Leden 2004

Poprask kolem velryb, buněčná alchymie a klimatická houpačka

Jaroslav Petr

Zdá se krajně nepravděpodobné, že bychom v přírodě přehlédli mnohatunové živočichy dorůstající délky 12 metrů. Ale je tomu tak. Japonští zoologové vedení Tadasuem Jamadou dospěli studiem dědičné informace a koster muzejních exemplářů k závěru, že velryby házené doposud do jediného pytle pod vědeckým jménem plejtvák Brydeův (Balaenoptera brydei) patří ve skutečnosti k třem různým druhům. Vedle „skutečného“ plejtváka Brydeova se ve společné taxonomické škatulce ukrývali i plejtváci, kteří dostali latinská jména Balaenoptera edeni a Balaenoptera omurai.

„Rozpad“ jednoho druhu plejtváka na trio podrobili někteří vědci tvrdé kritice. Servítky si nebral především přední americký odborník na systematiku kytovců James Maed. „Jsem rozčarován naprosto nedostatečnými analýzami svých japonských kolegů,“ posteskl si a jeho hořký povzdech ostře kontrastuje s jásotem, s jakým přivítala popis nových velryb média. Nadšení novinových titulků pramení z faktu, že existence nových druhů notně zkomplikuje snahy japonských velrybářů o odvolání všeobecného zákazu lovu. Japonci si brousí harpuny právě na plejtváka Brydeova, jehož populace se prý už vzpamatovaly z předchozího vybíjení. Po objevu Jamadova týmu najednou není jasné, kolik a jakých plejtváků se potuluje po světových mořích, a rozhodně nelze prohlásit, že už jich je dost na obnovení lovu.

O tom, že velryby nemají na růžích ustláno, svědčí výsledky pitvy, kterou provedl tým biologů v čele s britským zoologem Paulem Jepsonem. U 14 velryb uhynulých v září 2002 u Kanárských ostrovů určili jako příčinu smrti tzv. kesonovou nemoc. Ta postihuje například potápěče, který se po ponoru do velké hloubky příliš rychle vynoří. Při prudkém poklesu tlaku se z krve potápěče uvolní bubliny dusíku a ty ucpávají a trhají cévy. Velryby jsou vůči této hrozbě odolné. V onen tragický zářijový den roku 2002 cvičilo španělské válečné námořnictvo u Kanárských ostrovů lov nepřátelských ponorek silným sonarem. Děsivý rámus sonaru vyhnal velryby z hlubin moře na hladinu tak rychle, že to ani jejich organismus nevydržel. Kesonová nemoc velryby okamžitě zabila. Admirálové se brání tvrzením, že podobný rachot nízkofrekvenčních zvuků vzniká i zcela přirozeně, například při podmořských zemětřeseních. To je ale zřejmě jen o důvod víc, aby se člověk choval v oceánu tiše.

Britská firma TriStem oznámila úspěch, který je hoden označení „buněčná alchymie“. Z půllitru lidské krve izolovala šéfka firmy Ilham Abuliadayelová bílé krvinky a ty velmi rychle přeměnila přídavkem speciální protilátky na „buněčnou surovinu“. Z té pak v laboratoři vypěstuje jakýkoli typ buněk – od neuronů, přes buňky kůže až po srdeční svalovinu.

„Vůbec jsem tomu nevěřil,“ přiznává americký biolog Tim McCaffrey, kterého firma TriStem požádala, aby pravdivost jejich neuvěřitelného tvrzení potvrdil. „Provedli to před mýma očima a s mou vlastní krví. Byl to šok!“ McCaffreyovy bílé krvinky se v péči Ilham Abuliadayelové změnily „jen“ na krvetvorné buňky, které pak v těle pokusné myši vytvořily skoro všechny typy buněk krve. Proměna na další typy buněk zatím potvrzena nebyla. Ale i kdyby TriStem už nedokázala nic jiného, byl by její počin skutečným průlomem. Lékaři by mohli prakticky na počkání vypěstovat krvetvorné buňky všem, kdo dnes marně čekají na vhodného dárce kostní dřeně. Vědci ale na „buněčnou alchymii“ stále nevěří. „Zůstávám skeptický a přesvědčí mě jen další solidní důkazy,“ tvrdí přední americký buněčný biolog Evan Snyder.

Aljašce je horko. Tamější klima se ohřívá o poznání rychleji než podnebí zbytku světa vystaveného globálnímu oteplování. Průměrná zimní teplota na severní polokouli stoupla za posledních 30 roků asi o 1 °C, ale na Aljašce se za tu dobu zimy zmírnily o 2 až 3 °C. Na aljašské přírodě už je to znát. Tamější lesy napadá lýkožrout, kterému delší a teplejší léta nadmíru svědčí. Mechový a lišejníkový koberec tundry pomalu mizí za oponou bujícího křoví. Krvežízniví komáři pronikají do stále vyšších zeměpisných šířek a trápí nejen lidi, ale i zvířata a ptáky. S obavami sledují vzestup teplot obyvatelé aljašského Fairbanksu. Základy jejich domů stojí na věčně zmrzlé půdě a brzy by se mohly začít propadat do bažin.

V Grónsku teploty naopak klesají. Za posledních 30 roků v zimě tu „přituhlo“ o 2 až 3 °C. Podle některých klimatologů to není náhoda. Arktida zřejmě funguje jako velká klimatická houpačka a střídají se tu zhruba šedesátileté periody oteplování a ochlazování. Když se Aljaška ohřívá, Grónsko chladne a naopak. Příčiny těchto zvratů zůstávají záhadou.

(RESPEKT)