Leden 2004

Prezident a výročí 17. listopadu

Petruška Šustrová

Od 17. listopadu už sice uplynuly dva týdny, avšak diskuse nad článkem prezidenta republiky Václava Klause k tomuto výročí neutuchá, a tak si dovolím dodat svůj názor. Především však ocituji jeden prezidentův výrok, který vzbudil značnou kontroverzi. Tak tedy Václav Klaus napsal: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny, jako to udělala skupina intelektuálů - z větší části bývalých straníků - v několika seskupeních v letech sedmdesátých a osmdesátých.“ Dále český prezident pokračoval: „Reakcí oné masy „obyčejných občanů“ na nesvobodné poměry byla rezistence, nevýkonnost, náhradní individuální aktivity, atomizace společnosti, pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, které už nikdo nevěřil. Byli to však právě oni, kdo svým chováním vytvořili předpoklady pro 17. listopad roku 1989.“

Je samozřejmé, že předpokladem pro změnu režimu nebyla ani nevýkonnost, ani náhradní občanské aktivity, ani atomizace společnosti, ba ani pouhé pasivní žití v kulisách propagandy, ale to už bylo řečeno mnohokrát, nemá smysl to znovu rozebírat. Mne na Klausově hodnocení zaujalo něco jiného: to, že svůj exkurs do nejnovějších českých dějin zahajuje prohlášením o tom, s kým nesouhlasí. Václav Klaus se stejně jako řada jiných českých politiků často vůči někomu vymezuje, zřejmě soudí – v podstatě oprávněně -, že polemika je pro čtenáře či posluchače přitažlivější než prosté vyjádření vlastního názoru.

Jenže ta věc má háček: aby totiž člověk mohl polemizovat, musí mít s kým. A Klaus nespecifikuje, kdo že to „vytýká obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali“ a tak dále. Vlastně to ani specifikovat nemůže, neboť žádný aspoň trochu seriózní novinář ani politik nic takového obyčejným lidem nikdy nevytýkal ani nevytýká. Klausova polemika je tedy namířena do prázdna, které si každý může dle své libosti vyplnit někým, koho pokládá za laciného moralistu, a komu ony výtky prostě připíše na vrub. Taková metoda není fér, nicméně je dávno známá. Patří k nečistým způsobům diskuse, které v knize „Eristická dialektika aneb umění, jak vyhrát v každé diskusi“ kouzelně popsal Arthur Schopenauer.

Skutečnost, že český prezident použil – možná nevědomky – nefér způsob polemiky by sám o sobě možná nestál za zmínku, politici podobné věci dělají často, a nejen čeští. Důležitější je něco jiného: výklad kořenů 17. listopadu totiž velmi úzce souvisí s celkovým výkladem naší minulosti. A při něm, obávám se, až příliš často sklouzáváme do neobyčejně zjednodušených tezí, takže se pak těžko můžeme domluvit.

Abychom se dobrali poznání, co se na našem území vlastně ve druhé polovině dvacátého století dělo, museli bychom se definovat některé základní pojmy. Museli bychom si například odpovědět na otázku, čeho se člověk může vzdát, z čeho všeho může slevit a kam až může ustoupit, aniž by ztratil čest. Pochopitelně za předpokladu, že pro nás čest má nějakou hodnotu. To znamená zvažovat, co je běžné a nutné přizpůsobení, co už je projev strachu a co je podlost.

Museli bychom si ovšem ujasnit i opačnou stránku problému, zjistit, jakou hodnotu pro nás má například svoboda projevu nebo další svobody. Museli bychom se aspoň v hrubých obrysech shodnout na tom, lze-li od někoho ve jménu svobody požadovat dokonce i nějakou oběť, a v případě, že ano, jak velkou oběť.

Vést takovou diskusi by ovšem znamenalo vést ji poctivě, nepodezírat ty, kdo mají jiný názor než já, že mě chtějí očernit či zesměšnit – a zároveň nechtít očernit ani zesměšnit je. Musím konstatovat, že podobných diskusí na české veřejné scéně vidím pramálo, převážná většina diskutujících spíš touží podržet si svou pravdu za každou cenu, i za cenu různých kliček a nečisté argumentace. Takovým způsobem se na výkladu minulosti nikdy neshodneme ani v tom nejširším rámci. Nejde o to, abychom se na ni dívali všichni jedněmi brýlemi, ale abychom našli míru, ve které se můžeme shodnout, a zároveň ponechali dost tolerance i okrajovým názorům.

Obávám se však, že tato meta je dosud pro českou společnost nedostupná, což svědčí o naší malé vyspělosti, pokud jde o schopnost skutečně demokratického soužití. Politici bohužel ve věci tolerantní a demokratické diskuse nejsou zrovna dobrými vzory, a článek českého prezidenta k 17.listopadu to jen znovu dokázal.

(ČRo 6)