Leden 2004

Dvě fronty podivné války

Luděk Frýbort

Je dvacátého listopadu 2003 a televize přináší hrůzné záběry z istanbulských ulic, plných trosek a zakrvácených lidí. Poté se scéna vymění a vidíme v plné kráse a názornosti scény z ulic pro změnu londýnských, kde týmž časem probíhají vzrušené demonstrace proti Spojeným státům a jejich prezidentovi, označovanému za světového teroristu číslo 1. Komu by toho tragického čtvrtka bylo do smíchu, mohl by spatřovat nechtěnou komiku v časovém sladění obojí akce - krvavého, oběti si nevybírajícího útoku, i spravedlivého hněvu, mířícího však do zcela opačného zákopu této podivné války. Přemýšlím, neskrývá-li se v tom paradoxu i jistá symbolika, ukazující, s čím asi tak máme do příštích let počítat. Ale abychom si snad nejdřív srovnali fakta.

Asi se nezmýlíme, budeme-li pokládat sérii istanbulských atentátů za zatím nejzdařilejší akci islámského terorismu od 11. září 2001. Nezmýlíme se nejspíš také, poukážeme-li na jistou skutečnost, ne zcela novou, ale vyniknuvší v tomto případě už zcela nepopíratelně: vražedný fanatismus sice vyhlašuje nesmiřitelný boj Američanům, židům i jiným zplozencům Satanovým, jeho oběťmi se však stávají v naprosté převaze muslimové; stál by za námahu propočet, kolik dítek Alláhových musí vypustit svou věrnou duši, aby byl zahuben jeden nevěřící. Kdo by byl blíže neobeznámen s logikou terorismu, mohl by se ptát, stojí-li mu takový výsledek za to.

Jestli stojí ... není sporu o tom, že by si vůdcové Al Kajdy uměli představit onačejší cíle, nějaké další hroutící se mrakodrapy v New Yorku nebo v jiném hnízdě Satanově, nějaká další letadla, naváděná adepty mučednictví na symboly dekadentního Západu. Ale když ono to už jaksi nejde. Těžko už je propašovat mučedníka do Ameriky a ještě ho tam dát vycvičit na jednorázového pilota; nevěřící psi, Alláh je zatrať, už zpřísnili a zdokonalili své pátrací systémy. Takže je nutno se spokojit s tím, co zatím jde, ostatně, kdo to řekl, že politika je umění možného? Teror je také politika. Možné je například ... nu ano; zakládat buňky teroru v místě budoucí akce, takže není třeba nikam nikoho propašovávat, když se mučedníci mohou krásně dát roztrhat na cucky doma. Zejména v Evropě by se našlo nemálo míst s dostatkem věřících a mezi nimi i ochotných adeptů mučednictví, takový Londýn například nebo Paříž.

Jenže tamní zpravodajské a policejní orgány také nespí, a než se věrní synové Prorokovi na něčem domluví, už je vezou. Z toho plyne, že se potírání Satana nejlépe daří tam, kde je islám domovem. Kde i jeho ostřejší formy nacházejí u valné části obyvatelstva ne-li podporu, tedy aspoň porozumění, a nějaký jeho díl proniká i na politická místa a do bezpečnostních orgánů. Západní komentátoři nyní bádají nad tím, proč si vůdcové teroru vybrali zrovna Turecko a čeho tím chtěli dosáhnout; věc asi nebude tak složitá. Vůdcové si Turecko nevybrali, nýbrž jim vyšlo jakožto vhodné prostředí, v němž lze za shovívavé nevšímavosti úřadů i souvěreckého publika takové věci zorganizovat a dovést ke kýženému konci. Ostatně si všimněme, jak i předchozí atentáty postihly vesměs muslimské země: Indonésii, Maroko, Tunisko, Saúdskou Arábii. Je ale znát jistý posun: v tuniské Džerbě a na Bali ještě byli vyhlédnutými oběťmi západní turisté, čím ale dál, tím méně je takový výběr zřetelný, až nakonec muslimové vraždí muslimy. Chce to tak Alláh?

Inu, třeba ani nechce, ostatně s ním ještě nebylo provedeno interview. Ale všechno podléhá vývoji a terorismus rovněž. Je podobno pravdě, že jeho zákonitost je táž jako každého revolučního hnutí (neboť vězme, že islámský terorismus není nic jiného než specifická odrůda běžného revolucionářství, jakého bylo plné dvacáté století a dodnes je mnohými oslavováno). V jeho počátcích vládne čistý idealismus, fronty jsou jasné a cíle přesně stanovené. O něco později jasnosti ubude, místo dobytí cíle se revolucionář spokojí s nápadností akce: ničeho jsme sice zvlášť nedosáhli, ale aspoň to pěkně bouchlo. Schéma přítel-nepřítel v té fázi pozbývá své závaznosti a ozývají se řeči o třískách, které lítají, když se kácí les, až nakonec zůstane les stát, jen třísek leží všude plno. Revoluční boj se dalším postupem profesionalizuje, na místo nadšených dobrovolníků nastupují ti, kteří se nic jiného nenaučili a v ničem jiném svou existenci hledat nedovedou ani nechtějí, což můžeme dobře pozorovat na příkladu palestinské intifády. Ještě o něco později profesionální gerojové zjistí, že kapsy jim nenaplní čest a sláva, nýbrž prachy; tím nastává fáze závěrečná, v níž se z bojovníků svatých válek stávají buď lupiči (jako v Kolumbii), nebo po domluvě se satanským nepřítelem vymění své kalašnikovy za líbezné místečko v armádě či ve státní správě (El Salvador, Guatemala). Otázka je, v které fázi se současně nalézá bin ládinovský terorismus: plné profesionalizace ještě nedosáhl, ale třísky už lítají docela zdatně, muslim nemuslim, hlavně že to bouchlo. Nevylučoval bych tudíž, že se dožijeme času, kdy i mstitelé Alláhovi přejdou od útoků na symboly západní dekadence k lapání kolemjdoucích a ždímání výkupného.

Je otázka, jak dlouho se ještě za těch okolností může terorismus těšit souvěrecké solidaritě, vyjádřené zásadou, že islámský arcilotr je pořád přijatelnější než člověk sice počestný, avšak ze světa nevěřících. Sám bych byl v pokušení soudit, že například v Istanbulu takové solidarity dneškem mocně ubylo, ale raději si v té věci uložím zdrženlivost. Islám není jen náboženství, ale především životní způsob a názor, vycházející z předpokladu, že je završením veškeré dokonalosti, a dalšího vývoje proto nepotřebující. V takovém prostředí, obávám se, potrvá déle, než se šeredná zkušenost transformuje v změnu postojů.

K nějaké změně bude muset dojít spíš na Západě, ba pozoruji, že už dochází. Před dvěma lety, jedva jsme se oklepali z první hrůzy, se západní tisk (včetně českého) jen tak rojil poučnými úvahami o tom, jak islám nemá s terorismem nic společného a jak nesmíme házet obojí do jednoho pytle. Dnes už ... nu, ne že by notoričtí poučovatelé zmlkli docela; ale prostá zkušenost ukazuje, že nějaký takový pytel nejspíš bude. Islám jistě není totéž co terorismus, nebo aspoň není známo, že by korán nabádal k boření bank a konzulátů, ale přinejmenším se na jeho půdě terorismu dobře daří. Nelze si představit jeho obdobu křesťanskou, buddhistickou ani žádnou jinou, leda komunistickou; krajní radikalismus vždy vychází z představy vlastní naprosté, nepochybné, zlepšení a oprav nevyžadující dokonalosti.

Západní svět si rád namlouvá, že má v této i v jiných podobných záležitostech v ruce řešení. Že je lze diplomaticky vyjednat, vyjít vstříc, říci - my na vás budeme hodní, vy na nás buďte také hodní. Že lze demokratické zásady implantovat do prostředí, které mělo pět tisíc let času na to, aby je také vynalezlo, ale nějakým nedopatřením se k tomu nedostalo, takže my mu teď musíme ukázat, jak na to. To je, obávám se, velmi ošidný omyl, na nějž ještě doplatí zejména Amerika, neuvědomí-li si včas, že plody tisíciletého vývoje nejsou libovolně přesaditelné. Západ se může bránit, může odstříhávat výhonky zla a nedopustit, aby se zahnízdilo na jeho vlastní půdě, ale k poznání, že násilnou konfrontací může jen samo sebe zničit, bude muset islámské prostředí dojít - nebo také nedojít - samo.

Právě tak je nepřenosný islámský způsob k nám; až směšná se zdá být představa, že bychom měli klečet v mešitě otloukajíce si čelo o dlaždičky a halit manželky do černých pytlů. Pravověrnému islámu však nikterak směšná není: celému světu je samým Bohem souzeno, aby se sjednotil pod zeleným praporem pravdy Prorokovy, kruťme nad tím hlavou nebo nekruťme. Spíš než pokládat ten požadavek za zábavnou exotickou pitvornost, s ním musíme velmi vážně počítat: zase jednou jsme čísi materiál k přešití na správnou míru. Nejsme-li k takovému zákroku ochotní - což asi nejsme - musíme se mu bránit. Zdržme se pokrytectví; není viny Západu, jež na oplátku vyvolává nepřátelskou reakci Orientu. Situace je jednoznačná, extremistické křídlo islámu útočí, my stojíme na hradbách své pevnosti, z nichž nemáme kam uhnout. Že řečené křídlo, fanatické a nevážící si ani vlastního, natož cizího života, činí v islámském světě sotva pár procent z celkového počtu, nás nesmí zvlášť uklidnit; jedno procento z milionu je ještě pořád deset tisíc, což je docela slušná útočná kohorta.

Můžeme se bránit útoku všemi technickými a organizačními prostředky, jejichž převaha je bohudík na naší straně. Do ledačeho se nám asi nebude chtít, ale okolnosti nás donutí: budeme se muset v mnoha ohledech vzdát zásad politické korektnosti, ušlechtilých, ale na hradbách ohrožené pevnosti k nepotřebě. Široké vrstvy západního občanstva to instinktivně cítí: plní je obavou neustávající příliv přistěhovalců, krom jiného i z tvrdě islámských zemí, zatímco intelektuální elita šveholí o multikulturní společnosti. Mějme odvahu neupřímné šveholení odmítnout. Teror zvítězí a Západ ztratí svou při tím okamžikem, kdy v jeho centrech převládne způsob se západními hodnotami nekompatibilní a ze zásady pohrdající. Luzná představa šťastného spolužití se už teď jeví jako iluzorní, problémy čas neurovnává, ale narůstají, hosté z cizích kulturních okruhů nejeví sklon k integraci, zakuklují se v enklávách vlastního jazyka, ani v třetí a dalších generacích nejsou ochotní se naučit domácímu, natož se sblížit s mravy hostitelské země; zůstávají proto nevzdělaní, nekvalifikovaní, nezaměstnaní a v důsledku toho chudí. To v nich na obrátku budí pocit bezpráví a vyvrženosti, v němž se daří buňkám teroru. Je to čertův kruh, z nějž není jiného východiska než si nepouštět nevolané hosty do svého domu, leda by se naučili v něm zouvat a neplivat po podlaze.

Nalézáme se ve válce, je pošetilé vymýšlet si pro tu skutečnost úhlednější slovíčka. Válka je stav, v němž se jedna strana snaží zničit druhou, přičemž zlá vůle jedné strany zcela postačí, je lhostejné, měla-li by druhá raději pokoj. Je a bude o to tvrdší, že v ní Západ musí bojovat na dvou frontách, jak ukazuje nechtěná komika situace, kdy přesně v touž chvíli jsou v Istanbulu vražděni lidé bez rozdílu víry a v Londýně křepčí davy ve zběsilé protiamerické nenávisti. Snad je dovoleno vyřknout přímé slovo: jsou to stále tíž, dušičky kdovíčím zatížené, které nestrávily pád sovětské říše zla a s ní i svých iluzí, tím vášnivějších, čím pošetilejších. Ti věční užiteční idioti Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi, Maovi, Castrovi, Ho-či-minovi, jichž bývala na Západě za oněch časů velká úroda, a když ty šťastné dny skončily, tak dlouho se rozhlíželi, komu by mohli dělat užitečného idiota teď, až ho našli: palestinský teror a po nějakém upejpání třeba i samu Al Kajdu. Vše jedno, hlavně že si zchladí žáhu na předmětu své nenávisti, jímž je svět svobody. Neboť oni, rozumí se, by se svobodou rázně zatočili, kdyby dosáhli svých cílů, jako to takoví dovedou pokaždé. Naučili by nás, kudy vede cesta k zářným zítřkům; nějakou chvíli by nás po ní hnali, na létající třísky se neohlížejíce, než by sami skončili v nějakém lágru, rovněž jako pokaždé, neboť takový bývá osud užitečných idiotů, jejichž potřeba pominula. Zatím jsou ale tady, vědomí či nevědomí spojenci teroru, a my se nemusíme zdráhat je tak označit. Nepřátelé nejen jakéhosi G. W. Bushe - ďábel je zaměnitelný - nýbrž celého Západu, nás samých, našeho životního a myšlenkového způsobu. Neustupujme jim.