Leden 2004

Suplika

Jan Kubalčík

„Vysoká c. k. zemská školní rado v Brně!

Na zákl. § 5 zák. z. ze dne 26. prosince 1904 čís. I. v nejhlubší pokoře podepsaný prosí o udělení pátého příplatku pro stáří od 1. prosince 1905 a podporuje svou prosbu následujícími důvody:

1) Nížepsaný dosáhl dle přílohy B učitelské způsobilosti dne 3. listopadu 1880.

2) Dle přílohy A byl na školu v Vojtěchově definitivně za učitele a dle přílohy C za nadučitele ustanoven a tam posuď působí.

3) Výnosem veleslavné c. k. zem. Školní rady ze dne 22. března 1901 č. 3468 byl v nejhlubší úctě podepsanému čtvrtý příplatek služební udělen.

5) Nížepsaný slibuje, že se této milosti hodným stane.

Ve Vojtěchově dne 1. prosince 1905, Fr. Burian, nadučitel.“

Tolik můj prapradědeček. Patrně by se nelíbilo dnešním učitelům psát svým nadřízeným podobné dopisy. Dikce je přece tak ponižující! Kde je sebeúcta autora? Navíc je osud jeho žádosti vložen do rukou úředníků v dalekém Brně – nikoli automatické tabulce, kdy člověk splní požadované vzdělání a léta praxe.

Z textu je především cítit úcta k autoritě instituce. Čím si tato c. k. instituce zasloužila prokazování takové úcty? Byla to tradice vzájemné důvěry: důvěry c. k. školní rady k mému prapradědečkovi, že uvedené milosti hoden bude a důvěry mého prapradědečka v c. k. školní radu, že výsledky její činnosti jsou moudré.

Důvěra c. k. rady v prapradědečka byla postavena na dvojím základě. První byl formální – splnění podmínek (nad)učitelské způsobilosti a definitivního ustanovení. Vojtěchov (na cestě mezi Konicí a Litovlí) je místem, kde lišky dávají dobrou noc i ve dne. A to i dnes, natož v roce 1905. Krom příležitostných inspekcí byla nějaká systematická kontrola prapradědečkovy činnosti nemyslitelná. Druhým pilířem důvěry c. k. rady v prapradědečka tedy bylo přesvědčení o samozřejmém dodržování všech potřebných, i nepsaných, pravidel.

O tom, nakolik oprávněná byla důvěra prapradědečka v c. k. instituce nejlépe svědčí skutečnost, že měl pět dětí, z nichž čtyři se staly kantory a jeden knězem. Neboť můj dědeček, prapradědečkův vnuk, se narodil v roce 1912, lze předpokládat, že své děti zvládl na školách ze svého příjmu vydržovat i bez čtvrtého a částečně možná i bez třetího příplatku pro stáří, resp. že děti se musely samy ohánět, aby společně s rodiči „utáhly“ tuto nákladnou životní etapu. Fakt, že všechny úspěšně vystudovaly, je dokladem, že vynaložené úsilí bylo prostředím po zásluze odměněno. Všichni společně se utvrdili v tom, že má smysl se snažit, že poctivá práce přináší zasloužené ovoce.

Popsané je vzestupnou spirálou důvěry, kdy se morálním a moudrým chováním obě strany znovu a znovu utvrzují v tom, že jsou důvěry hodny. K tragickému přerušení došlo až v roce 1914. Dnes jsme – a to nejen ve školství – v přesně opačné situaci. Naše spirála důvěry je sestupná a to ještě progresivně. Občan (prapradědeček byl poddaný) se znovu a znovu přesvědčuje, že úřady, potažmo stát, jsou spíše jeho nepřítelem a bez korupčního chování nelze dosáhnout ničeho, a když, tak ne včas. Úředník, který se hodlá chovat rozumně (a nepopiratelně takoví jsou), naopak pociťuje neúctu a tak není nijak hrdý na svoji činnost – časem rezignuje a zařadí se do soukolí. Měli bychom tedy mít společný zájem, jehož jedním z možných popisů by mohlo být: kdyby bylo alespoň tak zle, jak bylo v „žaláři národů“.

Jak z toho ven? Kdo má začít? Nejprve je patrně třeba všeobecné shody na tom nejtriviálnějším: že takto to dál nejde. Dodržování nepsaných pravidel, ne adorování a obdiv, ale naopak opovržení pro zloděje malé i velké. Každý jeden musí začít zejména sám u sebe. Úkolem státu a jeho institucí je hlavně ona často citovaná vymahatelnost práva. Primárním předpokladem na straně „vrchnosti“ je politická vůle, jejíž nějakou podstatnou dávku u dnešní reprezentace často postrádám. V kalných vodách se lépe loví. Cesta k nápravě však musí jít z obou směrů. Obě strany se musí přestat ohánět tím, co dělá strana druhá a soustředit se na své vlastní nedostatky a pochybení. Vyžaduje to pokoru. Je to však o to jednodušší, že občané – tedy jedna ze stran – mají na rozdíl od c. k. situace vliv na to, kdo je vrcholným reprezentantem strany druhé. Stačí nenechat se příliš zmanipulovat.

Ostatně soudím, že KSČ(M) musí být zrušena – co viník 40 let devastace hodnot i symbol nevůle k nápravě. Současná nekomunistická parlamentní reprezentace nebyla schopna se shodnout ani na tak základním důsledku zákona o protiprávnosti komunistického režimu. I proto, ale zejména pro její vlastní totální selhání tvrdím, ze je třeba výměny celé dnešní garnitury. Lhostejno zda těch, kteří sami sebe označují za pravici nebo za levici: rozdíl v jejich bezprincipiálnosti nenalézám. Je nutné nevolit současné parlamentní strany!

Ještě krátce k praprababičce. Pokud vím, do žádného zaměstnání nechodila. Dnes by se řeklo „žena v domácnosti“. Podle současných měřítek asi nebyla „úspěšnou ženou“ a těžko by se mohla účastnit nějaké soutěže o „manažerku roku“. Vychovala 5 dětí. Při pohledu na uplynulých 100 let tak plody jejího života převažují všechny emancipační spisky, kterými byl za tu dobu utrácen čas čtenářů. Nevím, jestli byla šťastná – podle toho, co je pod tímto termínem moderně prezentováno. Ale jsem přesvědčen, že odpočívá v pokoji, což možná mnohým z nás bude chybět. Přeji tedy alespoň pokojný Advent.

(www.skos.cz)

Psáno pro Konzervativní listí