Leden 2004

Spasení těl.

Stanislav Komárek

Poznámky na téma: medicína jako středověká církev

Žijeme v jistém smyslu v bezprecedentní době: průměrná délka života stále roste a většina lidí se dožívá stařeckého věku, což v minulosti nikdy nebylo. Obecně se předpokládá, že za to vděčíme medicíně – od neobyčejně důležitých „sociálních“ faktorů typu kvalita bydlení, stravování, technologie potravin a vody, odpadnutí těžké práce atd. se většinou spíše odhlíží. Není proto divu, že výsadnímu postavení, jakému se kdysi – ve společnosti bohaté na nejrůznější útrapy a předčasnou smrt – těšila církev, administrátorka spasení duší, se dnes těší medicínsko-průmyslový komplex, nabízející spasení těl. Tento komplex sestává z lékařských fakult a dalších výzkumných a školicích zařízení, z klinik, ordinací, zdravotního pojišťovnictví, průmyslu produkujícího farmaka a zdravotnickou techniku a z dalších institucí. Nikdo rozumný nebude zpochybňovat znalosti a dovednosti moderního lékařství, co však budí pochybnosti, je jeho sociální aspekt.

Závislost

Problémy, které dnes medicínsko-průmyslový komplex (MPK) vyvolává, jsou velmi podobné těm, jež byly spojeny se středověkou církví. Společným jmenovatelem je zejména hromadění moci v rukou úzké skupinky lidí, která zbytek společnosti – „laiky“ – monopolně ovládá s tím, že sama nejlépe ví, co je jim ku prospěchu a co ke škodě. Tak jako hlásala církev zásadu Nulla salus extra ecclesiam, mimo církev není spásy, vidí MPK svět optikou maximy Nulla sanatio extra medicinam, mimo medicínu není uzdravení, přičemž sám určuje, co medicínou je a co nikoli. V tomto směru je třeba vidět MPK jako integrální součást sociálního státu, jehož málo přiznávanými cíli jsou infantilizace většiny obyvatel a jejich uvedení do závislosti na ústřední mašinérii. MPK musí v situaci volného trhu své pacienty „lovit“ a udržovat – při každé preventivní prohlídce se najde něco, co stojí za další sledování, zdravý jedinec je jen synonymem pro jedince nedbale vyšetřeného. Někdy pak dochází, drtivou většinou jistě mimovolně, i k poškozování pacientů, ať už v důsledku touhy si zaoperovat, či přehnanými preventivními opatřeními. Takto předpřipravení pacienti jsou pak k MPK vázáni doživotně. Ne nadarmo už římské právo tvrdilo, že závazek mezi dvěma jedinci, obligatio, vzniká mimo jiné také lézí, ranou či jiným ublížením, a nastoluje tak mezi nimi vazbu, byť třeba nechtěnou. Takovýto rozsáhlý klientský systém je zdrojem dobrého živobytí i eventuálního zbohatnutí lékařů-praktiků a umožňuje shromáždit dostatečné množství materiálu pro publikace a získání vědeckých hodností.

MPK jako součást sociálního státu se chová podobně jako řekněme hospody – i šenkýř činí hosty, zčásti svým chováním, zčásti povahou nabízeného produktu, na sobě závislými. Ne že by jim nic nenabízel, naopak: dává jim večerní náplň a program, odpočinek od rodin, přátelské poklábosení, zapomenutí na starosti, příjemné opojení a taky péči o ledviny proplachováním. Obdobně je to se všemi typy závislostí – jsou tím, co člověka na jedné straně drží na nohou, i tím, co pod ním pomalu podřezává větev. Nelze se divit, že medicínsko-průmyslový komplex funguje tak, jak funguje.

Přerostlé děti

MPK s občany zachází jako s desetiletými dětmi. Vzpomeňme například na středoevropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis. Kuchyňské nože a sirky, jimiž lze způsobit škody mnohem větší, jsou na trhu volně, o autech a sportovních potřebách ani nemluvě. Například v Turecku, zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti než u nás, lze koupit v lékárně cokoli, aniž to má katastrofální důsledky. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdy by všechna vydání přes 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom? Vlastnoručně si dávkovat obyčejný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoli. Jak by asi vypadala automobilová doprava, jev skutečně nebezpečný, kdyby zde byla míra předběžné opatrnosti stejná?

Mocenské zasahování v oblasti farmak narazilo na jedno podivné úskalí v podobě homeopatie – pokud by někdo vlastnoručně nekoncesovaně „vařil“ třeba analgetika, špatně by dopadl, zatímco není-li z hlediska novověké vědy v roztoku ani molekula účinné látky, nelze prodej dost dobře zakázat. Průmyslová větev MPK má navíc příliš dobrý smysl pro obchod, aby se této šance nechopila.

Síla tradice

Medicínsko-průmyslový komplex není celosvětově zcela centralizován, jako třeba katolická církev, ale poněkud uvolněný, jako církve protestantské či sunnitský islám. Tato decentralizace paradoxně výrazně snižuje možnost jakékoli jeho reformy, neboť každá změna zde vyžaduje consensus doctorum, jehož se dosahuje mimořádně špatně.

Je velmi poučné zkusit se podívat na MPK a jeho úkony jako na instituci primárně náboženskou. Už celý systém zasvěcování na lékařských fakultách má mnoho archaických rysů – stačí se podívat na úvodní pitevní kurzy, lze si představit působivější začátek zasvěcení, nežli se sobě podobnými rozřezat několik lidských těl? Řada zkoušek je velice obtížná a neobyčejně náročná na paměť, a leží daleko za hranicí příští praktické použitelnosti – memorování nejjemnějších anatomických detailů i pro ty, kdo nebudou nikdy operovat či jich jinak využívat, absurdně široký záběr předmětů, smysluplný snad v 18. století, ale bez skutečného pochopení pro člověka v jeho komplexnosti.

Velkou úlohu zde hraje tradice, přísné a přesné dodržování medicínských obřadů, postupů lege artis, jejichž nedodržení může mít pro lékaře v případě soudní žaloby neblahé následky. Odzbrojující bylo například v souvislosti s diskusí o devitalizaci zhoubných nádorů – zcela odhlédnuto od toho, zda je to metoda účinná či ne – prohlášení jednoho z lékařů, že úplná resekce novotvaru je „dávnou chirurgickou tradicí“. Tzv. „doporučené postupy“ vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy, které vydávají významné islámské univerzity.

Tato praxe vede k unifikaci celého systému, podobně jako po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně a žádný místní, jakkoli kreativní klerik nemohl využít vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se ze systému vypuzují všichni samostatněji myslící jedinci a zbývají administrátoři, ať už zásvětní či časné spásy. Systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, v zásadě připomínající botanické či zoologické určovací klíče, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá. Diagnóza sama je ale záležitostí zcela klíčovou, od níž se vše podstatné odvíjí: i na pacienta působí už toto slovo většinou okouzlujícím a často uklidňujícím dojmem.

Církev od svých počátků zdůrazňovala, že svátosti neuděluje kněz, často slabý a chybující, ze své vlastní síly, nýbrž z moci Bohem propůjčené. Podobně je tomu i s novodobým lékařem (na rozdíl od léčitele či třeba psychoanalytika), který léčí silou celého medicínsko-průmyslového komplexu, jenž třeba syntetizuje příslušný umělý hormon či jiný důležitý lék.

Vrchnostenský přístup

Mluvím-li s lékaři z praxe, často mi říkají, že vrchnostenské postupy jsou nutné, neboť co všechno by pacienti dělali, kdyby nad nimi nebyl bedlivý dohled… Tento úhel pohledu, odpovídající středověké církevní praxi i osvícenskému vrchnostenskému státu, zcela neguje úhelný kámen moderních západních demokracií, to jest představu, že jedinec je sám za sebe odpovědný a má svobodu i k tomu konat věci pro sebe nevýhodné či škodlivé. Je jistě otázkou, zda sčítáním hlasů nekompetentních amatérů se správně hledá nová vláda pro nějakou zemi, ještě víc mne však děsí představa, že vládu dosazuje grémium odborníků na politologii. Jednáme-li už tak, že občan pro některá rozhodnutí kompetentní je, nemůžeme mu tuto kompetenci upírat ve věcech jiných, zejména týkají-li se jeho samotného. Můžeme se ptát, zda je dobře, že některé sekty odmítají krevní transfúzi, je-li tomu ale tak, je ostudné podávat ji příslušníkům těchto sekt násilím, podobně jako byly ostudné násilné křty židů za časů pogromů. Domnívám se, že odpovědnost rodičů za děti se týká i způsobů jejich léčení, byť někdy může vést k věcem kontroverzním: připustíme-li, že do oblasti rodiny může stát či MPK neomezeně zasahovat, je po svobodě západního typu.

Peklo a osvěta

Dalším zajímavým momentem je způsob, jakým medicínsko-průmyslový komplex kopíruje středověkou a raně novověkou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba neustále sledovat a odhalovat. MPK tu nasazuje zdravotnickou osvětu, která jde v posledních desetiletích do absurdních detailů: viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící rozmanité choroby číhají na každém kroku a v podstatě lidem znechucují všechny smyslové radosti. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz. Církev znala i „preventivní prohlídky“ v podobě pravidelných exhort a svatých zpovědí. Terapie a prevence dnešní medicíny je v zásadě tím, čím bylo ve středověku podávání svátostí – i to bylo v podstatě povinné pod hrozbou trestu, jako třeba dnes očkování.

Málokdo si dnes uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí. Podrobné předpisy reglementující stravování, odívání, sex a mnohé další oblasti, měly všechny tradiční kultury bedlivě propracované – vědělo se, co má dělat nemocný, co rodička, co bojovník před odchodem do bitvy – jako medicínská, nikoli primárně nábožensko-tradiční záležitost, se však tyto předpisy začaly chápat až v nové době.

Německý katolický teolog a psychoanalytik Eugen Drewermann dokládá, že katolická sexuální morálka, jejíž v dnešní době málo realistické předpisy je mezně těžko dodržet, vyvolává v rodinách neurotickou atmosféru, velmi příznivou tomu, aby se některé z dětí věnovalo klerikálním povoláním. V rodinách věřících silně v MPK a jeho osvětu vzniká atmosféra zcela podobná.

Viklef za dveřmi

Cílem medicínsko-průmyslového komplexu není zisk, jak se má obecně za to, ale primárně moc: své ideologické protivníky se snaží vyvrátit z kořene a zbavit vlivu, namísto aby je integroval a rozšířil svůj zdroj příjmů ještě o další položky. I v církevních dějinách se ve středověku mohlo zdát, že cílem existence církve je jenom vybírání desátků – povinného transcendentálního pojištění. Nikdy tomu však nebylo zcela – holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem. MPK také hrál svou centrální mocenskou roli i v dobách zcela vzdálených tržním poměrům a za normalizace o něm vznikaly podnes hojně sledované oslavné seriály.

Reformace v medicíně začíná zcela podobně jako reformace v církvi: voláním po větší kompetenci poučených laiků, po jejich svéprávnosti, po vyvázání z železné nutnosti předepsaných institucí, po možnosti plurality názorů a po toleranci vůči nim, v budoucnu i po možnosti tvorby alternativních medicínsko-průmyslových komplexů a po jejich skutečné odluce od státu. Vysokým činovníkům MPK pak lze v první řadě doporučit ke studiu nějakou vhodnou příručku církevních dějin.

(Text je zkrácenou verzí kapitoly z připravované knihy Stanislava Komárka Moc, nemoc a psychosomatika.

(Respekt)