Leden 2004

Proč vítat imigranty

Karel A. Pokorný

V MF Dnes ze šestého listopadu mne na stránkách „Názory“ zaujal příspěvek Jana Macháčka, nazvaný „Proč vítat všechny imigranty“. Autor komentuje sociálně inženýrský pilotní projekt „dovozu mozků“. Jedná se o lékaře, programátory a vědce převážně ze slovanských zemí jako jsou Bulharsko, Chorvatsko a Kazachstán(?). Pisatel se pozastavuje nad tím, proč zrovna z určitých oborů a proč zrovna ze slovanských zemí. Podle něho autoři projektu tvrdí, že „někde se přece začít musí“ a že nápad se opírá o ideu, že všichni mluvíme nějak polorusky ( ! ) a dobře se tedy domluvíme.

Při čtení tohoto článku jsem se vrátil ve vzpomínkách zpět do podzimních dnů roku 1989. V té době už vládla v Polsku Solidarnosć, Maďarsko otevřelo hranice východoněmeckým turistům, kteří hromadně odcházeli na Západ, v Praze bylo velvyslanectví Spolkové republiky přeplněno východními Němci a Pražané rozebírali na ulicích jimi zanechané trabanty. V komunistických státech, sousedícími s Československem docházelo k uvolňování, ale čeští samovládci vytrvávali. Všechno vypadalo tak, že Češi čekají, kdy za ně někdo také povstane či udělá něco podobného, jen aby sami byli pro jistotu nevinní, co když by se to nepovedlo.

V říjnu 1989 jsme měli v Nizozemí naše obvyklé české a slovenské symposium. Na symposiu se také diskutovalo o tom, zda a kdy může dojít k nějakému převratu. Názory byly různé, většina diskutujících se shodovala na tom, že to bude trvat ještě nejméně pět až deset let. Mojmír Povolný z USA informoval o tom, že američtí krajané již delší dobu vážně hovoří o možnosti pomoci při eventuelním rozpadu komunismu v ČSR. Zorganizovali dosti velikou skupinu krajanů, specialistů ve všech možných oborech, kteří již byli v penzi a byli ochotni, při změně režimu ve své bývalé vlasti, veškeré své vědomosti poskytnout nezištně „novému“ státu. Sami už měli, jak se říká vystaráno, jimi nabízená pomoc byla zcela bezplatná.

Pak padla berlínská zeď a najednou došlo, proti veškerému očekávání i v Československu k Velké sametové revoluci a vlády se ujali disidenti, snílkové, kteří „nechtěli být jako oni“. Prezident Havel na rozmezí roku 1989 – 1990 v emociálním rozhlasovém projevu vyzval exulanty, aby se vrátili „domů“ a pomohli budovat vlast. Všechno vypadalo velice pěkně až do té chvíle, než jsme uviděli ministra zahraničí pana Dienstbiera v dokumentárním filmu českého režiséra Ivana Fíly „Schritte im Labyrint“ vysílaného ZDF. Zde pronesl tu tolikrát citovanou větu, že nikdo nemusel utíkat, neboť nikomu nehrozilo nějaké opravdové nebezpečí, a především : on a Havel také neodešli. V tom okamžiku bylo zřejmé, jak se budou domácí chovat k eventuelním navrátilcům. Byla to jakási závist, nebo dokonce nenávist k těm, kteří měli tu odvahu začít někde v cizině znovu, nebo jenom obava z konkurence ? Je pravda, že někteří z těch, co se vrátili, pracovali jen ve svůj prospěch, ale to bylo mizivé procento. Nebezpečí přišlo odjinud. Vstali noví podvodníci. K moci se začali dostávat lidé typu Kavana–Kato. Bylo s podivem možno pozorovat, co všechno se dalo pracovníkům prognostického ústavu a absolventům VUMLu, jakož i celému národu namluvit. Země nastoupila vlastní cestu k demokracii, učitelé a učitelky ruštiny začali vyučovat angličtinu, bývalí funkcionáři a jejich potomci vybrakovali pokladny národních podniků a vrhli se do budování přímo loupežnického kapitalismu. Zákony, pokud nějaké vůbec byly, sloužily jen k tomu, aby se nedodržovaly nebo obcházely.

Idealisté, kteří přišli doopravdy nezištně pomáhat, byli považováni za vetřelce a zrádce, neboť „vy jste se tam váleli a my si tu trpěli“. Na jejich případné dobré rady nebyl nikdo zvědav a také se jim to hned nepokrytě sdělilo. Nezbylo jim tedy většinou nic jiného, než se smířit s tím, že se v nastalé situaci nemohou prosadit a tak se zbaveni ideálů zase vrátili do zemí, kde byli doma a které jim už dávno poskytly možnost rozvinout jejich schopnosti. Známá věc je, že většina lidí, kteří emigrovali, má určitou schopnost prosadit se v cizím prostředí a dokáží-li, že něco umějí, jsou akceptováni. Ne tak v české kotlině, kde je všechno jinak.

Je zajímavé, že zrovna v době, kdy se připravuje onen na začátku zmíněný pilotní projekt, vyšla výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby – BIS, která upozorňuje na neochotu slovanských imigrantů integrovat se do společnosti a kde se uvádí, že dominantní postavení v navazování kontaktů a ve spolupráci s oficiálními českými strukturami mají ruskojazyčné skupiny. Osoby, které zaujímají v tomto seskupení vyšší pozice se všemožně snaží při své činnosti vykazovat znaky legality, vystupují jako legální obchodníci a investují s oblibou do nemovitostí. S podnikatelskými aktivitami v těchto kruzích je spojeno působení jednoho z nejsilnějších ruských kriminálních seskupení – Solncevské organizace – na území Česka.

Tato zpráva je doplněna ještě výsledkem průzkumu, provedeného Centrem pro výzkum veřejného mínění, podle kterého jsou tři čtvrtiny občanů proti pobývání cizích občanů na území Česka a když, tak jenom za určitých, velmi přísných podmínek. 29% obyvatel je pro možnost upřednostnit pobyt cizinců z EU, 55% je proti. Ale pro příliv cizího kapitálu je 58% lidí, neboť to je považováno za zlepšení situace na trhu práce.

Když jsem tento týden (46.) četl v českém tisku o preferencích politických stran v České republice a viděl, že druhou nejsilnější stranou ve státě je komunistická strana, pomocí které byl zvolen nynější prezident, který si po návratu z Moskvy pochvaloval, jak mohl svoji ruštinou bez akcentu hovořit bez pomoci tlumočníka, nemohl jsem se ubránit podezření, že za „dovozem slovanských mozků“ je ještě něco jiného.

Korunu všemu dala česká televize, když 17. listopadu pozvala do studia soudruha Zifčáka, spolu s Knížákem. Divím se, že pan Knížák tohoto společníka akceptoval.