Prosinec 2003

Kdo mluví a nemluví s komunisty

Jiří Pehe

Petice s názvem „S komunisty se nemluví“, kterou podepsalo mnoho známých osobností veřejného života, jakož i akce umělců, které jí doprovázejí, zajímavým způsobem ilustrují rozdíly v chápání komunismu v Čechách a v západních zemích. I když módní vlna marxismu, doprovázeného tolerancí ke komunistickým idejím, na Západě už poněkud opadla, dodnes v mnoha západních zemích přežívají nejrůznější iluze o povaze komunismu a komunistických stran.

Česká republika je výjimkou i v rámci střední a východní Evropy. Souvisí to s tím, že na rozdíl od Česka se v naprosté většině postkomunistických zemí komunistické strany přetvořily ve formace sociálně-demokratického typu, které se navíc přejmenovaly. K protestům, například v Polsku nebo v Maďarsku, není důvod; bývalí komunisté se tam poctivě snaží respektovat pravidla demokratické hry.

V české společnosti zůstává v podobě KSČM viditelný skanzen z minulého režimu, který se svých minulých praktik nikdy jasně nezřekl. To je špatné i dobré. Špatné proto, že KSČM je antisystémovou stranou, která dnes kromě krajně levicových názorů nabízí i xenofobii a nacionalismus krajní pravice, což značně ztěžuje normální fungování demokratické politiky a formování přirozených koalic. Dobrá proto, že přítomnost KSČM činí nemožným předstírat, že jsme se vyrovnali s dědictvím komunismu.

Mnoho umělců a intelektuálů v České republice nemá o KSČM žádné iluze. Vidí, že komunisté nejsou jen nějakou další demokratickou stranou; komunistické strany jsou už ze své podstaty antidemokratické. Ve světle minulých zkušeností také chápou, že pokud se strana jako KSČM dostane k moci, její praxe je na hony vzdálena ideálům, z nichž vzešla.

Je to také otázka morální. Západní intelektuálové nikdy nemuseli řešit praktickou otázku, jak se stavět ke straně, která nese odpovědnost za neobyčejné zločiny a devastaci, a která přesto dále oficiálně existuje bez toho, aniž by se důrazně od takových praktik distancovala. Nacistické a fašistické strany, které v západní Evropě způsobily podobné utrpění, byly po 2. světové válce bez milosti zakázány.

Komunistické strany zůstaly něčím, co se jeví—možná proto, že západoevropané neměli s komunismem vlastní zkušenosti—jakoby méně nebezpečné. Komunismus byl chápán jako systém, který je založen na humanistických idejích, ale který poněkud selhal v praxi. Odtud víra mnohých západních intelektuálů, že mnohé záleží jen na zlepšení politických praktik sil, které komunismus propagují.

Umělci a intelektuálové ve východní Evropě, zejména pak v České republice (kde jsou komunisté na očích), z podobných iluzí už dávno vystřízlivěli. Svými protesty se snaží přesvědčit jak politiky, kteří s komunisty mluví (a politicky s nimi kšeftují), tak komunistické voliče, že si nejen zahrávají s ohněm, ale že si počínají nemorálně. Odpor vůči komunistům přitom vyjadřují nejen lidé, kteří si s komunisty nikdy nezadali, ale i lidé, kteří kdysi na nějaký čas svodům komunistické ideologie uvěřili.

Důležité je, že se k protestům vůči KSČM připojuje i celá řada mladých lidí, kteří vzhledem k jejich věku nemají s komunistickým režimem příliš mnoho zkušeností. V české společnosti tak možná začíná proces, který se odehrál v šedesátých letech v Německu. Tam spustila skutečné zúčtování s érou nacismu teprve „generace synů a dcer“ těch, kteří nacismus sami zažili.

Stejně jako u nás bylo i pro starší generaci v Německu - s výjimkou mnohých umělců a intelektuálů - těžké jasně odsoudit předešlý režim, s nímž si zadala. I tam si ještě v padesátých letech celá řada lidí o nacistické éře činila iluze a sympatizovala s jejími představiteli. Kdyby nebyla nacistická strana zakázána, mohla mít v padesátých letech docela slušnou politickou podporu.

V Čechách byla šance zakázat komunistickou stanu bohužel promeškána. To, že se dnes k hnutí „S komunisty se nemluví“ hlásí celá řada mladých lidí, zejména budoucí intelektuální a umělecká elita, je ale dobrou zprávou - zejména z hlediska zúčtování s komunistickou minulostí.

(www.pehe.cz, Lidové noviny, www-lidovky.cz)