Leden 2004

Ať padouch nebo hrdina...

Milan Hulík

...jsme všichni jedna rodina. Těmito slovy z úst Hoga–Foga v podání nezapomenutelného Miloše Kopeckého končí povedená parodie na westerny, film Limonádový Joe. Stejně tak jimi můžeme ukončit dosavadní český pokus o vyrovnání se s minulostí, tak často skloňované téma v české popřevratové politice. Je to fenomén politický, psychologický, jistě i sociologický a především historický. Že nejde o jednoduchou záležitost, dosvědčuje nejen vývoj české společnosti po převratu 1989, ale i skutečnost, že jsme se dosud nevyrovnali ani s obdobím nacistické okupace.

Důkazem o tom je nejen nedostatek odborné historické literatury vyrovnávající se s tímto obdobím, ale i mladí nacisté pochodující Maiselovou ulicí v Praze a řvoucí “vypalte synagogy“. Dodejme, že za blahovolné účasti policie a stále více neschopnějšího ministra vnitra. Skutečně, kromě třetího dílu pamětí Václava Černého Pláč koruny české a několika drobných monografií, nemáme základní historické dílo o období let 1938-1945. Stejně tak málo je zmapováno období 1945-1948. A ke zpracování období komunismu ještě nemají historici patřičný odstup.

Jak se však zdá, v jednom je už jasno. Kdo byl v této zemi hrdinou či padouchem, kdo se zasloužil o pád komunismu nebo jej pomáhal udržovat při životě a kdo proti němu bojoval a kdo jej bránil. Kupodivu těmi prvními nebyli ani političtí vězni z let „předšedesátosmých“, ani se zbraní bojující bratři Mašínové, dokonce ani ne dnes mnohými zatracovaní disidenti, mezi kterými bylo tolik žhářů odpovědných za požár demokracie z první éry komunistického režimu, budeme-li dobu jejich převtělení v hasiče po r. 1968 považovat za druhou éru komunismu. S trochou nadsázky pak můžeme konstatovat, že nyní žijeme v období třetí éry (post)komunismu a jak ukazují preference KSČM, není vyloučeno, že budeme žít ještě v období čtvrté éry komunismu nebo aspoň vlády (spoluvlády) komunistů.

To jasno do vyrovnání s komunistickou minulostí vnesl profesor ing. Václav Klaus, v současné době ve funkci presidenta České republiky. Poté, co definoval svoji teorii „nekomunismu“ a vysvětlil, čím se jím propagovaný nekomunismus liší od antikomunismu, přišel s dalším originálním výkladem příčin pádu komunismu.

Než však oceníme originalitu jeho výkladu, pokusme se o menší výklad komunismu v české společnosti. Při jeho srovnávání s nacismem a kladení rovnítka mezi oba zločinné totalitní ideologie a režimy se leckdy zapomíná, že zatímco u nacismu se jednalo o importovanou ideologii a okupační režim ze strany odvěkého a úhlavního nepřítele, jehož cílem bylo částečné fyzické zničení národa a převýchova jeho zbytku, tak komunismus, ač taky importován, byl ale nakonec instalován „zevnitř“ a s určitou nepřesností konstatujme, že dobrovolně. Nikoliv ovšem demokratickým způsobem.

Mluvíme-li o dobrovolnosti, mám na mysli volby v r.1946 nebo málo známé prohlášení kulturních a politických osobností krátce po komunistickém únorovém převratu. Najdeme tam jména, nad kterými se tají dech, i vnučku T. G. M nebo Jana Wericha. Tato domácí spoluinstalace a hlasitě vyřvávaný souhlas viditelné menšiny a pasivita mlčící většiny vedle idealizace a neinformovanosti o říši zla vedené velkým Stalinem, položily základy komunistické moci v českých zemích, moci, která se po ztrátě její politické složky v listopadu 1989 transformovala v moc ekonomickou. Přispěla k tomu skutečnost, že vedení OF a později Václav Havel, odmítli postavit komunistickou stranu mimo zákon z obavy, že na všechny její členy bude uplatňován princip kolektivní viny.

Odmítnutí tohoto principu bylo však následováno neschopností (nevůlí) uplatnit i princip individuální viny, tj. požadavku uznání konkrétní odpovědnosti jednotlivých členů a funkcionářů této zločinné politické strany, které vyústilo v generální pardon, aniž došlo k onomu rozlišení viny na vinu kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jak to v případě německé viny učinil pro období nacistického režimu filosof Karl Jaspers. Bohužel, ten, kdo byl k tomu svým vlastním životem, intelektuálním a mravním věhlasem, statečným odporem vůči komunistickému režimu, konzistencí svých občanských a politických postojů, dokonce i významnou rodinnou kontinuitou s první republikou a v neposlední řadě i svým věhlasem světového dramatika, předurčen – to neučinil!

Dnešní tvrzení, že pravomoce prezidenta byly omezené, je liché. Popřevratová autorita Václava Havla byla tak obrovská, že mohl všechno! Trvalo několik let, než vznikly politické strany a pluralitní systém, jehož zákonitosti musel pak prezident respektovat. Snad nám o tom jednou zanechá jiné svědectví, než to stále opakované a omílané všemi dalšími politiky, majícími co činit s polistopadovou mocí, totiž tvrzení, že „komunisté by si stejně založili svoji stranu, byť pod jiným jménem“. Na to existuje jednoduchá námitka – pokud by to učinili, tak by se přece jednalo o stranu se stejným programem a stejnými lidmi! A zakázat i takovou kryptokomunistickou stranu by bylo stejně snadné, jako tu komunistickou i podle názvu. A dokonce je to možné v každou dobu, nejen v době popřevratové, ale po celou dobu, po kterou je společnost ještě demokratická.

A důkazy o ohrožování demokracie přinášejí denně noviny, které se nejmenují „Rudé právo“, ani jenom „Právo“, nýbrž kryptokomunisticky nazvané - „Haló noviny“. Tam píší stejní lidé, kteří v době nejtužší normalizace či dokonce ještě v období stalinismu psali články, které se nesmazatelně zapsaly do dějin české patologické a kanální žurnalistiky. Jaroslav Kojzar nebo Jiří Stano – jsou ti nejznámější z nich.

Jediným, kdo se po převratu pokusil komunistickou stranu zakázat, byl tehdejší pražský městský prokurátor JUDr. Tomáš Sokol, který 17. 4. 1990 otevřeným dopisem sdělil tehdy ještě o písmeno „M“ nedoplněné komunistické straně, že od 1. 5. 1990 bude veškerá její činnost na území Prahy posuzována z hlediska možného naplnění skutkové podstaty trestného činu podpory a propagace fašismu a podobných hnutí podle příslušných pasáží trestního zákoníku.

Reakce představitelů OF jen stvrdila jejich slabošskou politiku z listopadu a prosince 1989. Sokolův dopis odmítli, protože, jak uvádí historik Jiří Suk v knize Labyrintem revoluce, „byl v rozporu s logikou vyjednané kompromisní změny“. Dokonce se ponížili tak, že za komunistickými poslanci vyslali do parlamentu jak generálního prokurátora ČSFR Tibora Bohma, tak generálního prokurátora ČR Pavla Rychetského, kteří se jim omluvili a slíbili, že jejich podřízený městský prokurátor, bude potrestán. Tak zlikvidovali v zárodku jediný pokus o postih komunistické strany a udusili jakýkoli další náznak protikomunistického radikalismu, jak to ve svém vystoupení učinil i Petr Pithart, který v něm upozornil, že slyší růst trávu. Tak se projevy politiků OF shodly s prohlášením komunistických poslanců, podle kterých je Sokolův dopis „porušením principů, z nichž vyšla vláda

Tyto „principy“ a „logika vyjednané kompromisní změny“ nebyly ničím jiným, než výsledkem špatného odhadu situace v listopadu 1989, přeceněním moci a síly komunistického režimu a nerealistického pohledu na rozpadající se sovětské impérium, ve kterém už měsíce před českým převratem došlo k protikomunistickým změnám v Polsku a Maďarsku a dokonce krátce před listopadovým převratem i k pádu berlínské zdi. Toto politické selhání bylo doprovázeno i selháním filozoficko-právním. Jak uvádí již shora citovaný autor Jiří Suk, pokusil se Václav Havel čelit tomuto selhání tvrzením o neuznání principu kolektivní viny. „Havlova aplikace tohoto principu je však pochybná,“ píše Jiří Suk. „Blíže k pravdě byli redaktoři Respektu Ivan Lamper, Zbyněk Petráček a Jan Ruml, kteří nespatřovali žádnou souvislost mezi zrušením KSČ jako „zločinné organizace“ s principem kolektivní viny… Každý příslušník NSDAP, KSSS, KSČ atd. nese adekvátně svému postavení svůj díl odpovědnosti za zločiny, kterých se organizace, jejímž byl v době zločinných praktik členem, dopouštěla. To není uplatnění principu kolektivní viny! Zločinnou organizaci je možno zakázat, přičemž konkrétní vina musí být dokázána v řádném soudním řízení. A vedle této kriminální viny, existují i další kategorie viny, na které ukázal právě Karl Jaspers.“

Václav Havel však nebyl Karl Jaspers. Bylo proto jen v logice vývoje, že z této startovní čáry neodstartovali jen komunisté a jejich staronová strana, ale i ti, kteří museli dokázat sobě i jiným, že jejich „pasivní rezistence“ byla stejně důstojná a statečná, jako ta disidentsko-chartistická. Stalo se, co se stát muselo. Bývalý prezident musí nyní naslouchat z Hradu jinému hlasu. Ve svém článku k výročí 17. 11. 1989 Václav Klaus napsal: „…nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých. Reakcí oné masy „obyčejných občanů“ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad 1989.“

Vše je vysvětleno. Až na slovo „rezistence“. Určitě jej pan prezident nemyslel ve smyslu odporu, ale asi schopnosti něčemu odolávat. To mnozí Češi dovedou nejlépe v hospodách, kde se tak hezky nadávalo na komouše. Nebo odolávat pod duchnami s potajmu poslouchanou RFE či stavěním hnízd odporu v chatách z nakradeného materiálu.

Ve svém rozhovoru s Alexandrem Kramerem v PRÁVU ze dne 29. 11. 2003 to Václav Klaus ještě vylepšil: „ Slovo disent bych já sám skoro nikdy nevyslovil, protože to je pro mne nedefinovatelná entita, není to analytický termín, s nímž bych uměl operovat. Rozdělování lidí na jakýsi disent a nedisent považuji za hluboký omyl – za součást oné pohádky, která by už konečně měla být poopravena, protože nic takového nebylo. Byla tu obrovská spousta lidí, kteří se v rámci komunistického režimu pokoušeli vyvíjet aktivity, které směřovaly ke všemu jinému než k jeho posilování – aktivity, které já považuji za bohulibé, protože ten systém vyprazdňovaly tak dlouho, až z něj nakonec zbyla jen tenounká skořápka, která se zbortila při jednom ťuknutí studentské demonstrace.“

V disentu však nebyli jen bývalí komunisté, byli tam i lidé pravicově orientovaní, křesťané, také ne jen levicoví intelektuálové, ale i dělníci, důchodci a studenti – do té doby, než je vyhodili ze školy. Byli to lidé, kteří se báli méně než ostatní. Samozřejmě, před disentem byli v padesátých a šedesátých letech aktivní odpůrci režimu, kteří proti němu bojovali nejen podpisy rezolucí, ale doopravdy a za svůj boj umírali na popravištích a ve vězeních. Disidentům let „postšedesátoosmých“ hrozil daleko menší postih. To však nezmenšuje jejich odvahu, s jakou byli ochotni jít do kriminálů a snášet existenční postih na rozdíl od těch, „co vyprazdňovali režim svými soukromými aktivitami až k jeho zhroucení.“ Respekt k této aktivitě jistě nezmenší ani tvrzení, že ti s komunistickou minulostí jen odčiňovali své předchozí hříchy.

Ponechme nynějšímu prezidentovi právo, aby svoji pasivní rezistenci povýšil na aktivní odpor vůči režimu; tak jako má na dobu svého prezidentství propůjčen Řád bílého lva, nechť si propůjčí i aureolu bojovníka proti komunismu. Nebo ať se označí, jak to ve shora uvedeném rozhovoru učinil (viz další řádky), za největšího protivníka komunistů: „…pokud ale jde o moje názory na jisté ideové, ideologické, filozofické, světonázorové postoje, tak musíte vědět, že v této zemi není větší protivník ideologie komunismu než jsem já. A obviňuji ty, kteří mají plnou pusu siláckých protikomunistických ataků, že jsou ve své duši velmi blízcí komunistickému světovému názoru. Proto bojuji daleko více proti tomuto fenoménu samotnému než proti samotné ideologii komunismu.“ (sic!)

Proti čemu že to bojuje náš pan prezident? Proti výrokům antikomunistů? Proti oprávněné a přirozené nenávisti těch, které komunisté uvrhli na léta do vězení? Proti výrokům obětí, kterým komunisté vzali všechno? Majetek, rodiče, děti, existenci, možnost vzdělání a některým celé životy? Co je to vlastně silácký protikomunistický atak? Je tedy dnes největším protivníkem komunistů on – tvůrce již proslulé teorie nekomunismu? Na toto vyznání našeho pana prezidenta (jak těžko se píše „našeho“ a „pana presidenta“) odpověděl Mojmír Povolný v Amerických listech: „…Jestliže byl Klaus vždy kritikem reálného komunistického systému, kde se o jeho kritice měl čtenář dovědět? Asi byl až do r. 1989 kritikem in pectore, když jiní čeští a slovenští kritici, Václav Havel a Milan Šimečka šli za svou kritiku, tedy za svůj antikomunismus, na léta do pivovarů a k lopatě, do kotelen, umývat po Praze okna a na dlouhé roky do žaláře…“

Co je nejhorší? Opět slovy M. Povolného: „Je mravně odpudivé, intelektuálně falešné a společenský nedůstojné, nehledě na osobní noblesu, pro českého prezidenta, který komunistický systém zažil, tak znevážit antikomunistické postoje jeho antikomunistických současníků.“ Autor má na mysli obsah článku otištěný dne 26. 4. 2003 v LN Václav Klaus o komunismu, ve kterém odsoudil antikomunismus jako lacinou rétoriku oproti jím vyznávanému nekomunismu. Je vidět, že pan prezident je profesor. Jeho poučky skutečně ladí. Nekomunismus jde dobře dohromady s tou obrovskou masou obyčejných občanů a jejich nevýkonnými osobními aktivitami, kterými bourali komunistický režim. Také jim to musí vyhovovat. Mají opravdu svého prezidenta. Nelze se divit, že upadlé preference Václava Klause jako premiéra a předsedy ODS, v roli lidového prezidenta stoupají. Je přece stejným nekomunistickým hrdinou, jako jsou oni. Má to svoji logiku i lingvistickou. Předpona „ne“ nesrší aktivitou, jen pasivitou, opačně je tomu u předpony „anti“.

Myslím, že Václav Klaus má pravdu. On opravdu není antikomunista. Ten se asi rodí za jiných podmínek, než v jakých v komunistické rodině vyrůstal on. Je jen náhoda, že mezi jeho nejbližší spolupracovníky (Petr Hájek, Ladislav Jakl) patří lidé ze stejného prostředí? Je také náhodou, že s touto objevnou teorií přišel v době, kdy se ucházel o hlasy komunistických volitelů? O čem s nimi jednal za zavřenými dveřmi? Co jim slíbil? Není rozdělení národa na nekomunisty a antikomunisty spíše sofismatem chytré horákyně, která se také chce stát prezidentem?

Je to všechno smutné, moc smutné. A také absurdní. Po kapitulaci světového komunismu a jeho útěku od moci i v této zemi, byl první popřevratový demokratický prezident instalován komunistou Mariánem Čalfou za pomoci ostatních ustrašených komunistů ve Federálním shromáždění ČSSR. Pak se postavil proti nikým neuplatňovanému principu kolektivní viny a zasloužil se o transformaci jejich politické moci v moc ekonomickou. A také si tím ve svých důsledcích vysloužil dnešní ponížení pro sebe i celý disent od svého následovníka. A ten byl již instalován opět pyšnými komunisty, dobře si vědomými své moci. Ano, píšeme o moci, neboť se to všechno stalo z touhy po moci. A moc v demokracii nechutná méně

Prezidenti přicházejí a odcházejí. Co však zůstává je skutečnost, že nám čas, zkušenosti a oběti z prožitých totalitních režimů nepřinesly ani to historické poznání a mravní rezistenci, o kterou se mohly obohatit nové generace. Získali jsme však jiné poznání. Můžeme poopravit výrok francouzského revolucionáře Saint-Justa, podle kterého „nelze vládnout bez viny“. Česká polistopadová historie prokázala, že nelze ani bez viny vládu na Hradě počít.