Leden 2004

Deset let poté

Stanislav Komárek

Deset let poté

Stanislav Komárek

Mezi nejhlubší zážitky mého života patřil návrat do Čech po osmileté emigraci v Rakousku s datem 4. prosince 1989, prvního dne, kdy to vlastně bylo možno (ještě den předtím mi vrátný na českém vyslanectví, zešedlý službou normalizovanému vnitru, řekl s gestikulací člena závodní stráže: „Ne!!! Neznáte snad platné zákony, odhlasované národním shromážděním!?“, aby už následujícího dne zaševelil: „Á, pan Komárek, ovšem, to vízum bude hned, račte jen pár minut posečkat.“). Ohromující dojem nebyl způsoben setkáním s vlastí po letech odloučení (i Rakousko bylo zemí mých předků a v té době už jsem plynně mluvil, psal i myslel německy), ale úžasnou atmosférou nadšení, která tam oproti unyle spořádanému rakouskému pozdnímu kapitalismu se sociálními rysy panovala a bujela. Nyní přítomná doba se podobá Rakousku mých mladších let téměř jako vejce vejci - nikdo netrpí bídou, ale všichni jsou otrávení a nevidí perspektivu; všichni jsou nespokojeni s vládou, ale není naděje na podstatně lepší; nikomu se nedějí bezpráví zcela eklatantní, ale mnohým se dějí drobná atd. - to vše pouze na nižší hladině hrubého společenského produktu.

Tehdy bylo jinak a já se ponořil do frenetického nadšení všude kolem. Nikdo totiž v zásadě nevěřil, že by „prudký“ konec komunismu byl vůbec možný (v jinak velmi „čtivých“ knihách Josefa Škvoreckého se právě toto téma jeho generace, neporazitelnost bolševismu a nastupující vševláda zla, odráží mimořádně silně - kupodivu bylo mínění o „nezadržitelnosti a věčnosti“ tehdejšího režimu sdíleno nejen jeho nositeli, ale i jeho nepřáteli, kteří se o tom dali poměrně snadno přesvědčit). Jak velmi je pravdivost výroku závislá na kontextu, si uvědomíme nejlépe tehdy, když si dnes několikrát za sebou hlasitě přeříkáme, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Bylo mi sice jasné, že všeobecná víra v konečné vítězství nad hlupstvím, demagogií a záští je klamem, ale bylo hezké si toho v prvních měsících užívat s vědomím, že moji krajané stejně včas pochopí, jak se fatálně mýlí (říkat jim to předčasně by bylo nejen neúčinné, ale i jaksi hloubkově zlomyslné - asi jako schválně polít někomu právě usmažený řízek petrolejem či mu alespoň vykládat o všech parazitech, které může lákavá pochoutka obsahovat).

Nechal jsem se ovšem strhnout ke sdílení jiné absurdní domněnky a sice o následujícím raketovém rozvoji Čech na poli duchovním i ekonomickém. „Duchovno“ se tehdy zdálo valit všemi děrami a nebyl ani stín důvodu k domněnce, že jev se nebude spíše ještě stupňovat. Za příčinu prudkého rozvoje ekonomiky se pokládala okolnost, že beznadějně zastaralá struktura průmyslu se v důsledku zahraničních investic stane hypermoderní, asi tak jako na troskách znovupostavený německý průmysl po poslední světové válce rychle převážil řekněme anglický, válkou ušetřený. Nikomu tehdy nedošlo, že komunismus se měl k válce asi jako chronická nemoc k úrazu a že zastaralá struktura země se renovuje nesrovnatelně hůře, je-li skanzenovitě zachována, než je-li zničena úplně. Praha, v těch mrazivých prosincových ránech dýmající a šedivá, dělala proti vesele opraveným a reklamami pokrytým městům Západu nemocný a utahaný dojem.

Dnes tyto tendence vystupují vesměs ještě markantněji, nežli byly vidět tehdy. Celkově je pozoruhodné, že periodicky přicházející „jara národů“, zasahující novověkou Evropu buď celoplošně, nebo alespoň z velké části, probíhají vždy téměř stejně (dříve tomu asi odpovídaly reformační vlny 15. a 16. století s jejich myšlenkovým vřením, ale je to minulost už relativně dávná, proto se omezím na příklady z posledních dvou století). Mám na mysli léta 1848, 1968 a 1989. Ač byla spojena vždy i s nějakými boji či menšími invazemi, nejednalo se ani v jednom případě o konce válek, ale o závěrečné fáze vyhnívání „starých“ režimů (u nás Metternichova, stalinského a normalizačního). Zároveň se hlásilo více či méně intenzivně o slovo „vědomí nového typu“ (u nás bývá běžně přehlížen a potlačován význam bouří z roku 1968 v západní Evropě, ale tam byl zcela zásadní událostí). V zásadě lze říci, že v našich zemích byly první dvě revoluce neúspěšné, třetí úspěšná. Je ovšem pravda, že k úplné restauraci statu quo ante nedošlo nikdy a v žádné zemi.

Rozdíl mezi revolucí „úspěšnou“ a „neúspěšnou“ je spíše optický než faktický. V typickém případě u „neúspěšných“ revolucí dochází k represi a po letech k postupnému uvolňování a realizaci původních návrhů s jinými osobami a obsazením (naše normalizace byla obzvlášť tuhá a nikdy se ani k výraznějším náznakům druhé části procesu neodhodlala). U revolucí „úspěšných“ dochází samozřejmě po letech (u nás jich k tomu bylo třeba šest a zdá se, že šesti- až osmileté období je pro „rozkvěty“ jakéhokoli typu asi typická doba — kulturní a hospodářský rozkvět po první světové válce, ať už ve Výmarské republice či Spojených státech, trval stejně dlouho, podobně i hospodářský zázrak šedesátých let) k vyčerpání entuziasmu a nové „restauraci“, spojené s novou společenskou stratifikací a stagnací, které v zásadě představují převažující období dějin. Nelze říci, že by v porevolučních Čechách ke kulturnímu rozkvětu nedošlo (doba myšlenkového vření byla zhruba stejně dlouhá i v revoluci předešlé - 1964–1969, zde 1989–1995).

Během deseti let se vydalo za srovnatelnou časovou jednotku zdaleka nejvíce knih v celých dějinách české literatury, kromě spousty braku i velmi zajímavé věci jak z domácí produkce, tak v překladech (namnoze velmi letmých a nepřesných) - zajímavých česky psaných knih z těchto deseti let je více, nežli by stačil zvídavý čtenář přečíst za celý život (jinou kapitolou je pokles významu literatury, tedy beletrie jakožto „očistného“ mechanismu, jakožto „cesty literátů“ v rámci putování duše — lyrické básnictví prudce upadá celoevropsky a u nás jsou ještě jakési jeho zbytky, s romanopisem a dramatem je to relativně ještě horší - celoevropský kontext stejně asi odsune českou beletrii na víceméně lokálně folkloristickou úroveň ve stylu písemnictví fríského či katalánského; český film se už na úroveň kinematografie švýcarské či holandské dostal). Kromě nahromaděného entuziasmu zde hraje určitou roli i podvědomý strach z příchodu dalšího období „temna“ - česká tradice se vždy v požehnaně dlouhých obdobích „temen“ těšila ze zásoby knih, natištěných v časech krátkých rozkvětů - veleslavínské éry, pozdního Rakouska a první republiky, let 1967–1969 - a přičinlivý intelektuál, provádějící tradiční českou „drobnou práci“, teď knihy horečně hromadí i produkuje, věda, že po senoseči se musí po jedenáct dlouhých měsíců krmit ze zásob a v lednu travičku ze země nevyláká ani intenzivní přání, ani vztek.

Posledních deset let bylo pro mne z intelektuálního hlediska nejkrásnějšími roky v životě, byť s léty od revoluce je patrné určité vyznívání. Oproti západní Evropě zažily Čechy (a v té či oné formě celý Východ) velikou renesanci asi toho typu, když se zelená a s mnoha květy obráží posekaný trávník (slovo renesance tu není voleno náhodně — stejně jako v renesanci či pozdním helénismu zde došlo k nevídané pluralitě a krátkodobé toleranci, k podstatnému zmírnění ortodoxie všech typů a ke krátkodobé produkci synkretických květů, které snad budoucnost docení alespoň na jejich herbářových zbytcích). Je ostatně jasné, že takováto situace nemůže vydržet dlouhodobě, asi jako jaro v zemích mírného pásma - Lévi-Strauss výstižně poznamenává, že v pralese je „věčné pozdní léto“ a v „ustálých“ společnostech je tomu právě tak. Rovněž pomíjí zajímavý svět českého intelektuálního disentu s jeho podivuhodnou schopností k svépomoci (jen v Polsku byla asi silnější) a pestrou mozaikou lidí s „nestandardním“ vzděláním, a přece s úžasnou originalitou myšlení (západní spojení vzdělání se společenskou „funkcí“ něco podobného vůbec nezná - kdo má znalosti a nikoli odpovídající postavení či titul, je traktován jako zkrachovanec - u nás tato doba nastoupí už zanedlouho). Jednou z utkvělých představ intelektuálního disentu bylo promýšlení nové společnosti a velký důraz na politickou filozofii a novou společenskou „spásu“, která vzejde od myslitelů (byl to jakýsi kultivovaný „stínový obraz“ téže tendence u komunistického režimu, který rovněž „věděl, jak to je a má být“). V prvních porevolučních dobách hráli intelektuálové rovněž zcela nezastupitelnou roli při přechodu k „normální“ společnosti a měřeno v porovnání se západní Evropou ještě stále nikoli nevýznamnou hrají (ještě vyostřenější byla tato situace v Pobaltí a např. V. Landsbergis byl krystalickým příkladem tohoto „prvosledového“ intelektuála v politice).

Je ovšem smutnou skutečností, že v „zavedené“ politice nemá intelektuál co pohledávat (ne že by mu ve společnosti nepřipadalo nezastupitelné místo, ale to je v příšeří klášterních cel, poustevnických slují či univerzitních pracoven). Experimentálně se ukazuje, že starý a zkušený vachmajstr, kantor nebo sudí řídí příslušné resorty lépe než jejich snad hlubokomyslnější, ale v praxi méně úspěšní kolegové. Platónův sen o státě řízeném mudrci se opět rozplynul, tak jako už mnohokrát v minulosti (to, že mudrc nemá něco přímo řídit, naprosto neznamená, že by neměl být u vážnosti — minimální poučení, že vážnost se nepojí nutně s úřadem, bychom si měli z minulého režimu odnést).

Mnoho už bylo namluveno a napsáno o příchodu „konzumní“ společnosti. Většinou se při tom zdůrazňuje, jak je nutno chránit „duchovnost“ před „materialismem“ (čili jakési obrácené schéma minulého režimu). To, že „duch“ se v nejčistší podobě ukazuje v počítačových programech, ba i hrách, si uvědomuje málokdo a vítězství „ducha“ nad „hmotou“ bych se, upřímně řečeno, nechtěl dočkat (rovněž si málokdo uvědomuje, že dělení světa na jeho „duchovní“ a „materiální“ aspekt je umělé, že svět je jeden a jedno bez druhého v zásadě nemůže být). Ve své praxi se také stále častěji setkávám s tím, že jsem vyzýván, abych přednášel o „hodnotách“ — zatímco po revoluci chtěli všichni slyšet o relativitě a pluralitě pravd, nyní by se rádi dověděli, „jak to je“, co je dobré, co zlé, co činit a čeho se vyvarovat.

Co k tomu dodat? Asi to, že skutečné plurality (alespoň v evropských kontextech) není. I „pluralitní“ společnost se skládá z mozaiky „samovládných carství“ firem, resortů, škol, církví atd. - základním pokrokem je pouze to, že celá země od slepic až po knížata nemusí být tak říkajíc „v jedné lati“. Neřekl bych rovněž, že náboženské cítění by bylo slabší než kdy jindy — spíše naopak, byť úpadek tradičních církví po krátké konjunktuře opět nastoupil a jeho konec je v nedohlednu. To, co jsme ovšem zvyklí označovat slovem „náboženství“, se ve své, namnoze výrazně archaicky revitalizované formě, rozprsklo do řady disparátních oblastí - bankovnictví a financí, diskoték a drog, „ezoteriky“ a léčitelství, zájmu o Indii, Čínu a Kelty, „oficiální“ vědy i alternativní nauky atd. Zvláště zajímavé byly v raných devadesátých letech tendence k amalgamaci podnikatelství a náboženství v nejrůznějších kultech a kurzech. Religionista je z dnešní společnosti nadšen — třeba nedávné zatmění Slunce se s nejrůznějšími mileniaristickými obavami, poutěmi, nadšením a masmediální hysterií jistě rovnalo zážitku z obdobného fenoménu ve faraónském Egyptě.

Je tedy typické, že v dnešní době neznám žádného militantního ateistu a že celkově mají tendenci převažovat „spásné“ kulty individuální nad kolektivními — odpor ke kolektivnímu „spasení“ minulého režimu je stále příliš velký („Jak jen potkáš spasitele, hned ho kopni…“). Cenou za křehkou pluralitu a svobodu pohybu a do určité míry i slova je obrovská plejáda masmediálního nevkusu a masmediálních pramenů moci, téma, které svým rozsahem přesahuje rámec tohoto článku a je pro svobodný svět typické. Je zarážející, jakými „neosobnostmi“ je většina „osobností“ v médiích prezentovaných, asi podle zásady, že vyřezaní svatí přinesli církvi větší prospěch než živí.

Vytvořila se nová vrstva „veřejných“ osobností (veřejných asi v tom smyslu, jako býval „veřejným“ veřejný dům), bavících a zaujímajících masy odkrýváním svého soukromí a psaním „pseudootevřených“ deníků a memoárů pro veřejnost (pokud „známé“ osoby k tomuto netendují samy, vyčenichá vše voyeurská složka masmediálního světa - naopak, kdo tak činí sám od sebe, stává se „známým“). Nikdy bych býval nečekal, že starorežimní hvězdy populární hudby budou po deseti letech stejně oblíbené či oblíbenější než předtím (spíše bych očekával, že Vltava poteče k Šumavě či zasednutí bývalého generálního tajemníka na prezidentský stolec). Zdá se, že zpěváci a autoři sexuálně-poradenských rubrik patří k nejkonstantnějším oblíbencům davů - jinak se změnily téměř všechny viditelné osoby, sláva některých trvala po revoluci jen relativně krátce (je příznačné, že Karel Kryl, poslední básník-prorok v českých dějinách, s konsekventností sobě vlastní zemřel v okamžiku, kdy pro něj ve společnosti už nebylo místo).

Masmediální svět tím, že chce „lidu“ prezentovat přehledné a vyostřené polarity (třeba „přítele“ potratů, který by každému embryu nejraději zakroutil krčkem, versus „nepřítele“ hlásajícího posvátnost lidských zárodků za jakýchkoli okolností), postupně pěstuje zcela schematické uvažování ve stylu ano/ne či kompjútrového 1/0 a působí ztrátu smyslu pro míru a jemnější nuance (i třeba humor nabývá na brutální jednoznačnosti a schopnost chápat náznaky, kdysi tak jemně vyvinutá, se zcela ztrácí). Celkově je ale mimo veškerou diskusi, že se kvalita našich životů za posledních deset let výrazně zvýšila, byť samozřejmě u každého jinou měrou — na strnulé demonstrace, strach a fronty na banány se už všeobecně rychle zapomnělo.

Nechci se zde zaplétat do nekonečných diskusí o „návratu do Evropy“ — nejenže v ní jsme, ale nikdy jsme ji neopustili — sovětský režim u nás a ve východní Evropě vůbec aktivoval a nechal přebujet jen místní byrokraticko-

-brettschneiderovskou tradici a z víceméně perských myšlenkových modelů Josifa Džugašviliho k nám nebyl schopen přesadit prakticky nic. Evropa má i svou děsivou, bolestivou a trapnou stránku (tak jako všechno na světě) a její tradice se neskládá pouze z řecké zvídavosti, římské organizace a křesťanské lásky k bližnímu - marxismus i nacismus jsou také legitimní evropské plody. K čemu jsme se už prakticky navrátili, je „rakouský“ model sociálně-tržního státu se „sociálním partnerstvím“ a všemocnými politickými stranami, představujícími neideologické protekční svazy prorůstající všemi vrstvami státu.

Situace u nás je sice ve srovnání s Rakouskem v něčem horší (malá funkčnost právního systému, soudů i exekutivy, celková relativní chudoba), v něčem podstatně lepší (dosud každý, kdo něco uměl, ba i neuměl, to mohl i provozovat, píle či nadání i bez politických konexí přece jen k něčemu vedly atd.). Přicházejí doby, kdy (i přes eventuální budoucí konjunktury) se bude nezaměstnanost zvyšovat či alespoň udržovat, kdy už se prakticky nikdy nevrátí atmosféra toho, že „brzy bude podstatně lépe“, a možnosti cokoli nového založit — celá společnost bude zabarikádována ve svých pozicích, ve stylu německého „wer hat, der hat“ (prastará souvislost se střední Evropou v její rakouské, či lépe řečeno „cislajtánské“ provenienci se nedá deklaracemi o amerických či jiných vzorech zvrátit - tradice příliš jasně vystrkuje růžky z každé škvíry - i odpadnutí „translajtánské“ části našeho státu roku 1993 jasně ukazuje sílu minulosti).

Záhy dojde i k velkému rozmachu moci nejrůznějších profesních komor s povinným členstvím a hromadění privilegií některých vrstev obyvatelstva na úkor jiných včetně permanentního přežívání řady parazitních sektorů typu železnice. Průměrný Čech má i dnes stále ještě spoustu šancí otevřenu — překážky, které se kladou např. podnikání, jsou stále ještě malé — rakouský zájemce o prodej párků musí, když to jen poněkud satiricky přeženu, vstoupit do svazu prodejců této komodity, prokázat se výučním listem, desíti lety praxe, složit zkoušku z buřtoznalectví, dějin vídeňského uzenářství, hygienických norem, tří světových jazyků, složit nemalou kauci, nechat si schválit návrh boudy od koncesovaného architekta a po třech letech čekání dostane přiděleno stanoviště kdesi na odlehlém předměstí, kde stejně nic neprodá a do roka zkrachuje.

Naše společnost je stále ještě mnohem otevřenější a dynamičtější než většina západních společností (i Evropské společenství, ač svými metodami poněkud modernější, se blíží Rakousku jak výraznou sociální či státně socialistickou notou, tak úřadovládou bez výrazných stop demokratického ovlivnění — v tak velkém soustátí to snad ani nejde). Z jistého hlediska představovala revoluce z roku 1989 cosi jako prudce urychlenou generační výměnu — dnešní sedmdesátníci byli (v globále) vystřídáni „dynamickými“ čtyřicátníky až padesátníky. Nicméně vznikla spousta volného prostoru a nastalo cosi, co botanici nazývají sukcesí — postupná kolonizace těchto nových prostor v několika sledech, většinou už ze semének, která na těchto plochách dávno leží. Ekologie rozlišuje takzvané R-stratégy, kteří nové niky rychle obsadí a využijí, ale nejsou schopni se dlouho udržet - lebedy, svlačce, vlčí máky, zakladatelé a tuneláři efemérních podniků a uskupení, náhle zazářivší a hned mizející proroci, politikové a „hvězdy“ - a K-stratégy, rostoucí pomaleji, přicházející později, ale schopné se udržet dlouho, někdy i trvale - trsnaté trávy, stromy, úředníci, vědci, církve, „klasičtí“ podnikatelé atd.

Mezi obojími jsou i plynulé přechody, takže sukcese jde v několika vlnách a třeba na zoraném poli se dá na základě zkušeností po jednotlivých letech dobře předvídat - případů radikálního „přeorání“ společnosti není v dějinách tak mnoho, proto jsou předpovědi mlhavější. Nikterak se nedomnívám, že by se komunismus v původní podobě mohl obnovit (tyto obavy jsou stejně liché jako strach z restaurace Habsburků ve dvacátých letech). Mnohem spíše se mi zdá pomalu vynořovat jiné nebezpečí, připomínající spíše problém nacismu. Mezi svými studenty (a to zejména mezi těmi inteligentními a „slušnými“) často slýchám teze, které jsou sice jednotlivě a z jistého hlediska pravdivé (žijeme nevýrazně, krotce, domestikovaně, neautenticky, chtělo by to něco velkého, opravdového, hlubokého, světodějného, vše je přizpůsobeno vkusu nejnižší vrstvy mas, plebejské a podbízivé, měla by vládnout nová elitní vrstva, zdatná, inteligentní, krásná, jako celek ale skládají obraz, z něhož v podstatě vyklíčil nacionální socialismus v Německu a do určité míry i Mussoliniho Itálie. Co z těchto proudů vzejde, ví Bůh, ale slyším je hučet ve všech škvírách a těžko unikám znepokojení (pamětníci války už vymírají, byť ani zde by celý jev jistě neměl touž podobu — celé tehdejší hnutí také nebylo dílem ďáblovým, ale ozvěnou některých málo pochopených temných strun v lidských duších - rozumíme jim už dnes lépe?).

Jsem osudu vděčen, že jsem tuto neobyčejnou dobu mohl zažívat v dospělém věku a při plném vědomí, ne jako sešlý stařec či nevědomé batole. Obdobné dějinné experimenty se provádějí jen zřídka a před deseti lety nebyl vůbec nikdo, kdo by s nimi měl nějaké zkušenosti. Na rozdíl od jiných se nedomnívám, že se někde stala „zásadní chyba“ a zase se nadějná cesta k ráji nějak „zvrtla“. (Rovněž se nedomnívám, že osoby exponující se v minulém režimu měly být přísněji potrestány - i denacifikace v Německu probíhala stejně benevolentně jako debolševizace u nás - každý si myslí, že svých výhod dosáhl díky svým schopnostem a nové vyvlastňování, zákazy povolání a studií by znovu pěstovaly garnituru nepřátel, nový režim podkopávající; proto byla politika v tomto smyslu zcela správná, byť by si mnozí trestu zasloužili — schůdnou alternativou ke „všeobecnému pardonu“ je jen „indonéská cesta“ likvidace poražených i s celým příbuzenstvem.)

Dílčích chyb se jistě nadělalo dost, ale kdo nic nedělá, nic nezkazí, a kdo nechce odpovědnost, musí chválit ty, kdož ji za něj přejímají, ať jsou, jací jsou (praxe všech postkomunistických zemí ukázala téměř totožný vývoj, bez ohledu na to, jaké „barvy“ byla vláda, která opatření dělala). Že vystřízlivění z opojení bývá trpké, je známou praxí. Ráno po zdařilém a radostném mejdanu je ovšem lednice prázdná, konto v minusu, v rozích zvratky a střepy lahví a nálada celkově stísněná. Banket stál ale za to. Podnes jsem ještě nezalitoval, že jsem se do této dobrodružné země vrátil.

(Prostor 43–44/1999)