Leden 2004

Nebuď zbytečně objektivní!

Jan Kubalčík

…říkali jsme si s kolegou, když jsme před léty čas od času zašli na fotbal: s předem učiněným rozhodnutím, že tam jdeme jako fanoušci a nikoli jako objektivní pozorovatelé. Abychom se odreagovali. Tento text je psán z podobného zorného úhlu – zkrátka jednou za čas to musí ven bez korekce…

Nejsem škarohlíd nevidící nic než špatnosti. To mnohé dobré, co bylo v období od r. 1989 v naší vlasti vykonáno, však bylo až příliš často vydobyto navzdory státu, potažmo partajím, které jej považují za své léno. Je také spousta oblastí, kde se přes obrovskou snahu zainteresovaných občanů politicko-úřednický krunýř prorazit stále nedaří (např. snadnější adopce dětí…). To skuteční lobbisté a partajní sponzoři mají jiné výsledky…

Nic tak objevného říci nechci, nanejvýš Kolumbovo vejce: ostatně soudím, že KSČ(M) musí být zrušena. Současná nekomunistická parlamentní reprezentace nebyla schopna se shodnout ani na tak základním důsledku zákona o protiprávnosti komunistického režimu. I proto, ale zejména pro její vlastní totální selhání tvrdím, ze je třeba výměny celé dnešní garnitury. Lhostejno zda těch, kteří sami sebe označují za pravici nebo za levici: rozdíl v jejich bezprincipiálnosti nenalézám – prostřednictvím peněz, účelového volebního zákona a mediální masáže postavené na stejném principu jako jakákoli jiná klamavá reklama si udržují monopol podobný Národní frontě. Dnes není už třeba ani nijak zdůrazňovat „nevolte malé strany – váš hlas propadne“. Je to už houževnatě zažrané klišé. Co na tom, že jeho důslednou aplikací NIKDY ke změně na politické scéně nedojde (maximálně formou zániku některého ze současných aktérů). Tak se – za naprosté spokojenosti současných kormidelníků – stále uplatňuje „negativní volba“: kdo mi vadí nejméně… Není čas konečně volit pozitivně, bez ovlivnění onoho „sebenaplňujícího se proroctví“: má smysl volit pouze ty, kteří překročí 5%, ať je to co chce za lidi? Ten, kdo to – vybírat mezi špatným a horším – psychicky nezvládne, k volbám prostě nejde.

Rezignace a pasivita občanů vyhovuje – neměnné mocenské postavení pak zajistí relativně nepočetné, ale disciplinované fankluby. Výsledkem třináctileté činnosti je mafiánské prostředí, zadlužený stát, krach zdravotnictví, živořící malý a střední stav, přehlcené soudy s absurdními osvobozujícími rozsudky pro bolševické funkcionáře, zbytkovými tresty pro hrdiny III. odboje, personálními perlami jako je soudkyně, která poslala Pavla Wonku na smrt, a zabývající se hlavně takovými problémy, aby proces s kpt. Hučínem byl neveřejný, zadržování českého občanství některým našim krajanům, kteří na ně mají naprosté právo, vysílání takových reprezentantů jako je Jan Kavan (co všechno by se ještě dalo dodat!)... a rostoucí preference komunistů.

Nestálo by za to alespoň „trošku znejistit“ ty už zase stále stejné obličeje, jejichž nositelé si opět zjevně nedokáží představit, že by to nebyli oni, kdo je ředitelem vesmíru? Chovají se, jako by stát byl jejich majetkem. Podle plodů poznáte je! Ryba smrdí od hlavy, schody se metou od shora. Pryč s růžovými brýlemi! Stálé napomínání a vystavování žlutých karet bez občasného udělení karty červené k eliminaci faulů nevede – prostoru pro kajícnou nápravu bylo dost.

Skutečná politika tkví ve střetu idejí na jejichž základě probíhá diskuse o dobré správě veřejných věcí. To parlamentní smečky naprosto nezajímá (bílé vrány možná existují – abych jenom neplival). Z potíraných výjimek, které jsou k vidění i v těch nejvyspělejších zemích, se stává pravidlo – např. výjimkou je dnes spíše výběrové řízení na státní či obecní zakázku, které je nezmanipulované. Svým zájmům – povětšinou ekonomickým, zpětně mocenským a pak znovu ekonomickým (přesně se to asi ani popsat nedá) – obětují demokracii jako takovou a touto dlouhotrvající a prohlubující se diskreditací ji dávají v plen anarchii, „nepolitické politice“ a v konečném důsledku komunistům (nebo nacistům, což je totéž v hnědém – některými prvky to u nás začíná připomínat Německo před rokem 1933 i čas uplynulý od příslušného „velkého třesku“ přibližně souhlasí).

Zájmy jich samotných se prolínají se zájmy skupin, které stojí v pozadí – vpravdě se tak dá často hovořit o loutkové vládě i loutkové opozici. Moc pro ně není prostředkem prosazení programu, ale samotným účelem. Jako prostředek k udržení posic se hodí kde co: levicový populismus korumpující voliče a zvyšující jejich závislost na bujícím státu, nebo cynický pragmatismus likvidující poslední zbytky důvěry občanů v systém zastupitelské demokracie. A je-li třeba, pubertálně vypjatý nacionalismus ohánějící se ctností vlastenectví – ale k pokřivení významu slov a jejich libovolnému používání, což je jeden z nejhorších zločinů svého druhu, zase třeba jindy.

Poslání: je nutné nevolit současné parlamentní strany!

P.S.: Kdyby se někdo podivoval nad tím, co že to má znamenat, tak vězte že nic. Jen jsem si grafomansky ulevil – řekněte si, že nejvíc duní prázdné sudy (nebo něco na ten způsob), a zapomeňte na to. Ale kdyby přece napsané někoho zaujalo: jsem připraven na diskusi o hledáni cesty ven z popsaného. Přeji pokojný Advent.

(www.skos.cz)