Leden 2004

Království české

Stanislav Komárek

Málokterý evropský stát, pomineme-li země ostrovní a poloostrovní, má tak zřetelně vyznačené přirozené hranice jako Čechy (míněna jen Česká kotlina, nikoli už Morava a bývalé rakouské Slezsko). Snad jen Velké Uhry ve svém někdejším rozsahu v nížině mezi Karpatským obloukem, Alpami a Dinárskými horami tvoří cosi srovnatelného. U států ležících v rovině je to jiné a Polsko se takto historicky posunovalo mezi Nisou a Dněprem tu sem, tu tam — jeho situace není daleka dřívější povaze Mongolska, které bylo tam, kde právě stály jurty Mongolů, v extrémním případě třeba u Kyjeva. Že by se Čechy historicky stěhovaly kdesi mezi Štrasburkem a Užhorodem, je dosti těžko představitelné a jejich pojetí státnosti také nebylo až do roku 1918 chápáno etnicky, ale regionálně. Nejlépe to vystihují německé pojmy böhmisch (český ve smyslu regionálním) a tschechisch (český ve smyslu etnickém).

O prastaré česko-německé koexistenci v České kotlině a sudetských pohořích už bylo popsáno hodně papíru a nemá valný význam jej ještě množit vlastními poznámkami. Méně v obecném povědomí je prastará kontinuita židovské diaspory v tomto regionu. “Francký” kupec Sámo se zřejmě celým jménem nazýval Samuel a “arabský” obchodník Ibráhím ibn Jákúb také jistě v Praze pobýval v komunitě svých souvěrců. Je otázka, kde vlastně vést hranice “etnicity” — domnívám se, že tam, kde vzniká bariéra bránící běžnému uzavírání sňatků, ať už je povahy jazykové, náboženské nebo rasové (z tohoto hlediska byla od sebe dlouho téměř neprůchodně oddělena i česká populace katolická a protestantská). Na každý pád je etnikem jakákoli skupina, která se sama se vší vážností za etnikum pokládá. V zemi, jako je naše, nemá jakýkoli význam se ptát, který národ je zde původní (člověk se v zaalpské Evropě prokazatelně nevyvinul a všichni národové sem dříve či později přišli). Z těch početně významnějších naposledy cikáni zhruba za císaře Zikmunda — záměrně nepíšu “Romové”, protože mám používání “hygienických” či “politicky korektních” kryptonym za pramen nového typu pokrytectví — kdybych byl černý, hrdě bych se označoval za “negra”. Je pouze na nás, zda naše pigmentované spoluobyvatele budeme chápat jako interesantní minoritu, oživující svou spontaneitou a jazykem příbuzným bengálštině naše studeně technokratické kraje, nebo budeme jméno nejméno pokládat každého, kdo do všech detailů nemyslí a nejedná jako my, za méněcenného a hodného totální asimilace či ještě lépe nějakého radikálního odhraničení od majoritní společnosti. Je ostatně typické, že menšinové funkcionářstvo drobných etnik tvrdě trvá na tom, aby tato etnika byla nazývána svým vlastním názvem.

Malá země s přirozenými hranicemi a “zemským” typem patriotismu je rozhodně cosi zdravějšího a méně nebezpečného nežli záchvat etnického nacionalismu v 19. a časném 20. století, zejména pak s jeho všeslovanskou složkou. Ještě než se měla definitivně ukázat neblahost navázání středoevropské mentality na kombinaci asijských plání a slovanského hlaholu (proto ostatně dnes módní keltománie — Slované nejsme, Germáni nejsme, takže co jiného nám vlastně zbývá — o kontinentálních Keltech se toho moc neví a Irové či Bretonci s námi nikdy nemanipulovali), vznikla podivná idea čechoslovakismu a Masarykovo “malé Rakousko-Uhersko” táhnoucí se úzkým transeptem od Aše až po Hoverlu.

Vezmeme-li v úvahu, kolik energie a bojů stálo naše obrozence a jejich pokračovatele emancipování od Rakouska a tvorba vlastního státu, nelze se nepodivit, jak se nálada mezitím změnila a s jakou netrpělivostí je dnes očekáváno naše začlenění do impéria Evropské unie, včetně napjatého sledování každého náznaku jejích nejrůznějších emisarů. V dějinách je jen málo případů, kdy se národové třásli nedočkavostí, až upadnou do závislosti na jiných. Nedomnívám se, že by tento vstup byl chybou, Evropa nemá jinou možnost nežli se tváří v tvář geopolitickým danostem sjednotit, spíše je fascinující, k jak zásadní změně hodnot za několik málo generací došlo, zhruba ve stylu toho, jak následující mořská vlna smývá, co do písku nakreslila předchozí. Vize hospodářské prosperity je dnes lákavější než všechny nacionalismy a iluze národní samostatnosti — vzhledem k tomu, že ani v evropských demokratických státech (snad s výjimkou Holandska a Anglie) se občan na politické moci v podstatě nepodílí a víceméně apaticky se nechá vést, je v zásadě jedno, kde vrchnost sedí, zejména je-li její vláda mírná a nenápadná.

Evropská unie svými víceméně jen úředními metodami ovlivnění světa nejvíce připomíná Metternichovu éru, ovšem bez Metternicha a obohacenou o svobodu tisku a instrumenty sociálního státu. Nerozlučnou průvodkyní světa zbaveného hrozby národnostních a náboženských válek a oddavšího se konzumnímu snění je banalita, masmediální žvást a myšlenková stagnace. Kdo žehrá na záplavu kýče, intelektovou plochost a ztrátu globálního smyslu, měl by si uvědomit, že se jedná o nutnou daň za to, že šelma v člověku je dočasně ukolébána. Zda to stojí za to, nechť si rozhodne každý sám. Nelze očekávat zároveň konzumní radovánky a rozpuk ducha ve spojení s nějakým kolektivním myšlenkovým vzepětím.

Pro participaci na hospodářské prosperitě budeme klidně ochotni obětovat těžce prosazovaný monopol češtiny — jistě se blíží doba, kdy úřadovat se bude anglicky a čeština postupně poklesne na jazyk domácností a regionálního tisku. Nikterak se sice nedomnívám, že by dnes čeština byla zcela vážně ohrožena (než jazyk definitivně a i ve zbytcích vyhyne, trvá to dlouho), ale svým způsobem dnes stojí od josefínských dob na nejvratší půdě. Ač nejsem obzvláštní patriot, přišlo by mi tohoto bizarního malého jazyka se spletitou gramatikou a mnohasetletou literární tradicí trochu líto. Poté, co jsem spatřil Čínu s jejím překotným ekonomickým vývojem, nejsem si příliš jist, že budou polovičatá a pomalá opatření Evropské unie vůbec z dlouhé perspektivy co platná. Z jistého hlediska je příjemnější, bude-li se ještě nějakou dobu rozhodovat o našich záležitostech v Bruselu nežli v Pekingu. Ani potom ostatně nebude tak zle, jak by si naivní čtenář myslel. Přesto bych se nerad dožil doby, až bude náš lokální folklór financován ze stejného fondu jako vydávání spisů čelných myslitelů ujgurských.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)