Leden 2004

Jak jsem nezabil Václava Klause

Martin Stín

Oblečen téměř jako pobuda jsem se vetřel na seminář v Národním domě na Vinohradech, na němž významné osobnosti diskutovaly o tom, zda naše justice potřebuje reformu. Dostal jsem se zde do společenského prostředí, do kterého v posledních letech nepřicházím, proto jsem průběh večera vnímal možná poněkud jinak než ostatní účastníci. Přilákalo mě “hvězdné” obsazení: večer měl moderovat prezident republiky Václav Klaus, hlavními řečníky byli ministr spravedlnosti Karel Čermák, místopředseda ústavněprávního výboru poslanecké sněmovny Jiří Pospíšil a předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček.

Mezi účastníky semináře jsem zahlédl mnoho známých tváří z justice, advokacie, zastupitelských sborů a ministerstva spravedlnosti. Jsem zvyklý na to, že při příchodu na některé státní úřady a k soudům procházím přes bezpečnostní rám a případně se podrobuji prohlídce a samozřejmě musím ostraze odevzdat zbraň. Zde, kde jsem na schodech předběhl ministra spravedlnosti, jsem se pouze zapsal do prezenční listiny, neprošel jsem prohlídkou přes detektor kovů, nikdo po mně nežádal občanský průkaz a nakonec jsem se během závěrečného drinku se zbraní v kapse opakovaně dostal do vzdálenosti jednoho kroku od prezidenta. Pochybuji, že by mi dva nápadně nenápadní muži, kteří lelkovali poblíž, zabránili podniknout vražedný útok na Václava Klause, kdybych takový úmysl pojal.

Večer ale nemoderoval prezident republiky, nýbrž občan Václav Klaus, který celkem bez povšimnutí účastníků semináře prošel středem sálu následován řečníky, chopil se mikrofonu a zcela civilně začal moderovat. Jako moderátor perlil suchým humorem a své vysoké postavení naznačil jen zcela okrajově. Také při závěrečném drinku se pohyboval mezi davem účastníků zcela přirozeně a nenápadně. Oblečen dokonale, se střídmou elegancí procházel mezi námi a pohovořil s každým, kdo ho oslovil. Z jeho chování vyzařovalo sebevědomí podložené vědomím vlastní ceny, nikoli však povýšenost či arogance nebo dokonce narcismus, jež mu často média přisuzují. Nejsem příslušníkem fanklubu Václava Klause, nicméně musím přiznat, že se mi občan Václav Klaus líbil.

Na závěr moderování Václav Klaus s překvapením konstatoval, že patrně díky smířlivé předvánoční atmosféře ho žádný diskutující nekritizoval. K překvapení měl jistě důvod, neboť s diskusním příspěvkem vystoupil také “věčný buřič” John Bok, předseda spolku Šalamoun, jenž vede s prezidentem vleklý korespondenční spor o pojetí institutu milosti a k netrpělivosti s prezidentovou zdrženlivostí při udílení milostí by mohl mít silný subjektivní důvod. Právě se totiž vrátil dojat z návštěvy u vězenkyně, pro kterou žádá o milost, neb její uvěznění považuje za důsledek justičního omylu. Smířlivý byl ovšem celý průběh diskuse. Bylo to dáno složením publika, které ve své podstatě nemá důvody k projevům nespokojenosti, neb je součástí systému, jeho vadami nijak netrpí a utrpení spoluobčanů je jim lhostejné.

Ostatně projevy řečníků neprovokovaly k názorovým střetům. Ministr spravedlnosti v úvodním projevu definoval reformu jako zásadní změnu struktur. Usoudil, že justice reformu nepotřebuje, neboť její struktura je správná a také její “lidský substrát” a hmotné vybavení jsou již na dobré úrovni. Potíže činí “nástroj” s nímž justice nakládá, tedy právo, které trpí následky chvatnosti vývoje. Zákonodárci totiž plodí více legislativních norem, než soudci stačí přečíst. Další příčinou nespokojenosti s výkony justice je rozsah vyžadování osobní odpovědnosti soudců, takže pan ministr vidí cestu ke zlepšení v širším využití možností kárného řízení. Jeho pohledu lze vytknout zúžení pojmu “justice” na soustavu soudů. Chybnost tohoto nazírání je zřejmá zejména v tom, že součástí resortu spravedlnosti je pouze část struktur, které se účastní trestního řízení, přičemž výkon policie má značný, někdy přímo určující vliv na konání státních zastupitelství a soudů. Jsem skeptický co do nadějí vkládaných do kárného řízení. Pan ministr Čermák je ve funkci příliš krátkou dobu na to, aby mohl uskutečnit větší změny v resortu, ale zatím se nezdá, že by se styl práce jeho bezprostředního okolí měnil k lepšímu a ve vztahu ke kárné odpovědnosti soudců nadále v praxi pokračuje zaměňování soudcovské nezávislosti s nedotknutelností chybujících.

Místopředseda ústavněprávního výboru upoutal posluchače dynamičností svého projevu, přiměřenou jeho věku a pedagogické rutině. K ministrově pohledu na justici jako na svébytnou strukturu podotkl, že tento stroj skutečně má svou pevnou strukturu, kolečka a převody, ale chybí mu olej. Na grafech pak prokázal pokračující prodlužování nebo v nejlepším případě stagnaci průměrné délky soudního řízení a ve srovnání se zahraničím nápadně vysoký podíl prvoinstančních rozsudků, rušených v odvolacím řízení. Poukázal rovněž na velké rozdíly mezi jednotlivými soudy v obou ukazatelích. Ač sám mlád, upozornil na důležitost lidské vyzrálosti soudce, kterou zpravidla přináší jen věk (v tomto se pozoruhodně shodl s prezidentem, jenž se svěřil s rozpaky, jež mu působí situace, kdy předává soudcovský dekret “slečnám v minisukních”, proti kterým jinak nic nemá). V soukromém rozhovoru po semináři se na toto téma vyjádřil, že on sám by si v současné době na úřad soudce netroufl. Stane-li se jednou tento ministr spravedlnosti ve stínové vládě ODS skutečným šéfem resortu, bude zajímavé sledovat, do jaké míry se mu podaří přenést představy do praxe, tedy jak si povede při překonávání odporu zabetonovaných normalizačních struktur na ministerstvu a zakořeněných zlozvyků státních zastupitelství a soudů.

Pozoruhodné bylo vystoupení předsedy Městského soudu v Praze, obecně považovaného za skvělého odborníka a slušného člověka. Vedle úvah o “provozních” záležitostech soudů se dotkl i otázky vztahu mezi výkonnou a soudní mocí. Projevil názor, že u nás nejsou vytvořeny podmínky pro plné uplatnění soudcovské samosprávy v řízení soudů a současný rozsah pravomocí soudcovské unie je dostatečný. Ukázal se však současně jako pevný obhájce nezávislosti a neodvolatelnosti soudců.

Diskuse byla vcelku bezkonfliktní a nepřinesla nic podnětného. Oživení do ní vnesl “otec kupónové privatizace” Dušan Tříska, jehož názor lze shrnout tak, že kdyby se při transformaci našeho národního hospodářství volila stejná strategie, která se uplatňuje v justici, již dávno by se naše ekonomika zhroutila. Sám Tříska ovšem své vystoupení označil za splnění společenské objednávky Václava Klause, který jej patrně vyzval k vystoupení, aby byl seminář zpestřen trochou intelektuální zábavy.

Celkově lze seminář hodnotit jako příjemně strávený večer, jehož myšlenková náplň nijak neohrozila zaběhnutý chod justice náměty ke změnám, směřujícím ke zvýšení efektivity jejího počínání. Také toto shromáždění připomíná staré přísloví o kaprech, kteří si nikdy nevypustí svůj rybník.