Prosinec 2003

Klausův náčrt státní ideologie

Bohumil Doležal

Článek prezidenta mívá díky vážnosti jeho funkce větší váhu než úvaha publicisty. U nás to platí dvojnásob: prezident je tradičně chápán ne jako první státní úředník, ale jako vůdce národa. Ambice Václava Klause nejsou přitom o nic menší než ambice jeho předchůdců: to co nám nabízí, je jakýsi náčrt budoucí státní ideologie. Něčeho, co osloví, stmelí v jeden houf a seřadí za prezidentem drtivou většinu veřejnosti. Z úvahy „17. listopad v českých dějinách“ se dají uhádnout její obrysy.

Taková ideologie musí být pro veřejnost přitažlivá, tj. populistická. Jsme pupkem světa! Václav Klaus například tvrdí, že 17. listopadu skončilo půlstoletí totalitních režimů. Ve skutečnosti se pouze zhroutil poststalinistický režim v jedné ruské kolonii. Přitom jsme byli v sovětském bloku předposlední.

K populismu patří vyvinění:podle Klause v letech 1945-8 „podlehlo“ mnoho lidí poválečné komunistické propagandě. „Spadli jsme“ prý do komunistické diktatury. Intelektuální podhoubí „bylo zneužito“ komunisty. Ve skutečnosti jsme v té době nebyli jen pasivním objektem dějin. Tehdejší čeští politici s komunisty aktivně spolupracovali a převzali významnou část jejich ideologie. Většina veřejnosti jim věřila a podporovala je. Proto jsme do komunismu nespadli, nýbrž vpochodovali. Náš „pád“ do komunismu není otázka fyzikálních zákonů, nýbrž otázka viny a trestu.

Václav Klaus nemá rád intelektuály. Za první republiky se podle něho „významná část inteligence“ nechala omámit socialistickými názory, v prvních patnácti letech komunismu se „intelektuální elity“ s režimem konformovaly a tak či onak s ním spolupracovaly, v šedesátých a sedmdesátých letech obviňovaly veřejnost z kolaborace. Na tom samozřejmě něco je: zároveň je to trochu paušální obvinění, zavánějící třídním pojetím a kolektivní vinou. A hlavně: toto lichocení „prostému člověku“, nápadně připomíná poválečné teze Zdeňka Nejedlého o protikladu „lidu“ a „inteligence“, jeden z pilířů českého stalinismu.

Jádrem Klausovy úvahy je ovšem pasáž o letech normalizace: tehdy skupina intelektuálů (z větší části straníků) vytýkala „obyčejným lidem“, že s komunistickým režimem kolaborovali. Samozřejmě, teorie „nepsané smlouvy“, kterou uzavřelo obyvatelstvo s režimem, běžná v disidentském a postdisidentském prostředí, je nehorázná a nespravedlivá a zračí se v ní skutečnost, že ani reformní komunisté z roku 1968, ani organizátoři Charty77 si nejsou ochotni připustit své omyly a svá selhání. Klaus ovšem tvrdí, že reakcí lidu na nesvobodné poměry byly rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách nevěrohodné propagandy, a že lidé svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad. Jenže z pouhé nevýkonnosti a pasivního žití v kulisách propagandy vůbec nic dobrého vzejít nemůže, pozitivní věci jsou plodem vědomého namáhavého úsilí, spojeného s rizikem. Proto taky nikoli domácí šlendrián, ale „mezinárodní situace“, kterou Klaus zmiňuje jen tak na okraj a mimochodem, totiž reformy a posléze zhroucení komunistického Ruska, byla pro změnu poměrů u nás rozhodující.

Klaus už standardně odsuzuje zaopatřovací stát a umělé socialistické konstruování společnosti. Přitom hází do jednoho pytle předválečnou sociální demokracii, demokratickou stranu a Gottwaldovy komunisty (je zajímavé a příznačné, že pro druhou českou „socialistickou“ stranu, národní socialisty, nejvýznamnějšího spoluviníka tragického poválečného vývoje, Klaus nenalézá ani slova kritiky). Neschopnost rozlišovat mezi ruským bolševismem a evropským socialismem vede Klause až k mesianistickému pojetí české úlohy v EU: protože na rozdíl od Západu máme zkušenost se „socialismem“, můžeme EU, která ji nemá, významně obohatit. Podobně tvrdili čeští nacionalisté v roce 1945, že na rozdíl od Západu máme zkušenost s německou zkažeností a proto jsem předurčeni k tomu, abychom byli přední linií obrany před německým nebezpečím. A podobně tvrdil Havel a spol. před listopadem 1989 i bezprostředně po něm, že můžeme stvořit docela nový model demokracie, protože jsme se pobýváním v ruském bloku vyhnuli těm jejím chybám, které sužují Západ.

Potud Klausův nárys základů české státní ideologie. Demokratický stát ovšem státní ideologii nepotřebuje. Demokratický stát má hájit práva a svobody svých občanů a ne za ně myslet. Vzniku státní ideologie je třeba za všech okolností zabránit, protože stát. který má státní ideologii, přestává být demokratický. A jediná účinná zbraň proti státní ideologii je její průběžná kritika.

(www.bohumildolezal.cz)