Leden 2004

Německá menšina v České republice nemá budoucnost

Bohumil Doležal

Mrzí mne, že musím svůj názor formulovat tak stroze, jak jsem učinil v titulku. Rád bych podal čtenářům Landeszeitungu lepší zprávu. Fakta však jsou neúprosná a bylo by nepoctivé je překrucovat či zkrášlovat. Německá menšina v české republice je velmi slabá, představuje v současné době jen asi 40 tisíc lidí. Zároveň je rozptýlená po celém tzv. pohraničí, přičemž v žádném z bývalých okresů nepřesahovala 10%. K tomu, aby taková menšina přežila, je zapotřebí hodně dobré vůle ze strany státu i ze strany většinového obyvatelstva. Tato dobrá vůle tu nebyla, není a v historicky dohledné době (příštích 20 – 30 let) ani nebude.

Němci, kteří po zbyli v ČSR vyhnání, ve velké většině případů zůstali na základě dobré vůle státních orgánů. Značná část byli odborní pracovníci nezbytní k udržení provozu v konfiskovaných podnicích. Postihla je řada represí (nucené práce, majetkové konfiskace, krácení platů atp.). Státního občanství většina z nich nabyla až v roce 1953, a to jenom proto, aby neměli argumenty pro vystěhování do SRN. Jako národní menšina byli formálně uznáni až v roce 1968. Měli od samého začátku statut někoho, kdo je trpěn z milosti, a mnoho na tom nezměnil ani rok 1989.

České občany německé národnosti (na rozdíl od občanů české národnosti) nikdo neodškodnil za křivdy, které museli po roce 1945 snášet. Jejich přístup k restitucím je nerovnoprávný: zákon ČNR č. 243/1992 jim přiznal jen restituci zemědělského majetku (bylo by zajímavé zjistit, co bylo doopravdy restituováno) a zákon č. 30/1966 Sb. (tzv. Lex Walderode) je navíc vůči občanům české národnosti znevýhodnil podmínkou nepřetržitého občanství do roku 1989. Ústavní soud tuto zjevně protiústavní novelu nezrušil, jen se pokusil zamluvit její podstatu.

Populistický blok KSČM–ODS–šovinistické křídlo ČSSD, který už v současné době disponuje většinou v poslanecké sněmovně, nepočetná německá menšina zajímá jen v tom smyslu, že odmítavými postoji k jejím požadavkům může lovit příznivce mezi většinovým obyvatelstvem, jehož značná část tvrdý postoj vůči Němcům s povděkem kvituje. Čeští občané německé národnosti jsou v médiích opět označováni jako „sudetští Němci“: a to je v Česku negativně hodnotící pojmenování. Dobře míněné iniciativy jako návrh místopředsedy vlády Mareše na humanitární gesto vůči českým občanům německé národnosti jsou proto odsouzeny k neúspěchu, i kdyby je vláda jako celek podpořila – v této věci nemá v poslanecké sněmovně většinu.

Také představa, že by se snad instituce Evropské unie německé menšiny v ČR zastaly, je úplně nereálná. Komisař Verheugen se dal slyšet, že o jejím útlaku nic neví. Prof. Frowein ve svém posudku pro Evropský parlament ohledně Benešových dekretů tvrdí, že situace německé menšiny v ČR je „normální“. Když se Jiří Wonka v restitučním sporu domáhal práva u Evropského soudu pro lidská práva ve Štasburku, dostalo se mu sprosté a arogantní odpovědi.

Nelze vyloučit, že za nějakých dvacet, třicet let, až se objeví nějaké skutečné kruté nebezpečí, které v českém národním vědomí přemaže protiněmeckou zášť, se české intelektuální a politické elity rozhodnou učinit i v záležitostech německé menšiny spravedlnosti zadost. Poteče spousta krokodýlích slz a éterem se rozezní spousta velkohubých řečí. A bude to snadné: v tu dobu už totiž žádná německá menšina v ČR nebude existovat.

(www.bohumildolezal.cz)