Leden 2004

Giovinezza

Bohumil Doležal

Odhady zabydlenosti zeměkoule pro příští staletí jsou dosti chmurné: podle některých prognostiků ji budou v roce 2300 obývat desítky bilionů našich potomků. To ovšem ještě není všechno: zároveň se dramaticky zvětšuje počet tzv. seniorů. Už nyní jich je jen u nás 15%, v roce 2030 jejich počet vzroste na 24% a za dalších dvacet let dosáhne 33%. Řečeno bez zbytečných okolků bude tedy v roce 2030 každý třetí Čech buď dědek, nebo bába.

Přitom se starými lidmi (vlastně bych měl říkat s námi starými lidmi) jsou samé potíže: býváme málo komunikativní (což je dáno jednak nedoslýchavostí, jednak prodlužujícím se vedením), neúnosně tvrdohlaví, trpíme různými pseudohumanistickými (dříve se říkalo buržoazními) přežitky. Náš intelekt upadá a postupně ztrácíme schopnost se o sebe postarat. To klade nadměrné nároky na mladou generaci. Místo aby se mladí radovali z rozpuku svých tvůrčích sil, musí věnovat značnou spoustu času, peněz a energie pokusům udržet nás při životě, pokusům, které jsou předem odsouzeny k nezdaru: stejně tak jako tak umřeme.

Naštěstí se začíná rýsovat jakési řešení této krizové situace. Vyšlo totiž najevo, že v současné době každý čtvrtý Čech ve věku od 18 do 34 let považuje své přestárlé spoluobčany za překážku a přítěž rozvoje společnosti, protože zbůhdarma odčerpávají ekonomické zdroje (deník Právo, který tuto zprávu přinesl, cudně podotýká, že toto přesvědčení sdílejí „především“ ateisté).

Celou věc je třeba pouze domyslet a pak přejít od slov k činům. Společenská atmosféra je příznivá: muži fackují manželky, rodiče děti, žáci učitele a zaměstnanci ředitele (zatím jen bývalé). Je naděje, že do budoucna nezůstaneme jen u fackování. Heslo „báby a dědci do plynu“ se může stát přitažlivějším, než „židé, případně cikáni do plynu“ – židé tu už skoro žádní nejsou, vyvraždili je kdysi Němci, a Romů je zase mnoho. Naproti domu i kdyby se procento odhodlaných juniorů do roku 2050 nezvětšilo, což je nepravděpodobné, rozhodně se nezmenší. A tak bude v roce 2050 připadat na jednoho mladého aktivistu 1,25 seniora. Vzhledem k tomu, že staří lidé jsou omezeně pohybliví a mají pomalé reakce, je poměr sil více než příznivý. Zbývá jen vymyslet ideologii, národní formou a internacionální obsahem, aby budoucnost národa měla čisté svědomí a aby si z nás jako obvykle mohli vzít příklad naši zaostalejší sousedé. Zárodek už byl ostatně zformulován – půjde o akt sociální a národní spravedlnosti. Pak je třeba otázku přestárlých zvládnout manažersky. Tu se rýsují dvě cesty: bílé límečky, příznivci tržních vztahů bez zbytečných přívlastků, budou organizovat střediska pokojného rozloučení, v nichž se bude kremace spojovat s nezbytnou předkremační přípravou. Hravé mládí jednodušší povahy, skákající Češi, zaplňující dnes tribuny fotbalových stadionů, dostanou příležitost prohánět přestárlé po nocích basebalovými pálkami. Obojí bude po českém způsobu kryto dekrety a amnestijními zákony.

S radikálním a sociálně spravedlivým řešením by se nemělo příliš otálet. Čas totiž pracuje proti juniorům – ti, jimž je dnes pětadvacet let, budou v roce 2050 jednasedmdesátiletí a tedy na nejlepší cestě k tomu, aby se stali kořistí další generace mladých dravců, aniž by si předtím něco užili. Zároveň je třeba pečlivě udržovat sokl po Stalinové pomníku: ve zmíněném roce 2050 na něm totiž bude nepochybně vztyčena socha manželům Stodolovým, průkopníkům progresivních metod radikálního omlazování české společnosti v době, která tomu ještě nebyla příznivě nakloněna.

(www.bohumildolezal.cz)