Leden 2004

Bruselská pohroma?

Bohumil Doležal

Bruselský summit EU se nedokázal dohodnout na euroústavě. Kamenem úrazu se stal problém kvalifikované většiny, zemí, která se nejrazantněji stavěla proti tomu, co v této věci stanoví návrh Konventu, bylo Polsko.

Jistě, je to neúspěch. Neměl by se však přeceňovat. Neznamená ani konec EU, ani konec evropské spolupráce. Pouze se ukázalo, že reálné možnosti této spolupráce jsou nyní užší a skromnější, než jak se je pokoušel vymezit návrh ústavního dokumentu, a že je třeba sladit plány s realitou.

Představy o evropské integraci, které se uplatnily při práci Konventu, jsou opožděným plodem euforie, jaká zachvátila Evropu a svět po pádu Sovětského impéria. Zároveň jsou projevem neurózy z roztříštěnosti, který trápí Evropu po staletí. Během devadesátých let se chvíli zdálo, že se roztříštěnost konečně podaří překonat. Ale dramatické události světové politiky v poslední době – zejména neschopnost euroatlantického společenství zaujmout jednotný postoj vůči globální hrozbě islámského terorismu – svědčí o tom, že představu o evropské jednotě, která by se zhmotnila v jakémsi polostátním útvaru, je třeba na nějaký čas odložit. To, co Evropu dělí, se zdá být v současné době stejně důležité jako to, co ji spojuje.

Bylo také bláhové předpokládat, že masivní rozšíření unie o země, které se skoro půlstoletí vyvíjely ve zcela odlišném prostředí ruského komunistického impéria, nebude zároveň znamenat jisté zbrzdění integračního procesu. Česká politika a zejména reakce Hradu a ODS jsou dobrým příkladem: argumenty národními zájmy a hrozící ztrátou suverenity na veřejnosti zabírají, mají jakési reálné jádro (uskutečňováním utopických projektů ještě nikdy nevzniklo nic kloudného) a mají svou pragmatickou stránku: naši „eurorealisté“ se obávají, že by jim ve světle proorganizovaného polostátu bylo v tom, co budou dělat doma, příliš vidět na prsty. I z tohoto hlediska byla tedy euroústava v dnešní podobě experimentem s malou nadějí na úspěch.

Zatím se nestala žádná nenapravitelná škoda. K nenapravitelné škodě by bylo došlo tehdy, kdyby se projekt, obsažený v euroústavě, byl zhroutil až během svého uskutečňování. Taky není nikde psáno, že se během příštích týdnů nenajde přijatelný kompromis. Bylo by sice možné, jak by to snad chtěli Francouzi, praštit do stolu a prohlásit: když to nejde s těmi, které jsme chtěli velkodušně přijmout do našeho spolku, půjde to bez nich - a rozjet plán užší spolupráce stávajících zemí EU. Jenomže to by bylo něco jiného než dosavadní unie, a je otázka, zda by se na tom společenství vůbec dokázalo dohodnout.

(www.bohumildolezal.cz)