Leden 2004

Být nomádem

Stanislav Komárek

Při cestách po světě mě zaujal jeden moment, jehož význam bývá většinou podceňován a přehlížen. Jedná se zhruba o to, že v diferencovanějších společnostech se vždy etabluje cosi jako náznak kastovního systému, přičemž od „majoritní“ společnosti se zde markantně odlišují další dvě vrstvy, chápané posléze často národnostně, ale představující primárně cosi jako „společenské funkce“. Jedna z nich je svou povahou „kumulativní“, intelektuálně-finančnická, kumulující více než průměr majoritní populace informace i kapitálové prostředky. V Evropě tradičně hráli tuto úlohu židé, v osmanské říši Arméni (židé zde samozřejmě žili také, ale do této role se nedostali, či do ní nebyli vtlačeni). Obě etnika zažívala zcela nezávisle pogromy, končící holocaustem (ten arménský byl, jak bohužel není všeobecně známo, v letech 1914 až 1915).

Na protilehlé straně pak stojí „kasta“ nomadizující, s minimem akumulace, původně se těšící svobodě a nevázanosti ptactva nebeského (život ptactva nebeského je, jak známo, také riskantní, plný nástrah a vzdálený zajištěnému korýtku). V Evropě obsadili tuto „ekologickou niku“ Romové, v Íránu třeba Turkmeni, Kaškajové a další turkické kmeny a irští „travellers“, v minulosti rovněž cestující zaplachtovanými vozy a flikující kotle, jsou původu dokonale keltského, bez jediného chromozómu zpoza Indu. Poté, co Romové zůstali jedinou etnickou menšinou v české kotlině, vznikají problémy kolem nich (vznikaly by i kolem ostatních, ale po šílení poslední války už tu nezůstaly ve statisticky významném počtu). Proč to vlastně?

Moderní civilizace má představu normoobčana, který mluví předepsaným jazykem, věří stejným věcem (ať už náboženským nebo paranáboženským), má stejné cíle a stejně vypadá (souvisí to jaksi s industriální civilizací, která ujednotila i rozměry pivních láhví či formáty papíru a vytvořila i novodobé národy — panu Novákovi bylo třeba pracně vysvětlovat, že se nemá psát Nowak, nemá se zaplétat s pražskými Němci a židy, má zpívat jen české národní písně a věřit v pravost Rukopisu zelenohorského). Nejde snad o to, že by minulé doby byly tolerantnější, ale nechávaly minority v rámci jejich „společenské funkce“ žít (jednotlivé „náboženské národy“ osmanské říše — muslimové, Řekové, Arméni a Židé — měly i vlastní soudnictví a žily vedle sebe jako řekněme různé druhy stromů v lese, aniž se mísily a v zásadě i příliš stýkaly).

Tento prostor již v našem světě není. Představa, že lidé v užším slova smyslu jsou pouze příslušníci vlastního etnika či klanu je prastará a xenofobii se nikdo nepotřebuje učit (i slovo „Rom“ znamená „člověk“ — příslušníci majoritní populace jsou označováni slovem „gádžo“ — „bez tváře“). To je situace v podstatě velmi typická — staří Řekové hluboce opovrhovali „barbary“ (řecky barbaros znamenalo „breptající“ — ti, kteří vydávali jen jakési nesrozumitelné zvuky, ale neuměli mluvit jako lidé, tj. po helénsku) a ti měli v jejich očích nejen hrubé mravy, ale i barbarské duše, neschopné zcivilizování v užším slova smyslu (i naše slovanské označení „Němec“ naznačuje cosi podobného — ten němý, který nezná slova, ovládaná Slovanem).

Známý humanista, dominikánský mnich a posléze biskup Bartolomeo de las Casas se musel velmi zasazovat o to, aby američtí indiáni byli považováni za lidi a požívali alespoň jakés takés formální ochrany ve stylu nevolných kastilských sedláků. Jeho podle vlastního úsudku nejgeniálnějším tahem byl návrh dovážet k vyrovnání ušlého zisku kolonistům jako otroky na plantáže africké černochy — o jejich mimolidském, v zásadě zvířecím statutu nepochyboval tehdy nikdo, ani las Casas ne (problém se dnes vrací v jiné rovině, když na Novém Zélandě dostali lidoopové zákonnou ochranu blížící se ochraně lidí — vzpomínáme si ještě na diskuse řekněme amerického jihu raného 19. století o tom, zda je, či není přípustné vzpurného negra zabít?).

Zatímco xenofobie roste sama jako bodláky v poli, mezietnické a mezikastovní toleranci je třeba se pracně učit, jako ostatně i jiným civilizačním výkonům (i představy jedné společenské kasty o druhé jsou často záštiplné — podnikatelé vnímají intelektuály jako nezodpovědné žvanily s rukama od práce, tito naopak podnikatele jako nekulturní a bezohledné pologangstery atd.). Ve snad chvályhodné snaze bránit se rasovým předsudkům šíří zejména současná americká antropologická škola teze o tom, že žádné rasy nejsou (i v Přírodně historickém muzeu ve Vídni byl před několika lety uzavřen sál věnovaný rasové antropologii — že je Číňan šikmooký, je známý nacistický výmysl). Tyto teze popírající elementární zkušenost a pozorovací talent mají v sobě krom pochybného okamžitého užitku i dynamit směrem k budoucnosti — opět připouštějí plné lidství v zásadě jen na základě stejnosti, a kdo se liší, je eo ipso méněcenný (černost Nigerijců či malost Pygmejů jsou fenomény příliš zjevné, než aby nikdy neupoutaly pozornost, a je nebezpečí, že se kolotoč rasové nevůle rozpoutá nanovo — to, co je žádoucí, je pochopení lidství jako čehosi univerzálnějšího, než je naše, tj. euroamerická rasa a kultura — Pygmej je sice drobný, tmavý a i v psychických a kulturních charakteristikách od nás odlišný, ale je plně člověkem).

Znát rasové rozdíly v morfologii i mentalitě a zároveň jim nepropadnout vyžaduje trochu tréninku a odstupu — není to jaksi dovednost „blbovzdorná“. Je nutno se oprostit od generalizujících předsudků typu „jsi Arab, tudíž musíš být…“ ve stylu „definuj, nebo budeš definován“. Národnostní a rasové předsudky představují zároveň hrubé pomluvy i trefné, jakoby karikaturní zkratky národních charakterů. Strach ze zneužití takovýchto úsudků pak vede k popírání mezietnických rozdílů vůbec — vzpomeňme si, jakou bouři nevole vyvolala v USA šetření o průměrném nižším IQ černé populace (že IQ udává schopnost orientovat se v technické civilizaci a nic jiného, protagonistům jaksi ušlo — americká civilizace nepochybně není jediným vyjádřením lidství a zmíněný verdikt neříká vůbec nic o „méněcennosti“, ale pouze o jinakosti — technická civilizace z ekvatoriální Afriky a jejích odnoží skutečně nevzešla; ve Spojených státech bývá zvykem chápat závěry o IQ jako výnosy Posledního soudu). To, že nějaké etnikum není bytostně technicko-civilizacetvorné, není důvodem, proč bychom se nad ním měli ošklíbat (v dřívějších dobách se to řešilo odkazem na to, že každý člověk byl stvořen k obrazu Božímu, stejně tak i v islámu; s rostoucí prestiží biologických doktrín se opět vynořuje nebezpečí hodnotících lidoměřičství nového typu).

Rasová nevůle ovšem nejde primárně po tomto aspektu, ale je hlubší. Romové zajisté nejsou pilířem technicko-školské civilizace s potlačenými projevy lidské spontaneity, Vietnamci např. ano — ač jsou ve všech aspektech „nejvzornějšími“ občany, mnoho vděku za to nesklidili. Ostatně mnohem raději bych používal zavedeného slova cikáni — „hygienické“ přezdívky pro „problematické“ skupiny obyvatelstva (Romové, neslyšící, gayové, Afroameričané) jsou cosi ošidného a v posledku k smíchu. Že tak Romové sami sebe nazývají, znamená jen málo — národ na našich západních hranicích se nazývá „die Deutschen“ a přezdívka s poukazem na němotu je urážlivá až až (a nikomu to nevadí). Na stejném principu máme dnes Kungy místo Křováků a Inuity namísto Eskymáků — že Číňan nazývá sebe sama Chan a Egypťan Misrí, už nikomu nevadí a zjevná urážlivost slova Berber (z barbar) také ne. Přezváním se mnoho nevyřeší a praktika je to spíše orwellovská.

Přál bych našim Romům zejména větší míru samosprávy a školství nejen české, ale i v jazyce románo. Jejich mentalitu s jejími půvaby i úskalími jsem pochopil až za svých cest do Íránu. Teprve v Šírázu se nám podaří nahlédnout a akceptovat něco, čeho jsme si nevšimli v Nuslích. Útěkem z Indie před útlakem ze strany bráhmanů, kšatrijů a dalších „vyšších“ kast do Evropy si příliš nepolepšili. Kdo pochopil duši perskou, pochopí zcela nepochybně i tu jejich, byť za sebou netáhnou literární tradici sahající až k Zarathuštrovi, Firdausímu či Sa’adímu.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)