Leden 2004

Soužití se „státotvorným národem“?

Ladislav Josef BERAN

Sudetští Němci měli možnost žít v ojediněle ideální demokracii první Československé republiky, tuto možnost ale odmítli ve prospěch brutálního totalitarismu. Takový zkrácený a zkreslený pohled je v našem národě neuvěřitelně rozšířený, a to i mezi lidmi jinak vzdělanými. Období mnichovské krize, protektorátu, odsunu jsou hojně zpracovávána a diskutována, co jim ale v národnostní politice první republiky předcházelo, o tom se většinou mlčí nebo je nanejvýš stále opakováno z jednostranného hlediska ideologie tehdejšího národního státu.

Následující série článků se zabývá národnostně politickými procesy první republiky ve vztahu k národnostní skupině sudetských Němců, a sice snaží se znázornit především její perspektivu a její jednání. Série se tedy zabývá především jednáním sudetoněmecké politiky, jejími podněty, postupy, reakcemi, cíli a jejím účinkem. Česk(oslovensk)á politika není posuzována, je zde metodicky brána spíše jen jako „vstupy“ (inputy) politiky zkoumané. Její tradiční zdůvodňování a ospravedlňování známe všichni až příliš dobře a nově posuzovat ji čtenář může sám.

Tvrzení jako: bezpodmínečné právo na historické a přirozené hranice, bezpodmínečné právo na suverénní národní stát, v němž mají části jiných národů menší práva, menší práva mají přistěhovalé skupiny, i když se usídlovaly před staletími, státotvorný národ má svrchované právo na celé území státu bez ohledu na skutečné obyvatelstvo, neexistuje souvislé německy osídlené území, resp. vůbec žádné německy osídlené území, pouze smíšené, se staly pro české myšlení podvědomou samozřejmostí. Je jistě nesnadné oprostit myšlení od těchto vžitých šablon (které jsou nota bene v rozporu s lidskými právy, uznávanými už dávno i v pojednávané době), ale v zájmu poznání a pochopení tohoto stále a opět aktuálního – a pro naše mravní sebevědomí klíčového - úseku dějin je to nezbytné. Zveme čtenáře k tomuto oprošťování.

(Kurzívou tištěné odstavce obsahují diskusi a evaluaci v předcházejícím uváděných událostí.)

Část 1

Němci se stávají Čechoslováky

Vyhlášení čtyř provinčních vlád sudetoněmeckých oblastí

Světová válka se chýlila ke konci, Rakousko se chtělo přeměnit ve federaci národů, tu byla ale vyhlášena republika „Německé Rakousko“ (německy mluvící země starého mocnářství) a vzápětí Československo. Nad všemi se vznášela otázka, jak budou tyto a další následnické země vypadat, jejich hranice, jejich zřízení. Jedno se zdálo být jisté: vítězné mocnosti se hlásí k zásadě sebeurčení národů, vyhlášené prezidentem Wilsonem, a při poválečném uspořádání Evropy se jí budou řídit. Když Češi vyhlásili republiku, bylo pro Němce českých zemí samozřejmé, že do ní patřit nechtějí. Znamenalo by to dostat se pod nadvládu – pod početní většinu - protivníka národně-politických zápasů posledních sedmdesáti let, který by ji bezpochyby náležitě využil.

Po celá ta desítiletí zakoušeli, že je to protivník houževnatý a neústupný, stále na postupu, zatímco Němci zaujímali prakticky po celou tu dobu postavení obranné. A jejich opora v Rakousku je teď ztracena. Správní rozdělení českých a německých oblastí bylo už léta připravováno (německé oblasti českých zemí by podle něho spolu s alpskými zeměmi tvořily oblast německou), i čeští politici (včetně Masaryka) je před válkou ve vzrůstající míře akceptovali. (Česká oblast měla v této organizaci zeměpisný tvar známý jako tvar pozdějšího Protektoratu Böhmen und Mähren.) Z hlediska německých Rakušanů se teď tedy dalo počítat s jeho realizací státoprávní.

Českým Němcům bylo jim přitom jasné, že jejich území má vůči novému Rakousku krajně nepříznivý zeměpisný tvar a tím i obtížné hospodářské a správní předpoklady, ale to bylo pro ně menším zlem, než dostat se do českého područí. Počítalo se mezi rakouskými Němci tehdy s tím, že se nové německé Rakousko spojí s Německem, čímž budou problémy teritoriálního odtržení vyřešeny.

Během několika dní po vyhlášení Československa zřídili Němci postupně čtyři provincie (1:„Německé [severní] Čechy“, 2:„Sudety“ – Slezsko a severní Morava, 3:„Německá jižní Morava“ a 4:„Šumavská župa“), jejich prozatímní vlády byly obsazeny politiky zvolenými v posledních svobodných, všeobecných, přímých a rovných volbách 1911 jako poslanci do Říšské rady, zhruba v poměru tehdejší síly stran. Demokratická legitimace jako zástupců obyvatelstva byla tedy mimo veškerou pochybnost.

Tyto prozatímní vlády prohlásily své čtyři „českoněmecké“ provincie za součást republiky Německé Rakousko a ujaly se své správní činnosti, jež byla ovšem v týdnech bezprostředně poválečných zmatků a kritické situace zásobování obyvatelstva velmi obtížná. Německé obyvatelstvo mělo podle představ svých zástupců stejné právo na sebeurčení jako obyvatelstvo české. V tomto smyslu blahopřály německé provinční vlády českému vedení k založení republiky, která zaujímá česky osídlená území, a sami realizovaly stejné právo pro území osídlená německy. Proti tomu nelze z hlediska lidské a národnostní rovnoprávnosti nic namítnout; příčí se to ale ideologii českého státního práva, podle něhož má český národ právo na celé a nedílné české země v historických hranicích.

Za zmínku stojí návštěvy předních českoněmeckých politiků Lodgmana a Seligera na přelomu října a listopadu 1918 v Praze. Návštěvníci měli v úmyslu jednat jen o kontinuitě správy, dopravy a o zásobování obyvatelstva potravinami. Došlo při nich nicméně k informativním státoprávním rozhovorům, které ale v případě pozitivních výsledků mohly vést k jednáním oficiálním. Češi tehdy nabízeli (podle některých pramenů) pod podmínkou zapojení pohraničí do československého státu Němcům spolupráci a místa v nejvyšším zákonodárném sboru, paralelně byla vyslovena nabídka účasti ve vládě - po rakouském vzoru „ministra-krajana“, jehož resort by se staral o záležitosti regionu a jeho národnosti. Němečtí návštěvníci byli ochotni „pozdravit jménem svobodného ‚Deutschböhmen‘ československý stát“, chtěli však jednat jako rovný s rovným, mezistátně, čeští politici ale jen jako s „podřízenými“. Obě strany se „nerozešly snad ve hněvu, ale přece jen nesmiřitelně“. (O setkáních neexistují přesnější záznamy, pouze několik značně rozdílných svědectví, zde se opíráme o formulace v KÁRNÍK I s. 41.) Žádný z obou německých návštěvníků neměl zplnomocnění jednat za celou národnostní skupinu, a kromě toho, a hlavně, by Němci jednáním o českých návrzích uznali svoji přináležitost k Československu, což naprosto neměli v úmyslu. Nelze vyloučit, že by na spojení s Československem přistoupili nebo o něm alespoň jednali, kdyby s nimi bylo jednáno jako s autonomním politickým subjektem a takticky. Pro českou politiku by takový postoj, tedy jednání jako se samostatným mezinárodně politickým subjektem, znamenal také značné riziko a významný ústupek: uznali by tím německý nárok na samostatnost, což by mělo veliké důsledky jak v případě úspěchu i neúspěchu jednání o spojení. Tento postoj by v sobě ale skrýval zásadní šanci: v případě úspěchu jednání šanci vytvořit smluvní – volní státní národ, skutečnou základnu stabilního státu, a zároveň opravdový předpoklad uskutečnění „švýcarského národnostního režimu“, o kterém mluvil Masaryk, a Beneš jej pak na mírové konferenci sliboval (jak bude později rozvedeno). Postoj obou stran je pochopitelný, jednání vyžadovalo od nejméně jedné strany ústupek v zásadní otázce; a to bylo bez zprostředkovatele – a ten se také nevyskytl – nemožné.

Vyhlášení čtyř provinčních vlád sudetoněmeckých oblastí bylo především reakcí na založení Československé republiky a současně projevem přesvědčení, že obě národnosti mají stejná práva na sebeurčení. Mělo veskrze demokratický charakter, chtělo ale demokracii realizovat v jiném státě než Češi. Také demokratická legitimace prozatímních představitelů byla nepochybná, a podpora jejich kroků většinou obyvatelstva byla potvrzena na nesčetných obecních, stranických, spolkových shromážděních oněch týdnů. Dávala přednost geografickým a hospodářským nevýhodám před postavením podřízené národnostní menšiny ve státě vládnoucího tradičního protivníka.

Vojenské obsazení

V době zániku a vzniků států a kreslení jejich leckde nových a sporných hranic neplatí argument historické hranice v mezinárodních jednáních téměř nic. Hranice nového Československa byly mezinárodně neurčené, na základě sebeurčení a národního převratu se nový stát omezoval na česky, resp. slovensky osídlená území. Československé vedení se však rozhodlo obsadit území českých zemí až k historickým hranicím a na Slovensku - v Horním Maďarsku se zmocnit území, na něž si činilo nárok (tam bez ohledu na historické hranice i na národnost obyvatelstva). Nemělo k okupaci mezinárodní zplnomocnění, vytvářelo jí prostě „fait accompli“. Mělo ale pevný příslib francouzského vedení z června 1918 (daný při uznání exilového vedení za československou vládu), že bude při dalších jednáních československý požadavek historických hranic bezpodmínečně podporovat. Francie byla tehdy mocností v Evropě rozhodující.

Když tedy od poloviny listopadu obsazovaly československé branné síly (improvizované: rezervní jednotky prořídlých českých pluků doplněné dobrovolnými, většinou sokolskými ozbrojenými oddíly) z rozhodnutí vlády německy obydlená území českých zemí, bylo to pro německé obyvatelstvo šokujícím překvapením. V mnohých městech zorganizovalo oddíly domobrany, nekladlo ale, až na málo výjimek, odpor. Důležitá města byla do 18. prosince v českých rukách. V očích jejich obyvatelstva zcela nelegitimně.

Rakouský ministerský předseda Dr. Otto Bauer vznesl 13. prosince 1918 oficiální protest proti pokusům připojit německá území k Československu a požadoval lidové hlasování o státní přináležitosti v těchto územích. Československý ministr zahraničních věcí Dr. E. Beneš nato podal demarši u všech spojeneckých mocností, kde všemožně argumentuje pro historické hranice. Zdůvodňoval je mimo jiné i bolševickým revolučním ohrožením Německa, Rakouska a Maďarska, proti němuž mělo české pohraničí vytvořit hráz.

Tato demarše vyvolala nóty tří evropských spojenců rakouské vládě ve prospěch československého obsazení německých území; plně bylo toto schváleno a legalizováno 22. prosince 1918, Američany 9. ledna 1919. Až do schválení mírových smluv vystupovali tedy mezinárodně právně jako správci německých území českých zemí spojenci, nový stát pověřili pak jejich obsazením formálně a dodatečně. Také protesty vlád českoněmeckých provincií proti vojenské agresi na rakouském území, stejně tak jako jejich telegramy prezidentu Wilsonovi, zůstaly bez jakéhokoliv účinku. Provinční vlády se během okupace uchýlily do Vídně, kde vyvíjely intenzívní politicko-diplomatickou a propagační činnost.

Na vojenské obsazení pohlíželi Němci jako na okupaci cizí nepřátelskou mocí, okupaci protivníkem v dosavadním v národnostním zápasu, ale zápasu dříve v podmínkách národnostní rovnoprávnosti starého Rakouska, nyní ale v situaci bezpráví. Nepochybovali na základě zkušeností o tom, že vládnoucí česká politika využije všech možností své moci. Už jméno nového státu vyvolávalo jejich nevoli, Němci nechápali, proč by se měli stát Čechoslováky. Česká politika za světové války a kolem založení republiky se jim také jevila jako dvojznačná a nečestná, především tím, že glorifikovala zradu. Odepřeli proto vnitřně uznání jejího vítězství, a tím

- odepřeli uznání vlastní porážky a (případné) oprávněnosti jejích politických důsledků. Za výsledek války pokládali

- všeobecné prosazení sebeurčení národů, na něž si pro sebe činili nárok, paralelně s Čechy: tito nechť provádějí

- sebeurčení na území jimi obývaném;

- státoprávní nároky na základě předchozího stavu jsou u obou národností stejné. Němci českých zemí poukazovali na to, že jsou početnější než mnohé evropské národy, které dosáhly samostatnosti (početně srovnatelní s tehdejším Finskem nebo Dánskem, početnější než mladé, 1905 osamostatnělé Norsko nebo tehdy stále ještě o samostatnost zápasící Irsko) [NEUWIRTH, 122; JAKSCH 1962, 66].

Na druhé straně ale muselo být vnímáno, že

- okupace nenabyla všeobecně brutálních či hrubě barbarských forem, omezila se na veřejné projevy a známky české nadvlády, na podřízení obecních správ, organizací státní správy a státních podniků, mnohde znamenala obnovení pořádku v situaci srocování hladovějících mas, drancování a ohrožení dalšími masovými nepokoji. Nedestruovala žádnou oblast života společnosti, ani obecně politickou, ani kulturní, ani hospodářskou, pokořování se všeobecně „omezovalo“ na rovinu ideologickou (strhávání rakouských a německých znaků, a to mnohdy i z oděvu chodců). Rabování a loupeže, stejně jako hrubší šikanování ze strany českých jednotek a jejich pomocných sborů se vyskytovaly „jen“ ojediněle. Vojenské obsazení se tedy stalo pro obyvatelstvo zprvu skutečností především politicko-psychologickou.

Krvavé potlačení demonstrací

Skutečností mnohem citelnější než obsazení samo se česká okupace stala až 4. března 1919. Na ten den vyzvaly „všechny politické strany Sudet“ spolu s odbory, na popud sociálně demokratické strany, veřejnost k demonstraci a generální stávce na protest proti znemožnění účasti na volbách do rakouského parlamentu, jehož zasedání bylo toho dne zahájeno. Němci v něm chtěli vidět své demokratické zákonodárné zastoupení. Demonstrace se měla se stát „horoucí obžalobou násilí, které nám upírá naše právo“. Stávka a demonstrace byly adresovány nejen československému vedení, chtěly také mezinárodní politickou veřejnost, především mírovou konferenci, upozornit na „bezpráví vůči Němcům v českých zemích“.

Ve většině převážně německých měst se sešly veliké demonstrace, sociálně demokratičtí vůdci a funkcionáři pronášeli plamenné projevy. Řečníci většinou prohlašovali, že Čechům jejich osvobození přejí, ale Němci na ně mají stejné právo. V některých místech přesto docházelo k projevům nepřátelství vůči republice, které se tváří v tvář ozbrojeným českým vojákům, počínajícím si místy násilně, stupňovalo. V několika městech otevřelo vojsko palbu do demonstrujícího davu, výsledkem bylo celkem 54 mrtvých, mezi nimi také ženy a mladiství, a 104 těžce zranění.

Pražské vedení (vláda, armáda, policie) vyvodilo sice pro sebe ponaučení, že v budoucnu nesmí k podobné tragédii za žádnou cenu opět dojít, o německých požadavcích ale česká politika ani v nejmenším vážně neuvažovala.

Také na mírové konferenci se české delegaci podařilo obratnou taktikou odvést od těchto událostí pozornost jednajících zástupců mocností, takže splnění českého požadavku historických hranic ani oněch 54 mrtvých vůbec neohrozilo. Varovné hlasy z americké a britské delegace vyzněly bez účinku.

V českých zemích působila událost 4. března jako významný krok ke

- stmelení Němců z různých regionů v jedno „osudové společenství“, takřka vytvoření národnosti, které se označovalo jako sudetští Němci a jimi obývaná území jako Sudety, Sudetenland, jak dokládá i citát z plakátu vyzývajícího ke stávce a demonstraci uvedený shora. „Březnoví padlí“ se stali pro celou dobu republiky

- symbolem utrpěného a trpěného bezpráví a násilí, tryzny o výročích v řadě měst udržovaly a pěstovaly tyto pocity. Pro uskutečnění politických cílů, pro něž byly uspořádány, nepřinesly ale demonstrace vůbec nic. Staly se pouze

- projevem naprosté politické bezmoci a zdrojem pocitů ukřivdění, tedy hnutí politicky a sociálně neproduktivních.

Ve vnitřní politice nebylo demonstracemi dosaženo vůbec ničeho; ve světovém tisku se sice objevily projevy rozhořčení nad krutostí české správy, zájem byl ale brzy zapomenut.

Rozhodující bylo, že se české delegaci podařilo

- odvést pozornost od sudetských událostí na mírové konferenci, a to obratnými taktickými kroky, především „útěkem vpřed“ - nótou obviňující Německé Rakousko a jeho údajné provokace z veškerého neklidu v Sudetech, včetně krveprolití.. Podařilo se jí tak vyloučit vliv těchto událostí na jednání konference o hranicích Československa.

Účast na obecních volbách

Další významnou událostí této doby mírové konference a exilových vlád Sudet, kdy tato území už de facto k Československu patřily, de iure ale ne, byly urychlené obecní volby 15. června 1919. Přestože Němci oficiálně republiku neuznávali, bylo vedení starých a obnovujících se stran v souhlasu s exilovým politickým vedením téměř nuceno rozhodnout se pro německou účast na volbách. Německé obyvatelstvo by jinak politickým vůdcům neodpustilo, že mu nechalo vzít možnost samosprávy. (V případě bojkotu voleb by byli do obecních správ bezpochyby českou správou dosazeni komisaři.) Současně bylo také cílem účasti demonstrovat mezinárodně, tedy především před mírovou konferencí, přítomnost a politickou vůli početného německého podílu v obyvatelstvu.

Sociální demokraté dosáhli přesvědčivého vítězství, ve velkém podílu obcí zaznamenali nadpoloviční většinu. Podařilo se jim strhnout na sebe z velké části i německé nacionální cítění a snahy, protože ve své agitaci, programu a v celkovém působení sloučili radikalismus sociální i národnostní, ukázali mimořádnou věrohodnost a přitažlivost pro tehdejšího německého voliče, který měl málo důvodů dát svůj hlas některé ze stran nacionalistických, které dosáhly nečekaně slabého výsledku. Celkově v procentech německých 618 817 hlasů: Něm. sociální demokraté, DSAP: 42,1; Něm. národní strana DNP: 7,1; Něm. národní socialisté DNSAP: 2,5; Něm. agrárníci BdL: 13,5; Něm. křesťanští sociálové DCSVP: 5,0, jiné, regionální strany a volební společenství: 29,8: KUHN, pozn. na s. 117.)

Rozhodnutí německé politiky pro účast v obecních volbách v červnu 1919 byla projevem jejího

- částečného realismu, znamenalo tedy vlastně účast v politice československé a faktické ustoupení od zásady neuznávat československý stát, a to v době, kdy ve Vídni působily vlády sudetských provincií. Zároveň se zde ale potvrdila

- rozpolcenost části sudetoněmecké politiky - ideové neuznání československého státu a zároveň jeho praktické uznání účastí ve volbách.

Sociální demokracie projevovala velmi silné ambice pro boj o německá národnostní práva, ale na půdě stávajícího systému republiky, jak se už tehdy začínalo rýsovat. Jejich vítězství bylo tedy jistým důvodem naděje v zmírnění národnostních napětí. Projevilo se v něm po prvé u velké části německých voličů i politiků

- tíhnutí k národnostnímu zápasu kooperativnímu, a to vzdor ještě čerstvým ranám z březnových událostí.

Měšťanské a nacionalistické strany vytýkaly sociálním demokratům, že nepřistoupili na návrhy jednotných německých kandidátek, výsledky voleb by pak daleko působivěji v republice i mezinárodně demonstrovaly jednotnou německou vůli. Ale sociální demokraté počítali (jak se ukázalo, právem) s vlastním velkým úspěchem a proto k volbám (až na malé výjimky) přistupovali jako samostatná strana. Tato nevůle sociálních demokratů spolupracovat s ostatními německými stranami ukázala

- další rozpolcenost sudetoněmecké politiky, na silný marxistický proud (komunisté nebyli ještě odštěpeni) a blok stran měšťanských (občanských), vzdor tomu, že oba tábory se silně zasazovaly o boj za národnostní práva. Sociální demokraté přitáhli velkou část národnostně angažovaných voličů i členů, odmítali ale v zájmu zachování marxisticko-ideologické linie aliance s občanskými a nacionalistickými stranami (vzdor výborné osobní souhře mezi jejich vůdcem Josefem Seligerem a nacionalistickým vůdcem Rudolfem Lodgmanem – oba byli v exilové vládě). Oběma aspekty rozpolcenosti bylo sudetoněmecké nacionální hnutí

- ve své politické účinnosti velmi oslabováno.

Definitivní přiřčení Československu

V té době, už od ledna, probíhalo mírové jednání v Saint-Germain o Rakousku a jeho nástupnických státech, paralelně s ostatními konferencemi v pařížských předměstích; k Československu (slovenské hranice) se přímo vztahovala také konference o Maďarsku v Trianonu, zatímco jednání o Německu ve Versailles se ho téměř netýkalo. (Československou účast by zde vyžádaly např. požadavky na Lužici či větší část Slezska, nebo naopak eventuální jednání o odstoupení území na severu českých zemí, k těm ale nedošlo.)

Mezinárodně uznané nově založené Československo zaujímalo zprvu a se samozřejmostí, na základě národního sebeurčení, území obývaná Čechy a Slováky. Historické hranice byly ale obsaženy už v mírových podmínkách, jak byly delegacím předloženy na začátku konference k diskusi, což tvořilo (pro české ambice) dobrý předpoklad pro nastávající diplomatický zápas o české pohraničí. Podle některých mínění byla otázka jeho přináležitosti neformálně rozhodnuta už při zasedání rady deseti (šéfové vlád či států a ministři zahraničí pěti vítězných mocností) 5. 2. 1919, na němž Beneš ústně vyložil československou otázku [BROKLOVÁ 260].

Během dalších měsíců konference musela československá delegace přesto svést o schválení historických hranic českých zemí, tedy anexi Němci obývaného území, tvrdý diplomatický zápas, i když měla spolehlivou francouzskou podporu. Američané a Britové posuzovali situaci velmi kriticky a zdráhali se schvalovat tvorbu národních států zatížených tak nadměrně velkými národnostními menšinami, jako bylo požadované Československo. Američtí delegáti vznesli při jednáních do diskuse také návrh lidového hlasování v českém pohraničí o státní přináležitosti. Tomu se československá delegace ovšem úporně bránila, (demokratický) výsledek v neprospěch Československa v případě provedení hlasování jí byl naprosto jasný.

Kromě diplomatických dokumentů německých politických zástupců z českých zemí dostalo se delegacím konference řady projevů vůle tohoto obyvatelstva: 105 telegramů německých měst českých zemí americkému prezidentovi žádající právo na sebeurčení a prosící o americkou ochranu německých území ze začátku února 1919; mezinárodní tisk přinesl, vzdor české cenzuře a izolaci, zprávy o krvavém potlačení německých manifestací u příležitosti otevření rakouského parlamentu v březnu 1919.

Hlavní mluvčí delegace Dr. Edvard Beneš (vedoucí delegace předseda vlády Kramář byl převážně zaměstnán jinými diplomatickými aktivitami) se zasazoval o československé zájmy s neobyčejnou iniciativou a vynalézavostí, zvláště je vyžadovala otázka hranic a německy osídlených území. Vyložil konferenci československé stanovisko několikrát ústně i písemně. Asi nejvýznamnější a písemně zachovaný je jeho výklad v řadě memorand, z nichž č. III. se týká posledně jmenovaného tématu. Obratně omezuje svoji argumentaci na pouhých 1,6 milionu Němců, kteří žijí v pohraničních oblastech pouhé země české, tvrdí, že neexistují německy osídlená území, nýbrž pouze smíšená, že Němci nikde nežijí v souvislých osídleních, že bez oblastí s částečně německým osídlením není český stát hospodářsky a strategicky životaschopný, také dějinně by bylo oddělení těchto území neospravedlnitelné, protože Němci přišli do země zčásti pouze jako kolonisté, zčásti jako Vídní poslaní a řízení úředníci, aby germanizovali území, která byla vesměs původně ryze česká.

Na první pohled jsou tato tvrzení, která bezpochyby značně ke schválení „historických hranic“ přispěla, z velké části nepravdivá nebo zavádějící. Byla také před veřejností utajena, až v prosinci 1920 se indiskrecí dostala do tisku, k velkému pohoršení sudetských Němců, které jim ale nebylo nic platné.

Od počátku známá byla ale Benešova ujišťování, že v Československu budou zavedeny švýcarské národnostní poměry, jako základna národních práv budou „zavedeny principy použité v ústavě Švýcarské republiky“, že se z Československé republiky vytvoří jakési Švýcarsko samozřejmě se zřetelem ke zvláštním podmínkám v Čechách, že nová republika bude v uspořádání národnostního soužití „svým způsobem novým Švýcarskem“ atd., protože byla formulována v řadě konferenčních příspěvků (ale i Masaryk představu „švýcarského modelu“ vícekrát vyslovil a napsal, před mírovou konferencí i po ní). „Švýcarská ujišťování“ se sice nestala předmětem žádné smlouvy, ale při konferenci posloužily bezpochyby jako účinný přesvědčovací prostředek [BROKLOVÁ]. Česká politika potom tyto sliby rychle zapomněla, sudetoněmecká se na ně ale po celou dobu republiky (ovšemže marně) odvolávala. Nakonec posloužily i Hitlerovi při jeho sudetoněmecké kampani 1938. (O „švýcarském modelu“ pojednáme blíže v pozdější části seriálu.)

Rakouská delegace vynaložila - vzdor vnuceným nepříznivým a ponižujícím podmínkám svého vystupování - velké diplomatické úsilí na obranu svého reklamovaného nároku na německá území českých zemí. Odvolává se především na právo na sebeurčení, jež by bylo přiřčením Československu více než třem milionům Němců, nebo přesněji 2,7 milionům v souvislých oblastech, upřeno, což označuje jako bezpráví a zvůli. Českých obyvatel bylo tehdy v těchto územích podle předválečného sčítání obyvatelstva 160 tisíc.

Souhrnně bylo pak rakouské stanovisko vyloženo v nótě o německých územích Čech z 15. června 1919 a specielně její příloze, v „Memorandu zástupců německých sudetských zemí jako odpověď na mírové podmínky spojeneckých a asociovaných mocností“, které bylo podepsáno zemskými hejtmany sudetských žup. Byli zároveň členy rakouské delegace jako její „experti pro otázky hranic a záležitosti obsazených a ohrožených území“. Uvádí se zde mimo jiné: „Spojenecké a asociované mocnosti...proklamují na jedné straně svobodné právo na sebeurčení národů, a na druhé straně pronášejí rozsudek smrti nad obyvatelstvem, které je početnější než obyvatelstvo Norska nebo Dánska... Nikdy nemůže podmaněný národ takovou nadvládu snést, nikdy nemůže být panující národ v stavu splnit svou úlohu, která z jeho postavení vyplývá... Mocnosti by tímto způsobem vytvořily ve středu Evropy ohnisko občanské války, jehož žár se může stát pro celý svět a jeho sociální vzestup ještě nebezpečnějším, než bylo neustálé kvašení na Balkáně.“ Memorandum dále konstatuje, že Československo zastupuje na mírové konferenci území, u nichž se nemůže na žádný způsob, ani teď ani kdy později, odvolat na suverénní vůli podrobených národů. Československo podmanilo pod přikrývkou příměří ozbrojenou mocí území obývané Němci, v rozporu se zásadami práva národů… Tím československá vláda neblaze otrávila vztah obou národů a zničila naději na mírové dorozumění.“

V následující nótě protestuje delegace Německého Rakouska hned následujícího dne proti připojení německých území k Československu a zdůrazňuje opět: „Je jedním z hlavních požadavků každé mezinárodní spravedlnosti, jež byla velmocemi uznána a tvoří mravní poučení ze smutných válečných zkušeností, aby žádné území nebylo bez souhlasu svého obyvatelstva podřízeno cizímu státu. Protože Rakousko vznáší požadavky výhradně na území, v nichž byla vůle lidu setrvat v klíně téže otčiny jasně a zřetelně zjištěna, vznáší je s výslovnou výhradou výsledku lidového hlasování, které má být provedeno.“ Dále zde podává alternativní částečné řešení pro případ, že německým obyvatelům českých zemí bude právo na sebeurčení upřeno a navrhuje alespoň připojení přilehlých německy mluvících částí jižní Moravy a jižních Čech k budoucímu Rakousku. Kromě toho doporučuje pro onen případ Mezinárodní konferenci zřízení národnostně jednotných kantonů v Československu. Kantony téže národnosti se mohou spojit do korporace, která by je zastupovala v národnostních záležitostech [podle: RASCHHOFER, cit. s. 115].

Existují různé vývody o tom, kdy o příslušnosti sudetských území bylo na mírové konferenci skutečně rozhodnuto. Vše svědčí tomu, že to bylo ranějších fázích, někdy mezi únorem a dubnem 1919, že pozdější jednání byla jen formální, a rakouská delegace se mohla projevit, když už bylo vše usneseno. Sudety byly přiřčeny Československu, součástí mírové smlouvy byla také smlouva se Společností národů o ochraně menšin, kterou Československo muselo podepsat. Kromě toho nebylo Československu uloženo na příklad zřídit autonomii pro německé obyvatelstvo, což by je do značné míry upokojilo. Během konference nabízel Beneš odstoupení některých německých okrajových oblastí (především Chebska, šluknovského výběžku, frýdlantského výběžku i s Libercem) Německu, aby snížil německý podíl v obyvatelstvu a rozptýlil tak anglo-americké pochyby o neúnosně velké menšině. Tyto návrhy, jinak vstřícné, byly zamítnuty, protože Francie nedopustila, aby poražené Německo bylo nakonec zvýhodněno ziskem nového území a obyvatelstva. To byl pravděpodobně směrodatný motiv pro všechny zúčastněné při rozhodování o přináležitosti sudetských území.

Příslušnost k československému, tedy českému nacionálnímu státu, objektem jehož správy, nadto jehož národnostní menšinou (s 33,0% v českých zemích!) s právem na ochranu se sudetští Němci stali, byla pro ně, kteří doposud byli do značné míry nositeli a účastníky mnohonárodnostního Rakouska, bezpříkladnou, šokující politickou skutečností, něčím nepochopitelně novým, co nebyli schopni pojmout, a vnitřně odepřeli uznání nových poměrů. Jejich pohled na vlastní postavení a práva je dokonale charakterizován shora citovaným „Memorandem zástupců německých sudetských zemí…“ Bylo jim, jako národnostní skupině větší než mnohé samostatné národy, upřeno právo na sebeurčení, proti své výslovné vůli bylo obyvatelstvo vydáno správě národa, který se vůči němu choval a chová nepřátelsky. Oproti říšským Němcům a německým Rakušanům stali se dvojnásobně poraženým národem [NEUWIRTH 122].

10. září 1919 byla mírová smlouva všemi zúčastněnými podepsána a stala se tím závaznou i pro Rakousko a zástupce českoněmeckých provincií. O dva týdny později byli sudetští zástupci při zasedání rakouského parlamentu zproštěni své přísahy a přináležitosti a formálně se v parlamentu rozloučili se svojí působností v rámci Rakouska. Čtyři provinční vlády vydaly provolání, v němž se mimo jiné praví: „Naším příštím úkolem je vybojovat německému národu v rámci státu, v němž nás imperialistická moc západních států donucuje žít, plnou, neomezenou samosprávu jeho národních záležitostí, neboť ta je základem sebezachování a dalšího kulturního vývoje. Je příkazem této vážné hodiny věnovat splnění tohoto úkolu nejvyšší míru našich sil, dát k jejím službám naši úplnou politickou a hospodářskou energii a vášeň, v ní sjednotit celé naše politické myšlení a naši vůli. Oddejme se tomuto úkolu, pak násilný saint-germainský mír ztroskotá na rozhodnosti a činorodosti třech a půl milionu Němců.“ A k rakouským soukmenovcům: „Přijetím mírových podmínek německým Rakouskem vyhasl náš úřad. Vracíme jej do vašich rukou v přesvědčení, že náš lid, nesen svojí dějinně osvědčenou láskou k svobodě, znovu najde mravní síly, které jej učiní nepřemožitelným.“

Sudetoněmečtí představitelé pak odcestovali z exilu do vlasti a stali se tak jako poslední ze svých soukmenovců Čechoslováky. Byla jim na popud prezidenta Masaryka udělena amnestie a vrhli se tedy ihned do politické činnosti.

Epizoda regionálních vlád, doba jejich působení ve vídeňském exilu, vyplněná intenzívní propagačně diplomatickou činností, projevila neproduktivní stránky sudetoněmecké politiky, které jí zůstanou, jak uvidíme, alespoň během její demokratické éry, konstantní:

- nedostatek politického realismu. Sudetoněmečtí představitelé zjevně nebrali ve svém jednání na vědomí mocenské poměry na mírové konferenci a (vysokou) pravděpodobnost, že čeští představitelé dosáhnou schválení svých požadavků, tedy historických hranic, a v některých směrech jednali až do podepsání mírové smlouvy v září 1919, téměř jako kdyby tato možnost neexistovala. To se projevovalo vůči československým orgánům a budoucímu postavení německé národnostní skupiny v republice jako

- politická netaktičnost, která do budoucna posilovala českou politickou vůli nepřipustit ani náznaky německé autonomie, ostražitost vůči možnostem odtržení. Pro uskutečnění trvalé snahy německé národnostní skupiny o nějakou formu autonomie přinesl tento výstup tedy jen účinky negativní,

- rozpolcenost politického jednání, jak už bylo ukázáno v souvislosti s obecními volbami. Oficiálně jednali sudetoněmečtí představitelé v exilu jak shora zmíněno, tedy jako by s možností přiřčení k Československu vůbec nepočítali, neoficiálně, tedy na rovině praktické stranické politiky, dávali domů pragmatické pokyny k politické účasti, k formování německých stran v Československu, k jejich politickému jednání a především k účasti na obecních volbách v červnu 1919. Taková rozpolcenost politického jednání, i když je vnucena situací, je zpravidla projevem nejistého programu, nejednotnosti a mívá za následek oslabení věrohodnosti a účinnosti politiky.

Územní přiřčení Československu mírovou konferencí znamenalo pro sudetské Němce

- zkušenost porážky a naprostého neúspěchu, tentokrát ne vojenských, nýbrž politicko-diplomatických, kterou spojili s

- přesvědčením o vládě bezpráví v současném mezinárodním společenství, o popření jednoho z nejdůležitějších válečných cílů Dohody – sebeurčení národů, které bylo vyhlášeno pro všechny, vítězné i poražené.

Přináležitost k Československu sudetoněmecká politika jako fakt přijala a jednala podle toho, od září 1919 zapojila své síly do vnitrostátního dění. Dvě nacionalistické strany republiku neuznávaly, ale při dále trvající rozpolcenosti politiky přesto aktivně politicky pracovaly, jejich členové tvořili řadu konstruktivně pracujících starostů obcí a měst. Rozpolcené byli ale i občanské strany a sociální demokraté a sice v tom smyslu, že republiku sice (později) uznávali, ale svoji přináležitost k ní přesto považovali za projev bezpráví.

V jednom se politika sudetoněmeckých stran – kromě nacionalistických, ale v praxi i těch - po mírových smlouvách sjednotila: v

- úsilí o nějakou formu autonomie v rámci Československa, jak už vytýčilo citované provolání provinčních vlád. K takovému zaměření dospěla sociální demokracie už během minulých měsíců a občanské strany postupně během svého ustavení v republice. Jak dalece bylo toto zaměření míněno upřímně či jako cesta k iredentě – k územnímu odtržení – nelze všeobecně určit. Bezpochyby bylo toto pozadí politického postoje různé především individuálně, ale bylo také - a to je pro náš výzkum důležité – procesem,

- funkcí politického vývoje jednotlivých německých proudů, a ne v neposlední řadě jako

- důsledek české národnostní politiky.

Výběr z použité literatury

Stále používané příručky na něž se text, kromě citátů, dále neodvolává:

HOENSCH, Jörg Konrad: Geschichte der Tschechoslowakei, 3. vyd., Kohlhammer, Stuttgart 1992

KÁRNÍK, Zdeněk: Dějiny první Československé republiky, 1. díl., Libri, Praha 2000.

OLIVOVÁ, Věra: Dějiny první republiky, Karolinum, Praha 2000

SLAPNICKA, Helmut: Die böhmischen Länder und die Slowakei 1919-1945. In: BOSL, Karl (edit.): Handbuch der Geschichte der böhmischen Länder, sv. 4., Anton Hiersemann, Stuttgart 1970

Citované texty:

BROKLOVÁ, Eva: Švýcarský vzor pro Československo na Pařížské mírové konferenci, In: Český časopis historický, 92 (1994) 2, 257-267

JAKSCH, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam: Schuld und Schicksal im Donauraum, Wissenschaft und Politik, Köln 1967 (První vydání: Stuttgart 1958)

KŘEN, Jan: Nationale Selbstbehauptung im Vielvölkerstaat: Politische Konzeptionen des tschechischen Nationalismus 1890-1938, In: KŘEN, Jan (Hrsg.): Integration oder Ausgrenzung: Deutsche und Tschechen 1890 – 1945, Bremen 1986

KUHN, Heinrich: Der Anteil der Deutschen an der „Burg“. In: BOSL, Karl (edit.): Die “Burg“. Einflußreiche politische Kräfte um Masaryk und Beneš, Sv. 1., München 1973, 1974 (Bad Wiessener Tagungen des Collegium Carolinum, sv. 5)

MAURER-HORN, Susanne: Due Landesregierung für Deutschböhmen und das Selbstbestimmungsrecht 1918/1919, In: Bohemia,sv. 38 (1997) s. 37-55

NEUWIRTH, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München, In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht, Lerche, München 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

RASCHHOFER, Hermann: Die Sudetenfrage; ihre völkerrechtliche Entwicklung vom Ersten Weltkrieg bis zur Gegenwart / Otto Kimminich, Olzog Verlag, 2., dopln. vyd., München 1988

SALOMON, Dieter: Od rozpadu podunajské monarchie, In: KUČERA, Rudolf (edit.): Tisíc let česko-německých vztahů, 2. vyd., Panevropa, Praha 1995

WELISCH, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928, Lerche, München 1980. Překlad z angličtiny: Reiner Franke

(pokračování seriálu v příštím čísle CS-magazínu)