Leden 2004

Co hrozí Gruzii

Petruška Šustrová

Koncem letošního října několik dní z hlavních zpráv médií nemizela Gruzie. Není divu: v den svatého Georgije, který je patron Gruzie, země, které podle něj dostala jméno, tedy 23. října, gruzínský prezident Eduard Ševardnadze odstoupil a uvolnil místo opozici. Převrat se odehrál bez jediného výstřelu, což je na neklidném jižním Kavkaze nutné kvitovat s povděkem. A stojí za zamyšlení, co k poklidnému předání moci přispělo.

V první řadě to nepochybně byl postoj Ševardnadzeho, který ozbrojeným složkám nedal rozkaz střílet do demonstrujících občanů. Nemenší zásluhu nese opozice, jejíž třítýdenní mohutné demonstrace probíhaly bez jakéhokoli násilí. Do třetice se o nenásilný převrat v Gruzii přičinilo Rusko. Ruský ministr zahraničí Igor Ivanov přiletěl do Gruzie, když dění vrcholilo, a právě po jednání s ním ohlásil Ševardnadze svou rezignaci.

Přinejmenším část světové veřejnosti jistě s údivem přijala zprávu, že demonstranti, kteří v ulicích Tbilisi oslavovali vítězství, Ivanova nadšeně zdravili a vítali. Gruzíni mají totiž mnoho důvodů dívat se na ruské představitele s obavami. Rusko před více než dvěma sty let včlenilo Gruzii do svého imperiálního systému, nedlouho po revoluci z roku 1917 zničilo nově nezávislý gruzínský stát, v roce 1924 v Gruzii velmi krvavě potlačilo protisovětské povstání – a bez ohledu na to, že Stalin byl Gruzínec, zacházel sovětský stát s Gruzií stejně krutě jako se všemi ostatními svazovými republikami. A nedost na tom: ani po rozpadu Sovětského svazu Rusko nehodlalo Gruzii jen tak snadno pustit. Existují odůvodněná podezření, že Rusko inspirovalo a podporovalo separatistické vůdce, kteří se přičinili o faktické skoro úplné odtržení gruzínských provincií Jižní Osetie a Abcházie, a že ruské tajné služby velmi výrazně zasahovaly do občanské války, kterou Gruzie v Abcházii začátkem devadesátých let vedla. A aby toho nebylo málo, připomeňme, že Rusko má na gruzínském území dvě vojenské základny, které ještě nejméně deset let nehodlá opustit.

V této souvislosti je představa Gruzínců, kteří demonstrují za vlastní svobodu a přitom nadšeně vítají ruského ministra zahraničí, jistě bizarní. Méně už nám bude připadat bizarní uvědomíme-li si, že Igor Ivanov mluví dobře gruzínsky, protože jeho matka je Gruzínka. Demonstranti stejně jako Ševardnadze i představitelé opozice tedy mohli právem předpokládat, že Ivanov je do gruzínské problematiky náležitě zasvěcen.

Nutno také říci, že Rusko se tentokrát zachovalo až nečekaně dobře a Ivanovova mise významně pozdvihla prestiž ruské diplomacie, která se jinak v takzvaném blízkém zahraničí, tedy v bývalých sovětských republikách, příliš dobré pověsti netěší. Není samozřejmě vyloučeno, že prvotním Ivanovovým záměrem bylo podpořit Eduarda Ševardnadzeho, ale když po příjezdu viděl, že věci zašly příliš daleko, doporučil mu místo toho odchod. Na tom však v současné době už nezáleží: opozičním vůdcům se Ivanovovým prostřednictvím dostalo jasného ruského uznání.

Moskva ostatně šla ještě dál – zdvořile odmítla námluvy separatistických představitelů tří gruzínských provincií, čímž dala najevo, že nehodlá využít situace a rozdmýchávat na jižním Kavkaze další konflikt. Bezprostředně po Ševardnadzeho odchodu se totiž do Moskvy sjeli vůdcové Abcházie, Jižní Osetie a Adžárie, kteří se rozhodli požádat o začlenění svých provincií do Ruské federace, což by nepochybně mohlo vyvolat občanskou válku. A těžko lze odhadnout, jak daleko by případný konflikt zašel, nezapomeňme, že gruzínské vojáky cvičí američtí experti, a že Gruzie je členem programu Severoatlantické aliance Partnerství pro mír. Státní duma však výstřední požadavek o připojení gruzínských provincií promptně odmítla, takže separatističtí vůdci museli pochopit, že se jejich snahám z Moskvy pomoci nedostane. Přinejmenším ne otevřené pomoci.

Vůdci gruzínské opozice Michailu Saakašvilimu musel spadnout notný kámen ze srdce. Skutečnost, že Rusko výměnu mocenské garnitury v Gruzii přijalo bez protestů, je nepochybně nesmírně důležitá, pětimilionová Gruzie by proti ruskému kolosu mnoho šancí neměla. Jenže svržením Ševardnadzeho všechno teprve začíná a budoucímu prezidentovi, ať už se jím stane Saakašvili nebo kdokoli jiný, skutečně není co závidět. Už jen uspořádat prezidentské a posléze parlamentní volby bude velký problém: jak je uskutečnit v autonomní Adžárii, jejích absolutistický vůdce Aslan Abašidze prohlašuje, že novou gruzínskou moc neuznává?

A po volbách budou noví představitelé čelit úkolům ještě těžším: vyvést rozvrácenou ekonomiku země z chaosu a vnuknout lidem novou důvěru. A v neposlední řadě jim dát najíst. Snad nejtěžší však pro ně bude nepropadnout svodům korupce, kterou je země prosáklá a dokázat tuto korupci z Gruzie vymýtit aspoň do té míry, do jaké je to možné. Povede-li se jim to, mohla by se gruzínským občanům otevřít cesta k nadějnější budoucnosti. Že to bude cesta velmi trnitá a plná kamení, snad ani není potřeba dodávat.

(ČRo 6)