Leden 2004

Tisková zpráva Štrasburského výboru

Praha 26. 11. 2003

Podali jsme sedm stížností k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ECHR) proti České republice, ale soud již pět z nich odmítnul jako nepřijatelné. To nás velmi překvapilo, protože ve všech případech české soudy rozhodly v rozporu s platným právem. Tím porušily některé z práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, mezi nimi vždy právo na spravedlivý proces. Vždy jsme vyčerpali všechny opravné prostředky a stížnosti k ECHR podali až poté, kdy ústavní soud odmítnl naše ústavní stížnosti. Takže jsme splnili všechny podmínky pro projednání stížnosti proti České republice u ECHR.

Podle jednacího řádu ECHR vede řízení o přijatelnosti stížnosti jakmile ji obdrží, předseda sekce, ke které byla přidělena, určí soudce, jenž posoudí splnění podmínek, vypracuje zprávu a rozhodne, zda má být přijatelnost stížnosti projednána výborem nebo senátem. Chtěli jsme proto vidět, co obsahují spisy o našich stížnostech. Očekávali jsme, že zjistíme to, že čeští zaměstnanci soudu naše stížnosti špatně přeložili nebo že soudci neměli k dispozici právě platné české zákony. Z u nás vydaného přehledu nejzávažnějších případů totiž víme, že soudci ECHR rozhodují velmi uvážlivě a vždy pečlivě.

Co jsme našli bylo šokující: v žádném spisu nebyla zpráva soudce zpravodaje ani rozhodnutí výboru soudců o nepřijatelnosti stížnosti. Žádná naše stížnost nebyla přeložena do angličtiny či francouzštiny, jednacích jazyků ECHR. Jak by tedy o nich mohli soudci rozhodnout? Nedostali jsme uspokojivé vysvětlení. Čeští úředníci nám buď neuměli, anebo odmítali odpovědět a byli arogantní. Řekli nám, že rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti je pro stěžovatele tajné.

Domníváme se, že žádný ze soudců ECHR naše stížnosti vůbec neviděl a že stížnosti českých občanů končí rovnou v archivu bez projednání. Výjimkou jsou pouze stížnosti na průtahy v řízení. Aby Česká republika nevypadala bezchybně je nutné, aby byla občas také odsouzena. Aby však nebyla mezinárodním společenstvím kritizována za porušování lidských práv, může být odsuzována jen za procedurální chyby. Ty nejsou tak závažným porušením úmluvy.

Každou stížnost z České republiky zřejmě nejprve vyřizuje některý z českých úředníků ECHR, který ji rovnou předá 2. sekci. Její úředníci stěžovateli odepíší, že ECHR stížnost přijal a po několika měsících mu pošlou druhý dopis, že výbor tří soudců rozhodnul, že jeho stížnost je nepřijatelná. Upozorní jej, že toto rozhodnutí je konečné, že mu již nebudou odpovídat a že spis a jeho stížnost bude do jednoho roku skartován. Ti, kdo si nemohou dovolit navštívit ECHR ani nemají odhodlaného advokáta, se svého práva nedomohou a dopis od ECHR jim vezme i poslední naději, že západní Evropa stojí na pevných právních základech. Toto selhání některých (českých) úředníků ECHR tak snižuje míru podpory českých občanů ke vstupu do Evropské unie.

My ale nechceme nečinně přihlížet porušování občanských a lidských práv v České republice. Budeme shromažďovat další takto nevyřízené stížnosti, obrátíme se na orgány Rady Evropy se žádostí o nápravu a budeme usilovat o řádné projednání a rozhodnutí všech našich stížností.

Ing. Jan Roub, Ing. Karel Berka, Dalibor Pech

strasbourg.committee@volny.cz

Výpovědní hodnota zveřejněného materiálu je dostatečná. Uvádím, že bylo založeno Občanské sdružení, jehož stanovy jsou v současné době předloženy ministerstvu vnitra k registraci. Bude soustřeďovat stížnosti občanů a pomáhat při vyřizování na základě získaných zkušeností. Chce navázat na někdejší práci Helsinského výboru v oblasti obrany lidských práv. Komentář přenechám povolanějším.

Snad jen maličkost. Účast na tiskové konferenci byla překvapivě slabá vzhledem k závažnosti věci. Ač byla organizátory oslovena řada sdělovacích prostředků, byly přítomny a otázky kladly pouze zpravodajky ČTK a Českého rozhlasu. Z České televize ani ze soukromých společností se nedostavil nikdo. Byl přítomen zástupce Spolku pro nezávislou justici Šalamoun a dalších asi deset osob.

Z odpovědí mluvčích Štrasburského výboru na otázky přítomných vyplynulo, že situace je ještě horší, než je uvedeno v oficiálním materiálu. Ačkoli věc před cestou do Štrasburku předem projednali v informační kanceláři Rady Evropy, která je v této věci jejich partnerem, po příjezdu k Evropskému soudu se jim dostalo dokonalé profesionální pomoci pouze od zaměstnanců jiné než české národnosti. Francouzské archivářky a úřednice, stejně jako anglicky mluvící, jim ochotně, ač to není jejich povinností, vyhledaly spisy a okopírovaly potřebné materiály. Nebylo ovšem co kopírovat. Jednalo se pouze o původní podání. Čeští úředníci jim předložili pouze stížnosti čerstvě přijaté, u starších vyžadovali ohlášení pět dní předem, ačkoli členové výboru měli k dispozici dopis, že spisy budou připraveny. Hledali ve spisech vyjádření a stanovisko české strany, nebylo k dispozici. Bylo jim řečeno, že se stížností nebyla Česká republika zpětně oslovena, což je porušení jednacího řádu a pracovních povinností českých úředníků. Stížnosti nebyly vůbec předloženy soudcům -zpravodajcům.

Na dotaz, zda se členové výboru pokoušeli zjednat nápravu oficiální cestou, odpověděl mluvčí Dalibor Pech, že oslovili na jaře písemně předsedu Evropského soudu a tento dopis nalezli nyní v 2. sekci, ve složce “jiné”. Nebyl tedy vůbec českými úředníky postoupen k rukám předsedy soudu. Zdá se, že čeští úředníci na takto vysokých a zodpovědných postech zneužívají důvěry orgánů Rady Evropy, která je zřizovatelem Evropského soudu, v bezchybnou práci úředníků na všech úrovních. Nabízí se otázka, zda takto jednají o své vůli, z lajdáctví, lenosti, známého nešvaru “čecháčkovství”, nebo v cílené režii určitých politiků České republiky. Všimněte si, že se neptám na výši platu těchto výtečníků a reprezentantů České republiky při Radě Evropy. Jistě budou dostatečně ohodnoceni, aby pracovali bezchybně. Mimo jiné za jazykové znalosti, které jim mají sloužit k překládání dokumentů, což, jak se ukázalo nedělají. Z podpisů, které bylo možno nahlédnout v předložených kopiích listin, uvádím jako příklad jména M. Blaško, za tajemnici české sekce a T. L. Early, zástupce tajemnice sekce, listina ze spisu č. j. 5278/03.

Nechtěla bych být v kůži těch zoufalých a vytrvalých českých občanů, kteří, po mnohaleté anabázi u českých soudů všech stupňů, včetně podání ústavní stížnosti ústavnímu soudu a vyčkání odpovědi (mimochodem zamítnutí ústavní stížnosti není překážkou následného podání k Evropskému soudu) se rozhodli s důvěrou domáhat se spravedlnosti u Evropského soudu ve Štrasburku. Podle mluvčích výboru předmětem podání jsou především porušení vlastnických práv, špatná rozhodnutí stavebních úřadů, řešení obtížných mnohaletých sousedských sporů, spory o děti a další. Následně se jedná o chybná rozhodnutí soudů, odvolacích soudů včetně pomalého postupování a vyřizování podání, porušování platných zákonných lhůt a podobně. Tito nešťastníci nemohli tušit, jaké žáby na prameni tam sedí.

Korespondenční dotazy mají účinek kontraproduktivní, jak uvedeno. To snad mají jezdit do Štrasburku v doprovodu erudovaných a jazykově vybavených právníků? Úředníci jsou zaměstnanci evropského soudu. Kdo je na tato místa vybral a nominoval? Kdo v České republice nese odpovědnost za nedostatek kontroly, přinejmenším? Kdo je požene k odpovědnosti za otevřenou lež? Kdo zjedná nápravu a hlavně kdy? Kdo je odvolá? A pokud ano, kam je uklidí, s jejich pracovní morálkou a charakterem?

Není třeba zdůrazňovat, že následky této nebetyčné mezinárodní ostudy neseme všichni. Není řešením věci zakrývat, naopak, je třeba je zveřejnit a dosáhnout co nejrychleji nápravy. Na tyto a další otázky je nutno se ptát ministra spravedlnosti a dalších politiků. Toto není účelem zřízení nového Občanského sdružení a Štrasburského výboru. Je to věcí nás /vás/ všech.

Claudie Nikolajenková, 26. 11. 2003

(Přečtěte si také článek Zdeňka Jemelíka Je Evropský soud pro lidská práva zárukou právních jistot občanů ČR?)