Leden 2004

Lid versus modrá krev.

Eliška Bártová

Vláda má obavy, kam až mohou dojít restituce šlechtického majetku

I třináct let po návratu svobody visí nad českou společností slova, která probouzejí strach. Jedním z nich je „šlechta“ – podle nejčerstvějšího průzkumu agentury CVVM vyvolává sám tento všední pojem obavy u více než poloviny zdejšího obyvatelstva. Obrazu nenasytného, odrodilého šlechtice zabírajícího českou zemi se bojí i politici a zkoušejí způsoby, jak nebezpečí zahnat. Tyto politické experimenty se spravedlností mají voličský úspěch, pro další osud české demokracie jsou ale mnohem hrozivější než restituce sebevětšího majetku do rukou nezodpovědného vlastníka s modrou krví.

Líp než paní hraběnka

Někteří té averzi nerozumějí. „Já jsem toho názoru, že když to byl jejich majetek, tak proč bychom jim ho nevrátili,“ prohlašuje starosta Častolovic František Kunčar (ODS). Jeho hlas má váhu, protože se opírá o osobní zkušenost: na území obce leží velký zámek vrácený už počátkem 90. let původnímu majiteli. „Za celou tu dobu jsme s místními šlechtici neměli jediný problém,“ potvrzuje Kunčar. „Naopak – nedokážu si představit, že by se o to někdo staral líp než paní hraběnka. Díky ní sem také zavítal exprezident Havel a další významné osobnosti.“

Dáma, o které je řeč, se jmenuje Diana Phipps Sternbergová – a její častolovické sídlo je už léta vydáváno za ukázkový příklad blahodárných účinků restituce. Příběh sympatické, moderní ženy, která se po čtyřicetiletém exilu vrátila hned v roce 1990 do osvobozené vlasti, obrátil svého času aspoň jednou všechen místní tisk. Takže proměnu vybydleného učiliště do původní podoby výstavného zámku mohli zdejší občané sledovat takřka krok za krokem. Generální opravu zdevastované budovy od střech a elektrických rozvodů až po záchranu poničeného historického nábytku financovala hraběnka zpočátku ze zisků své britské firmy na zařizování interiérů a z honorářů za svou knihu o tom, jak si zařídit zámek v jednom pokoji. Dnes má každý ze 170 pokojů zámku svůj originální vzhled – a všechny jsou přístupné veřejnosti. „Chtěla jsem, aby lidé věděli, že jsme tu pro ně,“ říká hraběnka, „a aby mohli vnímat historii zámku při jeho běžném chodu.“ Proto zde nejsou očím návštěvníků skryty ani místnosti, kde žijí majitelé, a třikrát do roka i v nich probíhá prohlídka. Do rozlehlého parku pak má veřejnost zadarmo přístup po celý rok. „Jsem spokojená,“ říká paní Diana. „Hlavně mi šlo o to ukázat, že zámek může i dnes žít běžným životem, a přitom být otevřený i pro ostatní lidi.“

Stejnou pověst jako u Rychnova nad Kněžnou Sternbergové mají kousek odtud u Jičína Schlikové – šlechtický rod, který už deset let znovu vlastní zámek v Jičíněvsi a nedaleké Prachovské skály. „Je to ku prospěchu věci,“ komentuje restituci starostka obce Holín Dana Malá (nezávislá). „Přijde mi, že je to spíš takový danajský dar – neustále se o to všechno musí starat a nic z toho nemají.“

Rodině Schliků patřilo v severovýchodních Čechách kromě skal i sedm dvorů a zámků, rybníky, pole, lesy – vše o rozloze více jak tisíc hektarů. V devětačtyřicátém jim komunisté všechno zabavili, František Schlik s manželkou Kunhutou, právě narozeným dítětem a starými rodiči skončili v jedné ze svých bývalých hájenek a na zámku v Jičíněvsi se usídlil státní statek. Takhle to trvalo dvacet let, po vpádu sovětských vojsk v roce 1968 došla rodině trpělivost. „Měla jsem z Rusů hrůzu a došlo nám, že ten režim nedovolí našim dětem ani vystudovat,“ vysvětluje paní Schliková, proč odešli k sestře do Německa. Vrátili se až za bezmála čtvrtstoletí – a přestože už oba překročili sedmdesátku, začali totálně vykradenou a zničenou Jičíněves opravovat. Financují to ze své německé penze a – stejně jako hraběnka Diana – z lesních výnosů.

„Člověk se až diví, jak o to pečují. A taky jak se o všechno zajímají – například k volbám přišli vždycky,“ vypočítává bývalá starostka Jičíněvsi Jana Malíková. „Pro obec to je jednoznačně přínos. Přispěli víc, než by měli – například na plynofikaci, nebo dali hodně peněz, když jsme organizovali sbírku při povodních. Je prostě vidět, že k tomu místu mají vztah.“

Zatím ne, ale...

Podle některých odborníků jsou ve fenoménu zvaném šlechtická restituce dva zmíněné obrázky spíše ilustrací než výjimkou. „Měli bychom šlechtu především chápat jako vzácné udržovatele tradic a kontinuity, kteří jsou navíc ochotni investovat do toho své peníze,“ navrhuje Pavel Korčák, který v ministerstvu kultury připravoval v osmdesátých letech zákon o památkové péči a který dnes dělá odborné expertizy pro Národní památkový ústav (NPÚ). Ale právě z této instituce zaznívá dnes řada hlasů, které mají proti vracení šlechtického majetku zásadní výhrady. „Restituce byly chybou,“ říká například hlavní konzervátor NPÚ Josef Štulc. „Šlo sice o významné morální gesto, ale vracení významných sbírek znamená pro nás těžko nahraditelnou kulturní ztrátu a do budoucna obrovské riziko, protože ty sbírky můžou vlastníci rozprodávat a tím se ztrácí jejich hodnota. Restituce měly být dělány spíše formou finanční náhrady než vracením majetku.“

Výhrady památkářů jsou ostré, ale potíž nastává, má-li se hovořit konkrétně. Tedy: k jakým škodám doposud došlo? Jaká ztráta způsobená restitucemi byla zatím největší a nejmíň nahraditelná? „Musím říci, že jsme si to představovali pesimističtěji, když se majetek vydával,“ přiznává konzervátor Štulc. „Případy, kdy se o to ti lidé nestarají, jsou jen ojedinělé.“ Ve státě, jehož památky se nejprve desetiletí rozpadaly vinou komunistické devastace a pak jim hrozila smrt nedostatkem veřejných peněz, může být něco takového dobrou zprávou. Památkáři jsou ale ke staronovým majitelům nedůvěřiví. „Máme totiž strach do budoucna, že se sbírky, které jsou ještě dnes udržovány pohromadě, rozptýlí a že potomci současných restituentů všechno rozprodají,“ vysvětluje pan Štulc. A podle některých jeho kolegů je hrozba už v běhu. „Zatímco my chceme vzácné sbírky zachovat v celku, noví majitelé z nich klidně rozprodávají jednotlivé kusy a stát navíc pak za jejich vykupování zpátky platí nemalé peníze,“ stěžuje si Květa Křížová z oddělení zámků a hradů NPÚ. Co naposled stát takto vykupoval a kolik do těchto obchodů ročně státní kasa investuje, však říci nechce.

Příkladem „špatného zacházení“ jsou podle památkářů Čerychové, rod, který v roce 1991 získal zpět zámek Nové Hrady ve východních Čechách. „Sbírky prodávali ve starožitnostech za tak vysokou cenu, že na to stát neměl. A to pak samozřejmě bolí,“ říká paní Křížová. Na konkrétní částku, jakou rodina chtěla, si však už nevzpomíná.

Rodina Čerychů koupila zámek Nové Hrady v roce 1936, ale za války jej zabrali Němci a po válce komunisté. Členové rodu emigrovali na Západ, a když se po čtyřiceti letech vrátili, stát jim bez problémů ukradený majetek vrátil v tradičním stavu: vybydlená, zpustlá budova s děravou střechou a částečně rozkradeným zařízením. „Od začátku jsme věděli, že na rekonstrukci nemáme peníze, proto jsme se zámek, kam jsme koneckonců jezdili kdysi jen na prázdniny, snažili prodat,“ vzpomíná jeden z restituentů Ladislav Čerych. Mezi skvosty rodinného majetku, které unikly zlodějům a zůstaly v budově, kraloval rokokový mobiliář a barokní ložnice. „Všechno to koupili kdysi naši rodiče, tak jsme si řekli, že než aby to někdo taky ukradl, tak to raději prodáme.“ Protože památkáři neměli na odkup peníze, prodal pan Čerych nábytek do starožitností a na aukcích. Krátce nato pak prodal za čtrnáct milionů i samotný zámek – pražskému podnikateli Petru Kučerovi, který sídlo za dalších pětadvacet milionů korun opravil a před dvěma lety otevřel veřejnosti. Tak tedy vypadá historie prozatím největší „škody na veřejném zájmu“, kterou podle památkářů způsobila restituce šlechtického majetku.

„Dělat z takové věci problém není fér – rozprodávání majetku šlechtou není podstatná záležitost,“ potvrzuje už citovaný ministerský expert Pavel Korčák. „A obavy do budoucna nechápu už vůbec – vždyť to lze ošetřit zákonem.“ Stejně mluví i ti, kterých se obávaný rozprodej může týkat. „Má dcera mi slíbila, že nikdy nic neprodá, a já jí v tom plně důvěřuji,“ říká Diana Sternbergová. „Nikdy však nelze vyloučit, že pokud nebude na opravu střechy, takže se bude muset prodat třeba nějaký obraz – tak to prostě chodí.“

Hurá do boje

Loni v dubnu ovšem dostal dosud v podstatě akademický spor najednou hrozivé kontury. Po letech váhání a zařizování potřebných dokumentů totiž o majetek zažádal i hrabě František Oldřich Kinský, jehož rod vlastnil rozsáhlé pozemky a lesy na Moravě a také řadu nemovitostí v Čechách včetně proslulého paláce Kinských v Praze na Staroměstském náměstí, kde dnes sídlí Národní galerie. O tak velký majetek tady dosud nikdo nežádal. Nicméně nebyla to jen samotná hodnota požadovaných věcí (odhadovaná Kinského advokátem na pět miliard korun), co vzbudilo pozornost. Veškerý ten majetek byl navíc zabaven ještě podle Benešova dekretu proti zrádcům a kolaborantům hned po válce Kinského otci, který sice zemřel ještě před Mnichovem, nicméně patřil k rozhodným a zapáleným aktivistům za nacistickou věc.

Takhle přehledně to alespoň viděly úřady. Protistrana ale přišla se zásadním překvapením: Kinskému-nacistovi majetek nikdy nepatřil, a proto mu nemohl být zabaven. Původní vlastník, dědeček současného hraběte Františka Oldřicha, totiž syna právě kvůli lásce k Hitlerovi vydědil a veškeré jmění převedl rovnou na vnuka. A ten přece ve svých tehdejších čtyřech letech nemohl být žádným kolaborantem, když navíc už v roce 1940 emigroval se svou matkou do Argentiny. Kinského právníci proto stavějí žádost na premise, že majetek vlastně Františku Oldřichovi nikdy nebyl odebrán a postupují podle občanského zákoníku, nikoli dle restitučního zákona. To jim také umožnilo „prolomit“ jinak nepřekročitelnou restituční hranici narýsovanou komunistickým převratem v únoru 1948.

Výbušná směs miliard, nacistické minulosti a obav z úspěšné právní strategie vedla k tomu, že kolem hraběte Kinského se strhl poprask, který trvá dodnes. Vášně ale přinesly jeden problém. Místo aby restituentovy požadavky posoudila jediná kompetentní moc k tomu určená – soud, vložili se do záležitosti politici. Hlavním protihráčem restituenta se postupně stala přímo vláda se všemi mocenskými, propagandistickými a úřednickými zbraněmi, které má k dispozici. A hrozí jimi tak okatě, až vzniká obava z ohrožení základních pilířů svobodného režimu. „Jsme svědky nebezpečí, že je ovlivňován či dokonce zastrašován soud,“ varoval nedávno v rozhovoru o případu Kinský na vlnách BBC bývalý ústavní soudce Antonín Procházka.

Začalo to už ve chvíli, kdy matrikářka Obecního úřadu na Praze 1 vydala hraběti Kinskému na základě předložených dokumentů české občanství a ministr kultury Pavel Dostál ji za to v novinách označil za „hloupou, nebo uplacenou“. Postup úřednice pak začala prověřovat policie a ministerstvo vnitra, avšak žádné pochybení z její strany neshledalo: argentinský manažer Kinský mohl coby staronový český občan usilovat o navrácení svého majetku. Podal v té agendě 160 žalob. A prvních pět soudů rozhodlo v jeho prospěch. Na začátku letošního léta tak získal například oboru a budovu obecního úřadu v obci Bošín u Ústí nad Orlicí. „Když mu to stát vzal, tak ať se mu to také vrátí. My kdybychom měli takový majetek, tak bychom ho také chtěli zpět,“ prohlašuje starosta obce Milan Štěpánek (nezávislý). „Žádné problémy nám to nepřineslo, nikdo nás odtamtud nevyhnal a nabídl nám pronájem na 50 let za symbolické dvě koruny ročně. Myslím, že to je férový člověk a k nám se zachoval šlechetně.“ Stejnou zkušenost mají s novým majitelem i v obci Běstovice, kde hrabě získal dvě cesty a pozemky. „Normálně to užíváme, nic se nezměnilo,“ komentuje situaci starosta obce Josef Novák. „Ta cesta nám stejně byla na obtíž, protože jsme ji museli udržovat, takže jsme i rádi, že to má někdo jiný.“

Jenže ministru Dostálovi se spokojenost obcí nelíbila a obvinil radnice, že porušují právo, když se proti restitučním nárokům Kinského neodvolaly. „Je to na trestní stíhání. Samospráva musí podle zákona zacházet s majetkem jako pečlivý hospodář,“ prohlásil ministr a soudce, kteří majetek Kinskému přiřkli, označil za „slepce, kteří neumějí ani slepecké písmo“. Už citovaný ústavní soudce Antonín Procházka jej za to přirovnal k „vrchnostenskému orgánu v době totality“ a vzkázal vládě: „Není možné kastovat lidi na šlechtice a nešlechtice. Když jsou splněny zákonné podmínky, majetek se vrátit občanovi musí, padni komu padni.“

Politiky však Procházkův názor nepřesvědčil: v červenci se sešli představitelé parlamentních stran a dohodli se, že celou záležitost raději prodiskutují přímo s premiérem. O pár dní později se tedy na téma „Kinský“ konala další schůzka – tentokrát už za účasti všech partajních šéfů v kanceláři premiéra. Mimochodem: poprvé za existenci Špidlova kabinetu byli k jednání přizváni i reprezentanti opozice. „Myslím, že první případ, kdy se majetek vrátil potomkovi nacistů, vyděsil nás všechny, tak jsme zkoumali, jak je možné, že došlo k prolomení restituční hranice, a jak tomu napříště zabránit,“ oznámil po schůzce šéf ODS Mirek Topolánek. „Protože jinak můžeme být zavaleni spoustou žalob a nikdo si nemůže být jist svým majetkem. A přiznám se, že možnost, že by se polovina Moravy měla vrátit původním majitelům, je pro mne děsivá představa. Proč? K tomu už nechci dál nic říkat.“

Na schůzce u premiéra se představitelé parlamentní pětky dohodli na dvou věcech: je nutné „sjednotit právní názor“ a pomoci obcím, které se o majetky soudí. Kromě toho Špidla konstatoval, že je „vhodné debatovat o případné změně ústavy“. Od té doby však nepřišel s žádným konkrétním návrhem, jak by taková změna měla vypadat.

Rovnost před zákonem

„Spravedlnost dostává na frak,“ komentoval aktivitu politiků ústavní soudce Procházka. A výsledek tlaku se ukázal zanedlouho: letos na podzim nejvyšší soud v jedné restituční kauze precedentně rozhodl, že restituční spory se musí soudit pouze podle restitučního zákona. Přitom ústavní soud předtím jasně řekl, že některé případy se mohou soudit i podle občanského zákoníku. V praxi rozhodnutí nejvyššího soudu znamenalo, že pokud by někdo žádal nyní zpět svůj majetek, musí se řídit pouze restitučním zákonem – a podle něj lhůta pro podání žádosti již vypršela v polovině devadesátých let, takže žalobce je předem odsouzen k neúspěchu. „Od té doby, co se politici sešli, jsme nevyhráli jediný soud. Řada jednání totiž byla najednou a bez udání důvodů odložena,“ potvrzuje právní zástupce hraběte Kinského Josef Čapek. Od léta tak bez udání důvodů odložil soud v Děčíně dva případy a další odročili v Ústí nad Orlicí.

Pozornost státu se navíc obrátila i k prvotnímu verdiktu o Kinského občanství – a i zde s relativním úspěchem. Na začátku prosince požádalo ministerstvo vnitra pražský magistrát, aby věc znovu prošetřil. A úředníci radnice došli k závěru, že matrika v Praze 1 nebyla oprávněna hraběti potvrzení vydat: to prý mohl jen úřad v místě trvalého pobytu žadatele, což byla v roce 1940 obec v okrese Chrudim. Rozhodnutí matrikářky však hájí starosta Prahy 1 Vladimír Vihan (ODS) a bez jeho svolení nelze verdikt zrušit. „Určitě to měla dělat naše radnice. Osvědčení hraběte Kinského bylo u soudu a bylo schváleno jako platné,“ říká Vihan.

Pokud tento týden poslanci schválí novelu zákona o Úřadu pro zastupování státu, bude státní kasa platit právníka každé obci soudící se o majetek. Kolik obcí soud o majetek čeká, nelze odhadnout, ale jenom v případě hraběte Kinského se hovoří o 150 žalobách, přičemž majetek žádají i další rody – například Salmové nebo des Fours Walderode. Přestože ani v samotném úřadě nedokáží říci, na kolik toto gesto vyjde (jenom za jedno stání u soudu se advokátovi platí kolem 7 tisíc korun – záleží na ceně žádaného majetku – a komplikovanější proces se může táhnout roky a mít takových stání desítky), politici se na nutnosti takovéto pomoci vesměs shodují. „Obce musí mít nějakou obranu proti nárokům některé šlechty, jako například proti Kinskému,“ naznačuje poslanec Robert Kopecký (ČSSD). „A myslím si, že většina soudců bude tentokrát soudit velmi obezřetně. Že to je tlak na justici? To říkáte vy, já si něco takového nemyslím,“ dodává.

Prezident Soudcovské unie ČR Jaromír Jirsa kroutí nad aktivitou politiků nevěřícně hlavou: „Ten nápad platit obcím právníka mi přijde přinejmenším podivný. Jaký je před zákonem rozdíl mezi obcí a hrabětem Kinským? Žádný. Tak jak to, že má obec právo na bezplatnou pomoc od státu? Pokud to poslanci schválí, bude mě zajímat názor ústavního soudu. Podle mne je ten akt v rozporu se zásadou rovnosti účastníků soudního řízení. A celé to zavání snahou o nepřípustné ovlivňování spravedlnosti.“ Soudce Jirsa zatím čeká, jak se nakonec poslanci rozhodnou a zda zákon, který by to umožňoval, schválí. „Zatím se snažím o tomto problému otevřeně hovořit do novin, a pokud zákon schválí, tak je možné uvažovat o ústavní stížnosti,“ navrhuje budoucí postup soudce Jirsa.

Pro Karla Kühnla, šéfa poslanců US-DEU, která vládní aktivitu také podpořila, však není v tomto případě mínění soudce podstatné. „Je to jen jeho soukromý názor, až to řeknou činitelé ústavního soudu, pak to bude jiná věc,“ říká poslanec Kühnl. „A jsem rád, že jsme pomoc obcím podpořili. Jak je vidět, už dnes to funguje – od té doby, co jsme se sešli, se obce odvolávají a vyhrávají.“

Strašní a bohatí

U soudu dnes tedy leží a čekají na vyřízení ještě desítky Kinského žalob. „Chce po nás příjezdovou cestu k hřbitovu a plac před ním. Nemyslím, že by to obci způsobilo nějaké problémy, kdyby se mu to vrátilo,“ prohlašuje Miroslav Janek, starosta třísethlavé obce Jarpice, která se s hrabětem soudí o část obecního majetku. „Ale Kinského otec byl Němec a fašista, takže není co řešit. Kdyby ten člověk získal vše, co žádá, tak by naše republika zanikla a byl by to Kinskýland.“ Ani pan Janek ovšem nemá jasnou představu, jak by takový „Kinskýland“ vlastně vypadal a proč je třeba se ho bát. „No nevím, těžko se to popisuje, ale kdyby všechno získal, tak by se tím spoustě lidí zkomplikoval život, protože v těch nemovitostech většinou někdo sídlí – a co oni pak,“ popisuje svou představu starosta. Nezdá se však, že by se něco z toho opíralo o reálné hrozby a zkušenosti z dosavadních restituovaných panství. A navíc – Topolánkova „půlka Moravy“ je v souvislosti s požadavky hraběte Kinského nepřesný a zbytečně hrozivý pojem. „To je prostě nesmysl – jedná se zhruba o 10 tisíc hektarů,“ upřesňuje restituentův právník Čapek.

Veškeré aktivity, které čeští politici proti šlechtě, respektive vracení majetku, rozjeli, se samozřejmě dotýkají i těch, kteří už léta rodový majetek znovu spravují. „Ano, je to pro nás hodně špatné znamení, ale přiznám se, že bych to nerada rozebírala,“ říká hraběnka Sternbergová. „Politici rádi říkají to, co chtějí slyšet jejich voliči. A možná i já, kdybych tu byla, tak bych ve šlechtu neměla důvěru. Protože i já bych chodila do školy, kde by mně neustále opakovali, jak to byli zlí lidé a teď chtějí přijít lehce k bohatství.“ Slova hraběnky dokládají i výsledky nedávného průzkumu veřejného mínění, který na objednávku deníku MF Dnes provedla agentura CVVM. Z něj vyšlo najevo, že ve více než polovině zdejších občanů probouzí slovo šlechta averzi a že většina populace považuje šlechtice za lidi „nejméně prospěšné české společnosti“.

Odkud se ty nesympatie berou? „Zřejmě nás zdejší lidé mají zafixovány jako rozmazlence, co jenom sedí na sofa, popíjejí čaj a poroučejí služebnictvu,“ naznačuje Diana Sternbergová. „Ale doufám, že aspoň návštěvníci našeho zámku už zjistili, že je to lež a že já mnohem častěji než u čaje někde klečím a pracuji.“

Nedá se vyloučit, že takhle návštěva Častolovic opravdu působí – a je možné, že její uklidňující účinek vyzkoušeli v poslední době i členové nejvyššího soudu. Každopádně se minulý týden (8. - 14. 12. 2003, pozn. red. CS-magazínu) postavili proti svému vlastnímu podzimnímu precedentu a rozhodli, že jejich instituce nebude k restitucím vydávat žádné „sjednocené stanovisko“. Takže žádosti bude i nadále možné soudit také podle občanského zákoníku, jak se toho domáhá i původní majitel „Kinskýlandu“.

ROZHOVOR

Soudy nerozhodují, jak by měly, říká členka ústavně-právního výboru sněmovny Hana Orgoníková (ČSSD)

Jste známá jako odpůrkyně některých šlechtických restitucí. Jak se díváte na kauzu Františka Kinského?

Domnívám se, že nemá nárok na žádný majetek. Jsou zde pochybnosti o neoprávněně vydaném občanství a bezúhonnosti žadatele.

Neměli by ale politici nechat tohle posouzení na nezávislém soudu?

Já bych neřekla, že bychom se do toho nějak vkládali, nebo dokonce ovlivňovali soudy. Podle mne ale některé soudy nepostupují tak, jak by měly, a dochází pak k tomu, že soudy jsou tak nezávislé, že jsou nezávislé i na zákonech.

Chcete tím říci, že soudy postupují protizákonně? O co své tvrzení opíráte?

Na konkrétní příklad, kdy nějaký soud postupoval tak, jak by neměl, si nevzpomínám. Ale je to prostě můj názor. A nynější aktivita státu je potřeba k tomu, aby právo bylo dodrženo.

Ale nad tím mají opět dohlížet soudy.

Jenže jak říkám, podle mě někdy soudy nerozhodují správně. A je proto dobře, že se stát postavil za obce, které nemají takové právní zázemí a které se nemohly dostatečně bránit těmto záležitostem. Je to jednoznačně pozitivní krok.

Ale soudci upozorňují na to, že tato vládní aktivita jde proti zásadě rovnosti před zákonem – že zvýhodňuje jednu stranu sporu.

Já se domnívám, že to tak není – záleží na výkladu. Podle mne stát musí hájit ten majetek, který obcím svěřil, a prostě tak to je. Je to jednoduché, my jen chceme pomoci obcím.

Víte, kolik taková pomoc bude stát daňové poplatníky?

To netuším.

A přesto pro takový zákon zvednete ruku?

Ano, protože to je ve prospěch těch obcí.

Jak to ale vysvětlíte voličům, že nevíte, jaké peníze do toho z jejich kapes půjdou, a přesto takový zákon podpoříte? Vždyť může jít o obrovskou sumu peněz.

V tom bych vůbec neviděla problém. Já se domnívám, že občané tohoto státu si nepřejí, aby byly vydávány majetky těm, kteří si je nezaslouží. Já mám takové ohlasy od svých voličů –občané za mnou chodí a píší mi mnoho dopisů. Sami říkají, že by to nebylo fér, aby to získal někdo, kdo na to nemá právo. Velmi pozitivně posuzují to, že stát chce pomoci obcím, které usilují o to, aby nepřišly o majetek.

Před rokem jste prohlásila, že Elišku Wagnerovou jmenoval prezident Havel ústavní soudkyní jenom proto, aby pomohla vracet majetek šlechtě. O co jste toto tvrzení opírala?

Měla jsem takové informace, víc vám k tomu neřeknu.

A potvrdilo se vaše tvrzení?

Ne, zatím k tomu nedochází.

Nehodláte se třeba za ten výrok omluvit?

K tomu důvod nevidím.

RÁMEČEK

Pryč s tyrany a zrádci všemi

V Česku žilo do konce druhé světové války na dvě stě šlechtických rodin. O své tituly však jejich členové přišli krátce po vzniku Československé republiky v roce 1918, o dva roky později pak v rámci pozemkové reformy zabral stát šlechticům i většinu jejich půdy a v pozemkové reformě ji rozdělil mezi sedláky. Po začátku německé okupace přišli o zbývající majetek šlechtici, kteří se nepřihlásili k německé národnosti nebo protestovali proti obsazení Sudet. Po válce naopak řada těch, kteří se k německému občanství přihlásila, spadla pod Benešův dekret konfiskujícího majetek a občanská práva „osobám německé a maďarské národnosti, kolaborantům a zrádcům“. Do roku 1948 tak bylo zkonfiskováno přes pět set hradů a zámků. O zbylý majetek pak šlechta definitivně přišla po roce 1948 po nástupu komunistů. Ze zámků se často stávala sídla zemědělských družstev, učiliště, ústavy pro lidi s postižením nebo internáty. Většina příslušníků šlechtických rodin tehdy odešla za hranice – ze dvou stovek jich zde zůstalo zhruba 40. O zabavený majetek se šlechtici mohli hlásit teprve po roce 1989 v rámci restitučních zákonů, na jejichž základě bylo možné vracet majetek zabavený od února 1948 do ledna 1990. Navracení majetku ale ztěžovala podmínka, aby žadatel měl v Česku trvalý pobyt. Teprve v roce 1994 ústavní soud tuto povinnost zrušil a nyní stačí prokázat české občanství. Žadatelé kromě toho museli ještě prokázat trestní bezúhonnost a znalost českého jazyka. V poslední době někteří šlechtici (kromě hraběte Kinského například Colloredo-Mansfeld a de Fours Walderode) poukazují na to, že jim byl majetek zabaven na základě Benešových dekretů neprávem, a proto ho žádají zpět. V současné době se zpět do rukou původních majitelů vrátilo 50 hradů a zámků a spolu s tím i lesy, polnosti a rybníky.

(RESPEKT)