Leden 2004

Bouřit se je správné.

Adam Drda

Čtrnáct let po pádu komunismu je KSČM druhou nejoblíbenější stranou: co s tím?

Včera si Češi připomněli čtrnácté výročí 17. listopadu 1989, tedy dne, kdy se při brutálním policejním zásahu proti demonstraci na pražské Národní třídě začal fakticky hroutit komunistický režim. Je to bez nadsázky nejvýznamnější státní svátek: v našich dějinách prostě neexistuje nic, co by místní společnost zdevastovalo tak, jako to udělal nacistický a bolševický totalitní systém. Zatímco však nacismus představoval importovaný teror, který se setkal s všeobecným odporem a byl po několika letech vojensky poražen, komunismus si Češi z velké části instalovali dobrovolně a šance zbavit se ho, kterou v listopadu 1989 po téměř půl století dostali, se rovnala zázraku.

Čtrnáct let po pádu režimu hrozí vážné nebezpečí restaurace komunistické vlády, které si část společnosti neuvědomuje, část nepřipouští a část ho sama přivolává. Situace je o to horší, že západní Evropa neokomunistické nebezpečí trvale podceňuje. Východ měl se svou zkušeností působit v EU jako záruka, že varování proti tomuto staronovému typu totalitní politiky přijde včas. V tomto ohledu však Česko selhává.

Nástup a ofenziva

Několik nedávných průzkumů veřejného mínění potvrdilo, že Komunistická strana Čech a Moravy předstihla sociální demokracii a je druhou nejsilnější politickou silou v zemi. Jeden z celostátních deníků přinesl minulý týden rozhovor s místopředsedou KSČM Miloslavem Ransdorfem, který mimo jiné prohlásil: „U KSČM převažovalo obranářství, defenzivní styl. Je potřeba změnit styl politiky, aby byl ofenzivnější... Poznání, že naše síly stačí na větší nasazení, je vynikající. Zmizel duch poraženectví a smířlivosti se vším.“ Ransdorf se sice většinou jeví jako člověk – mírně řečeno – poněkud zmateného ustrojení, ale v téhle věci má bohužel pravdu. Komunisté po původní polistopadové izolaci už pronikli tak hluboko do demokratických institucí a byli tak široce akceptováni, že už se přestali ostýchat. Volby v roce 2006 pro KSČM představují reálnou šanci dostat se do vlády.

Milníky na cestě polistopadového komunistického vzestupu byly už tisíckrát popsány, počínaje spojenectvím Václava Havla s Mariánem Čalfou a konče oficiální návštěvou Miroslava Grebeníčka v sídle současného prezidenta. Politika Václava Klause však celý komunistický vzestup nebývale urychluje. Nedávno prezident navštívil Rusko a vyjadřoval nejen sympatie, ale vyslovený obdiv někdejšímu důstojníkovi KGB Vladimiru Putinovi. Lze sice namítnout, že s Putinem se objímá kdekdo, od Jacquese Chiraca až po George Bushe, ale reprezentant státu, jejž Putinova mateřská organizace ještě před nedávnem pomáhala řídit z pozice okupanta, by měl být z principu zdrženlivější. Bohužel Klaus ve vztahu k většině autoritářských vůdců selhává, stačí připomenout jeho náklonnost k Slobodanu Miloševićovi. Prezidentova zahraniční politika se s postoji KSČM v lecčems shodne: Klaus se vymezuje vůči Evropské unii, posiluje odpor k Německu, neschvaluje americké zahraniční akce, má zjevnou nechuť kritizovat totalitní systémy – a vazba na Rusko by do této mozaiky dokonale zapadla. Ani ODS by nepodepsala všechny tyto body; zato Grebeníček a spol. bez váhání.

Prezidentův disent

Při příležitosti 17. listopadu publikoval prezident v MF Dnes článek, v němž mimo jiné píše, že nepatří k těm, kdo považují jednání českého národa v čase normalizace, tedy víceméně letargii a mlčenlivé přijímání statu quo, za problematické: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů – z větší části bývalých straníků.“ Klaus tady zcela očividně mluví ve jménu těch, kdo svůj nedostatek odvahy zpětně ospravedlňují tvrzením, že disent byl jen jakousi „jinou“ bolševickou skupinou, která shodou okolností zrovna nebyla u moci. Exkomunisté sice hráli důležitou roli v Chartě 77, ale rozhodně netvořili páteř opozice, navíc demonstranti z 80. let, v drtivé většině mladí lidé, neměli s reformními komunisty absolutně nic společného.

Prezident pokračuje: „Reakcí oné masy ,obyčejných občanů‘ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní aktivity.“ To už je úplně absurdní: normalizační lhostejnost ke všemu veřejnému, stažení se na chaty a chalupy a život podle hesla „ohni se, vnitřně nesouhlas a ono se to přežene“ byly podle Klause vlastně pasivní rezistencí. Tento výklad, imponující obrovské spoustě lidí (vždyť kdo by si rád přiznával podíl na něčem zlém), má zhoubné důsledky: když se totiž za normalizace nedělo nic tak hrozného, proti čemu by bylo nutno aktivně vystupovat, proč se dnes dívat s obavou na ty, kdo přesně toto období reprezentují a navazují na ně? A proč vůbec proti KSČM aktivně vystupovat?

Klausův článek paušálně a nepravdivě tvrdí, že nejvíc ze všech v časech komunismu selhali intelektuálové, což je opět jasné poselství: Když už nás intelektuálové zavedli na scestí tolikrát, proč dnes věřit těm, kteří před komunisty varují? Nepřekvapuje, že o KSČM v prezidentově článku k 17. listopadu nenajdeme ani slovo.

S novou tváří

Komunisté dnes mají silné finanční zázemí, obsadili důležitá křesla v parlamentu, pronikli do různých kontrolních institucí a úspěšně hledají cestu do klíčových ekonomických pozic. Pokud se sociální demokracie bude i nadále štěpit a drolit, skončí v příštích volbách na třetím místě a převládnou v ní ti, kdo budou chtít s komunisty sestavit koalici. KSČM se přesně tímto směrem bude snažit postupovat, přesně tak bude uvnitř ČSSD působit. Představa, že by podíl komunistů na vládní odpovědnosti mohl tuto stranu kultivovat nebo zdiskreditovat, je naivní: v nevyzrálém českém prostředí je možný jakýkoli zvrat, a než lidé dají masově v dalších volbách najevo, že KSČM nechtějí, může už být pozdě – i demokracie, která se budovala dlouhá léta, může být zničena během několika měsíců. Podobně naivní je utěšovat se, že komunisté už nemohou vrátit zemi „před listopad 1989“: zlo většinou nepřichází ve stejné podobě a poválečný komunismus byl možný pouze v tehdejších mezinárodních souvislostech, což vůbec neznamená, že teď nemůže nastoupit s novou tváří.

Jak by mohl vypadat? Zřejmě tak, že by pomalu došlo k omezování občanských svobod, k faktickému útlaku svobodného podnikání, k zesílené zahraničně politické orientaci na Čínu, Rusko a podobné země, k postupnému okleštění svobody slova a ke glajchšaltování justice. Členství v Severoatlantické alianci – a o něco méně i v Evropské unii – sice dává jistou naději, že takový vývoj nenastane, ale věcně vzato, je vystoupení z NATO pod komunistickou vládou opravdu nepředstavitelné, když představitelé KSČM dnes a denně říkají, že by si ho přáli? A opravdu můžeme vědět, jak bude vypadat mezinárodní vývoj v příštích dvaceti letech, když Evropa se zásadně mění a její vztahy s USA dostávají čím dál větší trhliny? Komunistická ideologie je jen jakýsi gumový základ pro práci extremistické strany – jejím hlavním cílem je moc, nikoli nějaké „blaho občanů“ nebo vybudování „rovné společnosti“.

Jako s popírači holocaustu

V Česku ještě komunisté nemají definitivně vyhráno. Už několik měsíců koluje petice „S komunisty se nemluví“, dnes se uskuteční stejnojmenný koncert, včera proběhla před sídlem KSČM v pražské ulici Politických vězňů demonstrace. Izolace komunistů by měla naději na úspěch, kdyby si ji lidé dokázali vynutit, kdyby dokázali na své politiky účinně apelovat. Sama o sobě by jistě nepřinesla spásu, muselo by ji provázet mnoho dalších politických kroků, které by komunisty postupně odsunovaly tam, kde je jejich místo, totiž na politickou periferii. Deborah Lipstadtová ve své knize o popíračích holocaustu skvěle píše o tom, že hlasatelé určitých názorů nejsou partnery k diskusi, protože s nimi prostě není o čem diskutovat – zasednout k jednomu stolu s popíračem holocaustu je nemožné, protože nelze vést debatu s někým, kdo lže. Odkazem 17. listopadu 1989 je boj s komunismem a s tím, co vytváří nesvobodu, tedy vzdor, jaký tehdy předvedli demonstranti. Žádná klausovská ,pasivní resistence‘, ale aktivní odpor.

(Respekt)