Leden 2004

Putin bere všechno

Petruška Šustrová

V neděli 7. prosince rozhodovali ruští voliči o tom, kdo zasedne v lavicích čtvrté Státní dumy Ruské federace. Ze všeho nejspíš by se dalo říci, že volební výsledek dovršil soulad mezi výkonnou a zákonodárnou mocí, mezi ruským prezidentem a parlamentem.

Ruská Duma je staronový útvar a nově vznikla právě před deseti lety. Připomeňme si, že 12. prosince 1993 byla v Rusku přijata nová ústava, ve které už neexistoval Nejvyšší sovět, ale navrátivší se Duma. Stalo se to po puči, ve kterém na podzim 1993 zvítězil tehdejší prezident Boris Jelcin nad stoupenci návratu k Sovětskému svazu. Nepříliš demokratickými metodami, podotkněme.

Sídlo parlamentu se přestěhovalo z „Bílého domu“, kde tehdy poslanci Nejvyššího sovětu prezidentovi vzdorovali, do budovy umístěné mezi Kremlem a Velkým divadlem, na Ochotnyj Rjad. První novodobá ruská Duma neměla pro Jelcina valné pochopení, a tak prezident vládl zemi hlavně prostřednictvím dekretů. Druhou Dumu suverénně ovládli komunisté, kteří se dokonce pokusili Jelcina odvolat a málem se jim to podařilo. Až třetí Dumu, tu, která se právě odebrala do minulosti, dokázal Kreml dostat pod kontrolu.

Pod taktovkou Kremlu

S právě zvoleným zákonodárným sborem nebude mít ruský prezident Vladimir Putin nepochybně ani sebemenší problémy. S mandáty se musela rozloučit víc než polovina dosavadních komunistických poslanců, zmizeli liberálové z bloku Jabloko i tržně orientovaného Svazu pravicových sil. Pole ovládli Putinovi stoupenci z hnutí Jednotné Rusko (37%), kterým budou přihrávat poslanci levicově nacionalistického bloku Vlast (9%) – seskupení, které vzniklo pouhé týdny před volbami.

Pikantní je, že Jednotné Rusko vzniklo sloučením dvou původně rivalizujících subjektů, z nichž jeden se také jmenoval Vlast: v roce 2001 se – nepochybně pod Putinovou taktovkou – sloučila proprezidentská Jednota s do té doby opozičním blokem Vlast – Celé Rusko. Komunisté (13%) a Liberálně demokratická strana (12%) Vladimira Žirinovského budou jen tvrdit muziku, neboť i kdyby jejich poslanci chtěli prezidentovi vzdorovat – a to není pravděpodobné -, neměli by na to sílu.

Věčné Jelcinovy boje s parlamentem nepochybně přispěly k tomu, že ruský prezident soustředil ve svých rukou obrovskou moc, a tak Vladimir Putin zdědil nesmírně rozbujelý prezidentský aparát. Jen prezidentská ochranka čítá 25 000 mužů, jejichž služné (je dvakrát až dvaapůlkrát vyšší než v armádě) pohlcuje 60% rozpočtu ministerstva vnitra.

Vladimir Putin v prezidentském křesle rovněž nezahálel. Za čtyři roky své vlády soustavně a promyšleně budoval kontrolní mechanismy volebního procesu. Duma přijala nový volební zákon, který umožňuje dohlížet na registraci stran a tvoření volebních komisí v regionech, prezident dosáhl kontroly médií (především televize), a aby nebylo nic ponecháno náhodě, spadá elektronický systém počítání volebních hlasů pod zvláštní služby, které nepochybně představují Putinovo zázemí. Navíc se Putin pokusil vyřadit nezávislé středisko průzkumů veřejného mínění, které uveřejňuje i výsledky, jež jsou pro Kreml nepříznivé.

Na rozdíl od Borise Jelcina se však Putin pustil do křížku i s ruskými oligarchy, a podle všeho zvítězil. Nasvědčuje tomu osud těch nejbohatších a nejznámějších: Boris Berezovskij a Vladimir Gusinskij se uchýlili do zahraničí, Michail Chodorkovskij byl koncem října zatčen a čeká ho soud. To mimochodem Putinovi v očích veřejnosti náramně prospělo – listopadový průzkum veřejného mínění ukázal, že obliba prezidenta a důvěra k němu stoupla o dalších deset procent.

Za Rusko a národ!

Jednota sil převažujících v nové Dumě však nespočívá jen v loajalitě k Vladimiru Putinovi. Musíme podotknout, že všechny tři nekomunistické strany, které se do ní dostaly, se deklarují jako vlastenecké, nebo – chceme-li – nacionalistické. Silný stát a pořádek v zemi, to jsou hesla, v nichž se až dojemně shodují s ruským prezidentem.

K nastolení a posílení „pořádku“ tedy nejspíš Duma právně zajistí změny, ke kterým Putin společně se svým okolím sáhl: zákony nejspíš posílí kontrolu ruského státu nad ekonomikou, a to především pokud jde o surovinové zdroje. Možná ještě dál posílí kompetence prezidenta, například tím, že mu umožní další a další zvolení.

Nynější parlamentní volby totiž byly v jistém smyslu jen předehrou k tomu nejdůležitějšímu – a to jsou prezidentské volby na jaře příštího roku. Vladimir Putin má ovšem už dnes vítězství nejspíš v kapse. V zemi neexistuje významná politická síla, která by mohla nabídnout srovnatelně nadějného kandidáta.

O pluralismu a demokratických právech občanů tedy těžko hovořit, ruský stát na sebe bere tradiční paternalistickou polohu a žádné přehnaně liberální výstřelky se nebudou trpět. Valné části ruské společnosti to nejspíš nevadí, chaos a ožebračení, které ruští občané zažili za poslední desetiletí, je do značné míry utvrzuje v tom, že řízená demokracie, která zajistí pořádek, je nejlepší, co je může potkat. Padesátka občanů, kteří v Den lidských práv demonstrovali proti tomu, co se děje v Čečensku, smutně ilustruje rozložení nálad v ruské společnosti.

V Rusku samozřejmě žijí i skuteční demokraté a ještě neztratili naději. Novinář Alexandr Podrabinek napsal: „Představitelé prezidenta ještě pořád nezasedají v redakčních radách všech novin, před Lubjankou ještě nebyla znovu postavena socha „železného Felixe“ a největší město na severu země se ještě nejmenuje Putinburg. Ještě je příležitost vytvořit skutečnou demokratickou opozici.“ Chtělo by se tomu věřit.

(Babylon)