Leden 2004

Polský rok: korupční aféry a cesta do EU

Petruška Šustrová

Polsko se na stránkách našich novin příliš často neobjevuje, samozřejmě nepočítáme-li sportovní rubriku. Pokud však jde o politické a společenské dění, mnoho toho nevíme. Poslední dni ovšem tvořily výjimku z tohoto pravidla, neboť polský postoj na summitu Evropské unie byl jednou z příčin, proč jednání této vrcholné schůzky nedospělo ke shodě. Poláci spolu se Španěly totiž odmítají nový systém hlasování v unii, protože je pro ně méně výhodný než systém dosavadní. Přitom je potřeba připomenout, že letos začátkem června téměř šedesátiprocentní účast polských voličů pro referendu o vstupu do unie mohla každého pozorovatele přesvědčit, že vstup do evropského společenství polským občanům rozhodně lhostejný není.

Polští představitelé na evropské scéně důrazně hájí zájmy své země. Velikost Polska a počet jeho obyvatel je staví do výhodnější pozice, než v jaké jsou ostatní kandidátské země, takže se neohlížejí na to, že do unie teprve vstupují. Polští občané jsou s takovým postupem beze sporu spokojeni – Polsko je přece důležitá evropská země, proč by tedy mělo otálet na prahu a čekat, co na ně zbyde? V této situaci valná většina občanů pevně stojí za svými představiteli. Věc má ovšem i druhou stránku, a tou je vnitřní situace země. Vláda Leszka Millera se netěší nikterak mohutné podpoře voličů, takže jí úspěchy - či alespoň pevný postoj - v mezinárodní aréně pomáhají vyvažovat nevalnou pozici na domácí scéně, kde musí čelit mnoha útokům.

O polské vnitřní politice by se dalo říci, že jí dominují korupční skandály. Letošní rok začal ve znamení jednoho, takzvané Rywinovy aféry, a se začátkem adventu, který signalizuje konec roku, propukl skandál druhý, aféra s hracími automaty. Jen ve stručnosti si řekneme, o co jde, a vezmeme to po pořádku.

Rywinovou aférou se zvláštní vyšetřovací komise polského parlamentu zabývala velkou část roku a nyní stojí filmový producent Lew Rywin, který je jejím protagonistou, před soudem. Jde o to, že měl představitelům spolku Agora, který mimo jiné vlastní největší polské noviny Gazera Wyborcza, nabídnout, že za úplatek sedmnácti a půl milionu dolarů pomůže prosadit změny v novém mediálním zákonu. Veřejnost to pobouřilo: v Polsku jsou tedy zákony ke koupi?

Ve druhém skandálu jde o hrací automaty. Říká se, že předseda poslaneckého klubu vládního Svazu demokratické levice, Jerzy Jaskiernia, dostal úplatek deset milionů dolarů za to, aby do zákona o hracích automatech prosadil úpravy, které by majitele hracích automatů zvýhodňovaly. Fakt je, že podle návrhu zákona měl majitel platit měsíčně za jeden automat dvě stě euro, ale nakonec poslanci odhlasovali poplatek jen ve výši padesát euro, tedy čtvrtinový.

Další fakt je, že asistentem Jerzyho Jaskierni je – nebo byl, o to se teď média s politiky dohadují – člověk, který tisíce hracích automatů vlastnil, a že Jaskiernia se zákonem o automatech skutečně zabýval. A podobně jako v Rywinově aféře každý další výslech před parlamentní komisí odhaloval nové podivnosti, nová podezřelá spojení a zákulisní machinace, tak i v aféře s hracími automaty každý další novinářský text odhaluje nová fakta. Někdy ovšem i stará – například už málem zapomenutou zmínku ze zprávy, kterou o korupci v Polsku vydala v roce 2000 Světová banka. Stojí tam, že zablokování zákona o hrách stálo tajné lobbisty tři miliony dolarů. Není potřeba dodávat, že před schválením zákona unikalo státu z provozu hracích automatů mnohem víc.

Na část členů vládního Svazu demokratické levice nevrhají stín jen tyto dvě aféry, problémů je víc, ale není samozřejmě možné v jednom komentáři dopodrobna vypsat, co všechno polská opozice a ještě víc polští novináři politikům vládní strany vytýkají. Jde mi také o něco trochu jiného. Někdo by totiž mohl zapochybovat a zeptat se, zda by Poláci neměli být rádi, že je vůbec Evropská unie chce přijmout, a zda je vhodné, aby si s takovým korupčním máslem na hlavě ještě kladli podmínky. Takovou výhradu však nelze než odmítnout. Korupce je jako rakovina, která prožírá všechny postkomunistické země bez výjimky. Některou víc, některou méně.

To nejpodstatnější není, zda se v některé zemi vyskytuje nebo ne, nýbrž to, jak s ní taková země zachází. A v tom musíme Polákům přiznat, že dělají, co mohou. Jakmile totiž nějaká korupční aféra vyjde najevo, může se během několika dnů každý, koho zajímá, seznámit se všemi detaily a se všemi podezřeními. Polská veřejnost, reprezentovaná novináři, se v žádném případě nehodlá s tímto zlem smířit. To znamená, že je to vyspělá, demokratická společnost, která nemá důvod se před budoucími partnery v Evropské unii nikterak krčit.

(ČRo 6)