Leden 2004

Terorismus a česká imunita

Bohumil Doležal

Čtveřice krvavých teroristických útoků v Turecku svědčí o tom, že nový globální konflikt dorazil ke břehům starého kontinentu. Turecko je zranitelné hned dvakrát: jednou jako islámský renegát, který se přidal ke křižákům a sionistům, a za druhé jako stát, na který se vymydlení Evropané dívají skrz prsty: bylo jim dost dobré k tomu, aby je coby člen NATO pomohlo ochránit před Rusy, není pro ně dost košer, aby byli ochotni dát mu reálnou vyhlídku na to, že ho jednou vezmou mezi sebe do EU. Turecko se chová ošklivě ke Kurdům. Předválečná ČSR se chovala ošklivě k českým Němcům. Západu se znovu otvírá cesta k perfektnímu mnichovanství.

Odpůrci války v Iráku triumfují: americký útok, jak se dalo očekávat, povzbudil islámský terorismus. To je ovšem hypotéza, která se nedá dokázat. Stejně, jako se nedá dokázat, že jde o přirozenou eskalaci nevyhlášené globální války, k niž by bylo došlo tak jako tak. Kritici zásahu vycházejí ze zásady: nedrážděme nepřítele, třeba se nad námi smiluje.

Nepřítel nebojuje tradičním způsobem, v otevřeném zápase, muž proti muži. Napadá západní společenství jako mikrobi organismus: nenápadně a zevnitř. Dobře živenému a po zuby ozbrojenému chasníkovi jsou, pokud ho zachvátí mor, blahobyt a zbraně na nic, pokud nemá v pořádku imunitní systém.

Protivník má svou ideu (ovšemže primitivní); prosazuje ji svým způsobem statečně a často za cenu sebeobětování. Co proti ní může Západ postavit? Heslo německých pacifistů „Lieber rot als tot“ je v tomto případě nepoužitelné. Otázka „západní imunity“ obecně se těžko zodpovídá – svádí k tomu, aby za slabosti byli vyhlašovány přednosti, například otevřenost. Věnujme se tedy tomu, co by nás mělo nejvíc pálit: v jakém stavu je český imunitní systém.

Především je tu idea globální odpovědnosti za běh všehomíra. Nesmíme se krčit mezi české kopečky, naší povinností je polidšťování světa, samozřejmě těmi nejušlechtilejšími metodami. Co řeknou islámští fundamentalisté tomu, že do naší globální odpovědnosti zahrnujeme i je? Padnou nám kolem krku a celí se prosvětlí? Nechají nás mezi našimi kopečky na pokoji, abychom i dál mohli nést na svých plecích odpovědnost za vesmír? Této ideologii ovšem, jak se zdá, už odzvonilo. Sdílelo ji ostatně jen pár intelektuálních snobů.

Druhá ideologie je nebezpečnější: musíme hájit naše národní zájmy, suverenitu a národní identitu. Nepřátelé jsou vnější (bruselští byrokrati, němečtí imperialisté a revanšisté) a vnitřní (katolická církev, různí zaprodanci a zkrachovanci). Má paranoidní charakter, buduje fronty tam, kde k žádnému zápasu nedojde, a hlásají ji lidé, kteří mentálně vězí v roce 1946. Zračí se v ní mindráky nevychovaného a rozmazleného pubertálního spratka. Slyší na ně bohužel většina české populace.

Proti nebezpečí, s nímž budeme dřív nebo později konfrontováni, jsou obě české ideologie účinné asi tak, jako projímadlo proti tetanu. Máme a budeme mít co dělat s lidmi, kteří mají za co bojovat a jsou připraveni zemřít za věc, kterou považují za svatou. To, co musíme proti nim hájit, nebudou jen „ideje“, ale holá existence. Nezdá se, že bychom na to byli dvakrát připraveni.

(www.bohumildolezal.cz)