Leden 2004

Vánoční slovo

Jan Fořt

Adventní neděle pomalu odvíjejí prosincový kalendář, blíží se svátky vánoční, doba pohody a klidu, rozjímání i zamyšlení nad celoročním dílem. Jsme často zklamáni výsledky svých činů, unaveni nepochopením druhých a zlou vůlí některých. Unaveni vyčerpáni končíme tento rok. Ale i přes veškeré nepřízně osudu, rány a neúspěchy je třeba zas do roku 2004 jít s Kiplingovým:

Když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova,

Lstí bídáků jsou pošlapána v kal,

Když hroutí se tvé stavení a znova

Jak dělník lopotíš se dál

Kráčet se snahou pomoci přátelům a pochopit nepřátele. Protože člověk bez přátel je jako cihla, která se povaluje na dvoře. Ale když na tu cihlu položíme další, pak už je to zeď. A ze zdi postavíme dům. A tak, v čem je skutečné bohatství člověka ? V přátelství a přátelích. V dobrých lidech. V síle, která nás spojuje a drží pohromadě. Je pouze pokrytectvím tvrzení, že v politice není přátelství. Ale přátelství je totiž také úcta, společná tužba sloužit dobré věci národa a země. To dávno není touha po moci, postech, majetku, to je především služba. Zdá se, že naše dnešní politická scéna je na hony vzdálena těmto představám, a proto svými příklady, jak se udržet u moci, se mnoho neliší od minulých diktatur. Je to velice smutné konstatování, ale domnívám se, že je nutné pravdu sdělit, i když je zarmucující. Vždyť moudrosti nabýváme nejen tím, že vzpomínáme na minulost, ale také tím, že se cítíme odpovědni za budoucnost.

Aby další rok jen nezmarnil naše úsilí, pokusím se toto sdělení osvěžit „čerstvou vodou šumavského potoka“. Kdysi dávno kol roku 1400 vznikla na úpatí Boubína malá osada, přečkala krále, místodržící, zemany, velkostatkáře, diktátory, aby zanikla 5. května 1945. Smutná to vzpomínka. Převalily se doby státních statků i státních lesů a bleskla naděje na možnost navázání času i když téměř po 60 letech. U starostovy chalupy stál kříž a pod velkým staletým stromem kaple postavená ve jménu Panny Marie před šesti stoletími královským komořím panem Zikmundem Hulerem z Orlíka. Návrší tehdy vzniklo asi ukládáním štěrku při rýžování zlata. Odolávala času, bouřím a nepohodě šumavských hvozdů. Pak přišel opět člověk, nechal zaniknout osadu a kapli ponechal svému osudu. Za 50 let kořeny stromu zanedbávanou, opuštěnou kapli zcela rozvrátily, zbyly jen trosky a hromada kamení. A opět přišli, kteří s pokorou a úctou k šumavským kopcům pochopili, že pokud chceme svým blízkým potomkům zanechat zemí kvetoucí, musíme se stále vracet ke své minulosti a tam čerpat sílu a především moudrost věků. Znovu se pustili do díla, jen sami, pro hřejivý pocit štěstí zkrášlit tuto zemi. A kapli opět postavili. Tak teprve nyní se dostávám k podstatě svého zamyšlení.

Dušičky – svátky, vzpomínky, rozjímání, splývání s minulostí. A právě v této době se v kapli objevil překrásný květinový kříž, ve vrcholu a nad oběma rameny krásné svíce a nad tím věnec se slovem „vzpomínáme“. Nebylo by na tom nic zvláštního kdyby tuto kapli neuctili česky naši bývalí němečtí spoluobčané. A tak se musíme poklonit i jejich moudrosti, jejich snaze smazat minulost nikoli výkřiky, ale pohlazením, porozuměním a láskou.

Znovu jsem postavili kapli „aby i druzí v ní mohli vzpomínat“. Musíme dál pokračovat v tomto česko-německém porozumění. Můj otec ze strany otce byl Čech a ze strany matky Němec by této myšlence jen a jen přál. I my bychom měli pochopit, že především v úctě k druhým a lásce se můžeme pokusit překonávat naše staleté nepochopení. Kde není úcta, tam lásky není.

Přeji Konzervativní straně do roku 2004 více lásky, pohody, přátelství a pochopení druhých. V tom je nejen symbol budoucnosti této země, ale i symbol česko-německého smíření. Zemi pak musíme přát, aby neměla bídu, ani přepych.

Končím Čapkovými verši:

Lidskost a přátelství chci velebit

A všechno, co se s dobrým srdcem pojí,

laskavost, dobrost, ochotné soucítění,

ruku, jež pomocně se chápe ruky tvojí

a rány neudílí, ale mírní, hojí.

(www.skos.cz)