Leden 2004

Církev a politika

Miroslav Beňo

V poslední době sleduji,že častěji a častěji se v masmédiích objevují zprávy, které nenápadným, ale o to rafinovanějším způsobem, kritizují církev, její představitele a všechno co s ní souvisí. Nevidím v tom snahu o upřímný dialog s církví, který by mohl řešit některé stávající problémy, ale jednostrannou snahu církev diskreditovat. Často přemýšlím, kde vězí tyto kořeny zla, které se snaží církevním institucím škodit? Jako určitá odpověď mne napadá, že je to především důsledek vědomé politické nevole vyrovnat se s komunistickou minulostí, protože v předešlých vládách a parlamentech, stejně jako i dnes, sedí lidé, kteří byli prominenty komunistického režimu a boj s církví byl jejich denním chlebem. Masmédia jsou jen prodlouženou rukou tohoto zla, ačkoliv se snaží působit dojmem „objektivnosti“.

Klasickým příkladem této zloby jsou komentáře k navrácení církevního majetku. Já, jako konzervativec, zaujímám jednoznačný názor, že majetek, který komunistická zvůle ukradla církvi a navíc jej zdevastovala, má být bez jakýchkoliv diskusí navrácen původnímu majiteli. Jakékoliv komentáře „proč by měla mít církev majetek“ atp. považuji za absurdní a vysloveně nemravné. Naopak současná vláda, která převzala odpovědnost ve své podstatě i za vládu komunistickou, by měla v první řadě narovnat nepravosti a křivdy minulosti a tam, kde zhodnocený církevní majetek byl značně zdevastován by měla poskytnout finanční pomoc – alespoň na základní opravy. Církev staletí využívala svůj majetek nejen pro sebe, ale především k charitativním účelům. V jejích nemocnicích, klášterech a různých útulcích pro chudé našli svůj domov vždy ti, kteří ho nejvíce potřebovali, což o institucích brojících proti církvi nelze v žádném případě říci. Jistě i církev má své problémy, protože zde pracují lidé, kteří mají své dobré i špatné stránky jako všude jinde,ale to není argumentem proto, aby se k těmto institucím přistupovalo způsobem nedůstojným a urážejícím jejich podstatu.

Druhým kořenem zla, který se snaží církev oslabit, je současný panevropský liberálně-levicový proud nabývající na síle.Tento pod falešnou rouškovou „svobody dělat vše“ aktivizuje extrémistické masy bojující proti všem a všemu, především kapitalistickému hospodářskému řádu, protože samy nejsou schopny vyprodukovat nic prospěšného, maximálně zapálit stojící auto na ulici, rozbít obchod nebo někoho zranit či zabít. Totální ztráta sebereflexe a politické prostředí sociálně-liberálního spojenectví může nejen v naší zemi, ale i v celé Evropě vytvořit prostředí bezbřehé morální anarchie a úplného sociálního krachu, které představovaly v minulosti živnou půdu pro zrod komunismu a nacismu. Toto zlo se šíří především za pomoci těch, kteří církev, jako součást konzervativního řádu, nenávidí, protože extrémismus nemůže vyklíčit na půdě, kde jsou zasetá semínka biblického desatera. V intencích desatera je svoboda pojímána nikoliv jako „možnost dělat vše“, ale jako právo rozhodovat se a rozhodnout se mezi dobrem a zlem, trvalá šance zvolit dobro a v konečném důsledku obrovská odpovědnost jedince dělat jen to, co jinému neublíží a neudělá mu škodu a respektuje jeho sociální zázemí o jaké se sám zaslouží.

Já jako konzervativec a věřící člověk si toto zlo plně uvědomuji, protože se s ním denně setkávám a vidím důsledky jeho působení téměř v každé lidské činnosti. Myslím si, že v České republice i v Evropě je úkolem všech sil, které respektují svobodu v rovině konzervativně-křesťanských tradic, tedy: ctít člověka a jeho důstojnost, chránit rodinu a pečovat o správnou výchovu dětí, řádně hospodařit s našimi zdroji, které nám byly na chvíli svěřeny jako hospodářům, chránit všechno živé i neživé, co má stejně právo na svoji existenci jako sám člověk, prokazovat těmto darům patřičnou úctu a respekt, ale především bojovat proti zlu všude na světě a proti všem jeho podobám. Nemyslím tím nějaké abstraktní zlo – i když jistě i o tom by se dalo diskutovat –, nýbrž osobní kroky v každodenním životě, které by postupně ukrajovaly z názorů podobných jako „každý podplácí tak já musím taky“ a vracely do společenství přesvědčení, že je nejen čestné dodržovat i ta pravidla, která nejsou psaná a nezneužívat nedostatků předpisů, ale že je to v konečném důsledku i pro všechny výhodné, neboť pro uzavření smlouvy stačí podání ruky… Není to úkol vůbec snadný, naopak mnohým se bude zdát, že za současných společensko-politických podmínek je téměř neřešitelný. Možná mají pravdu a mohou se mé naivitě i zasmát, ale to není argument pro naši kapitulaci. Musíme si uvědomit, že především máme odpovědnost k našim dětem, blízkým a všem ještě nenarozeným, těm kteří nás mají rádi anebo nás jednou mít rádi budou a o tu lásku musíme bojovat a tím si ji i zasloužit.

(www.skos.cz)