Leden 2004

Halina Pawlowská: Nikoho nekádruji

Karel Hvíďala

Smetánka je přesně taková, jaká je společnost, z níž vzešla, říká spisovatelka, scenáristka a moderátorka.

Kancelář Haliny Pawlowské v pražském vydavatelství Star Press, které vydává její časopis Šťastný Jim, vypadá jako výkladní skříň: je jasné, že v ní nikdy nepracuje. "To bych taky nikdy nedokázala!" souhlasí, když se o tom hned na úvod zmíním, a pak spustí vřelou lamentaci na své dvě děti. Místnost je jí rázem plná a já zvolna zapomínám na umělost dekorace. Její živost a dominantní oči všechno přezáří. Až cestou z Karlova náměstí, kde celý život bydlí a kde dnes sídlí i její podnik, jsem si uvědomil, proč je tak těžké dělat s osmačtyřicetiletou Halinou Pawlowskou rozhovory (s nimiž není skoro nikdy spokojena), a byl jsem rád, že takový úkol nemám. Důvod: jako se její kancelář bez ní promění v nudnou místnost s nudným nábytkem, tak slova, která říká, a přitom ji nevidíte, o ní sdělují jen půl pravdy. Tajemství jejího úspěchu je nejspíš v pozitivním vyzařování, v její charizmatické osobnosti.

Otcův vzor

Její osobnost silně zformoval tatínek. Ten jí také posloužil jako předloha hlavní postavy filmu Díky za každé nové ráno a jeho humor je cítit i v jejím snímku Vrať se do hrobu (oba režíroval Milan Šteindler). Po mamince zase podědila jistou pedantičnost, ale tolik o ní nemluví, protože s ní dodnes žije. "Tatínek se tak zásadně odlišoval od normy, že vůbec nepostřehl, když jsem hovořila o něm. Příběhy o sobě poslouchal jenom jako bajky, které se ho vůbec netýkaly. Matka to dodnes, když o ní něco řeknu, prožívá." Otec pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny. (Jeho starší bratr byl poradcem prezidenta Masaryka pro východní politiku, dvakrát vyhlásil svobodnou Ukrajinu a stal se jejím prezidentem a dvakrát kvůli tomu utekl do emigrace, naposled v roce 1939, kdy oba bratři skončili ve Francii jako odbojáři.) Po válce studoval v Praze práva, ale komunisté mu už nedovolili promovat. Začal tedy pracovat jako bagrista a přitom psal ukrajinsky básně. Nenesl to nijak úkorně. Brzy se stal nejrychlejším českým bagristou, takže o něm jednou dokonce psaly noviny na titulních stranách a on se tím hrdě chlubil. Matka promoci ještě stihla, ale tuto profesi nikdy nevykonávala. Stala se učitelkou. (Strýček poradce si odseděl dvanáct let ve stalinských koncentrácích na Sibiři.) "Kdybych se nedostala na gymnázium, měla jsem díky výchově dojem, že se musím zabít. Otec mi vštěpoval, že kromě vzdělání nemá nic jiného význam. A rodiče se stýkali s podobnými lidmi, často k nám chodili, hráli s nimi bridž a kanastu, povídali si u toho o politice, řešili politické kauzy. Jejich život se mi líbil. Televize byla pro otce úžasný vynález, díval se na zprávy, ale jinak ji nepotřeboval, protože měl kolem sebe až do své smrti vždy společnost."

Léta zákazů

Na debaty a otcovy výroky Halina Pawlowská vzpomíná dodnes. Celý život hledal principy a stále se ptal: Jak si můžeš myslet to a to, když principiálně je to jinak? Tak řešil pohled na smrt, na zradu, na příslušnost k politické straně, pro niž podle něho neexistovala omluva. Vstoupit do KSČ byla zrada na vlastním lidství. Stále opakoval, že se to nesmí hlavně kvůli dětem, protože by to pokazilo jejich duši. Byl přesvědčen, že dětem se nesmí dávat jako příklad zrada, zbabělost, šalba. Mladá Halina proto nikdy nemusela přemýšlet, zda vstoupit do Pionýra či do SSM. Odpověď znala předem a věděla, že kdyby selhala, otec by ji snad zabil. "O tom jsem měla ale zakázáno na veřejnosti hovořit, protože všude byli tajní." Asi byli. Když nastoupila na gymnázium do Ostrovní ulice, škola dostala pokyn, že Halina nesmí studovat v anglické třídě, později přišel podobný pokyn z ministerstva kultury na FAMU, že ji nesmějí přijmout, přestože přijímací pohovory udělala. Po čase se tam sice dostala, ale pak ji zase nesměli nikde zaměstnat. Tajemný pokyn "ne" ji pronásledoval až do roku 1989. V České televizi mohla poprvé pracovat na externí smlouvu až koncem roku 1988, ale protože hned poté podepsala Několik vět, protest proti uvěznění Václava Havla, byl zase konec a lidé se báli si vedle ní při schůzích i sednout. Na začátku devadesátých let, když už pracovala ve Story, ji navštívil bývalý ředitel ČT Jan Zelenka. Chtěl otisknout fejeton a při té příležitosti jí řekl, že tenkrát dostal příkaz vedoucího kulturního oddělení ÚV KSČ soudruha Müllera Pawlowskou nikdy nezaměstnat.

Psaní jako způsob existence

Otec si původně přál, aby se dcera stala prezidentkou, a když to nevyjde, tak alespoň spisovatelkou. To druhé mu Halina Pawlowská splnila. Na dnešní úspěšnou dráhu vstoupila v roce 1990 v deníku Metropolitan, kde zavedla jako první žena v Česku společenskou rubriku. "Do roku 1990 jsem popsala asi pětadvacet kilogramů papírů komediemi pro film a televizi a i později, když jsem nastoupila do novin, jsem do každého vydání odevzdávala dvanáct stránek. Píšu denně." Psaní snad Halina Pawlowská nevidí ani jako práci, ale spíše jako způsob existence. Její otec psal básně denně a jí připadalo, že je to úplně normální činnost. Aby nebyla výjimkou, začala psát taky. V šestnácti se přihlásila do literárního kroužku, který vedl překladatel z polštiny Jaroslav Simonides, a ten ji zasvětil do řemesla. Mediálně známou se stala až díky moderování televizního pořadu Žito. Ten běžel od roku 1992 až do roku 1997. V roce 1994 vyhrála konkurz na místo šéfredaktorky časopisu Story, kterému šéfovala až do té doby, než si před dvěma lety založila Šťastného Jima. V televizi následovaly po Žitě Banánové rybičky, kterých se odvysílalo asi 200 dílů. Cekem napsala pětadvacet televizních scénářů. Bezmála jedním milionem prodaných výtisků svých knih - jako třeba Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Proč jsem se neoběsila, Hoši nepláčou (celkem jich je přes deset) - se stala nejúspěšnější českou prozaičkou současnosti. V zahraničí ji zastupuje renomované vydavatelství Rowohlt z Hamburku. V roce 1995 dostala Českého lva za scénář k filmu Díky za každé nové ráno. O rok později obdržela novinářskou Cenu křepelek a v roce 2001 a 2002 Cenu Týtý za Banánové rybičky, v kterých hledá jednoduché pravdy, pomocí nichž ji vychovával otec. Říkal jí: Hlavně se uč, protože pak budeš moci být kdekoli, třeba prezidentkou. Když se Pawlowské před časem časopis Playboy zeptal, jestli jí nevadí, že v televizi a v časopise dává prostor i spoustě nýmandů a hochštaplerů, o nichž se nestojí za to zmiňovat, a že podporuje ten nekonečný kolotoč stejných tváří, odpověděla: "Smetánka je přesně taková, jaká je společnost, z níž vzešla. Ten pocit, že někoho kádruji, nemám ráda." Nejspíš i za tímto postojem je vliv otce a jeho jednoduchých principů: Nepleť si talk-show s filozofickou disputací. Nebo: Chceš-li dělat byznys pro masy, musí ti masy rozumět. Musíš být jednoduchá. Myšlence se však nesmíš nikdy zpronevěřit. A s tím neměla Halina Pawlowská problém. Nejraději psala povídky jen o několika řádcích, v kterých se odreagovávala od komplexů z toho, jak vypadá, a přitom nenápadně naznačovala, že je vlastně krásná. A to je činnost, kterou se velmi úspěšně živí dodnes. Jen v noci ji prý někdy pronásleduje sen, že se jí přihodí to, co se stalo nějaké dámě v Rakousku, ve Vídni: ztloustla natolik, že ji při převozu do nemocnice museli do sanitky transportovat pomocí vysokozdvižné plošiny oknem, protože už neprošla dveřmi. Pokud je to však skutečně sen, a nikoli zase jen jedna z fabulací úspěšné spisovatelky.

Můj nejbližší velký úkol

"Na rok mám smlouvu na Rybičky, ráda bych točila něco o radosti z cestování a napsala 'pravdivý' román. A jestli někdy napíši film, ráda bych v něm využila to, co se podle mě stále ještě nevyužívá, a sice vnitřní děj a vizuální děj, přičemž oba tyto děje mohou mít své nezávislé linie. Takovou 'encyklopedii svědomí' bych ráda i režírovala."