Leden 2004

Je Evropský soud pro lidská práva zárukou právních jistot občanů ČR?

Zdeněk Jemelík

Ve veřejném mínění zdomácněla představa, že Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku je nekonečně spravedlivý, svými výroky důsledně odhaluje pochybení českých soudů a je tak oprávněně jedinou nadějí těch, již se u naší justice nedomohli svého práva ani po vyčerpání všech dostupných opravných prostředků, které náš právní řád připouští. Počet občanů, nespokojených se způsobem vyřízení jejich věcí tuzemskými soudy a obracejících se proto do Štrasburku, se proto zvyšuje. “Jít do Štrasburku” se stává módou. Naši stěžovatelé jsou ve sporech s českým státem u Evropského soudu pro lidská práva skutečně často úspěšní. Na tuto skutečnost opakovaně se znepokojením poukazoval bývalý ministr spravedlnosti, současný předseda Ústavního soudu ČR, JUDr. Pavel Rychetský, jenž si aspoň částečně uvědomoval neuspokojivý stav české justice.

Euforii nadšenců, považujících Evropský soud pro lidská práva za spolehlivou záruku průchodnosti práva ve sporech s českým státem, by mohly zchladit informace, přednesené na tiskové konferenci právě vzniknuvší iniciativy, občanského sdružení Štrasburský výbor, jež chce hájit zájmy občanů, neuspokojených ESLP. Jeho mluvčí seznámili novináře s překvapujícími špatnými zkušenostmi s touto vznešenou institucí. Sdružení totiž získalo šokující poznatky o způsobu vyřizování stížností přicházejících z České republiky. Pokud by se potvrdila z nich vyvozená podezření jako pravdivá, vyvolalo by to vlnu nedůvěry k Evropské unii a jejím institucím. Byla by to voda na mlýn euroskeptiků.

Sdružení eviduje sedm stížností k ESLP, z nichž pět bylo pro nepřípustnost odmítnuto, zatímco dvě dosud nebyly vyřízeny. Stížnosti se týkaly různorodé skutkové podstaty, nikoli však pouze průtahů řízení před českými soudy. Předcházelo jim odmítnutí pro nepřípustnost jak dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, tak ústavní stížnosti, což je nezbytný předpoklad pro přijetí stížnosti Evropským soudem pro lidská práva. Všichni stěžovatelé obdrželi sdělení, že ESLP jejich podání přijal a přidělil je k vyřízení 2. sekci. Po nějaké době pak přišlo vyrozumění, že stížnost byla výborem tří soudců odmítnuta jako nepřípustná. Členové sdružení navštívili ESLP, kde zjistili, že jejich spisy jsou již založeny v archivu a po roce budou skartovány. Byli nepříjemně překvapeni, když při nahlédnutí do spisů v nich nenašli nic než svá původní podání a korespondenci, kterou vedli se soudem. Zejména v nich nenašli překlady stížností do jednacího jazyka soudu ani protokoly z jednání výboru soudců. Z toho usoudili, že česká kancelář ESLP jejich stížnost vůbec nepřeložila a tedy ani nepředložila soudcům, spis nechala založit v archivu a nechala jim poslat odmítavé rozhodnutí. Členové sdružení žádali vysvětlení od české úřednice soudu. Zatímco cizinci, s nimiž jednali, se chovali příjemně, česká úřednice byla nevlídná, odmítla se představit, další vysvětlení odmítla a odepřela jim nahlédnutí do interního spisu soudu s tím, že je tajný. Stěžovatelé se vrátili do vlasti s domněnkou, že česká kancelář štrasburského soudu podání z ČR cenzuruje, dále propouští pouze stížnosti kvůli průtahům řízení, zatímco ty ostatní odesílá přímo do archivu, kde jsou bez projednání po roce skartovány.

Toto je ovšem předběžná zpráva, protože zatím se nepodařilo získat vysvětlení od vedení soudu. Objasnění osudů odmítnutých stížností bude v každém případě velmi zajímavé pro všechny, kdo zamýšlejí obrátit se k Evropskému soudu pro lidská práva.

(Přečtěte si také Tiskovou zprávu Štrasburského výboru)