo by se to tedy formulovat citlivěji, jenže to by mnoho českých vlastenců nadzvedlo. Na populistickou strunu uhodil Klaus až v závěru: “Nepodlehněme jisté vlně pesimismu, negativismu, závisti, podezřívavosti, nedůvěry v sebe sama, která se u nás řadu let šíří.” V posledních letech se u nás šíří vlna hysterického nacionalismu, který jakoukoli kritiku považuje za Dolchstoss (bodnutí dýkou) do srdce národa. Klaus a ODS k ní významně přispěli. Klaus z navrhovaných nevyznamenal Zdeňka Mahlera a Vojtěcha Mencla. Udělal dobře, na oba pány se jistě dostane, až se u nás zase proderou k moci komunisté. Mahler i Mencl mají přes svůj pokročilý věk dobrou naději se toho dožít.

Předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Pospíchal se vyjádřil k televiznímu přenosu z procesu se Srbou. Televizní přenosy ze soudní síně by podle jeho názoru “měly být povoleny jen v případě, že to nepřinese vážné riziko nevhodného ovlivňování obětí, svědků či ostatních stran v trestních řízeních, jakožto i porot a soudců”. “Budeme o přenosu na našem nejbližším zasedání určitě hovořit”, prohlásil. “Zastávám názor, že cílem soudního řízení je nalezení spravedlnosti, a tomu musí být podřízeno vše. Domnívám se, že způsob medializace může soudní líčení ovlivnit." Pan Pospíchal má úplně pravdu.

Piloti z USA a Německa společně na Moravě vzpomínali letecké bitvy nad Hanou. Projevili nadhled pro mnohého českého člověka a jeho potřebu nenávisti jistě nepochopitelný. Česká strana přispěla tím, že někdo ukradl bronzovou část pomníku sestřeleným americkým letcům na hřbitově v obci, kde se oslava konala.

Lidové noviny přinesly jako jediné zprávu o společném dopise prezidentů Raua a Kwaśniewského chystanému summitu visegrádské čtyřky v Budapešti. V dopise se prý požaduje, aby bylo odsouzeno vyhnání Němců z ČSR. Zpráva ovšem obsahuje řadu nejasností: proč se na visegrádskou čtyřku obracejí společně Rau (Německo není jejím členem) a Kwaśniewski (prezident členské země). Proč se mluví jen o “odsunu” Němců z ČSR. Z reakcí české diplomacie, které Lidové noviny (LN) citují, se dá nadto soudit, že má jít pouze o odsouzení “divokého odsunu”. Je třeba vyčkat, až bude k dispozici text dopisu.

Petruška Šustrová se v týchž LN zastává pořadu Fakta, kde prý byli čeští poslanci a senátoři přirovnáni k termitům. Pokud to bylo paušální přirovnání, je to obvinění tak podnětné a asi toho druhu jako slavný výrok “Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande” (celý český národ je banda simulantů).

Středa 29.října – aktualita

Prezidenti Rau a Kwaśniewski nenapsali žádný dopis visegrádskému summitu, jak uvedly Lidové noviny, nýbrž vydali ve středu v Gdaňsku společné prohlášení k vyháněním po druhé světové válce. Agentura DPA zveřejnila zatím pouze úryvky z tohoto společného textu, které v překladu citujeme:

Ve dvacátém století se stalo mnoho milionů lidí v Evropě obětmi přesídlení, útěku a vyhnání. Zvláštní místo v paměti polského a německého národa zaujímají hrůzné činy, spáchané na milionech lidí v důsledku války, rozpoutané bezprávným nacionálněsocialistickým režimem, pohrdajícím lidmi. Toto martyrium stálo miliony lidských životů… Přesidlování, útěk a vyhnání jsou částí evropských dějin a také částí její identity.

Tváří v tvář této hořké minulosti musíme… vzpomenout obětí a pečovat o to, aby byly posledními. Každý národ má samozřejmě právo nad nimi truchlit a je naší společnou povinností starat se o to, aby vzpomínání a smutek nebyly zneužívány k opětnému rozdělení Evropy. Proto by dnes nemělo být místa pro nároky na odškodnění, pro vzájemné přičítání viny a pro vypočítávání zločinů a ztrát.

Evropané by měli společně znovu zhodnotit a zdokumentovat všechny případy přesídlení, útěku a vyhnání, které se udály v Evropě ve dvacátém století… Toho všeho se dá dosáhnout jen v duchu smíření a přátelství…

Vyzýváme k tomu, vést upřímný evropský dialog o této důležité otázce, která se týká naší minulosti i naší společné budoucnosti, a očekáváme, že k tomu přispějí vážené osobnosti, politici i zástupci občanské společnosti. Měli by také formulovat doporučení, v jaké formě a v jakých strukturách má být proveden tento proces evropského soupisu události a dokumentace…

Na první přečtení je zjevné, že prohlášení směřuje proti plánu na zřízení Centra proti vyháněním v Berlíně, opakuje v náznaku teorii příčiny a následku, o níž jsme tady mnohokrát psali, a vytváří podivnou asymetrii tím, že jedni (oběti nacistického teroru) už byli odškodněni, kdežto druzí (oběti vyhnání po válce) si o to mají nechat jen zdát. Na druhé straně vyzývá k celoevropskému – také politickému! - dialogu o tomto problému (vyhnání Němců ze středovýchodní Evropy je jeho samozřejmou součástí) a to může přispět k spravedlivějším závěrům, než jsou ty, k nimž se zatím propracovala česká politika. Proto se u nás asi pomazaným hlavám nebude příliš líbit.

Čtvrtek 30. října

Podle obhájce Víta Širokého si jeho mandant nepřeje, aby televize vysílala komentovaný přenos ze soudní síně a “není příliš nadšen” ani přenosem nekomentovaným. Proto vznese proti procesu námitku, jde o ohrožení práva obžalovaného na spravedlivý proces. To je zcela zjevné. Předseda Rady České televize Mrzena vydal osobní stanovisko (rada nesmí přímo zasahovat do tvorby a vysílání pořadů), v němž uvádí, že avizovaný přímý přenos České televize (ČT) je neadekvátní způsob plnění veřejné služby. Podle Mrzeny je dále komplikovanou otázkou, zda kamera ČT skutečně zastupuje občana při výkonu práva osobní účasti na jednání. I on má samozřejmě pravdu.

Noviny dnes podrobněji referují o společné výzvě prezidentů Raua a Kwaśniewského, o níž jsme informovali včera. Zatímco Právo triumfálně hlásá do světa “Rau a Kwaśniewski odsun z ČSR neodsoudili”, což evokuje představu, že v jejich prohlášení se tvrdí: “neodsuzujeme odsun Němců z Československa”, Lidové noviny se zjevně spíše pokoušejí zamluvit fakt, že přinesly dosti nepřesnou informaci (z jejich dnešní zprávy vyplývá, že tvrzení o dopise určeném visegrádské čtyřce byla vlastně spekulace jakéhosi nejmenovaného českého diplomata). Zajímavá jsou vyjádření prezidenta Klause a premiéra Špidly, kteří, jak jsme včera předpověděli, projevují pramalé nadšení, i když každý se vyjádřil jiným způsobem. Podle Klausova mluvčího “prezident Václav Klaus je přesvědčen, že důsledky druhé světové války jsou problémem bilaterálních vztahů českoněmeckých a polsko-německých, případně slovensko-maďarských. Nejde o problém evropský ani mezinárodní, a proto by bylo velmi nezodpovědné zatížit rozšířenou Evropskou unii od samého začátku velmi kontroverzním a výbušným tématem, které nemůže přinést žádné uspokojivé řešení.” To je dosti vykutálené, vypadá to, jako by se podle Klause na vyhnání Němců dohodli po válce bilaterálně Češi a Němci. Podle Špidly je naopak chyba v nedostatečné “předběžné internacionalizaci”: ”Otázky pramenící z někdejších konfliktů v Evropě se týkají velmi širokého okruhu evropských zemí. Je proto škoda, že německý a polský prezident vydali své prohlášení k těmto tradičně citlivým otázkám dříve, než by se na potřebě a konkrétní podobě takové výzvy případně shodli i představitelé těchto evropských zemí.” Vypadá to, že se Rau a Kwaśniewski zapomněli Špidly předem dovolit.

Karel Steigerwald započítal v rozhovoru pro Lidové noviny mezi chartisty i Emanuela Mandlera. Mandler ovšem nejenže Chartu 77 nepodepsal, ale od počátku ji poměrně ostře kritizoval (ovšem z jiných pozic než komunisté a ne v oficiózních tiskovinách, nýbrž v rozhovorech z očí do očí s signatáři a iniciátory prohlášení a v samizdatových publikacích), za což byl po listopadu 1989 od pomazaných hlav českého disentu taky náležitě oceněn dosti velkou ostrakizací. Nad tímto dodatečným nanebevzetím E. Mandlera na chartistický Olymp se Václav Havel dozajista obrací ve svém politickém hrobě.

Pátek 31. října

Soudce Lněnička, tentokrát s oběma přísedícími, projednal protest dvou obžalovaných proti televiznímu přenosu z procesu se Srbou a spol. Tentokrát obžalovaným vyhověl a přenos nepovolil. Zdůvodnil to tím, že právo na obhajobu stojí nad právem informovat veřejnost o průběhu v přímém přenosu (informovat veřejnost lze tisíci různými způsoby, přičemž přímý přenos je ten nejnešťastnější). Rozhodnutí je správné, bohužel na něm ulpí podezření, že soud vyhověl politickému tlaku (první Lněničkovo rozhodnutí mělo, jak se ukazuje, dosti osudový význam).

Dominik Hašek, kterého český národ obdařil božskými atributy, se bude muset znovu policii zpovídat za úmyslné zranění spoluhráče v in-line hokeji. Stane se tak na zákrok nejvyšší státní zástupkyně Benešové. Disciplinární komise českého in-line hokeje potrestala českého Hospodina nejvyšší možnou pokutou, tj. 2000,- Kč (to Hašek ponese mimořádně těžce) a zastavila mu na rok činnost (v in-line hokeji, v Kanadě bude pochopitelně chytat dál). Je dobré, že i pro české hospodiny platí, jak se zdá, rovnost před zákonem s obyčejnými smrtelníky, zároveň se ukazuje, že potrestat takového Hospodina je velmi obtížné. Což se netýká jen hokejových primadon.

Prezident Klaus odjíždí na soukromou, ale důležitou cestu do Moskvy. Putin ho přijme ve své rezidenci (což prý je velké vyznamenání), paní Klausová odhalí na dvoře petrohradské univerzity Masarykovu sochu. Sejde se Klaus v Moskvě taky s Grebeníčkem a spol.? Historické tradici by to odpovídalo. Klausovi podržtaškové (Zahradil) mluví o ose zla Berlín – Vídeň – Budapešť. Ve skutečnosti se nám instalovala osa zla Paříž – Berlín – Moskva a Klaus, který se tak bojí o ztrátu naší suverenity v EU, se jede do Moskvy kořit tamějšímu hosudarovi. Češi jsou nepoučitelní.

KSČM nás při volbách do Evropského parlamentu poprvé obšťastní billboardy. Nebudou na nich portréty kandidátů (toho nás ušetří), vsadí prý na vkusnou grafiku a jednoduché heslo. Doporučujeme osvědčené “Proletáři všech zemí, spojte se!”

Právo uveřejnilo podrobnosti o “humanitárním gestu” vůči našim německým spoluobčanům, kteří byli po roce 1945 perzekvováni. Půjde asi o 2000 lidí, kteří budou rozděleni do dvou skupin: na ty, kteří trpěli fyzicky, a ty, kteří trpěli duševně. Ti druzí budou odškodněni až v druhé řadě, a to po veřejné diskusi, jejímž smyslem bude zjistit, zda si to vůbec zaslouží. Jeden člověk utrpěvší fyzickou újmu by měl dostat cca 50 000,- Kč, a celkově by to mělo stát 40 – 60 milionů Kč. Ve skutečnosti tito lidé budou opět (už podruhé po restitucích) diskriminováni vůči obětem komunistického období. Naštěstí je zbytečné se rozčilovat, musel by to schválit parlament a ten to nepochybně neudělá.

“Mladí konzervativci” uspořádali v budově senátu politickou konferenci, na níž vystoupil mj. předseda ODS Topolánek. Načrtl možnost koaliční spolupráce ODS s lidovci a hovořil o tom, že je třeba přesvědčit církve, odbory a profesní skupiny o tom, že ODS je tou pravou alternativou k dnešní vládě. Přesvědčování církví by bylo dobré svěřit Zahradilovi, je na tyto věci specialista možná ještě větší než Dostál.

Předseda KSČM Grebeníček má zatím jediného protikandidáta, pana Filipa. Je s ním ovšem domluven, že si oba zjistí podporu ve straně, a kdo ji bude mít menší, od kandidatury upustí. To je výborné, nač pak ještě nějaké volby! Komunistická strana se vrací k zaběhaným technikám.

Dr. Rath, jak vyplývá z rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, dělí lži na dvě kategorie: zásadní (osvětimská lež) a nezásadní (Clintonovo lhaní o poměru s Lewinskou). Protože jeho kritici ho obvinili nanejvýš z nezásadních lží, podal na ně trestní oznámení. Osvětimskou lež pan doktor nesdílí, tudíž může být předsedou ČLK (České lékařské komory) až do skonání světa.

Nejrůznější soudy se zabývají tím, je-li pan Kinský Čech nebo Němec. Možná, že by se pro tak relevantní věc měla zřídit nějaká zvláštní instituce, např. “Národně identifikační komise”, která by vydávala něco jako lustrační osvědčení. Jejího předsedu by jmenoval prezident (výborně by se hodil např. prof. Pavlíček, který neprošel do ústavního soudu). Mělo by se to taky zařídit tak, aby češství bylo možno v případě nevhodného chování odejmout. Je tohle v Evropě možné?

Sobota 1. listopadu

Koalici se ani napodruhé nepodařilo prosadit svou kandidátku na funkci prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) Kupčovou. Chyběly jí tentokrát už jen čtyři hlasy, ale sami lidé z vedení strany (předseda poslaneckého klubu Ibl) přiznávají, to byly hlasy ČSSD, a ne koaličních partnerů. Zdá se, že trhlina uvnitř ČSSD je hlubší než rozpory mezi stranami koalice a že jakmile dojde v citlivé záležitosti na tajné hlasování (viz např. volba prezidenta), koalice prohrává. Klaus se bránil tomu, aby vládní koalice obsadila funkci prezidenta i viceprezidenta NKÚ (nynější viceprezident je sociální demokrat). Při první volbě do této funkce v době, kdy sám byl ministerským předsedou, však tehdejší vládní koalice obě funkce obsadila svými lidmi (Voleník z ODS, Peřich z KDS).

V rozhovoru pro Právo se kandidát na předsednickou funkci v KDU Kalousek hned několikrát zaklíná neprolomitelností Benešových dekretů a přísahá na teorii příčiny a následku. Jeho konkurent a nynější předseda KDU Svoboda hovořil s DPA a snad proto byl přece jen o něco umírněnější. Ocenil výzvu Raua a Kwaśniewského (je zajímavé, že o jejím obsahu jsme se z českých novin nedozvěděli skoro nic), prohlásil, že se ČR nebojí debat o minulosti, odsoudil sice Centrum proti vyhánění (prý by mohlo vést k “deformaci dějin”, tj. k tomu, co bolševik nazýval “revizionismem”), ale vyjádřil se v tom smyslu, že každý národ má právo truchlit za své oběti (je smutné, že taková samozřejmá věc je na českého politika dost velký výkon) a odmítl lex Beneš s tím, že autorita politika má být daná přirozeným způsobem, ne zákonem.

Podle průzkumu veřejného mínění, pořízeného prý (podle Práva) na objednávku EU, si 59% občanů EU myslí, že největší hrozbou světovému míru je nikoli snad Severní Korea nebo Irák, nýbrž Izrael. Zároveň si 81% respondentů myslí, že by unie měla být klíčovým hráčem při řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Vykutálené.

Pondělí 3. listopadu

Doplňovací senátní volby na Strakonicku proběhly za ostentativního nezájmu voličů. Politici to svádí na “celoplošná média”. Ve skutečnosti lidé – a hlavně lidé mimo velké aglomerace, kteří nežijí od rána do večera politikou – nemají k senátu žádný silný vztah. Nevědí, k čemu je dobrý, a těžko se jim divit. Vznikl kdysi ze snobského rozmaru trpasličí ODA a mnoho smysluplného zatím nepředvedl. Svádět to na média je laciné.

Společné prohlášení prezidentů Raua a Kwaśniewského vyvolalo mezi českými nacionalisty přímo mravenčí hemžení. Špidla volá rozhořčeně do Berlína kamarádu Schröderovi, co že to má znamenat. Prezident Klaus nasadil v Budapešti výraz přísného řídícího učitele, který kárá nevychované žactvo. Prohlášení nepřímo hájí pouze ministr Svoboda, který se ovšem zapřísahá jeho naprostou neškodností: žádné změny, žádné odškodňování atd. Hrozně rád bych se dožil krachu téhle nestydaté politiky, mám však obavy, že se mi to asi nepovede.

Soudce Lněnička považuje tři fotografie Slonkové a podrobné osobní údaje o ní a jejích blízkých (to vše policie zabavila v Srbově domě) za přímý důkaz toho, že ji Srba chtěl zavraždit. Materiály mohou nanejvýš svědčit – ovšem nepřímo – o nepříliš kalých záměrech pana Srby, ale o ničem víc. Proces se Srbou je stejně podivný a nafouknutý jako kauza Olovo, ale tady jde o vraždu a léta kriminálu.

Jakýsi účastník víkendového sjezdu České lékařské komory (ČLK) prohlásil, že je hrubým porušením etiky, když lékař lékaře vláčí v tisku. Demokracie je zákeřná, v demokracii může kdekdo vláčet tiskem kdekoho, stavovské parťáctví tu neplatí.

V souvislosti s návštěvou prezidenta Klause v Rusku prohlásil prý jakýsi ruský novinář: “…ale tady (na Rusi) si hodně lidí myslí, že jste nás prostě zradili, že tak trochu podlézáte Západu. Na to jsou Rusové hodně citliví.” My tady jsme zase po posledních padesáti letech hodně citliví na ruskou drzost. Připojili si nás ke své veleříši, půl století nás de facto okupovali, a když se nám nakonec shodou náhod podařilo vyklouznout, ještě to berou jako nevděk. A pokud jde o ten Západ, měli by si snad Rusové konečně připustit, že my Západu nepodlézáme, my Západ prostě jsme.

V tisku se znovu rozproudila diskuse o bratrech Mašínech. Vyjádřil jsem se k té věci kdysi v Lidových novinách (článek tu dávám k dispozici, vyšel ještě předtím, než jsem začal vydávat Události) a nemám na tom co měnit.

Michaela Rozov píše v Lidových novinách ohledně problému s Lichtenštejnskem, že lpění na zkonfiskovaném majetku “především vypovídá o neochotě Lichtenštejnska přiznat si svou minulost finančníka třetí říše - historici se shodují, že lichtenštejnská neutralita za 2. světové války je stejný "mýtus" jako neutralita švýcarská.” To je opravdu neuvěřitelné: tak nejen Lichtenštejnsko, ale i Švýcarsko! Nebylo to nakonec i s těmi západními spojenci podezřelé? A kteří historici se shodují? Všichni na zeměkouli, jak vyplývá z formulace? Nebo jen pánové Pešek a Pánek?

Lidové noviny ovšem v témže čísle otiskly pozoruhodný článek Henryho Kissingera, z něhož cituji: “Pokud by americká okupace měla uvolnit místo fundamentalistickému Iráku, dnešní konflikt s jistou částí islámu by mohl přerůst ve střet civilizací. Kdyby se rovnováha v islámském světě posunula ve prospěch radikálů a fundamentalistů, umírněné sekulární režimy by se ocitly v nebezpečí a světu od jihovýchodní Asie po západní Evropu by hrozily rostoucí nepokoje. Státy jako Francie, Německo a Rusko by se víru událostí nevyhnuly, ani kdyby se distancovaly od Spojených států. Posílený radikalismus a fundamentalismus by své oběti pronásledoval všude… Američtí spojenci a údajní partneři, jako je Rusko, si musejí vybrat, zda budou hrát svou politiku rovnováhy sil, nebo zda vážně přistoupí ke společné představě politické budoucnosti Iráku. Budou-li tlačit na přechod k suverenitě bez příslušných záruk, jejich politika podpoří útočný irácký a arabský nacionalismus. A následky postihnou i je.”

Úterý 4. listopadu

Policie ČR organizuje ode dneška nový masový zátah na řidiče. K akcím tohoto druhu je možné mít sto a jednu výhradu, moje zkušenost řidiče je ale jednoznačná: za poslední dobu ze viditelně zlepšila kázeň na silnicích, zejména pokud jde o dodržování povolené rychlosti. Člověk, který se ještě před čtvrt rokem pokusil za pátečního hustého provozu projet Mukařovem a Louňovicemi předepsanou padesátkou, byl vystaven předjíždění spojenému s blikáním, houkáním a urážlivými posunky. Teď to jde bez problémů.

Václav Klaus nasadil v Budapešti přísný výraz a hřímal proti “přepisování války”: "Jsou lidé, kteří chtějí změnit interpretaci druhé světové války, zaměnit příčiny a následky. Zdá se, že tyto pokusy budou pokračovat, a nevidím důvod, abychom se nechali zbytečně vyprovokovat k radikálním reakcím." Zaměnit příčiny a následky znamená, že někdo tvrdí, že nacistický teror byl odpovědí na vyhnání Němců, k němuž došlo až poté. Kde a kdy to Klaus slyšel? Jinak je to dobré, zatím nás Klaus nezavře.

Ruský naftařský magnát Chodorkovskij odešel z vedení firmy JUKOS. Jeho gesto ztrácí na lesku tím, že tak učinil v base. V Rusku je zřejmě politika prorostlá s ekonomikou způsobem, který by byl i u nás exotický. Prezident Putin rozhodně není žádné neviňátko, ale není sám, kdo je ve věci až po uši. Pro českého králíka z toho plyne jediné poučení: co nejdál od tohoto velekocourkova.

Alexandr Mitrofanov píše v Právu: “Hrdě si nevšímat komunistů a nemluvit s nimi je sice okázalé gesto, má však stejné kořeny jako někdejší pohrdání kovaných komunistů prohnilými buržousty. Podobnost se posiluje i tím, že mnohý dnešní antikomunista pochází z rodiny přesvědčených bolševiků.” Je to velmi pěkné, že se u nás zase kádruje, a není jistě žádná náhoda, že se tak děje v Právu.

Právu poskytl rozhovor i profesor Detlef Brandes, německý aktivista z Düsseldorfu. Domnívá se mj., že česká historiografie utrpěla tím, že po roce 1968 byli “starší historikové na dvacet let odsunuti mimo obor”. Česká historiografie utrpěla ovšem ještě víc v padesátých letech, kdy tito starší historici byli ještě mladší a nikdo je nikam “neodsouval”, naopak, oni českou historiografii (totiž tu stalinistickou) činně utvářeli.

Rekonstrukce mariánského sloupu se blíží ke konci a měl by být, jak někteří usilovně prosazují, opět vztyčen na Staroměstském náměstí. Jiní (exprimátor Němec) jsou zuřivě proti tomu a mluví o přepisování dějin. Stržení historické památky v roce 1918 bylo nepochybně velmi nemoudré. Ale k mému obrazu Staroměstského náměstí už nepatří. Ne z ideových důvodů. Prostě proto, že od mého dětství tam nestála. Je tam víc místa a je to hezčí (zahrádky od restaurací mi nevadí). Ideologické konfrontace tohoto druhu jsou směšné a zbytečné. Ať sloup postaví jinde.

Průzkum pro Evropskou komisi, kdo je největším nebezpečím pro mír, prosakuje pozvolna českými novinami. Izrael je první (59%), USA se dělí se Severní Koreou, Afghánistánem a Iránem o druhou příčku (53%). 90% Řeků je přesvědčeno, že USA ohrožují světový mír. Z celé EU jen v Itálii a Německu si to myslí míň než 50% lidí. Jen v Dánsku si méně než 50% lidí myslí, že světový mír ohrožuje Izrael. Proboha, do čeho to lezeme? Jistě, nejde o názory politiků, jde o názor veřejnosti. Jenže v demokratických státech jsou politici na veřejnosti závislí.

Po neúspěšném pokusu o stavovské povstání v České lékařské komoře (ČLK) bude následovat, jako za Fedinanda II., potrestání hlavních spiklenců, rozvracečů, zkrachovanců a zaprodanců atp. Bývalé předsedkyni Holanové hrozí vyloučení z ČLK a tedy zákaz povolání (členství v ČLK je ze zákona povinné). Dr. Rathovi se povedlo vybudovat uprostřed polistopadové ČR bolševickou rezervaci. Domnívám se, že ČLK je protiústavní instituce a měla by být zrušena.

V Mladé frontě Dnes vyšel článek Aleny Králíkové “Obnovme MDŽ” (mezinárodní den žen, pozn. red. CS-magazínu). K problému jsem se kdysi v Událostech vyjádřil (podle mého názoru vyčerpávajícím způsobem) formou fejetonu, který dávám k dispozici.

Václav Klaus si zve na “pracovní večeři” (kdysi se tomu říkalo “kartáč”) vedení sněmovny, tj. předsedu a místopředsedy. Je pozoruhodné že z šesti účastníků (Zaorálek, Kasal, Kupčová, Filip, Langer, Němcová) lze jen Zaorálka považovat za jednoznačného stoupence vládní koalice.

Středa 5. listopadu

Dr. Rath zvládl své oponenty a rozhodl se, že projeví milosrdenství: v případě zrádné předsedkyně revizní komise dr. Holanové a dalších zaprodanců nebude usilovat o nejvyšší trest, tj. o vyloučení z České lékařské komory (ČLK). Dr. Holanová sice prý porušila zákon o komorách, ale o jejím vyloučení by muselo rozhodnout několik orgánů (všechny je ještě neovládl?) a postižená by se mohla odvolat k soudu. Náhlá velkorysost dr. Ratha svědčí o tom, že mu nějak došlo, do jakých potíží by se dostal, kdyby se rozhodl své odpůrce existenčně likvidovat. Nemá zjevně zájem na tom, aby se jeho dominantní pozice příliš zviditelnila. Expředsedkyně revizní komise tvrdí, že vyloučit lze člena jen za profesní pochybení. Nemám bohužel příslušný zákon po ruce, ale pokud by tam podobné omezení nebylo, byla by to děsivá legislativní chyba a případ pro ústavní soud. I když tam ale podobné omezení je, nemají odpůrci dr. Ratha ještě vyhráno: všichni se dobře pamatujeme např. na to, že před listopadem 1989 u nás nebyli žádní političtí vězňové, nýbrž jen samí prachsprostí kriminálníci.

Izraelský ministr zahraničí se domnívá, že tolik diskutovaný průzkum veřejného mínění v zemích EU zkresluje realitu. Bohužel si Evropu příliš idealizuje. Stejně je málo platné to, že se vedení EU od průzkumu distancuje. Průzkum přece pouze ukázal, jaká Evropa je. Nikoli zaujatá, jak se domnívá Izrael, nýbrž jen obrovsky, promiňte mi to slovo, vychcaná. Zatím nám ještě neteče do našich vlastních bot; mloci ještě nejsou ve Vltavě. A krvavé mokro v botách souseda nás tedy nechává chladnými.

Německý policejní psycholog Adolf Galwitz se v listě Die Tageszeitung vyjádřil v tom smyslu, že za německo-českou hranicí leží největší nevěstinec v Evropě. Pan ministr vnitra se může vztekat jak chce, každý, kdo překročí po setmění německo-českou hranici např. na Hoře svatého Šebestiána, musí dát panu Galwitzovi za pravdu. Vracel jsem se tou cestou jednou krátce po půlnoci a ovace, jimiž jsem byl přivítán (shromážděné sociální pracovnice proti rozsvíceným reflektorům zjevně neměly šanci poznat, že mé auto je pouhá felicie s českou espézetkou), jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Smutné konce tvrze demokracie ve střední Evropě!

Čtvrtek 6. listopadu

poslanci se rozhodli odložit zvýšení televizních poplatků. Kromě toho, že opozice zjevně tlačí na veřejnoprávní televizi, aby ji častěji a výrazněji pustila na obrazovku (což samo o sobě svědčí o tom, jak k sobě obě opoziční strany mají ideově i morálně blízko, pokud jde o pojetí nezávislosti médií), jde zjevně o trest za reportáž o termitech. V reportáži o termitech autoři paušálně odsoudili “poslance a senátory” jako parazity na těle naší společnosti. Poslanecká sněmovna je trumfla tím, že kolektivně trestá a vydírá celou Českou televizi. Kolektivní vinu, jak vidno, máme v krvi.

Mj. i proto mnoho našich pracujících jistě potěší zpráva o tom, že báťuška Putin je pro strategické sblížení EU a Ruska. Ke sblížení by podle hosudara mělo dojít vytvořením společného prostoru v oblasti hospodářství a ochodu, vnitřní a vnější bezpečnosti (!), svobody a spravedlnosti (!!!), vědy a kultury. Vzhledem k tomu, že v podobném prostoru jsme prožili většinu života a mnohým z nás se v něm moc nelíbilo, měli by to asi vnímat to jako významný signál, aby se začali poohlížet po tom, kde nechal tesař díru. Škoda, že jsem na to už moc starý. Taky to tentokrát bude asi náročnější: až EU a třetí Řím jedno budou, cestou přes hraniční kopečky se toho moc nespraví.

Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Zaorálek je odvážný muž. Stejně jako kdysi Hus do Kostnice, vydal se do samého středu říše zla, do Berlína, a pokoušel se vštípit našim odvěkým nepřátelům, že dr. Edvard Beneš je velká osobnost našich dějin, symbol boje proti Hitlerovi a za demokracii, a že by si ho měli koukat náležitě vážit. Němečtí hostitelé ho tentokrát přijali zdvořile a s náležitou úctou, autodafé se nekonalo. Zaorálek také odmítl názor, že by se Češi nedívali kriticky na své dějiny. “Máme ale potíž, když je nám v reflexi vnucován cizí názor”. Jak se pozná cizí názor – o tom rozhoduje pan Zaorálek a jeho blízcí. Měl vlastně říci “názor, který je cizí všemu našemu pracujícímu lidu”: protože cizí názory mohou mít i našinci.

Pátek 7. listopadu

Je třináct let po převratu. V novinách, které si denně zpracovávám, není ani zmínka o “VŘSR” (tj. o bolševické revoluci v Rusku). Aspoň v něčem se doba změnila.

Senátor Železný vytvořil klub “nezařazených”. Tvoří ho on, tři komunisté a jeden nezávislý. Další nezařazení (např. senátor Zieleniec) nebyli přizváni. Železný se dušuje, že sdružení v klub s komunisty nemá žádné politické pozadí. Není důvod mu nevěřit. V tom případě je to však docela cynické vytvoření “švindlklubu” pouze za účelem získání hmotných výhod. Kluby mají mít politické pozadí. V senátu, kde sedí “osobnosti” a každý je tam za sebe, ne za stranu, to často není možné. Vlastně by tam žádné kluby být neměly. Nevýhoda “nestandardní” politické instituce.

Právo se pod taktovkou koho jiného než Jana Kovaříka věnuje očerňování Lichtenštejnska. Jakýsi poslanec ODS tvrdí: “Pokud bychom totiž přiznali, že Lichtenštejnsko udrželo v konfliktu neutralitu, těžko by mohlo česko oponovat kontraargumentu z lichtenštejnské strany typu: ,Jak tedy mohli naši předci kolaborovat s nacisty, když jsme byli za války neutrální stát?´”. Čili – Lichtenštejnsko nemohlo být za války neutrální, protože jinak bychom museli solit. Sám dirigent zase píše: “Česká veřejnost neodpustila Lichtenštejnům, že se v roce 1930 sami přihlásili k němectví, ani vstřícnost knížete Františka Josefa k henleinovcům a nacistickému Německu. Poválečná konfiskace jejich majetku je tak všeobecně vnímána jako akt dějinné spravedlnosti.” Je skličující, že třináct let po převratu mluví jménem veřejnosti normalizační pisálek, a navíc asi právem – vyjadřuje nepochybně mínění většiny “našich pracujících” od KSČM až po Konfederaci politických vězňů. K novému mluvčímu je třeba české společnosti pogratulovat.

Ministr Šimonovský prosazuje, aby jízda s alkoholem v krvi byla trestným činem. Je třeba být důslednější: měla by se trestat smrtí a to bezodkladně. Po pozitivní dechové zkoušce by policista delikventa na místě usmrtil služební pistolí. A byl by na silnicích pořádek! Ve skutečnosti absolutní zákaz konzumace alkoholu před jízdou je absurdní a každá další represe jeho absurditu jen posílí.

Autor kontroverzní reportáže o senátorech a poslancích Hanousek odchází z České televize (ČT), znechucen tím, že se ho vedení nezastalo. Vedení se ho zastat nemohlo, dostal je do nezáviděníhodné situace a nespravedlivou paušalizací nahrál těm, co jako ministr Dostál nemyslí na nic jiného, než jak dostat média pod kontrolu.

Sobota 8. listopadu

Senátorka Gajdůšková (ČSSD) navrhuje zcela zrušit imunitu poslanců včetně té, která se vztahuje na výroky pronesené v parlamentě. “Myslím, že bychom měli žít tak jako všichni občané této země a že ta privilegia v tomto smyslu by být neměla.” Je zajímavé, kam až je možné dojít v populismu. Ostatně paní senátorka by mohla být ještě důslednější: senátoři a poslanci by za výkon mandátu měli platit a po jeho vypršení by měli automaticky putovat za mříže. “Blízkost lidu”, kterou vykazuje paní senátorka, má však také pragmatický podtext. Senátor Topolánek před časem řekl: “Vůbec nejsem přesvědčen o tom, že máme nezávislou justici. Vůbec nejsem přesvědčen o tom, že policie není zkorumpovaná a už vůbec nejsem přesvědčen, že útvar pro odhalování korupce by neměl začít sám u sebe s odhalováním korupce. A říkám to s plnou vážností, kolik tento pult unese.” A paní senátorka to označila za výrok “na mezi šíření poplašné zprávy”. Kdyby imunita neexistovala, bylo by tedy možné Topolánka zavřít.

Soud s řidičem, který způsobil nehodu autobusu v jižních Čechách, při níž zahynulo několik desítek lidí, se nebude konat v Českém Krumlově, kam by případ příslušel, ale v Českých Budějovicích. V Krumlově není k dispozici dostatečně velký soudní sál. Někteří pozůstalí žádají pro delikventa trest odnětí svobody na doživotí, ačkoli za nedbalostní trestný čin tohoto druhu může podle zákona dostat nanejvýš deset let. Pohnutky pozůstalých lze chápat (nikoli schvalovat). Pohnutky mnohých dalších diváků nebude možné ani chápat, ani schvalovat. Nejraději by viníka napíchli na kůl. “Kontrola veřejnosti”, o níž se mluvilo v případu Srba, má jak vidno i své stinné stránky. Nechtěla by ČT vysílat taky tento proces? Šplhla by si nejen u politiků, ale i u prostého lidu.

Prezident Putin navštívil Paříž. Jeho francouzský kolega Chirac mu na závěr návštěvy prokázal tu čest, že jej doprovodil v limuzíně až na letiště. Oba kocouři se už nepochybně těší, jak budou společně sekýrovat drzé středoevropské myši. Osa Paříž – Moskva se stává zase o něco viditelnější.

První lékař byl vyloučen z České lékařské komory. Za profesní nedbalost a údajně i prodej drahých léků pod rukou. Takže sláva: vylučování se spustilo, proti prvnímu případu nemůže nikdo nic namítat, a jakmile se to jednou zavede, dá se vylučování využít jako prostředek pro utužování stranické kázně v ČLK. Lékaři, kteří nesouhlasí s povinným členstvím v lékařské komoře, sbírají podpisy na jeho zrušení. Problém možná není v povinném členství, ale v tom, jak komora v současné době vypadá.

Podle průzkumu CVVM se obliba Klause a Havla se ve veřejnosti vyrovnala. Pan prezident tím musí dost trpět, tak mu záleží na tom, aby všechno dělal lépe než jeho předchůdce!

Pondělí 10. listopadu

Nový předseda KDU-ČSL Kalousek se před volbou profiloval spíše jako rustikál, po volbě jako technokrat a pragmatik: zásadní věci jsou podle něho problémy ekonomické, KDU-ČSL je strana občanská a nekonfesijní. Před volbou i po volbě zůstává populistou: venkovské motivy jen nahradilo oblíbené lidovecké třikrát a dost a absolutní zákaz drog (potratům se prozíravě vyhnul). Svobodu před volbou na sjezdu podpořil Špidla, Kalouska nepřímo Topolánek, po volbě se o něm s uznáním vyjádřili Gross a Foldyna. Bude jednou v budoucnu určovat českou politiku trio Topolánek – Grebeníček – Kalousek?

Volba Kalouska je pro Špidlu a jeho stoupence v ČSSD velkou nepříjemností. Aby toho nebylo dost, propadli sociálně demokratičtí kandidáti při obou doplňovacích volbách do senátu. Zdá se, že pokus o pozemanovskou civilizaci ČSSD skončí dřív nebo později úplným krachem. Je zcela zjevné, že KSČM a nyní i ODS jsou nereformovatelné jako socialismus. Možná, že se k nim brzy přidá i ČSSD a KDU-ČSL. US-DEU, která je reformovatelná a průběžně reformovaná natolik, že v procesu svých reforem si nestačila vybudovat žádnou přesvědčivou identitu, naproti tomu zajde na úbytě. Dosti děsivé vyhlídky.

Cizinecká policie údajně odvlekla íránského žadatele o politický azyl na íránské velvyslanectví ke kádrovému pohovoru a ČR ho hodlá vydat zpět do Íránu. Íránské úřady se tak o jeho zaječích úmyslech dozvěděly a teď prý perzekuují jeho příbuzné. Pokud je to pravda, chová se cizinecká policie a ministerstvo vnitra naprosto neuvěřitelným způsobem. V zemi, kde je možné tohle, se lidé s nárokem na vlastní názor nemohou cítit bezpečně.

V Národním divadle dávají hru Bertolda Brechta “Dobrý člověk ze Sečuánu”. Podle recenzenta v Lidových novinách ji prý režisér obratně zbavil “marxistického balastu”. Brecht bez marxistického balastu je jako sodovka bez bublinek. Ten člověk byl naprosto cynický a jeho díla jsou zhmotněním jeho cynismu. Mohl by sloužit jako pomník amorálnosti podložené ideologií – zkrátka jako příklad komunisty každým coulem. Pokud Národní divadlo (ND) udělalo z jeho slátaniny jeduprostou muchomůrku, ulpí něco z amorálnosti i na tvůrcích inscenace.

Úterý 11. listopadu

Předseda ODS Topolánek pozval na sjezd své strany nového předsedu KDU-ČSL Kalouska. “Tato obnovená tradice není špatná”. Jako patrně nezamýšlený protitah působí nápad ministra Škromacha, aby ČSSD jmenovala “stínové ministry” pro resorty, v jejichž čele stojí koaliční partneři. Jenže bez koaličních partnerů se ČSSD octne v prekérní situaci. Takové prázdné gesto koaliční partnery rozdráždí, ale ČSSD nepomůže. Kalousek si zato může dovolit Špidlu vydírat, na pádu vlády on ani KDU příliš neprodělají, pokud budou vrátka k ODS pootevřená.

Nový předseda KDU zahájil mohutné populistické tažení. Vynechává fundamentalistické požadavky o nichž ví, že by si s nimi u veřejnosti nepolepšil (zákaz potratů), zato staví na populismu, který není nevinný a neškodný. Odmítá legalizovat prostituci se zdůvodněním, že to je “strašlivé ponížení lidské důstojnosti”, přičemž prý nezáleží na tom, zda to ty osoby dělají ze svobodné vůle či nikoli. Zákon a společnost má chránit lidskou důstojnost i před lidmi samými. To je bolševická zásada: zákon je lidské dílo a společnost nemá ústa, aby mohla mluvit, takže za ni dost často mluví různí samozvanci. Kalouskova KDU nás chce po bolševicku spasit podle svého gusta a případně i proti naší vůli. K tomu se nejlépe hodí instituce, spojující image Armády spásy s účinností inkvizice. Což už tu ostatně bylo.

Legrační jsou i Kalouskovy výhradu proti registrovanému partnerství: homosexuálové neplodí děti, proto nejsou hodni státní podpory. Z toho hlediska si ovšem podpory ze strany státu nezaslouží ani bezdětné rodiny. Takže pokud se manželům dejme tomu do deseti let nepodaří zplodit ani jednoho potomka, měli by být násilím rozvedeni.

Neúspěšný (zaplať pán Bůh) kandidát na ústavního soudce dr. Pejchal se v dnešním Právu rozepisuje o nevhodném chování politiků (některých, na komunisty se to jistě nevztahuje) v případu Kinský. Vymlouvají se na to, že se k věci nemohou vyjadřovat, pokud nerozhodne nezávislý soud. Podle pana Pejchala ovšem už stát, tj. moc zákonodárná a výkonná, došly k závěru, že Kinskému byl majetek řádně konfiskován. A politici by se tedy měli vymáčknout, zda jsou prostátní nebo protistátní. Vzniká otázka, proč má v téhle situaci ještě probíhat soudní řízení a obecněji, nejsou-li pak vlastně soudy zbytečným luxusem. Po Kalouskově péči o občany proti jejich vůli další průnik a návrat bolševické ideologie do našeho postkomunistického prostředí.

A konečně, náš pan prezident v BBC opět rozkryl temné úmysly německých imperialistů a revanšistů. Sudetoněmecká otázka je podle něho uměle nastolená: “Jsou to jisté ambice jistých německých politiků, kteří chtějí tuto kartu použít pro svou politickou kariéru nebo hlasy voličů. Je to uměle kříšeno. Není to součástí skutečného přemýšlení ani Němců, ani Čechů. Jednoduše druhá světová války skončila. My jsme druhou světovou válku nezačali. My jsme nikoho neokupovali. Německo okupovalo nás.” Je dobré, že domácí přisluhovači revanšistů jsou zatím hluboko pod jeho rozlišovací schopností. Až se ovšem vlády ujme koalice Topolánek – Kalousek, se bude starat, aby ti, kteří podvracejí to, o čem rozhodla moc zákonodárná a výkonná, byli po zásluze potrestáni, aby tak lidská důstojnost české společnosti – a ovšem konec konců i těchto podvracečů – byla ochráněna, třeba i proti jejich vůli.

Středa 12. listopadu

Vláda se rozhodla poskytnout zdravotnictví 6,4 miliardy korun: z toho 3,4 miliard prostřednictvím krajů nemocnicím, 3 miliardy pojišťovnám za nedobytné pohledávky. Je to je improvizované záplatování několika děr cedníku. Je zjevné, že dosavadní financování zdravotnictví vůbec nefunguje, je to černá díra pohlcující další a další státní peníze. Je ho třeba postavit na úplně jiný základ.

Trochu podobné je to s financováním krajů. Poté, co parlamentem neprošel (zatím) zákon o rozpočtovém určení daní, hodlá vláda, zřejmě na zásah novopečeného předseda KDU Kalouska, kraje dotovat ze státního rozpočtu srovnatelnou peněžní částkou. I to je improvizace. kraje samozřejmě mají být i po finanční stránce co nejvíce autonomní. ODS, která navrhuje daleko větší přesun výnosu z daní na kraje, ovšem vládní zákon pohřbila s tím, že je nedostatečný. To jsou zlomyslné bolševické manýry. Se stejným zdůvodněním mohli hlasovat i pro, kdyby se nedrželi zásady čím hůř, tím lépe: čekají, že až bude nejhůř, spadne moc do klína ODS jako zralá hruška. Je to cynický kalkul a doufám, že nevyjde.

Předseda ODS Topolánek to má těžké. Pokud se chce sejít s premiérem Špidlou, nezbývá mu, než se plížit noční tmou křivolakými pražskými uličkami, zahalen do pláště a pokud možno v převleku za instalatéra či podomního obchodníka. Někdy ani to nepomůže, pak je všetečnými novináři vyhmátnut, s červenýma ušima chvíli zapírá a nakonec prchne. Schůzka premiéra s předsedou nejsilnější opoziční strany by v zemi, kde nepřežívají bolševické tradice a zásada píchni ho, řízni ho, pusť mu krev, měla být něco docela běžného a v zásadě nezajímavého.

Poslanec Hojdar nalezl odposlech v autě. Nemohu samozřejmě dokázat, že si ho tam nechal namontovat sám. Poslanec Hojdar se teď musí zviditelňovat a proti vládě prosazovat všemi způsoby: jeho kolega Kott mu svou zálibou v alkoholu narušil pozici sto prvého poslance poslanecké sněmovny. Aféra mu přichází velmi vhod. A navíc - v jednom bych ovšem panu Hojdarovi skoro věřil: to zařízení tam nemohla namontovat privátní agentura, muselo jít o nějakou státní službu. Takže by se na první pohled zdálo, že už zbývá zjistit jen docela málo: kterého státu je to služba.

V Poslanecké sněmovně (PS) Parlamentu ČR prý začíná “bitva o potraty”. Obávám se, že o žádnou bitvu nepůjde, katoličtí fundamentalisté nemají v PS se svými nemožnými názory ani zdaleka většinovou podporu. Přitom se pod tímto rozbouřeným povrchem snadno zapomene na to, že potratů je u nás mnoho a že by se s tím mělo něco dělat. Úplný zákaz potratů je ovšem stejná hloupost jako prohibice. Přesněji řečeno: ještě větší, protože snižuje vážnost mateřství a zvyšuje množství nechtěných a deprivovaných dětí, z nichž pak, jak se zlomyslně domnívám, vyrůstají voliči KSČM, ODS a ČSSD.

Čtvrtek 13. listopadu

Českou politickou scénou otřásá aféra s odposlechem poslance Hojdara. Ať už mu dal štěnici do auta kdokoli, prokázal mu velkou službu: exkomunikace poslance Kotta z ODS otřásla jeho pozicí sto prvního poslance a musí nějak získat ztracenou veřejnou váhu. Při té příležitosti prosákla zpráva, že prý si premiér Špidla chodí týdně do sídla BIS studovat záznamy odposlechů. V tom případě navazuje na tradici, založenou císařem Františkem I., jemuž byl nedávno v Praze opětně instalován pomník. Císař měl k dispozici zvláštní poštovní úřad, který se zabýval četbou a dokumentací korespondence nespolehlivých individuí. Úřad denně pořizoval jakési svodky, které pak ministr Sedlnický dával císaři k dispozici. Četba svodek zabrala prý značnou část císařovy denní agendy. Třeba bude mít pan premiér Špidla taky jednou v Praze pomník.

Generální ředitel České televize (ČT) Janeček se na zasedání klubu ČSSD pokoušel přesvědčit poslance o potřebě zvýšit koncesionářské poplatky. Odpovědí byla ostrá kritika publicistiky a zpravodajství ČT, mj. za známou reportáž, v níž jsou poslanci přirovnáváni k termitům. Poslanci ČSSD nejenže postupují vůči ČT na základě principu kolektivní viny, ale zřejmě se pokoušejí využít případu k tomu, aby do budoucna ovlivnili televizní publicistiku. To je drzost až na půdu. Kdyby byli poslanci vládnoucí strany s televizním zpravodajstvím a publicistikou spokojeni, bylo by to velmi divné a nedělalo by to ČT žádnou reklamu.

Těšínskou organizaci ČSSD údajně ovládli dva místní podnikatelé, jejím prostřednictvím se propracovali se do vedení města a nyní chce jeden kandidovat na poslance, druhý na senátora. Prosadili se prý tak, že do místní odbočky ČSSD naverbovali své zaměstnance, kterým za to propláceli mimořádné odměny. Problém je v tom, že stav odbočky jim to velmi usnadnil: měla totiž před jejich příchodem celých deset členů. Polistopadové politické strany jsou většinou jen politické kluby, sdružené za účelem voleb. Jen velmi málo lidí má chuť politicky pracovat na nízké úrovni. To je velká slabina české demokracie. Kdyby těšínská organizace ČSSD měla sto členů, nedala by se tak snadno ovlivnit.

Francie a Německo uvažují podle listu Le Monde o vlastní unii se “spojenou” zahraniční, obrannou, hospodářskou a sociální politikou. Je to prý v zárodku a jen prostředek nátlaku na Polsko a Španělsko, které komplikují přijetí euroústavy. Plán však veřejně podpořili francouzský premiér i ministr zahraničí, a také komisař Verheugen. Zbývá tedy už jen, aby vzali do party ještě Rusko (náznaky tu už byly a Putin by jistě nic nenamítal) a bude to dokonalé. Hlupáci, co v minulosti žvanili o ose zla Mnichov – Vídeň – Budapešť, by teď měli chodit kanály.

Vláda se vzpouzí platit odškodné poškozeným ruskou invazí z roku 1968. Ministr Sobotka namítá, že by podle návrhu ODS vlastně dostali desetkrát víc než oběti nacismu. Zjevně tu existuje jakási nepsaná hierarchie: oběti nacismu váží víc než oběti komunismu. A pokud jde o naše německé spoluobčany současné i bývalé, tak těm patří tak nanejvýš nakopat.

O tom, že se jeden fidžijský kmen hodlá omluvit pozůstalým po misionáři, kterého jejich předci v polovině minulého století sežrali. Pozoruhodné je zdůvodnění, proč se tak rozhodli: jsou přesvědčeni, že snědením misionáře Bakera na sebe přivolali kletbu, kterou lze usmířit jedině omluvou. Je mi líto, ale fidžijští bývalí lidožrouti jsou ve skutečnosti v této věci daleko větší realisté než Češi.

Pátek 14. listopadu

Odboráři v dozorčí radě Českých energetických závodů (ČEZ) dostali tzv. opční smlouvy na akcie ČEZ. Ta jim nyní umožňuje prodat je za tržní cenu s pětimilionovým ziskem. Problém není ani tak v tom, že jim ČEZ tuto možnost poskytly, jako v tom, že odboráři a “zástupci pracujících” (dnes se říká zaměstnanců) vůbec v dozorčích radách státních podniků sedí. Nemají tam co dělat, odbory samy jsou svého druhu dozorčí organizace a jejich úkolem není podílet se na podnikání.

TNS Factum zveřejnilo výsledky průzkumu preferencí, podle nichž KSČM výrazně předstihla ČSSD. Mezi sociálními demokraty se zvedá vlna nespokojenosti. Agentura, která většinou rozdíly mezi stranami zvýrazňuje a uvádí všeobecně vyšší čísla než ostatní dvě, tentokrát dala k dispozici preference, nikoli prognózu volebních výsledků (tak aspoň o průzkumu informovalo Právo), čísla jsou pak výrazně nižší a sociální demokraté mají jen 9,6%. Mezi sociálními demokraty se zdvihá vlna nespokojenosti vůči vedení. Je to náhoda?

ODS nepozvala na svůj sjezd zástupce US-DEU. Nato US-DEU pozvala na svůj sjezd Topolánka. Topolánek prohlásil, že už má na ten den jiný program a že to pozvání je účelové. Se zdvořilostí a vstřícností si na ODS nepřijdeš.

Ministr Dostál hodlá v Lidicích místo zbořeného nedokončeného památníku vztyčit čtyřicet metrů vysokou skulpturu jakéhosi italského výtvarníka. To je příliš i na lidického starostu, který se vztyčení monstra vzpouzí. Těžko se mu divit, není snad možné postavit v Lidicích něco důstojného a méně bombastického? A aby byl ministr Dostál ukojen, nechť je mu vztyčen pomník na soklu od toho Stalinova, kde bude zobrazen na způsob Sochy svobody, s pochodní v ruce, a jeho dutá hlava bude sloužit jako rozhledna.

Vláda zjevně odmítá populistický návrh ODS na odškodnění obětí ruské invaze v roce 1968. Místopředseda ODS Langer kontruje denunciací: rozhodnutí vlády prý je třeba dát do souvislostí s ochotou alespoň její části odškodnit Němce, kteří po válce zůstali na našem území. V ČR tedy žijí lidé, občané (tj. Češi roduvěrní podle Benešových dekretů) a pak Němci, “kteří zůstali na jejím území”, tedy cosi jako hlodavci nebo škodlivý hmyz. Čechy odškodníme za to, co utrpěli, a možná nejen za to, Němci mohou být rádi, že je vůbec necháme dožít. ODS je strana zvláštního ražení.

Občané Slovenské republiky budou muset platit za lékařské ošetření, účast pacientů bude větší u lehkých onemocnění a jednoduchých zákroků, s náročností úkonů se bude snižovat, u těch nejsložitějších bude lékařská péče plně hrazená. To je zjevně cesta, kterou jednou bude muset jít i české zdravotnictví. Možná ovšem, že až se na ni česká vláda vydá, bude už pozdě.

Německo a Francie (přesněji řečeno Francie, německá vláda se ještě nevyjádřila) uvažují o federativním spojení v případě, že unie o 25 členech nebude držet dohromady. CDU zase počítá s užším jádrem EU, které by zahrnovalo Německo, Francii a země Beneluxu. Možná bychom se mohli taky porozhlédnout po okolí – ale my jsme bohužel se svým okolím docela inkompatibilní.

Sobota 15. listopadu

Vzpomínáme výročí listopadového převratu z roku 1989. Nejzajímavější příspěvek přineslo Právo (článek Miroslava Šišky “Jak se roce 1989 předávala moc”). Nejenže dokládá totální dezorientaci a nepřipravenost disidentských špiček kolem Charty77 a Václava Havla na politickou úlohu, která jim byla přisouzena, ale ukazuje zároveň, že strůjcem polistopadového systému vlastně nebyl Havel, ale Marián Čalfa. Navíc se octnul v situaci, kdy mu, bylo-li mu živobytí milé, nic jiného ani nezbývalo. Zhroucená komunistická diktatura jej nastrčila do nejexponovanější pozice, ale nebyla ho už schopna ani řídit, ani mu pomoci. Disent se převzetí moci a zodpovědnosti vzpouzel. V takto vzniklém vakuu udělal Čalfa to, co by udělalo 99% lidí na jeho místě: pomohl Havlovi a spol. do čela, protože věděl, že mu nic jiného nezbývá, a zároveň se postaral o to, aby to probíhalo natolik sametově, aby sám nedostal do kožichu. Marián Čalfa měl od Havla dostat Řád TGM prvního stupně. On, a nikoli Havel nebo Klaus, je otcem zakladatelem naší dnešní postkomunistické republiky. Jednou mu bude postaven pomník.

Senátor a exředitel Novy Železný prý předložil komisi, vyšetřující neúspěšnou arbitráž mezi CME a ČR, podklady, podle nichž český zástupce v arbitráži zároveň v Maďarsku zastupoval Laudera, tedy protivnou stranu sporu. Pokouší se dokázat, že český stát prohrál arbitráž záměrně. Vládu viní též někdejší místopředseda RRTV Štěpánek, vládní koalice naopak obviňuje někdejší RRTV. Předseda vyšetřovací komise Křeček jde zjevně Železnému na ruku. Tyto okolnosti nemohou nic změnit na tom, že ČR prohrála arbitráž po zásluze, protože neochránila investice CME (důvod je český nacionalismus, který brání cizákům vlastnit televizní licenci) a že pan Železný sehrál v celé aféře velmi nedůstojnou roli toho, kdo Američany oholil.

Místopředseda mediální rady PS PČR Skopal (ČSSD) udílí České televizi hraběcí rady: musí šetřit, nesmí si pokazit budoucnost. Zdá se, že se parlament snaží dostat ČT a Čro (Český rozhlas) pod kontrolu.

Soud s řidičem, který neopatrnou jízdou zabil devatenáct lidí, probíhá v Budějovicích v soudní místnosti, kde je 30-40 míst. To je zajímavé, tady najednou všichni vědí, že podobný případ se nedá řešit na náměstí nebo na fotbalovém stadionu a nikdo nepožaduje televizní přenos. Aby lidé u nás vysloveně podporovali lynč, musí v tom být politika.

Vrah, který brutálně a ze zištných důvodů zabil dva staré lidi, dostal čtrnáct let. Nejsem přívržencem zásady třikrát a dost (ostatně v tomto případě by znamenala, že chlap může zabít ještě čtyři lidi), ale upřímně nechápu, proč ten člověk nedostal doživotí. Lépe řečeno chápu to. Zavraždění totiž nebyli normální roduvěrní občané, ale jenom Němci, kteří tu podle pana Langera zůstali jako jakási přebytečná havěť po nedokonalé dezinfekci v roce 1945. Zjevně se zde uplatňuje pouze zákon postihující týrání zvířat.

V průzkumu MfD, věnovaném tomu, kdo ve společnosti přitahuje největší sympatie, jsou zvlášť vedeni podnikatelé (bezprostředně za Václavem Bělohradským, bere je nadpoloviční většina lidí) a zvlášť miliardáři (s nimi sympatizuje jen 32% lidí.

Rebelie poslance Hojdara zřejmě prozatím skončila. Vrátil se do klubu ČSSD provázen mediálním popraskem kolem odposlouchávacího zařízení, nalezeného v jeho služebním voze. Nevypadá to tedy, jako by přilezl po čtyřech. Je zajímavé, jak mu ti, co ho údajně odposlouchávali, vyšli vstříc!

Úterý 18. listopadu

Václav Klaus si v Lánech srdečně porozprávěl s novým předsedou KDU-ČSL Kalouskem. Hoši si rozumějí, pan Kalousek to celkem trefně vystihl: „oba jsme v politice pragmatisty a máme racionalistický postoj“. Čtenář si podivné cizí slovo „pragmatisté“ snadno nahradí domácím a jadrnějším, my si to dovolit nemůžeme. Pan Kalousek dále pravil: „Myslím si, že máme s panem prezidentem podobný konzervativní postoj k tomu, jak by měla vypadat politická scéna.“ To je nadějné, doufám, že nás s ním brzy seznámí. Aby setkání nevypadalo zase až tak hloupě a průhledně, prohlásil prezidentův mluvčí: „Prezident republiky vyjádřil zájem pravidelně se setkávat s předsedy parlamentních politických stran.“ Na řadě je teď prý Špidla. Možná, že se Klausovi podaří vymluvit mu socialismus.

Odborářský náčelník Milan Štěch prohlásil v rozhovoru pro Právo rezolutně: „Musíme už konečně změnit postoj, že Česká republika je zajímavá nízkými mzdami“. Musí být zajímavá naopak vysokými mzdami. A pracovat se bude stejně jako teď, o více ne, od toho jsou tu odbory.

TV Prima vytáhla z temnot zapomenutí do světla reflektorů bývalého důstojníka StB Zifčáka. Ten mj. prohlásil, že v případě vítězství by jeho pravověrná komunistická strana zavedla cenzuru, protože v médiích je třeba zachovat „jistou servilnost“ vůči politické moci. Pan Zifčák je politováníhodný amatér. Je třeba dělat to, co dělá jeho úspěšný konkurent Ransdorf a co dělali komunisté, co svět světem stojí: hubou se zapřísahávat, že zřídí takovou demokracii a svobodu, jaká tu ještě nebyla, a to, o čem pan Zifčák žvaní, potichu připravovat. V debatě se Zifčáka ptali, zda existoval nějaký scénář StB pro studentské bouře. Otázka není adresována tomu pravému, pan Zifčák byl jen malá a nevýznamná estébácká šlapka, co by o tom mohl vědět!

Martin Švehla se vrací do ČT, odkud po listopadu 1989 vyletěl (obrazně řečeno), tentokrát Jako mluvčí. Mluvčí není nijak zvlášť významná funkce, ale stejně: možná přijde i Zelenka.

Umělci (tj. Petr Placák a další) budou protestovat proti KSČM. To by měla být věc politiků – a ne protestovat, nýbrž dělat rozumnou pozitivní politiku, která vliv komunistů sníží na minimum. Nějaká směšná politická peep-show umělecké pseudoavantgardy komunistickými preferencemi ani nehne.

Středa 19. listopadu

Prezident Klaus podepsal čtyři ze zákonů finanční reformy. Stalo se tak po schůzce s Miroslavem Kalouskem a je to zjevně jakýsi dárek Kalouskovi k nástupu do funkce předsedy KDU-ČSL. Ať Špidla vidí, jak vlivného člověka má teď v koalici!

Stínový ministr obrany ODS Petr Nečas kritizuje postup ministerstva obrany. Podle něho by neměla česká armáda poskytovat strukturám aliance jen zabezpečovací jednotky (chemici, nemocnice apod.), ale v první řadě bojové útvary, a měli bychom se orientovat na spolupráci s armádami USA a Velké Británie, protože jsou podstatně bojeschopnější než ty ostatní. Nečasova koncepce má racionální jádro, česká armáda by si měla zachovat aspoň v tom nejzákladnějším bojeschopnost a možnost fungovat do jisté míry autonomně. Na spojence může spoléhat jen ten, kdo je schopen se aspoň v nejzákladnějších věcech spolehnout sám na sebe.

Na věžičku liberecké radnice se vrátí rytíř, byl tam původně a zůstal tam až do roku 1952. Pak ho vystřídala rudá hvězda, tu po převratu sundali a nahradili lvem s korunkou. Severočeští historici (krajská komise?) nyní došli k názoru, že „rytíř je sice německý symbol, ale nijak vyhraněný“, takže ho lze s přimhouřenýma očima tolerovat. Sláva! Snášenlivost triumfuje už i na Liberecku. Lepší by ovšem byl na věži Rumcajs, to je symbol český a protirytířský.

ČSSD navrhuje, zřejmě jako odpověď na projekt Centra proti vyháněním, zřízení památníku obětí všech evropských válek. Je třeba se přitom vyhnout „nacionalistickému výkladu událostí druhé světové války“ (proboha, co to znamená? Chtějí snad polemizovat s oblíbeným českým pojetím, které do jisté míry zastával i Beneš, že šlo o střetnutí Slovanstva s Germánstvem? To bych do ČSSD neřekl) a „vytrhávání událostí druhé světové války z dějinných souvislostí“: to je ovšem zcela srozumitelné. Možná, že ještě lepší by bylo postavit památník úplně všem obětem všeho na celém světě. Nebo jednoduše nestavět nic, přišlo by to levněji.

Na téma „s komunisty se nemluví“ se konal koncert osvícených rockových hudebníků v hale karlínské Dukly. Záměrně prý nepozvali žádné politiky. Politici tedy s komunisty mluvit smějí? Nebo je jednoduše nechtějí oslovit a chtějí se jen tak sami mezi sebou dohodnout, že oni s komunisty mluvit nebudou? Jeden z klaunů české pravice, monarchista Petr Placák, v té souvislosti vyjádřil naději, že právě mladí lidé, které chtějí oslovit, „otevřou v budoucnosti diskusi o komunismu, oni se budou ptát svých rodičů, zda nenesli na existenci tohoto režimu vinu.“ Placák si zjevně, zabrán do líčení předností monarchického zřízení, nevšiml, že o komunismu se u nás průběžně diskutuje už třináct let. A není divu: podstatná diskuse podle něho začíná tam, až děti začnou obviňovat rodiče. To je svérázný pendant k překonanému křesťanskému Cti otce svého a matku svou. Teprve soustavným šikanováním rodičů se dopracujeme světlých zítřků. Připomíná to spíš Pavlíka Morozova než Evangelium. Snad by si fanatici jako Placák, dřív než vyrazí na křížové tažení proti komunistům, měli všimnout, kolik komunismu jim samým zůstalo za nehty. I tahle opožděná a prázdná protikomunistická propaganda patří zjevně ke smrtelným křečím, jimiž končí Havlova epocha.

Zpátky