Prosinec 2003

Jak jsme šli s Vargou k vodě

Rostislav Hedvíček

S Milouškem Vargou se známe celou věčnost a tak, když jsem se jako každý Kanaďan odstěhoval na stará kolena na Floridu, tak byla celá Vargova rodina naším prvním návštěvníkem. Vargovi předtím nikdy na Floridě nebyli, všechno co zažili, byly ty příšerné mrazy v Kanadě, že když se jdete ven vyčurat, tak se musíte po vyčuraní ukopnout, protože všechno okamžitě mrzne. I když si uplivnete, tak než ten plivanec dopadne na zem, tak je zmrzlej a při dopadu cinkne... i když v Kanadě teď není radno si moc odplivovat, protože tam mají liberály u moci a místní vlastenci by si to mohli špatně vysvětlit.

Bylo dva dny před Štědrým dnem a já jsem pro ně přijel na letiště do St. Petersburgu a protože bylo jen asi 28 stupňů Celsia plus, což je u nás na Floridě docela chladno, tak jsem na sobě měl svetr. Vargovi se ke mně blížili letištní halou v různém stupni vysvlečení, v rukou drželi všelijaké ty oteplovačky a parka, protože když odlétali z Toronta, tak tam bylo minus 30 Celsia a teď byli všichni v jakémsi tepelném šoku z té změny. Uviděli mě, zamávali a dialog se vyvíjel asi takto "Ahoj Rosťooo! ...eeee... TY MÁŠ NA SOBĚ SVETR?????????????"

Přijeli jsme k nám domů a po obědě jsme se všichni vypravili k řece. To je náš takový návštěvnický rituál, jít k řece. Ona to vlastně není řeka, ale ústí řeky do moře, voda je tam slaná, takzvaná "brakish", ale my tomu říkáme řeka.To je, asi jako když si pamatuju za starých času v těch našich kulackých zemědělských domácnostech, když přišla třeba v neděli návštěva, tak po obědě vzal pán domu návštěvníky na obhlídku hospodářství, podívat se na koně (pokud je nesebrali do JZD), ukázat stavení, ukázat jaké paní domu pěstuje mečíky a růžičky, tady pozor, tady nespadnite do hnojska, stréc Vojta spadl jednou do hnojska, smrděl jak sviňa, už je to šedesát let a furt mu to připomínáme, zajít za dům na zahradu, ukázat stromy a záhumenek. A tak nějak podobně my chodíme s návštěvou k řece. Hnojsko nemáme, slepice taky ne, dokonce ani plot ne, tady se ploty nepěstují, mečíky taky ne, manželka ale pěstuje za domem orchideje (Dendrobium a Phalaenopsis, pokud vás to zajímá), za domem ještě rostou banánovníky a pomerančovníky. A ještě tam máme strom s grapefruity a jeden kříženec citrónu a mandarinky, jak se to jmenuje, nevím, ale je to kyselé. A šli jsme k té řece, řeka se jmenuje Myakka, a je větší a modřejší než Dunaj, jak si všiml Jožka Skokan (jeden z těch co procházku k řece taky s námi absolvoval) a vzpomínali jsme s Milouškem Vargou na dávné časy v Kanadě.

Třeba o tom, jak Miloušek dostal svou první práci v Kanadě. Byl emigrant, neuměl anglicky, ale měl dvě malé děti, z čehož to mladší se narodilo v Traiskirchenu v Rakousku a peněz bylo třeba. To je dostatečná motivace. A znal mne. Já jsem anglicky uměl. Miloušek našel v novinách a s pomocí slovníku si přelouskal, že v Cambridgi, v Hespeleru najímají construction workers - tedy stavební dělníky. Zajeli jsme tam a vyhledali stavbyvedoucího v jeho maringotce. Už předem jsme se domluvili, že tam bude jen sedět, nechá mluvit mne, a když takhle pohnu hlavou, tak bude přesvědčené kývat hlavou a říkat "Oh, yes, yes, no problem!" a když takhle pohnu hlavou, tak bude Miloušek kroutit hlavou a říkat "No, sir, no!" - to byla tehdy taky jeho celá slovní zásoba.

Tak jsme vlezli do té maringotky a dělali "intervjú" pro Milouška, já jsem zařizoval všechno mluvení a Varga přesně na znamení dělal "yessr" a "nousr", aniž měl šajna, o čem byla řeč. A když jsme vylezli ven po těch třech dřevěných schodcích, tak Miloušek povídá - "Jak to dopadlo?" "Zítra ráno v sedm tady začínáš", sdělil jsem mu. Druhý den Varga začal s přehazováním hromady písku a za pár měsíců byl na celé stavbě vedoucím.

Dneska zaměstnává sto lidí a nebudu vám vyprávět kolik má aut - moc - protože by to bylo chlubení, ale nám dvěma je to jedno, protože my dva jsme se znali, když jsme ještě žádná auta neměli a jeli jsme spolu do Cambridge shánět job... a to se nezapomíná.

I když některé historie radši nevzpomínat... jako třeba když jsem jednou dělal pár dnů i diskžokeje ve striptýzovém baru Sundowner in Niagara Falls na Lundy Lane... ale jen pár dnů, protože pak jsem se domákl, proč to místo bylo volné (předchůdce byl nalezen podříznut v Niagaře) a taky to vypadalo, že prodej drog by mohl patřit do předpokládaných povinnosti diskžokeje... a tak jsem urychleně šupajdil pryč odtamtud...

To bylo tak... neměl jsem práci a tak jsem napochodoval do CEC, což je Canada Employment Center na Church Street v St. Catharines a pravil jsem příslušné úřednici, že nemám práci a že ji chci hned a dokud práci nedostanu, tak se nehnu. Kanaďani jsou milí lidé, mají akorát nehorázně blbou vládu (ne tak moc blbou jako ta vaše, trošku chytřejší, ale furt blbou), a tak se paní úřednice pustila do ťukání do klávesnice. Po chvíli pravila "Máte nějakou ´experience´ v pouštění gramofonu?" - mít "experience" neboli předchozí zkušenosti je v Kanadě strašně důležitá věc, v Americe ne, ale v Kanadě si na tom zakládají. Ujistil jsem ji, že mám asi 20 let zkušenosti v pouštění gramofonu. Paní byla potěšena a dala mi kartičku s adresou a jménem a poslala mne do Niagara Falls, na Lundy Lane, což bylo hned vedle. Dělat diskžokeje. V Sundowneru.

To když jedete po QEWay South a vjedete do Niagara Falls, tak vlevo jsou vodopády, rovné se jede do Fort Erie a vpravo Lundy Lane - to se nedá minout. Tak já jsem měl "office" hned vlevo od vchodu ve starém baru za pultem, měl jsem tam tři gramofony a zesilovače a tak. To bylo v době před CD, hrála se ještě stará elpíčka. Pat Benatar byla tehdy úplně nová hvězda a Bee Gees nebyli passé. No a striptérky měly určeny za svůj roh právě stoličky před "mým" barem, ony tam za mnou stejně chodily, aby si poručily, co mám hrát na jejich "číslo" - byly to vždy tři písničky, kde se postupně zvyšoval stupeň svlékání. Velmi zajímavé.

Ale seděly tam - bylo jich tak okolo 20 - samé Francouzky z okolí Montrealu - vlastně pořád, když "nepracovaly" a zkoušely a vyměňovaly si tam - tři feety od mne - nové svlékací triky a tak podobně. No a já jsem tam přehazoval elpíčka a tvářil se, jako že mne to všechno nezajímá. Holky to byly bez výjimky velice pěkné, ve věku 20 až 40 roku, tady i 40letá ženská vypadá furt krásně a nestrhaně, všechny krásně opálené, žádné bílé fleky po bikinách, všechny bezvadně vyholené, ne jako ty ochlupené vopice z Česka a Leningradu.

V "šichtách" na pódiu se střídaly, tak aby tam pořád některá byla a mimo si přivydělávaly na "table dances". Table dance byl za 10 dolarů, tehdy bylo deset bucks dost peněz a "lap dance" taky ještě nebyl vynalezen, to přišlo až někdy koncem osmdesátých let.

Joj, to byly časy..... yeeeeeeeehaaaaaaaawwww!!!! ... -)) (Když jsem tuhle historku vyprávěl Jaro Filipovi, tak Jaro říká "Krucinálfagot!!! Že já tohle neviděl.....že já tam tehda nebyl....žil jsem zbytečně)!!!!!! " ) Ale stejně jako Miloušek Varga nezůstal u přehazování hromady písku, tak i já jsem nezůstal u pouštění gramofonu. Můj poslední kanadský job byl taky zajímavý, byl jsem odtamtud totiž na hodinu propuštěn, anglicky se tomu říká "fired". Dělal jsem tehdy provozního ředitele, anglicky se to řekne "plant manager", jedné poměrně velké fabriky ve Waterloo a dopustil jsem se zločinu diskriminace při najímání nových zaměstnanců, což byla jedna z mých povinností. Uznávám, že jsem byl vinen v plném rozsahu. Můj diskriminační zločin spočíval v tom, že jsem najímal příliš mnoho emigrantů a ne dost "newfies" (emigranti místního měřítka z Newfoundlandu).

Mé důvody byly docela přímočaře, byl jsem zodpovědný za chod celé fabriky a snažil jsem si udělat svou práci co nejjednodušší. Newfies obvykle holdovali alkoholu, často i drogám, a neradi chodili na noční směny, kdežto emigranta z Rumunska nebo Srbska, který by si něco píchal a nebo odmítl přijít do práce, jsem za celé ty roky neviděl. Ne, že bych preferoval jen lidi z východní Evropy (i když Rumunů a Srbů jsem přijal do práce značné množství), akorát jsem nikdy nebyl příznivec alkoholu a drog, a už vůbec ne, pokud by to mělo komplikovat život mně samému. Najímal jsem i hodně španělsky mluvících emigrantů. Jednou se mi tam objevil, a byl přijat, nějaký Mexikánec a jmenoval se Jesus Guerrera (neboli Ježíš Guerrera)... a během pár dnů se pak u vchodu objevil nápis "Jesus is alive and working on machine #23!" ("Ježíš žije a pracuje na stroji číslo 23!").

A tak jsem začleňoval (ano, poněkud drsné, uznávám) anglicky nemluvící emigranty z Rumunska, Srbska i Somálie do kanadské společnosti. A uspěl jsem. Eventuálně mne to sice stalo můj vlastní job ( když se nakonec newfies proti mně spikli ve velkém stylu a šli si stěžovat majiteli firmy, který se sice provozem nezabýval, ale všechno vlastnil, tak jsem byl pro své pro emigrantské aktivity propuštěn) a docela velkou spoustu peněz, ale desítky rodin dodnes vydělávají díky mne slušné peníze, velice rychle se asimilovaly do anglosaské společnosti (o jejich dětech ani nemluvě) a nikdy neskončily v nějakém "rumunském sousedství" nebo "little Italy." Získal jsem pocit, který se na Slovensku ani v Tesku neprodává - dneska se dívám na Wimbledon po prsa v bazénu s jistotou, že mohu poslat do řití úplně kohokoliv. S klidnou hlavou - seen that, been there... A jedni mě jmenovali "čestným Rumunem" a zabili na mou počest prase a druzí za mne sloužili pravoslavnou mši... maso z prasete jsem rozdal a na mši jsem nebyl... ale bylo to hezké...

A tak jsme vzpomínali a šli okolo zálivu a každou chvíli se zdravili s protijdoucími lidmi na téže procházce a za chvíli se Míla zamyslel a pravil "No jdeme tady čtvrt hodiny, nikdy jsem tu předtím nebyl a už mne pozdravili čtyři lidi! To by se mi v Kanadě stát nemohlo. Není to divné?" "Není," povídám, "tady ne..."