Leden 2004

Masmédia a tribalismus

Stanislav Komárek

Slovem tribalismus se běžně označuje ten typ společenského povědomí, kdy se člověk cítí být integrální součástí kmene, rodu, velkorodiny či jiného podobného útvaru a podle toho myslí a jedná. Většinou se tribalismus chápe jako něco protilehlého státní kultuře západního typu, která už od starého Řecka rodové vazby a na ně se nabalující „jánabráchismy“ a krevní msty záměrně rozrušovala. Kulturnost okcidentálního typu (ale třeba i islámského světa, buddhistické Asie a dalších regionů) spočívá právě v uvolnění tohoto typu povědomí a „univerzalistickém“ myšlení.

Jedním z důvodů nefunkčnosti moderního státu v černé Africe je právě skutečnost, že byl do společnosti, odpovídající zhruba naší bronzové nebo rané železné době s neobyčejně silnými tribálními vazbami, uměle implantován zvnějšku a nesen společností tohoto typu se podobá spíše výsměchu původní myšlence (tvoří-li policii či politickou stranu výhradně příslušníci jednoho kmene, lze si konečný efekt představit). I ve střední Evropě existovaly donedávna ostrůvky pravého tribalismu (Romové), ale nikdy to nebyla majorita, na níž by spočíval stát. Tribalismus má pochopitelně i řadu aspektů příjemných a člověku je vzhledem k jeho evoluční historii pro tento typ prožívání světa i psychologicky bližší.

Je to svět, kde není administrativy, všichni jsou bratři nebo alespoň vzdálení bratranci, vše je jasné, ví se, kdo je nepřítel, svět je přehledně rozdělen na my a oni. Historická a kulturní zkušenost všech členů velkorodiny je stejná, všichni prožívají stejné osudy, vědí stejné věci a učinili stejné zkušenosti a zážitky. Není outsiderů či těch, kdo by znali něco navíc či se nějak podstatněji lišili. Protože prožili většinou i společné dětství, všichni jsou si jaksi blízcí. Kmenový staršina rozhoduje otcovsky, bez soudních průtahů, na poslušné se mile usměje, na zlobivé lehce zahrozí (více netřeba, protože má možnost mimořádné přestupníky i z kmene vyloučit; v tribální společnosti není horšího trestu a takovéto zapuzení se rovná prakticky trestu smrti, zhoršený ještě všeobecným opovržením a krátkým životem štvance).

Archetypálně idealizovaný obraz tribální pohody se ukrývá kdesi v odlehlém (či méně odlehlém) koutku mysli každého z nás a touha po „ztraceném ráji“ vede někdy i členy civilizovaných společností k pokusům toto domněle lepší minulé revitalizovat. Jedním z nejvýraznějších pokusů o to bylo v novodobých dějinách nacistické Německo, kde došlo k oprášení starogermánského kmenového povědomí či alespoň toho, jak si je duch doby představoval. Je dobře vědět, že tribalismus má i svou stránku stinnou, a sice neschopnost jednat s příslušníky kmenů jiných, či lépe řečeno jednat s nimi jinak nežli sekeromlatem. Na úrovni „kmenů“ s milióny členů se tato stránka stává sudem prachu a zdrojem ohrožení pro okolí, zatímco jiné, idyličtější stránky tribalismu, třeba chybění administrativy, při této velikosti stejně restituovat nelze (naopak je nutné instalovat figuru kmenového vůdce, jak Němci říkají Vaterfigur). Tragický konec tohoto pokusu je obecně znám (řada Němců a Rakušanů mně ovšem soukromě řekla, že doba vzestupu „tribálního“ státu s vědomím všeobecné sounáležitosti patřilo k nejhezčím obdobím jejich života — o to horší byl pak pád a rozčarování).

Méně známo či méně patrno je, že opětovný pokus oživit tribální cítění lze pozorovat v masmédiích, tištěných a ještě spíše obrazových. Traktování televizního kanálu jako jedné velké velkorodiny s prošedivělým patriarchálním kmenovým vůdcem v čele je zajisté reinstalací tribalismu par excellence, zejména lákavou pro jedince, jejichž skutečné rodinné vazby se v panelových bludištích zpřetrhaly (není vůbec náhodou, že nejmenší afinitu k takovýmto masmediálním „velkorodinám“ mají pracovníci univerzit — ty jim totiž poskytují velkorodinu vlastní, jaksi klasickou a zavedenou, byť také bez přímé pokrevní příbuznosti. Zatím si z „tribální“ masmediální zkušenosti odnášíme spíše její příjemný pospolitostní aspekt, daný společnou zkušeností styčných virtuálních přeludů (je to i cosi jako společné dětství, řekl bych věčné společné dětství, neboť na masové trvalé infantilizaci takovéto instituce stojí). Ač samozřejmě k násilí proti jiným nikdo nevyzývá, lze se minimálně nadít neschopnosti komunikace s jinými, kteří ke „kmeni“ nepatří.

Jako je obecně postmoderní situace méně krvavá a důsledná, nežli byla moderna, i tato revitalizace tribalismu bude mít sotva obdobné důsledky jako ta minulá. Není třeba zde široce psát o neobyčejném pacifikačním vlivu televize na masy, o jejím dobrodiní spojeném se snímáním břemene svobody a volného času (to není myšleno v zásadě cynicky — od zahájení pravidelného televizního vysílání nevypukla další světová válka). Že tomu padla či postupně padne za oběť kulturnost okcidentálního typu, je otázka jiná. Právo Velkého Bratra vypnout má ostatně každý.

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003 edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)