Leden 2004

Krajina dětství

Stanislav Komárek

Nejsem literární historik, tím méně historik dětské literatury. Popisovat imprese ale je, jak známo, povoleno i tzv. zvídavým laikům, pro psaní „anglických listů“ netřeba býti ani anglistou, ani geografem, ba ani expertem na britské dějiny. Jak známo, je v jistém slova smyslu nejdůležitější to, co nás bezprostředně obklopuje, co je tak říkajíc při ruce. Proto jsem namátkou vytáhl z knihovny několik dětských knížek z první poloviny dvacátého století, které zbyly po mých rodičích. Všechny náhodné soubory v sobě mají chtě nechtě cosi reprezentativního, byť jaksi mimovolně.

Podnes traumatizován přízračnou školní četbou šedesátých a sedmdesátých let, těch různých Čuků a Geků, Kalících se ocelí a Mladých gard, doufal jsem ve skrytu duše, že tam objevím cosi bytostně jiného a jaksi podstatnějšího, co nám bylo zlovůlí pozdější doby ukryto. Výsledný dojem byl více než šokující — celá dětská literatura, zejména pak ve třicátých letech, byla neuvěřitelným způsobem zpolitizována a byla jakýmsi křivým zrcadlem obecně zlotřilé a dnešního pozorovatele děsící doby (v zásadě lze snadno pochopit Karla Čapka, který tehdy umřel v podstatě depresí a duševním vyčerpáním). Komunismus potom jako veliká lednička uchoval na dlouho estetické ideály a formy, které jinde už dávno zmizely — když jsem viděl plakát rakouské sociální demokracie z padesátých let, slibující na obrázku s čadícími komíny plnou zaměstnanost, rázem mi tato souvislost došla. Určité typy klišé se táhly napříč většinou politického spektra — známý nacistický film Triumf vůle o norimberském sjezdu NSDAP v roce 1934 se řadou motivů jako vejce vejci podobá snímkům Osvobozeného divadla, např. Hej rup!

Jako první můj pohled padl na knihu Do legie, vydanou v roce 1933 (už druhé vydání). Její autor Václav Valenta-Alfa byl podle náznaků v ní obsažených učitelem základní školy a absolventem legionářské anabáze v Rusku a na Sibiři (ruské reálie znal autor velmi dobře, se stylistikou už to bylo horší). Tato „dětská odnož“ legionářské literatury měla dětem zpřístupnit velké činy legionářského bratrstva a vychovávat je ve vlasteneckém duchu. Při čtení je místy obtížno se udržet mdlob, či alespoň krajního údivu. Několik ukázek nejzdařilejších míst: „Sluníčko pozorovalo (po bitvě u Zborova) celý ten hrdinný boj a spokojeně se usmívalo. Po boji pohladilo udatné chlapce po vlasech a po skráních, mrtvé hrdiny políbilo naposledy na zsinalé, ale i ve smrti se usmívající rty a chvátalo zase dále k západu do Čech, aby tam zvěstovalo stověžaté, zlaté matičce nad Vltavou, že svoboda se již blíží od východu, že přijde jistě, protože přijíti musí, má-li Vlast tak statečné a nadšené syny.“ Či dále: „Jaký zázrak se to stal? Který čaroděj tohle vše rázem vykouzlil? M-a-s-a-r-y-k! Masaryk, Masaryk, otec, tatíček — slyšels náhle odevšad, kam ses jen obrátil. Přijede! Ještě dnes přijede! Dobře zase bude. Je-li otec mezi námi, šťastně vše skončí. Tatíček je moudrý, poradí, potěší. Není moudřejšího muže nad něho!“ Za obdobnou tirádu by se nemusel stydět ani báťuška Josif Vissarionovič — je patrné, že pocit potřeby otců a vůdců národa počátkem třicátých let zcela kulminoval.

Je nehynoucí zásluhou Charty 77, že nikdy sebeoslavnou literaturu tohoto typu nevyprodukovala, tím méně ji pak propašovala do knih ústředního výchovného knihoskladu pro mládež. Jediné dílo tohoto typu, s nímž jsem se setkal, je film o Tominových, natočený ovšem v Anglii ještě před revolucí — když jsem jej v televizi před lety viděl, pokládal jsem jej zpočátku s nevolí za zlomyslnou ironickou frašku o českém disentu, nežli jsem pochopil, že je to míněno vážně. Zdá se tedy, že cosi jako pokrok přece jen asi existuje. Nechci tímto exposé jakkoli zpochybnit zásluhy legií i Masaryka samého o českou státnost, spíše poukázat na prudký posun dobového vkusu.

Ještě pár ukázek ze zmíněného díla: „Hochy u pluku tížila stejná myšlenka: Jak se v Kyjevě vede asi otci?“ (Míněn T. G. M.) „A tu jednoho dne přišel zase nějaký legionář z Kyjeva a přinesl zprávu, že prý tatíček trpí hlad. Smutná zpráva se bleskurychle šířila od roty k rotě. …Rotný řezník chystal se dnes k veliké zkoušce. Měl zabíti tlustého ukrajinského vepříka a nadělati chutných jaterniček pro stůl hosta nejvzácnějšího, samotného otce Masaryka… Mezi kořistí byl také jeden povoz, ve kterém byl zapřažen velbloud, opravdový dvouhrbý velbloud… Vojáci dali velbloudovi jméno ‚továryš Lenin‘...Malíři namalovali nám“ (pro českou školu pro ruské děti na Sibiři) „podobizny tatíčka Masaryka, presidenta Wilsona, generála Štefánika, Syrového a Přemysla Oráče.“ Na své si přišli i árijští bojovníci: (z vypravování chlapce Jurije Kurkina) „Mezi běžence vetřelo se plno nějakých ošklivých židů v dlouhých černých pláštích a ti kupovali, co se jen dalo …Mamička s dědouškem se chvíli radili a potom židům krávu prodali …Za stržené peníze koupila pak maminka od těch židů chléb. Dostala ho málo, byli to lidé nepoctiví, podobní krkavcům, kteří krouží poblíž každého bojiště, čekajíce hojnou kořist. A tak tu ti lichváři šidili ty nejnešťastnější ubožáky na světě o poslední, co jim ještě zbylo.“

Vyprávění politických událostí očima dítěte je jednou z obvyklých propagandistických figur, často daleko za hranicí dobrého vkusu a citového vydírání. Většinou se provádí alternací pohledu „nevinného“ dítěte („dneska v noci černí pánové odvedli maminku, moc plakala“) se zcela nedětskými pohledy a reflexemi situace. Na tento typ zneužití dítěte dosud není zákonná forma postihu, ale obávám se, že si příliš nezadá s jinými. Z knih, které s ním hojně pracují, lze jmenovat například krátce po válce vzniknuvší spis Zdeňky Bezděkové Říkali mi Leni, popisující osudy české holčičky zavlečené nacisty do Německa. Alenka alias Leni sice byla adoptována ve třech letech, ale cítí se v německé rodině nesvá, úzké nordické tváře i nacistické názory jejího okolí jsou jí protivné, a tak sama vypátrá tajemství svého původu a nechá se do své vlasti repatriovat (příběh se odehrává cca v roce 1947 ve vymyšleném městečku Herrnstadt v americké zóně). Leni je vzor slovanské holubičí mírnosti, se širokými lícními kostmi a velikým muzikálním talentem, čímž se kontrastně liší od svého nevlastního bratra, postnacistického spratka Raula i adoptivní matky Rosy, „Ledové královny“. Jen ve starosvětské nevlastní babičce má jakési zastání. Ač se kniha mírou nevkusu nedá s předešlou srovnávat, i ona zaslouží alespoň jednu ukázku: (řeč jde o Češích, že prý jsou to nepřátelé, babička odporuje) „Ona znala jen Frau Konopasek a ta nebyla ani trochu zlá, ta byla hodná a hezká jako anděl. Uměla péci výborné knedle …To je velmi dobré české jídlo.“

Myšlenka, že naši rodiče nejsou ti „praví“, a proto nás rozmanitým způsobem šikanují a utlačují, patří k archetypálním představám mnoha dětí a vychází z ní konec konců i řada náboženských představ o jiném a lepším světě, který je pro nás kdesi předem připraven a do něhož namísto tohoto slzavého údolí vlastně legitimně patříme. Tohoto vděčného tématu využívá třeba dívčí románek Trojlístek z Doubravic (1937) od Jaromíry Hüttlové, takto ve své době velmi plodné a velmi populární autorky dětských knih. Všechny její knihy jsou jazykově velmi pěkné, autorka nebyla ostatně žádný nedouk — byla majitelkou doktorátu z latiny a němčiny z pražské německé univerzity, mimo jiné překládala — a dobře — jednu verzi Brehmova Života zvířat. S odstupem let těžko soudit, co ji vlastně ke spisovatelské zběsilosti (šedesát jedna knih během let 1929 až 1947, tedy něco přes tři ročně) vedlo — zda mrzký zisk, či marná sláva, nebo dokonce lidovýchovné tendence.

Výše zmíněná kniha má následující děj — dívka Blanka z malé vsi na Berounsku postupně zjistí, že není dcerou hodného, leč fádního nádražáka Horyny a jeho ženy Božky, ale že je zašantročeným dítětem bohatého čechoamerického lékaře a jeho manželky, slavné filmové hvězdy. Kdo by se takovému zjištění nezaradoval. Jiný autorčin román je politicky mnohem uvědomělejší. Hrdinka knihy Irča vede jedenáctku (1936) Irena Urbanová je holčičkou zcela bezvadného prvorepublikového třídního profilu — dědeček legionář (byť již zesnulý), otec důstojník generálního štábu, strýc vojenský letec, bratr činovník Sokola. Hrdinka se o prázdninách seznámí s malým bezdomovcem Honzou, odhalí tajemné letadlo, které odváží špionážní zprávy ve prospěch nejmenované mocnosti (Německa), tento poznatek udají, sirotek Jan jde za odměnu na vojenské gymnázium, Irča dělá kariéru u filmu.

Malí udavači byli ve třicátých letech povzbuzováni na všech stranách. Pomineme-li notoricky známého Pavlíka Morozova, lze zcela namátkou zmínit třeba sovětský román pro děti Slepý host (autoři V. Vojvodin a E. Ryss, 1938), přetiskovaný ve špatném českém překladu v roce 1946 týdeníkem Květen. Zde v jakési středoasijské republice odhalí a udají dva uvědomělí chlapečkové síť německých špiónů a provokatérů, kteří v přestrojení po léta a desetiletí přežívají, rafinovaně a pečlivě připraveni, mezi lidem, aby nakonec falešnými zázraky vyvolali muslimské protikomunistické povstání. Nikoli náhodou fungují v Orwellově knize 1984 dětští „zvědové“, před nimiž se jejich rodiče třesou, jako pochmurná rekvizita.

Autor jistě netušil, že dětští vojáci se stanou v Africe dlouho po jeho smrti děsivou realitou, nezastavující se před ničím. Odbojem nedospělců, byť ne pouze ozbrojeným, se zabývají i některé položky prvorepublikové literatury naší. Knížka Josefa Kubičky Sestřička Milena, hrdinka z horské kuče (bez data, ale zjevně druhá polovina třicátých let) je kýčovitou a nacionalisticky vypjatou historií boje heroické srbské dívenky proti „Austrijákům“ za první světové války (jen malé ukázky ze slovníku: „pravá srbská sokolice!“, „četníci vzápětí vnikli s polodivokými psy v naději, že se jim podaří polapit ještě některého komitu, aby se pásli na jeho mukách“). I tento autor zjevně znal dobře srbské prostředí — z knihy vysvítá, že tam za války bojoval, samozřejmě na rakouské straně. Je ostatně pozoruhodné, jak první světová válka dodala spisovatelského vzletu, nebo alespoň ambic, mnoha opěšalým duchům, kteří by za jiných okolností sesmolili s námahou i služební hlášení.

Josef Goebbels tvrdíval, že „mimořádné doby si žádají mimořádné prostředky“. Pro třicátá a čtyřicátá léta to jistě platilo v obzvlášť vypjaté podobě a v areálech totalitních rezervací přežily i v dětské literatuře skoro až do konce století (i souborné vydání sovětských politických karikatur pro děti z třicátých až sedmdesátých let, kterými jsem listoval roku 1979 v Moskvě, patřilo k nejvíce nenávistným písemnostem, které jsem kdy viděl). Zdá se, že tato éra dětské produkce je už dávno na pověstném „smetišti dějin“. Vyvstává zajímavá otázka, co nejvíc plní mysli větších dětí v éře postmodernismu.

Nedávno jsem zhlédl několik pokračování česko-německého televizního seriálu Přízraky kolem nás určeného pro mladší teenagery. Nejvíc mne na něm zaujal moment výrazné magické iniciace: chlapec a dívka, hlavní protagonisté, postupně shledají, že celá řada jejich bližních je tu čarodějnicemi, tu vlkodlaky, tu polednicemi atd. a tento svět je schopen je bezprostředně ohrozit. Na rozdíl od dlouhé předchozí osvícenské éry nekončí seriál „přirozeným“ vysvětlením všech mystérií, ale v podstatě nutností zvyknout si na ně a příliš si je nepouštět k tělu. Je to zcela radikální zlom v myšlení generací (seriál kopíruje přání diváků, nikoli nějakou skrytou výchovnou tendenci) a jsem věru zvědav, jaké budou jednou plody tohoto fenoménu, z něhož je doposud stěží vidět květ. Nedomnívám se sice, že by bylo namístě krajní zděšení či krajní nadšení, ale čeká nás v praxi něco dosud neobvyklého. Svět je napínavý.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)