Prosinec 2003

Vzpomínka na listopad 1989

Bohumil Doležal

Podnět k tomu, abych sepsal následující řádky, mi dal historik Pavel Žáček v sobotní (15. 11. 2003) Mladé frontě Dnes. Stěžuje si, že účastníci listopadového převratu z řad disidentů zarytě mlčí o tom, co se tenkrát dělo, a ztěžují tak práci historikům. Rád bych vyhověl panu Žáčkovi a pomohl aspoň trochu zaplnit mezeru vzpomínkou člověka, který sice nebyl v samém centru dění, ale pohyboval se občas v jeho blízkosti. Myslím, že i takový příspěvek může mít svůj význam: jasný obraz historické události často nevzniká ještě ani tehdy, když už větší část skládačky, která jej utváří, je na svém místě. I na drobných chybějících dílcích může leckdy velmi záležet.

Demokratická iniciativa, v níž jsem se tehdy angažoval, se po Listopadu výrazněji neuplatnila. Málokdo si dnes ještě vzpomíná, že vůbec občanská iniciativa toho jména existovala. Přesto se na její činnosti před Listopadem podílelo skoro dvě stě lidí z nejrůznějších oblastí Čech a Moravy, několik aktivistů působilo i na Slovensku. Většina těchto lidí měla normální civilní povolání a v podstatě žádné politické ambice. Měli pouze dojem, že v mimořádná situace vyžaduje, aby se na čas dali na politiku. Když mimořádná situace skončila, vrátili se prostě ke své práci. Teď se zdá, že jejich tehdejší angažmá nemělo žádný smysl, protože o něm už nikdo ani neví. To je ovšem omyl, Masaryk kdysi pěkně psal o tom, jak velký význam pro utváření dějin má práce milionů malých, bezejmenných lidí, o nichž dějepis dosud vypravovat neumí (a já doplňuji, že občas ani nechce). Nemohu se ovšem zbavit dojmu, že mám vůči těmto svým někdejším spolupracovníkům jakýsi dluh. Následující řádky jsou malým pokusem o jednu splátku. Omlouvám se, že text je o něco delší, než je v Událostech zvykem. Je to v tomto případě nezbytné.

Vedení Demokratické iniciativy (předseda Emanuel Mandler, místopředseda Karel Štindl a já coby tajemník) bylo už mnoho měsíců před listopadem 1989 přesvědčeno o tom, že komunistický režim spěje k pádu a že je třeba připravovat politickou alternativu. Naše názory vzbuzovaly v disidentském ústředí kolem Václava Havla velmi nevraživé reakce (navíc posílené osobní nevraživostí mezi Havlem a Mandlerem; Havel byl v době bezprostředně před převratem a bezprostředně po něm upřímně přesvědčen, že největším nebezpečím pro rodící se českou demokracii nejsou komunisté, nýbrž právě Emanuel Mandler, a snažil se jeho vliv soustavně a taky úspěšně eliminovat. Proto mu už nezbyl čas na Václava Klause, příštího hlavního rivala). Lidé kolem Havla vycházeli z minulých zkušeností a předpokládali pouze postupnou legalizaci Charty77 jako legální a v zásadě nepolitické oponentury komunistické politické moci. V době, kdy se zhroutil Honeckerův režim v NDR a padl Živkov v Bulharsku, připravovali někdy na desátého prosince oslavu Dne lidských práv, kterou by měly úřady podobně jako demonstraci na Škroupově náměstí strpět a kde by snad dokonce bylo možno otevřít pár stánků, v nichž by se rozdávaly samizdatové tiskoviny (jakýsi politický pendant Matějské poutě). Když jsem se na jakési schůzce pokoušel přesvědčit Havlovu pravou ruku Sašu Vondru o potřebě politické aktivity, odpověděl mi řečnickou otázkou: a ty bys snad chtěl být ministrem? Na takovou otázku velí falešná skromnost odpovědět: samozřejmě, že ne. Ačkoli v tu chvíli jsem velmi toužil po tom, být ministrem, a stejně po tom toužil samozřejmě i Vondra. Měl jsem ovšem obrovské štěstí, že se mé přání nenaplnilo: nemám pro jakoukoli manažerskou funkci ani ty nejzákladnější předpoklady. K Vondrovi byl osud daleko méně milostivý: ministrem se takřka stal a ve vysokých funkcích pak nadělal spoustu ostudy. A jeho disidenští přátelé, jakmile zakrátko zjistili, že režim definitivně zdechl, neváhali ani okamžik, zapomněli na svá nedávná předsevzetí a nalezli do vysokých státních funkcí jako blechy do psího kožichu.

V téhle situaci se DI 11. listopadu prohlásila za nezávislou politickou stranu a požádala ministerstvo vnitra o registraci (viz Dokument). Zprávu okamžitě roznesla po éteru Svobodná Evropa. Byla to pravá bomba. O rozloženosti režimu svědčí i to, že se nám ze všech stran hlásili členové. Disidentský Olymp reagoval podrážděně. Jeden slavný a uctívaný spisovatel, samozřejmě bývalý komunista, poslal naší kolegyni Štolbové několik oplzlých autoportrétů. Tahle naše akce byla něco jako výhra v loterii: aniž bychom to přesně tušili, zajistili jsme si velmi dobrou startovní pozici pro listopadový převrat. Zároveň už režim neměl dost času na to, aby nás dal zavřít.

Legalizovaná demonstrace 17. listopadu probíhala mimo disidentskou režii. Pokud si to dobře pamatuji, organizátoři o účast disidentských špiček ani nestáli. Rozhodli jsme se, že se zúčastníme, ale jen jako řadoví demonstranti. Protože ale nešťastnou náhodou na týž den připadla dlouho plánovaná schůzka zástupců maďarských demokratických stran s českými iniciativami, kterou jsme zorganizovali a já jsem za její průběh odpovídal, na demonstraci jsem nemohl. Když jsem se s Maďary po poledni předběžně sešel ve Slávii, defilovaly po Národní třídě desítky, možná stovky vozidel Pohotovostního pluku SNB. Takové masivní nasazení síly bylo velmi deprimující a dalo tušit, že se chystá nějaká podlá provokace.

Mandler, Štindl a další členové DI na demonstraci byli, absolvovali pochod na Vyšehrad. Protože tím se oficiální program vyčerpal, odešel Mandler domů, Štindl na schůzi s Maďary. Několik našich kolegů ovšem zůstalo a došli až na Národní třídu, kde dostali do kožichu. Schůzky s Maďary se zúčastnil i zástupce HOS a Obrody. Když jsme v polovině jednání dostali zprávu o brutálním zásahu policie, sepsali jsme všichni dohromady protest, který hned putoval do Svobodné Evropy a ještě ten večer zněl éterem.

Zásah byl hnusný a pobuřující. Den před ním jsme se já a Mandler setkali v hotelu Palace s britskou novinářkou, křehkou a sympatickou dámou. Večer ji na Perštýně policisté brutálně zmlátili. Stydím se za to dodnes, bouchači byli koneckonců taky Češi. Nic se jim samozřejmě nestalo a dnes to nepochybně dávají v hospodě k lepšímu. V tomto výjimečném případě bych byl pro uplatnění zásady jednou a dost.

Druhý den jsem organizoval návrat Maďarů do vlasti. Počítal jsem s problémy, ale nic se nedělo. Na perštýnské křižovatce, kde k zásahu došlo, se válela spousta ztracených bot. Ještě nestačili uklidit.

Další den, 19. listopadu, byla neděle. Ráno jsme se sešli s Mandlerem u něj doma a sepsali jsme vyjádření DI k politické situaci po policejním zásahu. Když jsme je dokončili, ohlásili se u dveří estébáci. Přišli si pro Mandlera. Do bytu nesměli (neměli povolení k prohlídce). Schoval jsem se v kuchyni, když byli pryč, odtelefonoval jsem paní Čeřovské do Svobodné Evropy naše prohlášení a zprávu o Mandlerově zadržení. Pak jsem rychle vypadl, dřív, než byt obšancují a fakticky mne v něm uvězní.

A v tu chvíli jsem udělal kardinální chybu. Odpoledne bylo na programu veledůležité setkání hlavních disidentských organizací, kde se měla probrat večerní schůze v Činoherním klubu. DI byla samozřejmě přizvána, jinak to ani nešlo. Chtěl jsem se poradit s přáteli a odešel jsem do bytu Evy Štolbové, neoficielního centra DI, kde měla po poledni proběhnout jakási schůzka. Po půlhodině nás všechny vybrali. Akci velel důstojník operativy StB, který si říkal kapitán Suk (jak se opravdu jmenoval, nevím. Po převratu se po něm slehla země, jeho fotografie není ani v Cibulkových seznamech. Nepochybuji o tom, že bližší informace o jeho totožnosti a možná i o jeho dalším osudu má Petr Uhl, kterého měl „na starosti“). Prováděla ji npor. Jandlová (ta se tak opravdu jmenovala; říkala si ovšem „poručík Novotná“). Když u mne při „filcunku“ našel její asistent kartáček na zuby (nosil jsem ho pro případ tzv. osmačtyřicítky, tj. dvakrát dvou dnů strávených za mřížemi, policajti toho používali jako preventivního opatření ve vypjatých situacích), usmál se a řekl mi: tak tohle tentokrát určitě potřebovat nebudete. Pak nás odexpedovali na služebnu do ulice Františka Křížka.

Karel Štindl to na setkání ke Štolbové nestihl a tak šel rovnou k Havlovi. Havel byl jeho příchodem nesmírně překvapen. Havlovi přátelé se pak pokusili DI z účasti na pódiu v Klubu vůbec vyřadit, ale to nešlo. Štindl tam tedy zůstal, ovšem jen jako černý vzadu. Kdybychom tam byli bývali všichni tři, takové potlačení DI by asi neprošlo.

Z esenbárny v ulici Františka Křížka nás vypustili po jedenácté hodině večer, přesně ve chvíli, kdy setkání v Činoherním klubu skončilo. Při podobných zadrženích estébáci vždy postupovali tak, že zadržené pouštěli po jednom s odstupem asi dvaceti minut – aby se nemohli domluvit. Tentokrát nás však vyhnali na ulici všechny najednou, bylo to něco naprosto neslýchaného. Mandler byl propuštěn ze služebny v Břevnově zhruba v tutéž dobu. Dopravil jsem se co nejrychleji do Činoherního klubu, ale už bylo po produkci. Všude prázdno, v jedné šatně zasedala pod Vondrovým vedením jakási komise, připravovala výstup ze schůze. DI v ní samozřejmě zastoupena nebyla a Vondra mi dal, jak bylo jeho zvykem, arogantně a bez obalu najevo, že tam nemám co pohledávat.

Dodatečně jsem se dozvěděl, že kromě DI bylo ten den zadrženo i vedení pololegálního českého PEN-klubu. Kdyby byla zadržena jen DI, mohl by si leckdo myslet, že jde o podivný zásah proti jedné ze čtyř tehdy nejdůležitějších nezávislých iniciativ (další byly HOS – politické křídlo Charty77, Obroda – politický klub osmašedesátníků a Nezávislé mírové sdružení, v němž právě stoupala hvězda Hany Marvanové). Mám pocit, že bych se měl tehdejšímu vedení PEN-klubu omluvit. Nechtě jsme jim způsobili nepříjemnost.

Zásah proti DI úplně zlikvidoval náskok, který jsme získali tím, že jsme se před týdnem prohlásili za politickou stranu. Od té doby jsme byli pouze „okrajovou záležitostí“, jak tehdy pěkně sdělil Věnek Šilhan jakémusi zbytečně zvídavému západnímu novináři.

A závěrem dvě poznámky: za prvé, vůbec nechci tvrdit, že to byl jediný, a ani hlavní důvod, proč se DI po listopadovém převratu výrazně neuplatnila. Byl to ovšem jeden z důvodů, a nikoli nepodstatný.

A za druhé, vůbec si nemyslím, že by listopadový převrat byl komplotem mezi Havlem a jeho stoupenci na jedné straně a starými strukturami a StB na straně druhé. Tento výklad, který sdílejí různí antikomunističtí radikálové s komunistickými kolaboranty, považuji za účelový a lživý. Zároveň na základě popsaných skutečností nelze vyloučit, že některé humpolácké a nekorektní kroky disidentského olympu a drobné špinavosti, málo harmonující se vznešenými floskulemi o pravdě a lásce, mohou zadávat podnět k takovému nepřiměřenému a nespravedlivému překrucování skutečnosti. I proto by bylo užitečné různé nejasnosti objasnit. O jedné jsem tu psal.

(www.bohumildolezal.cz)