Leden 2004

Vánoce v Estonsku

Ago Vilo

Pro obchodníky začaly vánoce fakticky už od listopadu, i když se říká, že toto období vyplňuje trochu i Den otců. Začátkem svátečního období je obyčejně první adventní týden. Tehdy se také v Tallinnu na Radnickém náměstí rozsvítí obrovská jedle věnovaná primátorem města. Tvrdí se, že jde o vůbec nejstarší takový zvyk v Evropě, existuje už od 15. století - přesné datum bohužel nemám k dispozici. Poněkud později se jménem královny Kristýny vyhlašuje vánoční mír, také prastará tradice.

Děti už od prvního adventní neděle dávají velkou ponožku ke krbu nebo na okenní předprseň. A päkapikk (päkk - kus dlaně pod palcem, pikk - dlouhý) neboli trpaslík stále sleduje, jak se dítě chová. Je-li hodné, tak každé ráno v oné ponožce něco je - bonbon, čokoláda, žvýkačka, menší hračka. A je-li prázdná, tak dítě rychle vzpomíná, kde den před tím zlobilo. V adventních týdnech stále přibývají svíčky. Jsou-li již čtyři, jsou vánoce před nosem. Před tím se slaví Luutsinapäev (den Lucií).

Vetšinou otec vztyčí jedličku a děti přidávají vše, co k ní patří - s občasnou hádkou s rodiči, kteří upřednostňují krásu stromu, kdežto děti si přejí, aby na něm bylo toho co nejvíce. Nejvýznamnější den je 24. prosinec - ryze rodinný, ulice měst málem vymřou. Ve větších městech se po nich pohybují imigranti, hlavně Exsověti, v menších totiž většinou nebydlí. Jedinou výjimkou je návštěva kostela, hlavně večer. To je vlastně jediný okamžik v roce, kdy jsou kostely plné, ba přecpané. Svého času byla na venkově velkým rituálem jízda na saních s pěkným koněm, dětičky přikryty a zachumlány do obrovských tlustých dek, protože bývaly pěkné mrazy. Pro děti to byl zážitek na celý život. Nyní žije na venkově už málo lidí a když jedou, tak autem. Koně už nejsou.

Když přijedou zpět domů, tak usednou ke slavnostnímu stolu. Podávají se obyčejná jídla - jelítka, brambory a vepřové - vše pečené. K tomu kyselé zelí velmi pomalu vařené s tlustým vepřovým a v poměru 50:50 s čerstvým zelím. Otec rodiny postaví na stůl pivo (kdysi vlastní výroby, dnes obyčejně už jen z pivovaru), jen zřídkakdy trochu vodky, pro děti jsou kali (nápoj podobný pivu, ale bez alkoholu, něco jak ruský kvas) anebo nějaký džus, obyčejně domácí výroby z lesních jahod. Na stole jsou brusinky, salát z marinovaných tykví, z hub, slaných okurek atd.

Všichni čekají ... než je někdo za dveřmi: Jöuluvana neboli Vánoční děda. Táhne s sebou velký vak všemožných dárků pro hodné děti i hodné dospělé, což mu pomáhají dovézt trpaslíci a sobi z dalekého Severu, kteří obyčejně vyčkávají venku. Dárky dostávají jen skutečně hodné děti, které před tím musí něco zazpívat, zatančit, nebo odříkat básničku. Jakmile Vánoční děda odjede (má přece před sebou ještě obrovsky kus práce!), tak se pokračuje jednak v hodování, ale také všemožnými hrami, legrací, prohlížením a srovnáváním dárků a podobně. Často až daleko za půlnoc. Na stromu dohoří svíčky, v krbu poslední polena a všichni jdou unaveni spát. A spí dlouho, dlouho.

Pak po ranní kávě se jde často na návštěvu k blízkým, kteří z nějakého důvodu na Štědrý večer u slavnostního stolu nebyli - měli svůj doma nebo někde u jiných příbuzných. 26. prosinec je už pro uvolnění a návštěvy přátel, nechce-li se jen odpočívat doma. Před válkou byl svátek také 27. prosinec, teď už ne. Okupanti chtěli vánoce zakázat - byly to obyčejné pracovní dny a specielně 24. se snažili držet lidi na pracovištích co nejdéle a straníci měli občas schůze až do půlnoci. Jenomže nic z toho se neujalo.

Vánoce/Jöulud a Jaanipäev/Janův den (24. června) jsou pro Estonce největšími svátky. Jaanipäev začíná vlastně už od 23. 6. a je to Den vítězství, výročí porážky německých vojsk von der Goltze v severním Lotyšsku v roce 1919. Celou noc planou všude fatry - noc je často jen symbolická, protože můžete venku číst celou noc noviny a knížky, nemáte-li nic jiného na práci, takové bývá světlo.