Leden 2004

Viny a neviny Adiny Mandlové

Marie Homolová

Statistik by asi spočítal, že patří k nejčastějším hereckým tvářím českých obrazovek, byť v Čechách si před kamerou naposledy zahrála v roce 1944. Je zaručeným magnetem filmů pro pamětníky. Krásná, vtipná, tvrdá, nezlomná, bez zábran... končí ale tenhle výčet slovem udavačka? Na tu otázku se pokouší odpovědět kniha Arnošta Tabáška Adina Mandlová: Fámy a skutečnost.

Když v roce 1977 v exilovém nakladatelství Sixty-Eight Publishers vyšly Mandlové paměti Dneska už se tomu směju, kdosi z protektorátního odboje se manželům Škvoreckým podivil: "Vždyť ona za války pracovala pro Němce...!" V roce 1990 vyšla knížka v Praze a dost se za ní zaprášilo. Ono to skutečně je počtení. Mandlová s vtipem popisuje peripetie svého pohnutého života a s proslulým sarkasmem nešetří nikoho včetně sebe. Otevřeně mluví i o svých vztazích s Němci, o svých milencích mezi nimi, zdá se, že odpovídá na všechny drby, které se o ní za protektorátu šířily a kvůli nimž po osvobození nebyla daleko od lynče.

Teď přichází Arnošt Tabášek s knihou, která této kapitole jejího života věnuje hlavní pozornost. Zřejmě poprvé se tak na veřejnost z archivu vynořily protokoly o výsleších, které s ní vedla bezpečnost i vyšetřovací komise Svazu československých filmových pracovníků. A to naopak občas příjemné počtení není. Marná sláva, černé na bílém tu taky stojí, co vypověděla o Zitě Kabátové, Ljubě Hermanové, Oldřichu Novém a především o Lídě Baarové (aby nedošlo k mýlce, jsou v knize uveřejněny fotokopie protokolů). Čtenáře patrně napadne totéž, co se před pár dny objevilo v bulvárním Blesku: v pudu sebezáchovy chtěla s sebou strhnout i svoje kolegy. Dá se ovšem vůbec ještě zjistit, jak to bylo?

Adina Mandlová byla zadržena hned v květnu 1945 a při výslechu se nejdříve odmítla na adresu svých kolegů vyjadřovat. Až po pár týdnech to ze sebe vysypala, zřejmě vyprovokována kampaní, která se proti ní zdvihla od veřejnosti i z řad herců, a také nekorektním postupem vyšetřovatelů. Ostatně nikdy v životě si servítky příliš nebrala.

Hoď kamenem

Maličko odbočme. V knize Prokletí Lídy Baarové připomíná autor Stanislav Motl nepříliš známou událost: krátce po atentátu na Heydricha se v Národním divadle sešli divadelní a filmoví pracovníci, aby "vraždu" říšského protektora odsoudili. Lidové noviny z 26. června 1942 popisují zcela zaplněné hlediště, zdvižené pravice při závěrečných hymnách, ale také plamenné úvodní slovo, které jménem umělců pronesl Rudolf Deyl starší. Pamětníci pak na Deylovu obranu tvrdili, že k projevu byl donucen snad i pod pohrůžkou smrti a že podlehl takřka v mrákotách. Leopolda Dostálová později připustila, že pocit ponížení z té situace ji nikdy neopustil. A Lída Baarová v Motlově knize jen lakonicky podotkla: "Museli tam být všichni pozvaní, jinak by to byl jejich konec."

Tři roky nato čas ponížení skončil. Bylo třeba na někom ho vybouřit. Mandlová byla snadná oběť. Dráždila dosavadním luxusním způsobem života, cílevědomostí, se kterou před válkou i během ní šla za kariérou, ale taky svou krásou a úspěchem u chlapů i na plátně. Postavili se proti ní lidé z ulice i kolegové z filmového a divadelního světa. Byla přece ta, která kolaborovala. Ve skutečnosti herců či režisérů, kteří za války točili, byla řada. A nebylo tajemstvím, že někteří z nich dokonce přistoupili na poněmčení svých jmen, protože česká by říšský divák nevyslovil. Z Otomara Korbeláře se tak stal Ottomar Korbeler, z Hany Vítové With Hanna, z Nataši Gollové Goll Ada, z Raula Schránila Schranil Rolland. Dokonce i legendární režisér Martin Frič se proměnil na Martina Fritsche.

Jenže to byla především Mandlová (a Baarová), komu nakonec soudní vyšetřovatelé a komise SČFP předhodili, že pro Němce točila, navíc v Berlíně, ačkoli si mohli lehce ověřit, že tam udělala jediný film. Mimochodem proč tam těch filmů nebylo víc? Sama v knize Dneska už se tomu směju cituje jistého doktora Hippera, státního intendanta říšského filmu. Hipper po válce v novinách vzpomínal, že se proti Mandlové osobně postavil K. H. Frank a v dopise Goebbelsovi označil za ostudné, aby v německých filmech hrála "kurva, která se vyspí s každým cikánem... a známá šovinistka". Pod Frankovým nátlakem Goebbels vydal příkaz, že se Mandlová v německém filmu nemá zaměstnávat. To jí ovšem nebránilo prosazovat se doma a těžko se jí taky divit. Její hvězda byla na vrcholu a věděla, že "ještě pět let bude takhle krásná, tak toho musí využít", jak se svěřila režiséru Vávrovi.

Nikdy se netajila, že občas využívala německých známostí. Ať už chtěla dosáhnout prospěchu pro sebe, nebo i pro ostatní. Sama se později například hájila, že jen její zásluhou bylo v 42. roce znovu otevřené Vinohradské divadlo (taky si tam záhy zahrála hlavní roli). Logicky ale žila v pocitu, že se nechovala o nic hůře než ostatní, a s tím taky po válce před vyšetřovateli vypovídala.

Přítelkyně

To, co v protokolech o lidech z filmového světa uvedla, vlastně není nic tak strašného. Spíš drby, o kterých právem mohla věřit, že je ví kdekdo (s kým chodila Zita Kabátová a s kým Karel Höger). Až na jednu výjimku. Týkala se Lídy Baarové. Mandlová a Baarová byly léta nejbližší přítelkyně a právě ty dvě se u poválečných výslechů nešetřily. Alespoň tak mluví dokumenty, které Arnošt Tabášek ve své knize otiskuje.

Dne 9. července 1945 Adina Mandlová vypovídala před disciplinárkou SČFP. Podle zápisu řekla: "Je mi známo z rozhovoru s Baarovou, že tato měla intimní poměr s Goebbelsem a podle všech známek pracovala pro gestapo nebo nějakou vyzvědačskou organizaci. Měla též známost se šéfem SD Böhmem. Od Petrlíka, ředitele Uranie, vím, že se přičinila, aby Petrlík se dostal do vězení. Byl zatčen v přítomnosti Sv. Beneše v restauraci U markýzy." Ve zjitřené náladě léta 1945 to bylo povážlivé nařčení.

Baarová byla tehdy ještě v internaci v britské zóně, ale když ji pak převezli do Prahy, při jednom z výslechů na jaře 1946 to na oplátku osolila Mandlové. Vyjmenovala snad všechny vztahy s prominentními Němci, které kdy Adina měla, a neobešla ani kauzu K. H. Frank. Pokus Mandlové se s Frankem sblížit dokládala například jistým večírkem v Rudolfinu. (Protokol pak ale Baarová údajně odmítla podepsat.)

Těžko dneska posoudíme, jak obě výpovědi - Mandlové a Baarové - vznikaly. Nakolik dobrovolně, nakolik pod nátlakem, za jakých emocí. Pravda je, že ani jedna, ani druhá nezní příliš ohleduplně, natož kamarádsky. Pak je ovšem až dojemné, že to jejich dávné přátelství nezničilo. Podle Stanislava Motla, který se s Baarovou v posledních letech jejího života přátelsky stýkal, si ty dvě v emigraci vyměňovaly vřelé dopisy. Adina s mužem u Baarové v Salcburku dokonce několikrát bydlela, navíc se občas scházely v Mnichově u Miloše Havla. Na mnichovské sedánky se starými přáteli vzpomínala i Mandlová: "Měla jsem vždycky Lídu moc ráda, přestože jsme byly velké konkurentky, ale nikdy jsme proti sobě neintrikovaly..."

Kdoví jak si svoje staré selhání navzájem vysvětlily. Ani jedna se o průběhu výslechů ve svých pamětech nerozepisuje a Stanislav Motl připouští, že i s ním o nich Baarová mluvila útržkovitě a málo. A když ji jako první informoval o smrti Adiny Mandlové, vyslechla ho s velkým pohnutím.

Striktní říšský protektor a sekáč Willy

O skutečných i údajných Adiných milencích mluví Tabáškova kniha podrobně a vůči jejím čtenářům by bylo nefér jmenovat je tady. Dva ale za zastavení stojí už proto, že v obviněních proti herečce se objevovali nejčastěji. Že její poměr s K. H. Frankem byl fámou, se dá tvrdit takřka s určitostí. Přitom není nejpodstatnější, že ho herečka u výslechů a později i ve svých pamětech zcela popřela. A že v její prospěch mluví například i zápisky zmíněného doktora Hippera. Těžko si především představit, že by se K. H. Frank do podobného dobrodružství pustil. Byl to racionální, ambiciózní muž, který měl dobře na paměti, jak milostný vztah s Lídou Baarovou stál Goebbelse málem kariéru. Hitler neměl pro podobné avantýry pochopení. Frank se dokonce prokazatelně sám snažil drby zarazit, protože mu byly nevhod. Navzdory téhle logice řeči o poměru Mandlové a Franka od 42. roku velmi kvetly. Kdekdo "věděl, kde stojí vila, kterou jí koupil". Fámě ochotně a rádi podlehli po válce i vyšetřovatelé a jen pracně ji Mandlová a její přátelé vyvraceli.

Naopak svůj vztah s Willym Söhnelem nikdy nepopřela, i když tvrdila, že šlo jen o city. Samozřejmě rodák z Ostravy, Němec mluvící dokonale česky, který z pověření říše dohlížel na český filmový průmysl, mohl být ctižádostivé herečce za protektorátu velmi prospěšný. Jenže Willy byl i velmi společenský muž, se kterým se znala už z předválečných dob. Navíc, jak vzpomínal Svatopluk Beneš, "byl ohromný sekáč". Mandlová mohla mít zcela poetický důvod, proč s ním jít do postele.

Söhnela jí nakonec přebrala Nataša Gollová. Pro ni se stal životní láskou, za kterou si na konci války sama uložila trest. V prvních květnových dnech, ještě před revolucí, odjela do Terezína pečovat o nemocné skvrnitým tyfem. Nakazila se a málem zemřela.

Jenže zatímco Mandlovou za poměr s tímto Němcem po válce popotahovali a čelila obviněním z kolaborace, sám čekatel NSDAP Söhnel prošel vyšetřováním celkem v pohodě. Po propuštění dokonce dostal československé občanství, a i když později odjel do Německa, časem se tam stal jakýmsi zástupcem našeho filmového exportu.

Arnošt Tabášek uvažuje, jestli Söhnel někde něco nepodepsal, protože jinak si vstřícnost našich úřadů nedovede vysvětlit. Těžko říci. Pro zajímavost - V. M. Havel (otec Václava Havla) v Mých vzpomínkách píše, že v návštěvní knize, kterou si jeho bratr Miloš (zakladatel Ateliérů Barrandov) v emigraci vedl, figuruje vedle Jiřího Trnky, Lídy Baarové či Jiřiny Šejbalové i jméno dr. Söhnela. Na rozdíl od něj se Mandlová stínu podezření z kolaborace nikdy nezbavila. Všechna obvinění sice odvrátila, k jejím odsouzení se nenašel důvod, jeden z vyšetřovatelů dokonce napsal, že v opačném případě by museli být potrestáni takřka všichni čeští herci a herečky. Ale morální odsouzení se za ní táhlo i v londýnské emigraci a často jí mařilo herecké šance. Sama v tom viděla především pomstu bývalých kolegů, a hlavně kolegyň.

Stejně tak si vysvětlovala tažení, které se proti ní zdvihlo v roce 1966, kdy z Prahy nečekaně dostala nabídku od Karla Jerneka na hlavní roli v muzikálu Hello, Dolly! Tehdy ji ani nedozkoušela, ale chtělo by se říci: "Naštěstí." Vedle zkušené operetní hvězdy Nelly Gajerové, se kterou měla alternovat, by asi tvrdě propadla.

Ve svých pamětech píše, že v těch letech se o spolupráci s ní zajímala Státní bezpečnost, která ji kontaktovala už v Londýně a pak i v Praze. Když Arnošt Tabášek sháněl pro svou knihu materiály, obrátil se tedy i na Úřad vyšetřování zločinů komunismu. Ani tam, ani v archivu ministerstva vnitra žádný spis vedený na Adinu Mandlovou nenašel. Někdo ho zničil? Nebo si celou historii přibarvila?

Divné století

Byla hvězdou lehkonohého žánru, nezávazných komedií, sladkobolných dramat. Fajnšmekr právem na jejích výkonech najde chyby. A nic na tom nemění fakt, že si nakonec splnila i touhu po divadelních dramatických rolích a občas za ně sklízela chválu. Řada lidí ji nenáviděla k smrti, řada jiných v ní viděla přátelskou, moderní holku, sice bez zábran, ale s širokým srdcem a vtipnou vyřídilkou. Sám její osud jako by vystoupil z filmového plátna. Plný děje, románových zvratů, slávy i pádů na dno. Problém, jestli udala, či ne, dokonce zapadá do jeho stylu. Ale člověka, který se jejím příběhem probírá, spíš napadne, jak málo nového historie dokáže vymyslet. Ostatně, když Josef Škvorecký před lety vydával její vzpomínky Dneska už se tomu směju, v doslovu napsal: "...rukopis jsem četl jako lidský dokument, který překvapivě mnoho aniž to možná autorka zamýšlela vypovídá nejen o ní, ale i o době, o hereckém prostředí, o povaze národa, o tomto divném století, v němž je nám souzeno žít."

ADINA MANDLOVÁ (28. 1. 1910 - 16. 7. 1991)

Před kamerou poprvé stála v roce 1932, do roku 1944 patřila k neobsazovanějším hvězdám našeho filmu. V květnu 1945 byla zadržena, ale před podezřením z kolaborace se obhájila. V roce 1947 emigrovala a od té doby žila v Anglii, kde se napůl úspěšně pokoušela o divadelní kariéru. Část života později trávila na Maltě a v Kanadě, v jeho závěru se vrátila do Čech. Ještě za války se provdala za sochaře Zdeňka Tůmu, ale ten si krátce nato vzal život. Do emigrace jí pomohl její druhý muž, Čechoangličan Joe Knight. Ani třetí manželství s anglickým boháčem nebylo šťastné, klid jí přinesl až svazek s homosexuálem Benem Pearsonem.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)