Prosinec 2003

Nepěstovat si termity

Luděk Frýbort

Přihodilo se prostředkem října, že pan prezident pohlédl z hradních výšin a vydal soud: špatnou vládu si zvolil lid český a špatné je, cokoliv činí, neboť je to vláda nesprávné partaje. On, Václav Klaus, z Boží milosti prezident český, by znal partaj onačejší, která by činila vše lépe a dokonaleji, takže by naše drahá vlast nestačila vzkvétat. Z čehož prozatím můžeme vyvodit, že řečená vlast má zase jednou prezidenta partajního, svůj stranický plášť v hradní šatně odložit neochotného, což sice odporuje dobrému zvyku, ale nevídáno, kéž by to chtěla být jediná poskvrna na líci české demokracie. Stranický prezident pak proslovuje stranická kázání, jak od něj ani jinak nemůže být očekáváno. Ale o tom za chvíli.

O nemnoho později zatřáslo hromobití patrem o stupeň nižším: televize odvysílala proslulý pořad, v němž byla jistá čtvrť pražská přirovnána k termitišti, kde si své rozkošné komůrky budují a nic jiného si k starosti nepřipouštějí poslanci - termitíci. I o této události už bylo napsáno dost, takže se jí nebudeme blíže zabývat. Zajímavé však může být srovnání: pan prezident se zdá vidět příčinu současných malérů v tom, že se u vlády octla nesprávná partaj. Občan, nesídlící v malostranských komůrkách, došel po mnohém zklamání k závěru, že je jedno, která partaj zrovna vládne, protože termiti jsou to jedni jako druzí.

Ale zpět k projevu páně prezidentovu: dal v něm zaznít své nechuti k Evropské unii, inu, to už se stalo téměř rituálem a nestojí za podrobnější zmínku. Obává se zajisté velký muž jednak, že ve sboru evropských politiků jeho velikost zanikne, jednak že různý tuzemský svéráz bude podroben dohledu, a ne-li zcela vymýcen, tedy aspoň silně znesnadněn. Podstatnější je jiný předmět jeho kritiky: gigantické, v historii této země nejvyšší státní zadlužení. Nicméně je třeba se zeptat, kdyže ono bezuzdné zatínání sekyry započalo; nebylo-li to náhodou v oněch letech devadesátých, kdy měl nynější vládce hradu pražského v rukou téměř neomezenou výkonnou moc a mohl mu zamezit, kdyby jen býval chtěl. Přivolává teď hromy na současnou vládu (ne že bych se jí chtěl zvlášť zastávat) proto, že vykazuje nedostatečné úsilí ke skutečné systémové změně, která by vyvolala tolik potřebnou změnu chování všech, kterých se veřejné finance - ať v důchodovém systému, ve financování zdravotní péče, v sociálních dávkách přímo dotýkají (cituji, jak jest psáno, za vytříbenost formulací nepřebírám zodpovědnost) ... ale proč tedy, ke všem ďáblům, nevykázal dostatečné úsilí sám, třímaje v rukou kormidlo státu? Proč neprojevil za mák snahy o tolik potřebnou změnu? Má-li v teoretických aspektech tržního systému tak jasno, jak nelení při každé příležitosti předvádět lidstvu, proč se jeho vláda ani náznakem nepokusila postavit sociální dávky, důchodový systém a zdravotní péči ze socialistické hlavy na kapitalistické nohy? Kéž by se mu, abych parafrázoval Havlíčka, ten kapitalismus z huby do rukou vraziti ráčil! Ale budiž, dejme tomu, že důvodem toho zjevného rozporu je pouhá nedůslednost velkého muže, jehož ústa měla vždy tendenci se rozjíždět velkolepěji, než nač stačila vůle a schopnost. Pokračujme však.

Zastavme dnešní bobtnání státu a vytvořme čistší, efektivnější a rovnoprávnější vztah občanů a státu, káže dále pan Klaus, a tu už nelze zůstat u předpokladu pouhé nedůslednosti. Zabudoval sice do citované věty to pozoruhodné slůvko dnešní, z čehož vyplývá, že dřívější bobtnání státu ho rozhořčením neplní, inu, jak také, když mu sám byl velmi výkonným kmotrem. Z dalších úryvků už ale čiší křišťálová, všech příměsí prostá licoměrnost. Klesá důvěra v jednotlivé instituce státu ... tento pokles důvěry je logickým důsledkem posilování moci státu a z toho plynoucí postupné eroze občanských svobod... Bodejť by důvěra neklesala! Kdo jiný než partajní taktik Klaus a jeho smluvně opoziční partner se tou mírou zasloužili o to, že se občan neidentifikuje s institucemi svého státu? Eroze občanských svobod, na niž naříká, byla a dosud je důsledně prosazovaným bodem jeho programu: ponechme občanovi tu útěchu, že smí jednou za čtyři roky vhodit do urny volební lístek, jinak ale ať do věcí veřejných mluví co nejméně. Jestli je dnes česká společnost unavená a znechucená partajním divadlem a přirovnává své politické zástupce k neužitečným, parazitickým termitům, je to především výsledkem tohoto strategického úsilí.

Vyhlídky české partajní politiky jsou pochmurné, v nějaký obrat k lepšímu či ve východisko z temnot postkomunistického tunelu může doufat jen velmi zatvrzelý optimista. Pan prezident celkem odůvodněně očekává, že se dnešní vláda na nic kloudného nezmůže, že nedokáže přeskočit svůj socialistický stín, že se veškeré její snahy o reformu rozplynou v polovičaté ochablosti. Táži se ale, co asi tak je k očekávání poté? Nač se může těšit český poddaný, kdyby se jeho vrchnost vyměnila? Jak se zdá, na nic zvlášť slavného. Volební preference naznačují, že z příštích voleb vyjde partaj srdce páně Klausova v triumfu podobném raným létům devadesátým. Ale pohlédněme na její beztvarou nedomrlost; preferenčními procenty se sice pyšní, o uchopení vládního kormidla ale jako by ani nestála. Není známa žádná konkrétní představa toho, jak junácky pak hodlá zatočit s bezvýchodnostmi, v nichž se tak žalostně potácí rytířstvo rudé růže. Jako by jí bylo nejlépe v opozici, která ničemu neoponuje, pod vládou konkurenta, jejž mdle a povrchně kritizuje, ale skutečnou alternativou k němu není. Lze prostě čekat, že jestli dojde k výměně stráží, bude to sbornaja páně Topolánkova pytlíkovat se stejnou omrzelostí dál. Ostatně, když jsme u toho jména: nechci tomu muži křivdit, třeba je to hodný člověk. Ale vyskytla se už někdy v tuzemské politice tak bezvýrazná tvář? Tak nemastně neslaný projev, tak neurčitá vize budoucnosti? „Chlap s kulema,“ znělo svého času odůvodnění jeho volby. I kdyby křupanství takového vyjádření nebylo ... jmenovanou kvalifikací je, jak známo, vybaven každý druhý, že. Jestli se „kulovitý“ pan Topolánek stane z vrchního partajníka předsedou vlády ... co si od toho slibujete, lehkověrní?

A to ještě stále uvažujeme jen v rozmezí jednoho volebního období; ale politik hodný toho titulu ví, že nikoli v příštích, nýbrž v přespříštích volbách udeří hodina pravdy. Netřeba darů prorockých, abychom odhadli, kterým směrem se bude pohybovat vývoj. Strategický záměr postkomunistické politiky, vyloučit menší strany z volební soutěže, se již téměř zdařil a přinese své plody. Budeme svědky toho, jak se nestane nic, jenom jeden termití roj vystřídá druhý a bude pokračovat ve vystýlání komůrek. Jelikož je to už pomalu únavná podívaná, opět o něco přibude těch, kteří si za volební heslo zvolí »Polibte nám šos«. Ve volbách přespříštích se bude opakovat totéž, jenže s obrácenými znaménky. A pak zase. Až nadejde ta chvíle, kdy bude demokratická část občanského spektra otrávena dokonale a k vládě nad nešťastnou zemí znovu po dvacetileté přestávce vystoupí ti, kteří se žádným selháním otrávit nedají. Předválečný demokratický stát trval dvacet let. Stát sametový, demokratických kvalit mnohem nižších, má silnou šanci se dožít téhož věku. To není katastrofický scénář, nýbrž dost reálná vyhlídka, již by mohl zvrátit jen zázrak nebo přerod termitů v odpovědné politiky. Obojí, zdá se, není zatím v dohledu.

Leda by ... ano; není vyloučené, že je české zemi takového pádu na samé dno zapotřebí, aby se probudila. Až se jak modrý pták, tak i červená růže polapí do vlastní chytrostí nastražené pasti absolutního voličského nezájmu, přijde čas těžkého zklamání i pro přiboudlé hlavičky komunistické, doufající, že jim předseda vlády Grebeníček nadělí ono slastné prožírání hospodářské podstaty země, jemuž byli zvyklí a jehož ztráty želí. Že ministr financí (dejme tomu Ransdorf) vykouzlí z prachu a popele spálené země prostředky, jimiž by ukonejšil jejich po bezstarostných jistotách prahnoucí duše. Tehdy se splní předpověď Písma: Hloupí jísti budou ovoce skutků svých a radami svými nasyceni budou.

Nechci ovšem pominout možnost, že může být ještě hůř; to v případě, že k vládě povolaní komunisté provedou kroky k věčnému zajištění svých termitích komůrek, jako jsme toho svědky na Bílé Rusi i v jiných zatmělých končinách. Přesto si nemyslím, že by to byl příliš reálný scénář, i když chuti jistě chybět nebude. Demokratický svět sotva bude ochoten trpět v samém středu Evropy lukašenkovský nádor; intergrace v EU, jíž se obává pan Klaus, nám je nejúčinnější zárukou proti stavitelům komunistického termitiště. Rád bych věděl, zda se jeho myšlenky někdy ubírají i tímto směrem; a ubírají-li se, co z nich vyvozuje.

Partajní krajina obrácená v poušť, občanský zájem prošustrován, houfec komunistických věřících zbaven pošetilé iluze ... na čem ještě může spočívat všech opor zbavený postkomunismus? Že by pak nastoupila vláda nepolitická, úřednická ... jenže při kvalitách dnešního úřednictva... Nebo že by konečně došlo ke katarzi? Že by český občan konečně poznal svou zodpovědnost a zjistil, že nemá velkého smyslu se zlobit na žravé termity, jež sám na sebe zvolil? Že by se jeho volbě po krachu klausovo-zemanské strategie postavily strany nové, z popele postkomunismu vzešlé, vedené nikoli svých komůrek si hledícími termity, nýbrž zájmu země oddanými, zodpovědnými lidmi? Že by je občan volil bez ohledu na preference i na libý pocit fandovského triumfu?

Jestli ano, skoro bych si přál, aby se, Bůh mě za ty řeči netrestej, komunisté dočkali svého vítězství co nejdřív. Aby bylo vystaveno zkoušce spojenectví, jež s nimi upletl slovutný pan prezident. Aby se postkomunističtí termiti, líbezně zahnízdění ve svých komůrkách, ocitli bez jejich ochrany a pocítili zranitelnost svých holých, měkkých tělíček. Neboť jak se zdá, není jiné cesty. Ale třeba se mýlím a české společnosti už nekyne ani tato zoufalá naděje. Nebo se mýlím opačně a nevyzpytatelné dějiny mají připravený nějaký nečekaný únik z hrobníkovy lopaty. Nevím a netroufám si hádat dál. Jen volám - proboha, lidé, nechcete-li dojít k takovým koncům, nepěstujte si své termity! Nepostačí na ně zpoza rohu žehrat; ještě máte v rukou nástroj, jímž se jich můžete zbavit, i když notně okleštěný; užijte jej aspoň teď! Není totiž psáno, že byste jej museli mít stále. Je máloco tak jistého v nejistotě světa, než že neštěstí, jež člověku dopadá na hlavu, na sebe v největší části případů přivolal sám. Jak ostatně naznačuje výše citovaný verš Písma.