Prosinec 2003

Číst likvidátora, nebo nečíst?

Emanuel Mandler

Jde o knihu Sidonie Dědinové Edvard Beneš - likvidátor. Otázku našeho titulku lze pochopit podle žánru této publikace (nebudu ji zde recenzovat, chci na ni upozornit). Jde o velmi problematický žánr, takzvaný dokumentární román. Dokumentární román, jak ho autorka chápe, je vlastně jakýsi "dvojžánr". Sestává jednak z doložených událostí a pramenů, jednak z volně fabulovaných, do značné míry vymyšlených rozhovorů a úvah. V předmluvě o tom autorka říká: "Všechny citované veřejné projevy a psané texty Edvarda Beneše a dalších jmenovitě vystupujících politiků, od Zdeňka Fierlingera přes Vladimíra Clementise po Klementa Gottwalda, a všechny úřední výnosy jsou uváděny v doslovném znění…Autentické a mnohonásobně doložené jsou datované události včetně případů pogromů a vyhánění…" A dále: "Formu dokumentárního románu jsem zvolila proto, že je to útvar uznávaný literární vědou a mezi čtenáři oblíbený. Odbornou studii si mnoho lidí nepřečte: je to pomeranč zbavený šťávy. V této knize jsem se úzkostlivě držela historických dokladů a zároveň popsala panorama, které jsem v duchu viděla a o němž věřím, že odpovídá tehdejším událostem."

Ponechme stranou úvahy o žánru dokumentárního románu, protože nejdůležitější je, že knížka Sidonie Dědinové se týká citlivého a problémy nabitého tzv. divokého odsunu a doby, ve které se tento odsud odehrával. V důsledku toho je tento román především politikum. "Panorama", které autorka "v duchu viděla", se drtivé většině (českých) čtenářů asi ani trochu líbit nebude. Zvláště při četbě rozhovorů politických činitelů, kteří jsou dodnes u nás populární. Autorka v těchto rozhovorech takřka důsledně doplňuje každou větu či krátký odstavec tím, co si dotyčný ve skutečnosti myslí. Čeští čtenáři budou mít pocit (oprávněný), že tyto pasáže jsou neobjektivní.

Tak například údajný rozhovor prezidenta Beneše s ministrem obrany Svobodou v červnu roku 1945: "Nikdy jsem nebyl členem komunistické strany," zdůraznil po pravdě generál. "Jsem voják, pane prezidente, a jako voják sloužím lidu." To už pravda nebylo. "Řekněte mi tedy, co o tom soudíte." "Domnívám se, že nám sovětští přátelé doporučují rozšířenou ostrahu hranic, jaká se jim samým výborně osvědčila." Nebudu tomu hňupovi vykládat, že neprůchodná česká západní hranice promění sovětskou sféru vlivu v pevnost. Nevidí to, jako údajný superšéf? Je to začátek sovětské nadvlády v Evropě? vybavilo se Benešovi nedávné Churchillovo varování, ale hned tu myšlenku zapudil. (s. 151)

Nebo co o měsíc později soudil činitel britské Labour Party (Laski) o Československu: "Vaše vláda, milý pane Fischle, posílá vašeho nadřízeného, ministra zahraničí Jana Masaryka do San Franciska, aby se za svou zemi podílel na tvorbě nové charty Spojených národů. Charta má zaručit důstojný život všem lidem tohoto světa. Co dělá táž vláda doma? Rozpoutala teror a ničí důstojnost naprosto nevinných lidí. (…) Dr. Beneš ví, co jsou práva menšin, a teď je sám pošlapává. Přitom jsou Benešovi pojmy jako lidská práva a humanita stejně běžné, jako, promiňte, vám vaše holicí potřeby nebo kafe k snídani. Na diplomatické scéně se holedbá o slušnosti a lidskosti, ale ve skutečnosti právě ty hodnoty rdousí vlastníma rukama, když podpisuje ty své neuvěřitelné, příšerné dekrety." (s. 225)

Když tedy autorka napsala tuto knihu "po četbě a prostudování tisíců stran dokumentů, historických pojednání, memoárů a osobních svědectví" (což nechci problematizovat), měla by vědět, že místo skutečných úvah a rozhovorů předkládá čtenářům své velmi fabulované představy. Ona to ale neví, emotivnost jí maří snahu o objektivitu. Sidonia Dědinová neuznává požadavek posuzovat vše bez emocí. Ví své: "Komunisté, šovinisté a jiní provinilci nám po desetiletí vštěpovali, že každé citové hnutí je zavrženíhodné, ‚neobjektivní' a představuje scestný názor. City však bývají důležitým ukazatelem toho, co je a co není správné. City jsou tykadla lidského svědomí." (s. 11)

Kniha i její autorka mají štěstí, že samo vlastní užší téma tuto citovost snese. I když faktů neznalý čtenář (je jich u nás určitě většina) se může domnívat, že autorka nehorázně přehání při líčení trýzně, okrádání, mučení, pobíjení a pomalého i rychlého vraždění stovek, tisíců a desetitisíců Němců v Brně, Folnavě, Rokytnici, Mostu, Terezínu, Ústí nad Labem (a jinde, jak je v knize uvedeno a popsáno), není tomu tak. Je pravda, že také v těchto pasážích Sidonie Dědinová doplňuje dialogy a krátké úvahy svými představami, vcelku však její líčení odpovídá otřesným svědectvím, která jsou v hojné míře k dispozici postupně i v češtině (viz například knihu o brněnském pochodu smrti, ale i další); v tomto případě se autorka nesnaží čtenáři předestřít panorama, která "v duchu viděla". Panorama, které kniha podává o utrpení "odsunovaných" Němců, vyčetla autorka z dokumentů a slyšela je z vyprávění těch, kteří to všechno přežili. Věc jiná je ta, že český čtenář, není-li předem s "tematikou" vyhnání seriozně seznámen, nebude věřit svým očím.

Právě proto bychom měli, my všichni, tuto knihu číst. Abychom se dozvěděli část oné minulosti, která je již tak dlouho předmětem sporu. Je jen třeba vědět, že je to časově, věcně i osobně pouze část, že je pojata subjektivně a citově.

Přirozeně, že z hlediska osob (politiků) jde o výseč velkého tématu. Edvard Beneš se nepochybně značně "zasloužil" o vyhnání Němců z českých zemí. Ale bez ostatních stran, jmenovitě bez národních socialistů a komunistů by vyhnání nebylo možné. Dr. Beneš má na svědomí leccos dalšího nepěkného, nicméně on sestavil a prosadil exilovou vládu, jeho osobnost je širší, než aby se dala vyjádřit substantivem likvidátor. Kniha tímto titulem také zbytečně připomíná pamflet.

Dr. Beneš vytvořil projekt národní a socialistické revoluce, prosadil ji u Stalina, a tím i u Gottwalda. Tato národně socialistická revoluce se pak opravdu uskutečnila, a to hned po válce. Obnášela nejen retribuční (vlastně stanné) zákonodárství, o kterém se autorka zmiňuje, ale mimo jiné i obrovské zestátnění větších průmyslových a bankovních majetků. Hovořím o tom proto, že podle líčení Sidonie Dědinové není zcela zřejmé, kde a proč se vzala ona luza, která páchala zvěrstva na německém obyvatelstvu, a navíc se zdá, že jí to stát dovolil z jakési zvrácené záliby dr. Beneše. Jenomže to byl víceméně organizovaný počátek, s nímž počítal Benešův revoluční projekt. To byl ovšem pouhý projekt. Jeho program vypracovali komunisté a první Československá vláda jej přijala s hrdým přívlastkem Košický vládní program.

A v revoluci, ať už si to její podněcovatelé přejí, nebo ne (a v tomto případě přinejmenším nelze říci, že by si to nepřáli), přijde ke slovu nejprve spodina. Je nezbytné to zdůraznit, nechceme-li, aby se tyto viny neprávem vztahovaly na veškeré tehdejší české obyvatelstvo. Jeho většina ve vnitrozemí měla podle neseriozní propagandy obavy, že němečtí werwolfové zničí české pohraničí; s ukrutnostmi první fáze revoluce neměla nic společného a pouze se těšila, až Němci budou vyvezeni za hranice. Tuto fázi revoluce už obstaraly české úřady a instituce.

Ukrutnosti první fáze poválečné revoluce jsou strašlivé. Nemají-li se však objevit zvětšené jako ve vypouklém zrcadle, v němž kromě hlavního předmětu je vše ostatní zanedbatelné, je zapotřebí uvést týrání Němců do hlavních souvislostí tehdejší doby, anebo tyto souvislosti alespoň naznačit. A mezi tyto souvislosti pochopitelně patří i to, co se oficiálně uvádí jako příčina - vyhnání Němců, totiž Hitler, válka, nacistický teror. Ovšemže nejde o příčinu, ale že je to souvislost, to nelze popřít. Tím se také nepotlačují ostatní souvislosti (kupříkladu pomoc Stalina a Sovětského svazu při "odsunu").

Pokud jsme schopni tímto směrem uvažovat, bude pro nás četba knížky Sidonie Dědinová užitečná. Již proto, že je u nás tolik zapotřebí o vyhánění Němců přemýšlet. I když tento text není recenze a četbu knížky Sidonie Dědinové doporučuji, chci přece jen na konec zdůraznit, že "dokumentární román" pro možnost volné fabulace autora nepatří z historického a politického hlediska právě mezi to, co veřejnost potřebuje, chce-li se poučit o naší nedávné minulosti. Tolik se během posledního půlstoletí manipulovalo fakty; už proto je lepší nefabulovat a nevystavovat se námitkám národovců, že jde o "sudetoněmecký pohled na českou minulost." Pokud autor, v daném případě Sidonia Dědinová, fabuluje tak, jak to činí, může totiž na těchto námitkách i něco být. Nadto city mohou někdy, jak říká autorka, ukazovat na to, co je správné, někdy ale mohou mít opačný směr a potvrzovat to, co je "nesprávné".

(www.bohumildolezal.cz)