Prosinec 2003

Signály z jiného tisíciletí (4. pokračování)

Emanuel Mandler

Za soumraku

Po pětačtyřiceti letech je to těžké k pochopení, ale je to tak: v oficiálních strukturách a v institucích, které byly na tyto struktury nějakým způsobem napojeny (tedy hlavně v oblasti kultury v širším smyslu), se v září roku 1968 v okupovaném Československu obnovily některé svobodné aktivity, které začaly ještě před sovětskou okupací. Ale nejen to, po návratu komunistických představitelů z Moskvy se v nich pokračovalo ještě horečněji. Jako by dostaly jakousi iracionální injekci. To platilo také u nás. Horizont se fakticky odpojil od Socialistické akademie a připravoval první publikace. Vydělal na ně skoro na všechny “Světovými dějinami sexuality”. Skoro na všechny znamená, že vydávání Československé vlastivědy nebylo ani pak finančně pokryto. To byl tak nákladný podnik, že se neobešel bez dotací. A tak jsme se obrátili na velké české podniky se žádostí, aby na Vlastivědu přispěly. První ohlasy byly neobyčejně slibné; že další už nebyly, za to tyto podniky nemohly.

Horečná byla i činnost obnovené Tváře. Na rozdíl od první Tváře měl ročník 1968-1969 řádný časopisecký formát a jeho obsah se vcelku podstatně rozšířil, i když i nadále zůstal založen na literární kritice (Jan Lopatka, Bohumil Doležal). Vznikla však nová politická rubrika a rubrika Dokumenty, v níž jsme napadli komunistické učebnice dějepisu a kriticky pojednali o odsunu Němců. Tvář se věnovala rovněž historii (Zbyněk Hejda); když pak Doležal přivedl do redakce Václava Klause, jehož odborným hřímáním proti Šikově reformě jsme byli takřka nadšeni, také ekonomii. Klaus za pomoci Josefa Kreutera dbal o ekonomická témata; na tehdejší dobu zřejmě dosti vyspělým způsobem. V redakční práci se začal uplatňovat i Karel Štindl, který byl po většinu doby, kdy vycházela první Tvář, na stáži v Rusku.

Václav Havel až do druhého čísla ročníku 1969 poněkud (možná, dost)

trucoval. Hned na počátku pražského jara 1968, ještě předtím než odjel do USA, napsal do Literárních novin článek, v němž navrhoval změnu československého politického režimu v pluralitní. Kromě komunistické strany, která by dbala o socialismus, měla být povolena druhá strana, demokratická. To si samozřejmě vymyslel před srpnovou invazí, kdy bylo stále zjevnější ohrožení Československa ze strany Sovětského svazu. Za takového stavu věcí jsem považoval nápad na zavedení pluralismu za krajně nešťastný a proti Havlovu návrhu jsem vystoupil v časopise Student. O této věci jsme se v redakční radě Tváře hodně přeli a Václava Havla to nebavilo. Měl ostatně už jiné zájmy (například Kruh nestranických spisovatelů) a do redakční rady Tváře přestal chodit. Zanedlouho odjel na nějakou dobu do Spojených států.

Po srpnu jsme neočekávali, že by se k nám Havel opět přidal. Ale stalo se to. Nouze totiž naučila Dalibora housti – máme-li však být zcela spravedliví, musíme přiznat, že Václav Havel se tehdy projevil ve velmi příznivém světle. Napsal polemiku proti článku Milana Kundery, velebícího jak reformní hnutí, tak posrpnovou politiku reformního vedení strany a státu. K tomu je zapotřebí říci pár slov na vysvětlenou.

Jak je dnes už mimo jakoukoli pochybnost, zachoval se Alexander Dubček a jeho spolupracovníci v srpnu v Moskvě způsobem, který je jako státníky a politiky zcela diskvalifikoval. Jenomže lidé doma to nevěděli. Veřejnost nevěděla, že se českoslovenští přestavitelé – s výjimkou Františka Kriegla – zavázali podpisem takzvaného moskevského protokolu vykonávat příkazy Kremlu (to znamenalo likvidovat reformy), aniž o tom smějí komukoli cokoli říci. Dodrželi svůj slib a poslouchali – velice neradi – povely z Kremlu a nechlubili se tím. Jejich podpis pod moskevským protokolem je však poměrně snadným vysvětlením jejich horečné “reformní” činnosti, kterou rozšiřovali do celé společnosti.Byla to věc špatného, velmi špatného svědomí. Jak by mohlo být jejich svědomí čisté, když poslechli Brežněva a přemluvili československé národní shromáždění, aby ratifikovalo smlouvu o takzvaném dočasném pobytu sovětských vojsk, takže oficiálně sovětská armáda okupovala Československo na žádost pražské vlády (!). To Sovětům nestačilo. Pražské vedení muselo odstraňovat z vedoucích míst funkcionáře, kteří se nelíbili Moskvě a nahrazovat je poslušnými spolupracovníky okupantů. A zatímco vedoucí “reformisté” neradi, zato poslušně kolaborovali s okupanty, tvrdili lidu, že je to naopak. Aby uspokojili své špatné svědomí, horečně se pokoušeli podporovat akce “v rámci polednové politiky”, čímž ovšem stupňovali napětí a hněv sovětských představitelů. A museli pak spolupracovat ještě víc a hůř.

Přirozeně, že se to vše muselo projevit ve společnosti a na všeobecné morálně zcela neúnosné situaci, která se stupňovala až ji později doložil svou obětí Jan Palach. A nám nezbývalo než pracovat, jak to jen šlo. Myslím, že Michael Špirit to ve své studii o Tváři dobře vystihl, když napsal: “Hledáním konkrétních obsahů obecných pojmů, poukazem na přeceňování, idealizování výjimečných dějinných momentů, dojímání se sentimentální vzpomínkou a zároveň upozorňováním na resentiment křivdy, blíženectví, oponovala Tvář posrpnové československé radikální publicistice…”.

Havel to chápal už tehdy. Když se pokusil polemizovat s Kunderovou apoteózou české politiky a Host do domu jeho článek odmítl, nezbylo mu, než nabídnout ho Tváři. Redakci bylo zřejmé, že jde o závažnou polemiku a na poslední chvíli ještě zařadila jeho článek “Český úděl?” do druhého čísla. Havel v něm vystoupil proti Kunderovu tvrzení, že současná československá politika zdařile navazuje na předchozí reformní hnutí, “jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu”. Posrpnovou politiku Milan Kundera velice pochválil, protože zkouška, kterou politika prošla, byla sice krutá, ale ona ji prý se ctí přestála, takže “význam československého podzimu snad ještě převyšuje význam československého jara”.

Václav Havel dal najevo svůj zásadní nesouhlas. Ostře vystoupil proti “sebeobelhávajícím řečem”o naší “národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse minulých činů a fatálně nám souzené tíze národního údělu…”. Podle Václava Havla to, že vláda chtěla zabránit zvůli tajné policie a zavést svobodu slova, tedy věc, která je ve většině světa samozřejmostí, neznamená, že by Československo stanulo ve středu světových dějin, jak usuzoval Milan Kundera – vždyť jde o předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu.

Po otištění Českého údělu Havlovi nezbývalo, než opět začít pracovat v redakční radě. Já jsem se pak do celé diskuse vmísil článkem “Naše světové stíny”, který v zanikající svobodě slova neměl patřičnou odezvu. Považuji jej však za důležitý dodnes – kvůli tehdy rychle rostoucímu radikalismu. Upozornil jsem totiž na to, že idealizace reformní politiky je víceméně všeobecné stanovisko českých intelektuálů, které je rozvedeno v pracích jiných známých autorů. Kromě Roberta Kalivody mi šlo také a především o Jana Patočku. Citoval jsem článek, v němž Patočka spatřoval v reformním společenském vývoji roku 1968 logické vyústění dosavadních českých dějin až od dekretů Josefa II. V době kultu osobnosti našel i jisté pozitivum: “…podnítila rovněž energické hledání a zahloubání do smyslu vlastního úsilí a podstaty ideje socialismu.” V druhém citátu pak vysoce hodnotil literaturu “vystřízlivění či zklamání” (Kundera, Vaculík): “protože jsme k socialismu, byť ve stalinské verzi, šli na rozdíl ode všech ostatních s celou duší, je naše vystřízlivění něčím specifickým, ale protože socialismus je určující faktum a idea 20. století, má tento proces všeobecný charakter a překračuje naše vlastní meze.” V Patočkově pojetí reformní politiky a v pojetí Kunderově jsem neviděl podstatný rozdíl. Václav Havel, jak se zanedlouho ukázalo, ano.

Omlouvám se čtenáři, že jsem se sobecky zaměřil na vlastní článek v Tváři. Časopis obsahoval další hodnotnější texty, Hejdův článek o historiografii, který vzbudil zasloužený čtenářský ohlas, i Doležalův kritický článek o Františku Halasovi – a tak by bylo možno pokračovat. Chtěl jsem ale upozornit na aspekt posrpnového duchovního a politického vývoje, který nebyl bez významu ani v dalších letech a desetiletích.

Jinak ovšem, pokud jde o poslední čísla Tváře, měl jsem mimořádnou smůlu, protože obnovená cenzura (ČÚTI – Český úřad pro tisk a informace) se zaměřil právě na mne. Mělo to dva důvody: jednak jsem byl zároveň ředitelem Horizontu (a ČÚTI mne v této funkci určitě rád neviděl), jednak jsem řídil politickou část Tváře, v každém čísle jsem měl článek, a jak v politickém zaměření Tváře, tak v mých článcích cenzura nenašla zalíbení. Do třetice všeho zlého: můj článek obhajující památku Jana Palacha vyšel v třetím čísle Tváře a toto třetí číslo spatřilo světlo denní necelý týden poté, co se moci v zemi ujal Gustáv Husák a cenzura se rozjela na plné obrátky. Tvář dostala za článek důtku a cenzura se na mne zaměřila. I bez toho bylo očividné, že Tvář, podobně jako ostatní literární časopisy, příliš dlouho vycházet nebude.

Ale ještě dříve, než nastal definitivní konec, odehrál se dramatický rozchod Václava Havla s časopisem, jemuž věnoval tolik sil a zájmu. Souvisí s ustavujícím sjezdem Svazu českých spisovatelů v červnu 1969. Havel byl redakční radou pověřen, aby jako předseda redakční rady přednesl návrhy Tváře týkající se vztahu k nově vzniklé instituci cenzury. Tvář navrhovala především vymezit pravomoci cenzury, a to pokud možno v nově přijatém tiskovém zákoně. Havel souhlasil, ale nakonec přednesl návrh jiný, radikálnější (což bylo příznačné) a to v tom smyslu, aby sjezd vyjádřil zásadně odmítavý názor k cenzuře. Když mu redakční rada jeho počínání vyčetla, “prásknul za sebou dveřmi” – vystoupil z redakční rady.

Do posledního čísla Tváře, které ještě vyšlo, jsem místo článku dal text Po bitvě u Hradce, jehož avantgardní hatlamatilka přece jen srozumitelně pojednávala o okupaci a o kolaborantech s okupanty. ČÚTI zavedlo kvůli tomuto textu s Tváří řízení. Na rozdíl od editora výběru z Tváře, který “pohřební” text Tváře nezařadil (myslím, že je to z hlediska dokumentace chyba), ČÚTI vědělo, na čem je a hodnotil můj “článek” “…tak, že satirizující obsah a určité skryté alegorie by se hodily i na současnou dobu. Z některých vět lze usuzovat, že příspěvek je zveřejněn s přihlédnutím k dnešní dobové situaci. Z článku vyplývá snaha aktualizovat současné problémy na pozadí historických událostí.”

Řízení proti Tváři se týkalo i mé glosy Levice proti pravici. Přes odpor Svazu spisovatelů postihl 17. září 1969 ČÚTI vydavatele Tváře pokutou deset tisíc korun, jelikož “údaje obsažené ve shora uvedených článcích porušují důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu” a další vydávání časopisu zakázal. Den předtím se konala poslední schůze redakční rady Tváře.

Úplným organizačním koncem Tváře byl výlet do Cholupic. Jeho iniciátorem byl malíř Vyleťal, který toho vlastně s Tváří tolik společného neměl, a mně se ten podnik už proto příliš nezamlouval. Ale ať už měl být jakýkoli, zúčastnili jsme se ho všichni, takže byl jakousi labutí písní Tváře. Ladislav Hejdánek o něm natočil asi desetiminutový film, který překrásně zachycuje Tvář i atmosféru celé té doby, kdy se nad českou kotlinou stmívalo.

Dalo se předpokládat, že na rozdíl od Tváře bude konec Horizontu obtížnější a dramatičtější. A také byl; ostatně to ani nebyl konec v pravém smyslu, protože nakladatelství existovalo dál. Jenomže to už bylo úplně jiné nakladatelství než náš Horizont; hlavní ediční podniky přestaly existovat a kontrarevoluce, to znamená především Churaň, Lopatka, Hejda, Nedvěd a já (následovali další), byla odstraněna. Jestliže strana měla moc, vždy jí dovedla dokonale využít.

Ovšem tak, jak jsem to stručně popsal, by faktický konec instituce byl příliš jednoduchý a neodpovídal by lidské nátuře. Nejenom u nás, ale určitě všude na světě se najdou v takových situacích lidé, kteří se na účet někoho jiného chtějí zachránit, jiní, kteří chtějí zachránit “to všechno” bez ohledu na ostatní a tak lze pokračovat. Zkáza instituce je pak opravdovou zkázou, katastrofou.

“My” jsme se zuby nehty drželi přes celé léto, kdy už bylo dobře poznat, že vládne Husák – například podle toho, že nám začali zakazovat naše časopisy. Těžko se dalo předpokládat, že se v brzké době situace změní, nicméně okolnost, že jsme tehdy ještě “drželi pozice” a neustupovali, považuji za víceméně normální. Ale to trvalo jen do onoho smutného prvního výročí sovětské okupace, kdy policie brutálně rozehnala demonstrace a zatkla množství mladých lidí. Zanedlouho hrdinové pražského jara (Černík, Svoboda, Dubček) podepsali mimořádné zákony. A takřka současně s tím začala akce v Horizontu.

Na poradě vedení vystoupil Dobroslav Matějka, zástupce šéfredaktora Mezinárodní politiky a řekl, že má dobré a zaručené zprávy. ČÚTI totiž je ochoten Horizont do značné míry tolerovat a nezakáže vydávání tří našich časopisů, jestliže ředitel a šéfredaktor (to znamená já a Churaň) dobrovolně odstoupí. Ne že by se nám to přespříliš líbilo (kromě jiného Matějka neměl pro své tvrzení záruky), nicméně v dané situaci jsme oba, Churaň i já, vlastně ani nemohli nic jiného dělat, než sdělit vedení Socialistické akademie, že odstupujeme. To se stalo jeden den a druhý den ČÚTI všechny tři časopisy zakázal.

Spolu s Milanem Churaněm jsme usoudili, že tedy podle Matějkova návodu máme dělat šašky a že na takovou hru nepřistoupíme. Šli jsme za předsedou Socialistické akademie prof. Františkem Kafkou a řekli jsme mu, že své sdělení o odstoupení bereme zpět a že zůstáváme v dosavadních funkcích. Z jeho reakce bylo patrné, že to chápe, ovšem v tom smyslu, že nám jde o to, aby nás odvolalo vedení Socialistické akademie. Snažili jsme se mu vysvětlit, že o to nám nejde, ale nezdálo se, že nám dopřává sluchu.

Vedení Socialistické akademie to s naším odvoláním nemělo úplně jednoduché. Od jara 1969 byl Horizont samostatným subjektem, řízeným “radou pracujících”. Ta s námi oběma uzavřela smlouvu na pět let a nebylo důvodu, proč ji rušit. Ovšem tehdy se mohlo všechno. Vedení Socialistické akademie oficiálně požádalo radu pracujících Horizontu, aby nás odvolala, rada nás pozvala na zvláštní, k tomu účelu svolanou schůzi a tam nám její členové svorně vysvětlili, že je v zájmu záchrany nakladatelství (a také nás jako osob), abychom byli odvoláni. Což se také stalo. Bylo to potupné. A to hlavně proto, že se tím nezachránilo nic, vůbec nic, i když ředitelem nakladatelství byl jmenován Jaroslav Chmelík, jak jsme si přáli (po nějaké době ho beztak odvolali, podobně jako předsedu Socialistické akademie Františka Kafku).

My s Churaněm jsme se pak sešli se Zbyňkem Hejdou, Lopatkou, Nedvědem (pracoval stále ještě v Horizontu na půl úvazku) a celkem jednomyslně jsme došli k názoru, že nemá smysl, abychom v tomto invalidním podniku nadále zůstávali a očekávali, co nám provedou v nejbližší budoucnosti. A tak jsme všichni dali výpověď. Asi ani příliš nepředběhnu událostem, když prozradím, že dát výpověď bylo tehdy nepoměrně lehčí než sehnat nové zaměstnání; brzy jsme se o tom měli přesvědčit. V dané chvíli jsme ještě nevěděli, co kdo z nás bude dělat.

Vycházím-li však z vlastních zkušeností, pak po psychické stránce bylo nejtěžší vydržet v Horizontu do konce října, kdy končila výpovědní lhůta. Redaktor Čs. vlastivědy, o němž jsem prozradil, že jsme mu říkali Kočičák (byl to erotoman, ale hodný člověk), mne požádal, jestli bych nepřišel na schůzku redakčního kolektivu svazku Hudba, že by se chtěli se mnou rozloučit. Nic zlého netuše přišel jsem za těmi renomovanými hudebními vědci a hned jsem se dostal, obrazně řečeno, do křížové palby. Nechtěli se se mnou o něčem dohadovat, pouze mi zlým tónem vyčítali, že utíkám z boje a nedržím pozice. Jaké pozice mám držet, odpověděl jsem jim, když neodejdu teď, beztak mě za pár neděl vyhodí. Na jaký zápas si máme hrát, když jsme ho prohráli? Na to mi zlostným, prokurátorským tónem odpověděli, že nemyslím na ostatní, kdyby to takto udělalo hodně lidí, jak by pak vypadali ti, kteří se nevzdali a drží pozice? Neměl jsem chuť se s nimi hádat a odešel jsem. Oni byli rozezleni, já taky. A musím se přiznat, že dodnes mě to úplně nepřešlo.

“Držení pozic” byl jeden z nejškodlivějších sociálních mechanismů, které zbytky Dubčekovy vládní garnitury rozesely po celých Čechách a Moravě. Vycházel se skutečnosti: Sověti si přáli, aby všichni funkcionáři, kteří se tím či oním způsobem zúčastnili reformního hnutí roku 1968, byli ze svých funkcí odstraněni. Týkalo se to především těch nejvyšších a ti se svých pozic drželi jak klíšťata. Již jsem se zmínil o tom, že toto klíštěcí přilepení k dosavadní funkci zdůvodňovali nutností pokračovat v polednové (reformní) politice. Tím vytvářeli model a chatrné alibi pro sebe i pro celou společnost. Nejhorší na tom bylo, že po srpnu 1969 se už reformního nedalo dělat vůbec nic a u držitelů pozic bylo čím dál tím jasnější, že jim nejde o nic jiného než o to, aby se udrželi oni sami. “Držení pozic” mělo neblahé politické důsledky, protože stále ještě existovaly zbytky reformní státní a podnikové struktury. Podle modelu daného shora se tyto zbytky ve snaze držet pozice čím dál tím víc sbližovaly s vysloveně okupačními, kolaborantskými strukturami a rozpouštěly se v nich. Kromě pudu sebezáchovy je k tomu vedlo přesvědčení, že si to tak hodný odstavený Dubček přeje. Jako by se v Čechách a na Moravě odehrával pravý opak toho, co se dělo v srpnovém týdnu, kdy obyvatelstvo dodržovalo maximální distanci od okupantů a jejich pomocníků.

Do dneška u nás mnozí radikálové nepochopili, že bez základní distance funkční struktury od normalizačního režimu (reformní funkcionáři se k němu lísali) nebylo možné požadovat, aby národ proti němu “bojoval”. Národ se řídil podle svých elit – tak, jak je to běžné – a napodoboval držení pozic. Kdyby nebylo ničeho jiného, už to jediné muselo vést k amorálnosti české společnosti.

Ať už jsme se dopouštěli jakýchkoli chyb, my čtyři, kteří jsme odešli “do terénu (Bohumil Doležal, Jan Nedvěd, Karel Štindl a já – popisuji to v dalších kapitolách), této základní politické chyby jsme se nedopustili. Já jsem se dostal do bližšího styku se státním aparátem až v prosinci 1969. Tehdy jsem se dvakrát od matky dozvěděl, že mě hledal doma nějaký pán, který má pro mne důležitou zprávu. Posléze mi vzkázal, abych v určitou dobu na něho doma počkal. Přišel, ukázal mi průkaz pracovníka ministerstva vnitra a odvezl mě k výslechu do Bartolomějské ulice.

Byl jsem u výslechu poprvé, oni to věděli a tím pečlivěji se na mne nachystali. Jak jsem teprve později pochopil, nešlo jim ani tak o to, aby se ode mne něco dověděli (vlastně nebylo co), jako o to udělat na mne co největší a nejhrozivější dojem; já jsem pak měl varovat kolegy z Tváře před pokusy podnikat něco proti režimu.

Na tom výslechu by nebylo nic zvláště zajímavého, nebýt jeho začátku, který se jim náramně podařil. Estébák, který mne vyslýchal začal neobyčejně vlídně a pomalu. Chtěl, abych si dobře uvědomil, co říká. Uváděl totiž události z mého života, o nichž jsem byl přesvědčen, že je nikdo v Praze nemůže znát, například to, jak jsem se jako osmiletý školák v Třebíči topil v zamrzlém rybníku. Dodatečně jsem se domyslel, od koho mohou mít takové informace, ale na místě samém jsem užasl a podvědomě se divil moci československé policie, která o mně úplně všechno ví. Vyslýchající mě pozorně sledoval a viděl, že účinek úvodních informací je takový, jak právem předpokládali. A pokračoval – již podstatně méně vlídným tónem –, že sice chápou mou těžkou osobní situaci jako sirotka, jehož oba rodiče byli židé, oba zahynuli v koncentráku, ale…

V tu chvíli jako bych se probudil ze zlého snu. Pochopil jsem, že jejich informace jsou útržkovité a deformované, a oblak jejich všemoci se před mýma očima dokonale rozplynul. Omyl, řekl jsem, kdo vám sdělil takové nepravdivé informace? Z mých rodičů je žid jen otec, byl v koncentráku, ale vrátil se a je živ a zdráv. Jakýpak sirotek?

Vyšetřovatel se před mýma očima víceméně zhroutil. Jeden židovský rodič by jejich antisemitismu měl bohatě stačit, jenomže oni byli připraveni na židovského sirotka – nu a výslech pak probíhal velmi civilizovaně. Jeho vyvrcholením byla výstraha, abychom proboha ve svém zájmu nic protistátního nepodnikali.

Tehdy se ještě bývalá redakční rada Tváře občas scházela, a tak jsem jí varování ministerstva vnitra tlumočil. Příliš jsme si z toho nedělali, beztak se Tvář rozpadávala. Ale ještě jsme stačili přijmout nabídku Slovenských pohľadů, abychom jim dodali materiály pro číslo věnované české literatuře. Lopatka pro ně shromáždil hodně materiálu – nejenom z Tváře, ale zejména z Tváře. Když potom příslušné “české číslo” vyšlo, oba redaktoři Slovenských pohľadů okamžitě přišli o místo. Byla to už zlá doba. Setmělo se docela a Tvář definitivně skončila.

Komunální dobrodružství

V říjnu 1969 se ještě těžko dalo předpokládat, jak pustošivá bude politická vichřice s názvem normalizace, která se záhy potom rozpoutala nad celým Československem. My tři - Bohumil Doležal, Jan Nedvěd a já - jsme to nejasně tušili. Byli jsme už málem nezaměstnaní; Tvář už byla zakázána, já pak jsem dal po svém odvolání z funkce ředitele Horizontu, výpověď. Věděli jsme, že patříme k první vlně třídních nepřátel, s nimiž bude chtít režim vyřídit své dluhy a že po nás přijdou vlny další. Nemysleli jsme si, že nový režim bude panovat celá dvě desetiletí, zároveň však jsme si nedělali iluze, že to vše je otázkou několik mála měsíců. Snažili jsme se společně najít zaměstnání, které by bylo poměrně stálé, nikoli příliš namáhavé a časově náročné, ale zároveň pokud možno takové, aby poskytlo útočiště dalším našim přátelům.

A tak nás potěšilo, když nám Jiří Němec s jistotou nepřipouštějící odpor doporučil, abychom se ucházeli o místa faktorů pro výrobu devocionálií, kterou se chystá zavést branické družstvo Universal. Zašli jsme za předsedou Universalu ing. Hromadou, od kterého jsme se sice dozvěděli, že na výrobu devocionálií nemá ani pomyšlení (naše informace ho uvedly v úžas), ale že nás zato rád a s chutí uvidí na jedné z družstevních staveb. Mohli jsme si vybrat betonáž nebo montáže. Co jsme měli dělat, když jsme o žádném jiném zaměstnání nevěděli? Vybrali jsme si montáže, a tak jsme 3. října 1969 nastoupili na stavbu montované haly v Roztokách. Tím jsme zároveň vstoupili do komunálního dobrodružství. Takřka určitě bychom nepodnikli následující tříroční pouť, během níž jsme založili výrobu figurek z pasty PVC, kdybychom byli věděli, co nás čeká, a nebyli bychom podněcovali naše přátele Maitu Arnautovou, Karla Štindla a Jindřicha Vávru, aby se k nám připojili, což oni po roce učinili. Stali se tak spolu s námi účastníky - a často i tvůrci - příhod víceméně ojedinělých.

Když jsme později, na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let čtyři z této skupiny - Doležal, Nedvěd, Štindl a já - vydávali ineditní Sborníky, řekli jsme si, že by byla škoda, kdyby naše komunální dobrodružství upadlo v zapomnění. Uspořádali jsme řadu sezení a namluvili na kazety to, co jsme si ještě o této době pamatovali; Nedvěd pak získaný materiál utřídil. Mysleli jsme si, že pokud naše vzpomínky nezapíšeme a neutřídíme, později se to už nepodaří.

Tehdy, v roce 1982, jsme však byli schopni vydat jen torzo. První část napsal Bohumil Doležal, druhou Karel Štindl. Obě kapitoly vyšly potom roku 1993 v publikaci Hledání naděje. Mé celkové vyprávění (v Revolver revue č. 35 ) se o ně opírá. Dnes jsem je poněkud rozšířil a upravil. Dodržuji i tentokrát alespoň v jisté míře zásadu, na které jsme se původně shodli, a to že jména osob, názvy lokalit i podniků budou zašifrována. Mělo to dobrý důvod, mohli jsme i tenkrát, za reálného socialismu psát víceméně otevřeně, aniž hrozilo, že tím někomu ublížíme. Ovšem ani dnes, ani kdykoli jindy by se vyprávění o tehdejších příhodách neobešlo bez velmi ostrých charakteristik těch či oněch komunální funkcionářů a osob podobného ražení. Z toho důvodu jsem se tehdejšího způsobu zašifrování (netýká se přirozeně zejména nás a našich přátel) v některých případech přidržel. V jiných případech jsem je zrušil, anebo jsem upravil pseudonymy, aby odpovídaly stylu tohoto textu.

Doufám, že to pro chápání našeho komunálního dobrodružství nebude na závadu. Vždyť beztak připomíná pohádku. Po tak dlouhé době, kdy i lidé s dobrou pamětí ledacos zapomenou a popletou, bylo toto vyprávění možno sepsat díky tomu, že jsem se mohl opřít o naše starší články a materiály, a díky Janu Nedvědovi, který mi poskytl radu i obětavou pomoc pro popisování toho, co se stalo před čtvrt stoletím.

My tři jsme tedy opravdu nastoupili na montáže 3. října 1969. V době, kdy každý přemýšlel, jak se dostat pod střechu, my, kteří jsem předevčírem opustili redakce, jsme v Roztokách u Prahy začali stavět montovanou halu. A netrvalo dlouho, nebyli jsme ani ing. Hromadovi, ani družstvu Universal za tuto práci patřičně vděčni, naopak, byli jsme čím dál tím pevněji přesvědčeni, že stavba, na které pracujeme, je vlastně podvod.

Poprvé nás to napadlo, když jsme měli ručně vztyčit třímetrákové a takřka tři metry vysoké kovové sloupy na kotevní šrouby zalité v betonových patkách. Šrouby byly čtyři, ale ani jednou se nám nepodařilo všemi čtyřmi se strefit. To jsme poprvé pojali podezření, že něco není v pořádku. Když se však ukázalo, že se otvory pro šrouby ani trochu nekryjí, viděli jsme, že je zle. Bylo jasné, že Universal koupil nějaké vyřazené, kazové díly montované haly a nás zaměstnal v přesvědčení, že je nějakým zázrakem dokážeme zkompletovat. V tom se tedy zmýlil. Naopak, v ničem jsme se nevyznali a zázrak byl už to, že jsme se při té práci vážně nezranili. Ani trochu se nám ta práce nelíbila – museli jsme dělat až do večera a ještě k tomu dojíždět na vzdálené pracoviště. Uvažovali jsme o tom, kam bychom mohli z družstva Universal odejít, a i když ing. Hromada sídlil na úplně druhém konci Prahy, zřejmě to z našich zoufalých telefonních hlášení pochopil. Netrvalo dlouho a poslal nám do Roztok posilu, mladého montéra Sváťu Kneborta.

Universal se zabýval výstavbou menších hal a montovaných samoobsluh: stavělo se takřka na koleně, takže práce nevyžadovala žádnou kvalifikaci ani dlouhé zaškolování. Stačila dobrá fyzická kondice a určitá zručnost, jež se dala nabýt cvikem "za pochodu" - přitom práce to byla pro šikovné pracovníky poměrně výnosná. Montování v Universalu proto přitahovalo mladé lidi, kteří nějak zabloudili nebo zaváhali na své životní dráze a potřebovali znovu nabýt ztracenou rovnováhu. Sváťa se vyučil v továrně na hudební nástroje; ta práce ho ale brzy omrzela, k jeho obrovité postavě se ostatně nehodila. Sváťa už svým zjevem vzbuzoval důvěru: vysokou, rozložitou postavou, dlouhými, trochu rozcuchanými vlasy, knírem a bradkou připomínal Porthose ze Tří mušketýrů. Ochotně převzal funkci parťáka a dokázal s maximálním možným úspěchem organizovat skupinu, jejímiž členy jsme byli my – naprostí amatéři. Naše pracovní výkony bral se shovívavostí; kdyby se choval jinak, musel by se rozplakat nebo z Roztok utéci.

Práce na montážích byla svým způsobem vzrušující a přinášela skoro každodenně drobná překvapení. Když jsme rozvezli sloupy ke všem patkám a velmi pracně a neuměle je postavili, měli jsme je pospojovat příčkami ("paždíky"). Jenže otvory pro připevňovací šrouby v paždících se nekryly s otvory na nosných sloupech. Sváťa musel autogenem otvory buď zvětšit, nebo propálit nové. Práce nám za takových podmínek šla pomalu. Abychom dohnali, co jsme zameškali (samozřejmě: i vlastní nešikovností), museli jsme tu a tam zadarmo dělat přes čas. To vše nás dost unavovalo, takže několik schůzek s přáteli z Tváře jsme dílem proklimbali, dílem strávili v neurotických diskusích o sloupech, krovech, podpěrách a paždících, až posléze vznikl zcela neoprávněný dojem, že se snad chceme vytahovat svou odborností. Nehledě na to začaly se naše dosavadní společenské vazby samy od sebe uvolňovat.

Zatímco my tři jsme museli zůstat v Roztokách, odveleli Sváťu na nějakou jinou stavbu. Rozloučili jsme se slavnostním večírkem v tamější hospodě. Bylo to loučení důstojné; Sváťa byl hodný člověk a velice se o nás zasloužil. Nicméně je zajímavé, že z celé té “montážní” doby si nejvíc a nejhořčeji pamatuji ha to, jak vykládal o svém životě, hlavně jak sloužil na vojně. Při jeho postavě se ani nelze divit, že ho přidělili k jednotce pohraniční stráže. Vykládal, že to nebyla lehká služba, tak jednou v zimě honili tři dny ve sněhu, bez odpočinku jakéhosi chlapíka, který si usmyslel, že uteče přes hranice. Když chlapíka chytili, byli celí vyčerpaní. To asi ani nemáte tušení, vykládal Sváťa se zaujetím, jak jsme toho člověka nenáviděli. A nenávidím ho dodnes, protože kvůli němu jsme dostali pořádně zahulit. Namítl jsem Sváťovi, že přece vina není na straně toho člověka, ale stupidních předpisů a institucí, které zabraňovaly lidem svobodně přecházet přes hranice. To ne, říkal Sváťa, vztek jsem měl a mám na něho.

Tehdy jsem si nakrátko plně uvědomil, jak strašnou zátěží nás poznamenal komunistický systém. A teď, “za svobody” si často na tento rozhovor se Sváťou vzpomínám. Na to, jak těžko se odstraňují z lidské duše nánosy nenávisti, které se na ni přilepily…

Se Sváťou jsme se loučili začátkem listopadu. Bylo ten rok dlouho hezké počasí a my jsme něco šroubovali a připevňovali na montované hale; sami. Ale posléze nám příroda přece jen pomohla: v polovině listopadu, poněkud sice předčasně, ale zato v plné síle nastala zima. Se vším všudy: s vánicí, severákem a pořádnými mrazy. Na montážích pod širým nebem se prostě dělat nedalo. Dostali jsme z družstva včas varování, že se k nám chystá ing. Hromada – jel se podívat, jestli by se v Roztokách přece jen nedalo ještě pár dní pracovat. Věděli jsme, jak na něj: vylezli jsme na uboze vztyčené sloupy a paždíčky, které se pod námi chvěly a třásly, každý jsme vzali něco do promrzlé ruky a předstírali jsme, že pracujeme. Do toho přijel ing. Hromada a zhrozil se. Tady přece zůstat nemůžete, prohlásil docela lidsky a odvelel nás do vedlejší Úholiček, kde již stála stavba samoobsluhy a mohlo se pracovat uvnitř.

Vlastně tam odvelel jen mé tři kamarády. Já jsem dostal týden dovolené, abych se porozhlédl po družstvu, co bychom v něm mohli prozatímně dělat. Předseda Hromada totiž už s námi měl svůj plán. Jeho družstvo se chystalo (na počátku prověrkové vichřice!) vydávat československý Playboy, Hromada věděl, že jsme redaktoři, a napadlo ho nabídnout nám práci na tomto erotickém podniku. Řekl mi to při zpáteční cestě z Roztok. Takže práce, kterou jsem měl pro nás vymyslet, měla být pouze prozatímní. Zeptal se mne, jestli máme s erotikou nějaké zkušenosti. Věděl jsem, že jde o nápad, který se zrodil v hlavě šílencově, ale poznal jsem, že máme šanci zůstat v družstvu o nějaký týden déle. Řekl jsme, že ovšem, že jsme se vyřádili při práci na Světových dějinách sexuality, v oboru erotiky že jsme učinění odborníci a že Playboy bereme. Mluvil jsem i za kolegy, ale proč ne, stejně to vše byl nesmysl.

Vynález

Nebyl to snadný týden. Pro laika totiž nebylo lehké orientovat se v družstvu výtečně zamaskovaném tak, aby se v něm nikdo nevyznal. Šlo o starou, zaktualizovanou fintu. Potěmkinovu vesnici lze sice vytvářet kulisami, avšak jen tehdy, když je zaručeno, že na ni revize nemůže vidět zblízka. Jestliže “provozovatel” ví, že revizor může přijít až docela blízko, nezbývá mu než pomoci si jiným, namáhavějším způsobem – “tvorbou”. Universal byl Potěmkinova vesnice a jeho jednotlivá střediska byla součástí potěmkiniády. To, co z ní vyčnívalo, co bylo viditelné, vše to, co družstvo oficiálně vyrábělo a vykazovalo, byl blud, pouhá stafáž. Střediska byla malá a jejich výkony byly také nízké, nízké byly i mzdy. A přece se to vše provozovatelům bohatě vyplatilo, jelikož skutečný provoz se dál za těmito technicky tak vyumělkovanými fasádami. Tam se vyrábělo, kupovalo, prodávalo, handlovalo, takže pochopitelně nikdo z toho nikdy nic nevykázal.

Za týden své dovolené jsem dospěl k přesvědčení, že v tak kuriózním podniku je vlastně možné všechno - a proč bychom se v něm nemohli ukrýt i my? Kamarádi neměli námitky, což bylo logické, protože jsme neměli, kam z družstva odejít. Slíbili jsme tedy Hromadovi, že mu během čtrnácti dnů předložíme návrhy na zavedení velmi lukrativních výrob.

Ing. Hromada, který se zjevně stále ještě zabýval plánem na vydávání Playboye, s naším návrhem souhlasil. A my jsme příštích čtrnáct dní beze zbytku vyplnili sháněním oněch lukrativních “výrob”. Měli jsme množství známých, výtvarníků a hlavně kunsthistoriků, ti zas měli další známé a kupodivu - bylo to ještě brzy po roce 1968 - všichni měli spoustu nápadů. Během čtrnácti dnů jsme shromáždili návrhy na hezké ex-libris, na plakáty a obtisky ze života zvířat, na dřevěné nádobí, obtisky lodí, hru ZOO, na dekorativní plakáty z historie módy. A na zřízení drugstorů. Vyzbrojeni tím vším, o čem jsme byli idealisticky přesvědčeni, že budeme s pomocí ostatních středisek družstva Universal vyrábět a provozovat (jenom jsme nevěděli na čem, s čím, s kým a jak), vydali jsme se jednoho večera k Hromadovi, abychom mu navrhli vytvoření dalšího střediska. Také jsme přinesli láhev francouzského koňaku.

Dlouho jsme si pak lámali hlavu, jak se stalo, že ing. Hromada, který se tvářil jako dokonalý profesionál a znalec, přistoupil ten večer skoro na všechno, co jsme navrhovali, a opravdu pro nás zřídil nové středisko. Jinými slovy, že nám na naše dobře míněné, ale v podstatě hloupé nápady naletěl. Zřejmě se mu některé z předkládaných nápadů líbily, do jisté míry nám možná i věřil a předpokládal, že bude mít z naší výroby tučnou provizi. V každém případě od nás za dalších čtrnáct dní požadoval hotové výrobky. Teprve mnohem později, když jsme poznali jeho zupácké chování k podřízeným (včetně chování k nám), s nimiž se vůbec nebavil, jen jim nadával, mne napadlo, oč jde: ing. Hromada, který byl předtím referentem na ONV Praha-západ, neměl o práci výrobního družstva ani ponětí, prostě v žádné situaci nevěděl, co si počít. Řešil to tak, že na každého řval a nenechal ho bránit se. Vlídnost, s níž přijal naše návrhy byla rubem této mince. Také v tomto případě nevěděl, oč jde. My ale taky ne – neměli jsme nic kromě nestoudnosti, k níž nás přinutila nouze.

Něco jsme přece jen měli: ony nápady od známých, ty však nebylo možno realizovat bez aspoň jedné provozní místnost, bez pracovníků a bez peněz. Od rána do večera jsme vyvíjeli horečnou aktivitu, marně jsme se snažili najít nějakou tiskárnu, s kterou by bylo možno spolupracovat, navštěvovali jsme takové instituce, jako byla zoologická zahrada (tam jsme získali, jak jsme později zjistili, cennou konexi tím, že jsme se seznámili s panem Císařem, který se věnoval popularizační činnosti), navštěvovali nejrůznější výtvarníky a pozvolna jsme ztráceli naději. Takřka jen z umdlené setrvačnosti jsme jednoho dne šli na schůzku s ing. Pavlem Hrochem, mladým chemikem, o kterém nám jeden náš známý řekl, že má spoustu atraktivních a výrobně jednoduchých nápadů a vynálezů.

Ing. Hroch měl vynálezy doslova v ruce a hned dva. První byly divoce skákající kuličky z umělého kaučuku; podle jeho slov se daly vyrábět velmi jednoduše. Stačil by prý kalandr a obyčejný stříkací lis. Kuličky by patrně šly dobře na odbyt, ale Universal by nám určitě nedovolil nakoupit potřebné stroje a kromě toho se nezdálo, že by kaučuk vydal na nějaký širší sortiment. Ještě podivnější byla druhá ukázka: třaslavé ručičky z odporně slizké a páchnoucí hmoty, přezměkčeného PVC, jak nám chemik vysvětlil. Uvážíme-li, že vynález, jak jsme se později dozvěděli, ukradl svému šéfovi, věděl o té hmotě dost. Výroba byla v tomto případě ještě jednodušší. Hroch tvrdil, že se dá provádět v olejové lázni na sporáku v každé kuchyni, a byla to jen poměrně malá nadsázka. Na Západě se prý z obdobného materiálu vyrábějí třaslavá strašidýlka, která si řidiči s oblibou umisťují za zrcátka svých automobilů.

Ačkoli ručičky odporně páchly, byl jsem “vynálezem” doslova uchvácen. Zdálo se mi nepochybné, že vynálezce nám nabídl záchranu. Jednoduchost výroby dávala tušit, že výrobky bude možné zpracovávat podomácku, bez strojového vybavení. Bylo také zřejmé, že se tu nekladou meze šíři sortimentu. A co se týče očividné nedokonalosti hmoty, věřil jsem, že ji vylepšíme. Vynálezce tvrdil, že jde o zdravotně nezávadnou hmotu a podle tehdejších kriterií měl pravdu (změkčovadla PVC jsou ovšem karcinogenní, ale to věda zjistila až za několik desetiletí). Také přislíbil, že nám výrobu pasty a figurek za několik dní předvede. My jsme mu slíbili honorář, který mu pak, což byla výjimka, ing. Hromada proplatil.

V největší rychlosti jsme se začali seznamovat s Hronovým vynálezem. Výtvarníci Vávra a Vytlačil, kteří nám byli před několika nedělemi nápomocni s některými návrhy pro Universal, rychle vyrobili zvířecí sádrové formy, a to tak, že dvě z nich, želva a myš, byly opravdu jednoduché - byly jednostranné, vespod ploché. Vynálezce nám pak předvedl, jak se vyrábí pasta. Vyžádal si dvě nádoby a do větší z nich nalil ojetý motorový olej, zatímco v menší nádobě rozmíchal pastu z práškového PVC, velkého množství změkčovadla a dalších přísad. Bylo třeba pastu zahřát ji v olejové lázni na 180 o a při zahřívání neustále míchat, aby se nepřipálila. Pak, když se změnila v medovitou kaši, nalil ji ing. Hroch do připravených sádrových forem, které se mu pomstily tím, že pokazily figurky množstvím bublin. Pohříchu se celý experiment odehrával ve vile Doležalových rodičů, jejíž obyvatelé by jistě nedovolili provádět u nich v domě tento experiment, kdyby věděli, co je čeká. Jakmile se motorový olej jen trochu zahřál, začal páchnout tak nesnesitelně a pronikavě, že se člověk divil, jak to ta hmota dokáže.

Byly ještě další vady na kráse tohoto prvního pokusu, nicméně my jsme si už dovedli představit, jak na základě Hrochova vynálezu s určitým vypětím (naštěstí jsme netušili, jak velkým), vyvineme úplně nový sortiment. Chemik nám doporučil používat k výrobě forem silikonový kaučuk lukopren a místo vyjetého motorového oleje silikonový olej lukooil. Nyní, zdálo se nám, záleží vše především na nás a možná jenom na nás.

První krůčky

K přehnanému optimismu nám tentokrát napomohl sám ing. Hromada. Proti veškerému očekávání nás totiž nenechal zcela a úplně na holičkách. Schválil plán na výrobu figurek, o níž jsme nadšeně vyprávěli, přestože jsme o ní sice vlastně ještě nic nevěděli, a povolil koupit na počátek jisté množství surovin. Víceméně cynicky však požadoval, abychom zahájili okamžitě nejen výrobu, ale také tzv. TOB (přímý prodej, tržby od obyvatelstva). Nezbylo nám, než vymyslet obchodní “koncepci” výroby, sehnat suroviny, nějak je přivést do Prahy a někde, to znamená doma, začít vyrábět figurky. Bylo toho na nás tři neuvěřitelně moc, ale snažili jsme se, pokud nám síly stačily.

Byli jsme totiž přesvědčeni, že pokud dokážeme výrobu uzpůsobit našim velmi omezeným možnostem, můžeme s figurkami udělat díru do světa. Místo strašidýlek měl náš sortiment sestávat ze zvířecích figurek, litých podomácku do jednodílných forem (jedna strana - například spodek krokodýla nebo želvy - zůstala v takovém případě plochá). Zatím jsme však měli pouze prázdné ruce a před sebou spoustu práce.

Především jsme obtížně a namáhavě sháněli suroviny. Z nejrůznějších skladů jsme je “ručně” (vlakem a autobusy) vozili do Prahy. Pasta se skládala z necelé čtvrtiny práškového PVC, z takřka tří čtvrtin změkčovadla PVC (s hrůzostrašným názvem di-2-etylhexylftalát) a z přísad. Po vystydnutí PVC, rozmíchaného ve změkčovadle a zahřátého na 180 o vznikla měkká a ohebná hmota; třaslavost, kterým měly naše výrobky připomínat hongkongská strašidýlka, jí dodával chlorparafin. Proti připálení pasty sloužila přísada stearanu hlinitého a ovšem olejová lázeň. Aby se přehlušil nepříjemný tmavě hnědý odstín hmoty, přidávali jsme do ní bělobu a hlinkové barvy. Brzy jsme zjistili, že do páchnoucí pasty PVC je zcela nutné ještě také přidávat parfém.

Takto získané suroviny jsme skladovali, kde to jen šlo, a smutné na celé věci bylo, že nejsnadněji to šlo v mém bytě (obýval jsem s rodiči patro ve vile). Vydělil jsem pro výrobu figurek i pro sklad jednu místnost - říkali jsme jí opičárna - ve které jsem zpočátku ještě také míchal pastu PVC. Byla plná žmolků - nevěděli jsme ještě, že pastu je třeba připravovat jako těsto: nejprve smíchat PVC jen s trochou změkčovadla a pak pastu postupně ředit.

“Výroba”, na kterou se od počátku zaměřil Honza Nedvěd, spočívala v lití horké pasty do forem. Nádobu s pastou jsme zahřívali v lázni ze silikonového oleje, který ovšem byl hodně drahý a ještě ho při odlévání figurek dosti velké množství odkapávalo do forem, v nichž kazil výrobky. Bohumila napadlo použít místo dvou hrnců jediný, tzv. mlékovar, což byl hliníkový hrnec s dvojitým pláštěm. Zdálo se, že jde o maličkost, ale svým významem hned na počátku výroby to byla jakási technologická revoluce. Mlékovar se rychle stal našim standardním výrobním prostředkem.

Museli jsme ovšem překonat ještě množství dalších problémů a potíží. Nejprve s lukoprenovými formami, v nichž bylo množství bublinek, které formy (a přirozeně i výrobky) kazily. Teprve když jsme začali vyrábět formy pomaleji, po tenkých vrstvách štětečkem, bublinek podstatně ubylo. Další patálie nám připravilo barvení hmoty. Z dostupných malířských hlinek se totiž pro účely naší výroby hodily jen málokteré. A tak výrobky vypadaly bizarně: fialoví krokodýli, modré opice, bílé želvy - naštěstí to kupujícím ani moc nevadilo. Ovšem barvy nestály na konci řetězu lapálií. Mohli jsme používat pouze tuzemské průmyslové parfémy, o kterých Doležal píše, že jejich kvalita byla otřesná; možná ale, že byla ještě o něco horší. A k dovršení všeho z hotových výrobků migrovalo změkčovadlo (to znamená pozvolna, ale vytrvale vytékalo), takže nestvůrně lepily; jakési zlepšení přineslo teprve, když jsme výrobky začali zasypávat dětským pudrem. Po této povrchové úpravě figurka jednak přece jen méně lepila, i když ztratila hodně ze své barevnosti – bohužel nikoli z pachu průmyslového parfému. V této hrozivé podobě byla zabalena do celofánových sáčků a opatřena podomácku, na psacím stroji vyrobenou cenovkou.

Počátky jsou vždycky těžké, za předsedy Hromady byly ještě těžší. Potřebovali jsme pracovníky - a nebylo zbytí, museli nám - za nevelkou “mzdu” z našich kapes pomáhat naši příbuzní a známí. Známí nám také někdy půjčili auto; ing. Hromada ukázal svou velkorysost, pouze když bylo zapotřebí přivést větší množství surovin, a někdy nám v takových případech povolil objednat taxi nebo vůz z dopravního střediska. Takže jsme mohli vyrábět. Teď šlo ještě o něco, co se nám zdálo nejtěžší, tyto zvláštní výrobky dokázat prodat, což se podle ing. Hromady mělo dít ihned. Přirozeně že jsme se báli nabídnout velmi nedokonalé figurky oficiální odbytové organizaci. V této odbytové nouzi jsme se obrátili na pana Císaře z pražské ZOO a ten nám ochotně a rychle vyšel vstříc. Od poloviny května smělo mít družstvo Universal v areálu zoologické zahrady stánek a v něm prodávat své výrobky, přirozeně že především naše figurky. Na první den prodeje jsme se těšili a zároveň jsme z něho měli strach. Ale to, co následovalo, jsme si vůbec nedovedli představit.

Naše nevábné, lepkavé a páchnoucí figurky se staly v pražské zoologické zahradě během prvních dvou hodin prodeje (na další jsme už neměli zboží) zcela jednoznačným hitem. Pravidelně každou sobotu a neděli bylo možné vidět, jak si děti hrdě odnášejí fialové krokodýly a běloskvoucí opičáky, hrají si s nimi, ocucávají je, koušou do nich a všelijak si s nimi pohazují. Větší úspěch jsme si nedovedli představit; museli jsme se vždycky přes týden hodně snažit, aby figurky ve stánku vystačily přes sobotu a neděli. Když ing. Hromada zjistil, že se tržby pohybují řádově v několikatisícových částkách, projevil také poprvé a naposled jistou velkorysost a povolil nám přijmout na soboty a neděle za hodně malou mzdu prodavače.

Na chvíli také předseda družstva projevil cosi, co se podobalo uspokojení. Viděli jsme, že se jeho poměr k nám a k našemu středisku začíná měnit, ale naše radost byla předčasná. Hromadova dosavadní arogance začala pozvolna přecházet v chorobnou podezíravost. Měla, pravda, svou logiku: všechna střediska družstva Universal byla od toho, aby kryla neoficiální obohacování, proč by tomu mělo být jinak v případě figurek? K čemu také to naše mimořádné pracovní úsilí mohlo být dobré, než abychom si pořádně namastili kapsu? Ing. Hromada změnil vůči nám taktiku, začal připravovat různé léčky, nařizoval inventury, snažil se najít něco nekalého v našich výkazech. Jen jsme nad tím vším kroutili hlavou a netušili jsme, že předseda družstva Universal stojí na samém začátku řetězce lidí, kteří se k nám v budoucnosti z plané závisti budou chovat obdobně.

Jenomže ať už to Hromada myslel jakkoli, projevoval tím vším vůči naší výrobě určitý respekt. Po několika prodejích bylo i jemu jasné, že se výroba figurek udrží. My jsme pak ke svému nemalému potěšení zjišťovali, že figurky mají před sebou větší perspektivy, než jsme si sami dokázali vymyslet. Na rozdíl od ing. Hromady jsme ovšem museli myslet na řádné, profesionální zajištění a rozvoj výroby.

A tak jsme se snažili i nadále. U “našich” výtvarníků jsme objednávali stále nové zvířecí figurky. Po zvířatech, která jsou “plochá” už v přírodě (krokodýl, had, ještěrka, žába - všechny měly úspěch u kupujících), jsme se odvážili i na takovou zvěř, jako je opice; dneska už asi těžko někdo uvěří, že i opičák se dá udělat plochý, prostorově zpracovaný pouze zepředu (měli jsme už od počátku několik takových opičích, prodejně neobyčejně úspěšných druhů). Směli jsme už také mít (to znamená i platit) domácí pracovníky. Adresy na první tři pracovnice, bytem v obcích nedaleko, ale také ne úplně blízko Prahy, nám dal Universal a my jsme je rychle zaučili do lití figurek. Pak následovaly další zájemkyně o tento druh dosti výhodného výdělku, některé vydržely u této práce dlouho, jiné po několika týdnech či měsících odešly.

Trvalou spolupráci jsme navázali s manžely Šimonovými. Oba (Jaroslav byl ekonom, Věra výtvarnice) byli v té době bez stálého zaměstnání, protože právě zanikla loutková skupina, která jim až dosud umožňovala výjezdy na Západ. Solidně a se zájmem o naši práci lili figurky ve Věřině ateliéru v areálu košířské stáčírny, která patřila smíchovskému pivovaru. Slovo dalo slovo a Šimonovi nám ateliér pronajali. Později nahradila Věra s úspěchem výtvarníka Vytlačila, jemuž předseda družstva přestal platit honoráře, a Jaroslav po určitou dobu pracoval jako zásobovač našeho střediska.

Také jsme získali dlouhodobou známost víceméně konspirativní povahy. Jeden ze známých studentských vůdců roku 1968 Jiří Vágner bydlel kdesi na Žižkově a kvazi ilegálním způsobem s námi spolupracoval. “Jednou za čas jsme před dveřmi bytu,” píše o tom Doležal, “označeného jakýmsi ženským jménem, složili pár konví s pastou, a po nějaké době jsme si na tomto místě vyzvedli něco málo výrobků, které byly odlity tak pečlivě, že nad tím zůstával rozum stát.” Tato pečlivost způsobila, že jsme o něco později Vágnerovi nabídli, aby s námi spolupracoval nastálo.

Zdálo by se, že se výroba mohla rozjet, ale nebylo to tak jednoduché. Neměli jsme fungující dopravu a v důsledku toho domácí pracovnice - bydlely většinou mimo Prahu - dostávaly nepravidelně nádoby s pastou PVC. Naopak zase často neměl kdo od nich odvézt hotové výrobky, které potom chyběly pro prodej. A všechny domácí pracovnice projevovaly velkou nespokojenost s kvalitou pasty. S výrobou pasty nám však pomohla náhoda.

Občas jsme směli za hotové najímat taxikáře na stanovišti dodávek na náměstí Republiky. Jeden z nich, pan Řepa z Kostelce, vycítil příležitost, nabídl se, že s námi za paušál bude jezdit nastálo a že jeho manželka u nich v Kostelci bude pro nás vyrábět pastu. Obojí nám přišlo vhod, Řepovi zřídili v prádelně vedle obytného stavení primitivní, ale slušně fungující výrobnu pasty, nad kterou vládla suverénně a svědomitě paní Řepová. Pastu jsme přepravovali k domácím dělnicím ve vyřazených konvích na mléko, které pan Řepa někde sehnal. Bylo to všechno hezké. Zřejmě až příliš, protože Josef Řepa brzy pochopil, že jsme na něm svým způsobem závislí, a začal toho zneužívat. Nedalo se nic dělat, museli jsme se s ním rozloučit, i když jeho manželka pro nás pracovala ještě dlouho - a dobře.

Dá se říci, že až do zřízení výrobny pasty v Kostelci jsme improvizovali. Nyní byl čas myslet na výrobu a na její potřeby. Jakožto výrobní středisko jsme neměli - což bylo absurdní - sklady. Nezbylo nám tedy, než překonat nemalý odpor našich blízkých a příbuzných a zřizovat sklady přímo v našich domácnostech: v Doležalově suterénním bytě, u Nedvěda a samozřejmě v mé opičárně; co jsme mohli, uložili jsme i v ateliéru Věry Šimonové. Zde všude bylo možno ukládat polotovary, hotové výrobky a jen malé množství surovin. Pro uložení surovin zbývala prádelna u paní Řepové, a ta neposkytovala pro sklad nejlepší podmínky. Byla také malá a tak jsme pastu, kterou paní Řepová vyrobila, museli co nejrychleji rozvážet dělnicím. Za těchto podmínek byla naše výroba hektická, evidence nedostatečná, často některé figurky přebývaly a jiné naopak chyběly.

Ing. Hromada to tušil, možná i věděl, a tak jednoho dne vyhlásil v našem středisku celkovou inventuru. Nedali jsme se. Pracovníci Universalu Fišer s Klementem začali s inventurou u Doležalů a ještě než se nic netušící přemístili do opičárny, předstihla je již započtená část opičáků a krokodýlů, která putovala k Nedvědovi. “Podvod” se zdařil, Hromada se k své nelibosti dozvěděl, že máme vše v naprostém pořádku.

Všechny výrobky, které se u nás tehdy směly prodávat, musely mít přiděleno tzv. oborové číslo podle jednotného katalogu. Jako ve všem, také ve zboží musel být centrální pořádek a největší nebo alespoň hodně velký výrobce měl ručit přirozeně především za to, že žádné nové zboží neohrozí monopolní postavení státu. Toto zařízení ztratilo v roce 1968 mnoho ze své původní ideologické jednoznačnosti. Kdyby tomu tak nebylo, těžko bychom někdy s figurkami pronikli na trh. Již pro prodej v našem stánku v ZOO bylo zapotřebí, aby figurky prošly schvalovacími postupy.

Odchod manufaktury

Pro naše figurky by bylo nejvýhodnější zařazení do oboru hraček. Hračky nebyly zdaněny a mohly být proto relativně levné. Jenomže k zařazení do oboru hraček musel výrobce předložit potvrzení o zdravotní nezávadnosti výrobků, vystavené hlavním hygienikem ČSSR. O něco později jsme o toto potvrzení požádali (dostali jsme je bez větších nesnází), ale před zahájením prodeje v ZOO jsme se právem obávali průtahů, které by mohly zdržet i zahájení prodeje v zoologické zahradě. A tak nám nezbylo, než požádat o zařazení figurek mezi suvenýry. Nedvěd se rozjel k gestorovi suvenýrů, jímž byl podnik Borské sklo. Vezl s sebou tři první figurky, opici, želvu a myš a vzorky dalších “výrobků”, jako byly popelníky nebo dekorativní plakáty. Gestor naše figurky bez potíží zařadil, a my jsme byli poprvé výrobci zboží.

Teď už se naše středisko stávalo opravdovým střediskem výroby a odbytu figurek a naše výroba získávala - dnes by se řeklo dynamiku. V důsledku toho jsme se také dostávali do stále větších a hrozivějších konfliktů s vlastním družstvem a osobně s ing. Hromadou. S odstupem doby jsou dnes příčiny těchto konfliktů přehledné a jasné, byli jsme si jich však v zásadě vědomi už tenkrát. Už tenkrát jsme věděli, že Hromada, kdyby mohl, by se nejraději výroby figurek zbavil. Nebyly pro Universal k ničemu, nevedly k černým ziskům.

Podobně jako mnohá další družstva také Universal přibíral v roce 1968 několik menších středisek, které většinou obhospodařoval jejich vedoucí, nanejvýš ještě s pomocí někoho z rodiny. V družstvech se tenkrát vyrábělo různé jednoduché zboží: kachničky plovoucí v kouli z plexiskla, kolečka a disky na cvičení, hlavolamy atd. Manažeři měli nejrůznějším způsobem zajištěn “neoficiální” výrobu i prodej, takže oficiální provoz střediska byl pouhou součástí Potěmkinovy vesnice, v tomto případě celého družstva.

Do toho jsme tedy přišli my s figurkami. Družstvo nemohlo, i kdyby se o to snažilo, uspokojit potřeby našeho střediska, a naše středisko nemohlo vyhovět nevyřčeným požadavkům družstva. Náš provoz začínal nákupem surovin, pokračoval vytvářením sortimentu, kalkulacemi, výrobou forem a polotovaru, dále povrchovou úpravou a končil odbytem a přímým prodejem. Výrobky byly poměrně laciné, museli jsme ve spolupráci s výtvarníkem neustále rozšiřovat jejich sortiment, udržovat vlastní vývoj, spolupracovat s chemikem na vývoji pasty a povrchového zpracování. Tato výroba velkého množství poměrně levného zboží vyžadovala administrativu, nemalé množství pracovníků, které ovšem pro určité výrobní fáze (lití, povrchová úprava) stačilo pouze zaučit do jednoduchých úkonů. V “normálních” dobách by z figurek nepochybně vznikl samostatný podnik, zde vznikal podnik v podniku.

Tento stav nebyl udržitelný a my jsme si toho byli vědomi. Vše, co jsme na podzim onoho památného roku 1970 dělali, bylo vedeno pudem sebezáchovy. A ten nám velel: pryč z družstva Universal a rychle vytvořit samostatné, opravdu výrobní středisko. Náš kamarád z Tváře Karel Štindl již dávno čekal na vhodnou chvíli, aby mohl odejít z fakulty (měl zákaz přednášek) a připojit se k nám. Domluvili jsme se však ještě s dvěma našimi spolupracovníky, že je zaměstnáme v našem středisku, jakmile to bude možné. Byli to Jiří Vágner a Jindřich Vávra, přičemž spolupráce s Jiřím Vágnerem přinesla plody okamžitě. Nepřipustili ho tehdy z politických důvodů ke státnici a on se ocitl bez místa. Věděli jsme už, že má nevšední organizační schopnosti a navíc spoustu známých. Jedním z nich byl pan Herzog, nyní důchodce, předtím však dlouholetý pracovník Sdruženého maloobchodu. Pracoval v tomto oboru hodně let a na první pohled poznal možnosti našeho podnikání. Uvedl se u nás tím, že sehnal od své někdejší nadřízené oficiální objednávku na figurky za 200 tisíc korun ve velkoobchodních cenách. Pan Herzog se tedy hned na počátku osvědčil, nicméně ing. Hromada jej odmítl za jeho služby jakkoli honorovat; zřejmě předpokládal že se nemůžeme bránit, protože z družstva beztak odejít nemůžeme.

Jenomže právě pro tento jeho přístup jsme už vlastně byli na odchodu. Pan Herzog, který by byl za svou aktivitu rád odměněn nějak hmatatelněji než našimi díky, začal vyjednávat s komunály v okrese Praha-sever, o nichž se dalo předpokládat, že by mohly mít o výrobu figurek zájem. V Hostivicích, městečku za Prahou, znal Ladislava Špačka, ředitele komunálního podniku Merkuria, a tomu naši výrobu nabídl nejdříve. Příliš jsme tomu nevěřili, ale čekali jsme.

Počátkem října mi přišel domů od ředitele Špačka, kterého nikdo z nás osobně neznal, podivný, nepříliš syntakticky zdařilý korespondenční lístek. Dalo se z něho vyvodit, že opravdu přejdeme do Hostivic. Od té doby jsme se snažili pracovat pro Universal co nejformálněji a hlavně jsme připravovali přechod do Merkurie. Ředitel Špaček souhlasil s tím, aby Vágner byl v Merkurii zaměstnán už od října, a to jako odbytář zřizovaného střediska figurek. Herzog prosadil, že Merkuria dostala pozvání na kontrakty, celostátní obchodní setkání všech krajských nákupčí Sdruženého maloobchodu s výrobci, na nichž se uzavíraly čtvrtletní objednávky. Při tehdejším vzhledu našich figurek byl Vágnerův výsledek z prvních kontraktů (přivezl na první pololetí roku 1971 objednávky zhruba za 600 tis. Kčs ve velkoobchodních cenách) více než slušný. Velké starosti nám ovšem dělala otevřená otázka, jak se do konce roku dostaneme do Hostivic, což předpokládalo uniknout z družstva Universal a odvézt s sebou vše, co mohlo sloužit k výrobě figurek. Jenomže naše starosti byly zbytečné.

Koncem října nás všechny tři pozval ing. Hromada k sobě do kanceláře. Tentokrát neječel, neklel ani nenadával, ale byl naopak až k neuvěření milý. Říkal, že uvidíme, jak bude všechno brzy dobré, jenom teď že je zapotřebí udělat pár opatření. Že zůstanu jako THP pracovník sám a kolegy že postupně převádí do dělnických platů. To se nám hned na místě neobyčejně líbilo. Také jsme se na Hromadu mile usmívali a řekli jsme, že si to ovšem ještě musíme promyslet. A promýšleli jsme celou věc se zákoníkem práce v rukou. Vycházelo nám neuvěřitelné řešení: za dva dny jsme Hromadovi přinesli tři výpovědi a to z kvalifikovaných důvodů, pro jednostranné porušení pracovních podmínek. Na takovou výpověď se vztahovaly pouze běžné, dvouměsíční výpovědní lhůty.

Ing. Hromada ovšem mohl podle zákoníku práce do čtrnácti dnů naši výpověď písemně napadnout, čímž by - možná - prodloužil naši výpovědní lhůtu o půl roku. Neudělal to a já dodnes nevím proč. Nelze vyloučit, že se obával pracovně právního sporu, ale ještě pravděpodobnější bylo, že pořádně neznal zákoník práce. A po čtrnácti dnech mu už nezbylo než přistoupit na dohodu.

Bylo to neuvěřitelné - Universal nám konečně mohl být k něčemu užitečný! Samozřejmě že jsme zbývajícího času využili k tomu, abychom se v Hostivicích uvedli co nejlíp. Věra Šimonová začala modelovat sadu nových figurek a my jsme bez nejmenších skrupulí takřka celé dva měsíce připravovali přechod do nového podniku. Ze zbývajících, pečlivě utajených surovin jsme vyráběli formy, pastu a nakonec i první výrobky pro Merkurii. Cesta do Hostivic byla volná! Chtělo se nám jásat - a jak už je to tak časté, poněkud předčasně.

(pokračování)

(www.bohumildolezal.cz)