Leden 2004

Korejcům se do smrádku nechtělo

Luboš Palata

Prohráli jsme Hyundai. Není ale divu. České hospodářství to s okolními státy prohrává už skoro patnáct let. Pořád ještě jsme ve středoevropské postkomunistické čtyřce první, ale náš náskok třídy se za tu dobu ztenčil tak, že v současnosti je česká ekonomika porovnatelná s polskou, maďarskou i slovenskou. Aniž si toho příliš všímáme, propadá se Česko pomalu, ale takřka neustále do šedého středoevropského průměru, tedy pokud do něj nepočítáme vyčnívající Rakousko. Ústup ze slávy před osmdesáti až sto lety tak pokračuje, podobně jako život z podstaty, který začal už v prvních letech po druhé světové válce. Ne, že by Polsko, Maďarsko nebo Slovensko byly nějakým skvělým příkladem. Ale každá tato země měla po roce 1990 štěstí alespoň na jednu odvážnou vládu, která dokázala tnout do živého.

Všechny české vlády, jež jsme tu od roku 1992 měli, byly z hlediska zásadních hospodářských reforem zbabělé. A to včetně kabinetů Václava Klause, které se od svých následovníků lišily jen slovy a mlžením v podobě stínové kupónové privatizace. Tvrdost vystřízlivění z Klausem národu důsledně vštěpované české výjimečnosti změkčil Zemanův kabinet politikou zadlužování, v níž by Špidlův kabinet rád pokračoval. Ale už není z čeho brát.

Unie nám nepomůže

Lepší už to nebude. Doufat se nedá ani v pomoc bohatších států EU, protože ty se rozhodly, že těm novým z Východu pomáhat nebudou. I po prvním květnu příštího roku tu tak budou existovat přinejmenším dvě EU. Pokud to tak bude pokračovat dál, půjde Česko i v té druhé lize níž a níž. Podle OECD má v příštím roce česká ekonomika růst o 3,6 %, zatímco třeba slovenská o 4,25. Nebude to tedy pokles rychlý, ani v každodenním životě příliš znatelný. Až však bude někdo psát podobný článek za deset let, nebude pošilhávat po už nyní vzdáleném Slovinsku, ale bude se dívat na záda Maďarům, Slovákům, Estoncům a možná i Polákům.

Hyundai nepřišel a otázky po důvodech jsou zbytečné. Takoví Slováci dělají za dvě třetiny českých platů. Do Žiliny, kde by Korejci v případě slovenského vítězství měli stavět, povede dálnice s přímým dálničním napojením na Vídeň, Budapešť, Katovice i Brno. V Žatci Korejcům nikdo nic takového ani neslíbil, nepočítáme-li zoufalé výkřiky krajských hejtmanů, že dálnici k hranicím s Německem postaví sami a ze svého. S Polskem je to složitější, tamní platy a infrastruktura mají pro investora výrazně horší parametry než v případě Česka, ale to vyvažuje jak velikost země, dynamika růstu ekonomiky v posledních deseti letech a v neposlední řadě také dnes už mnohaleté dobré zkušenosti korejských firem s tamním trhem. Znovu se tak můžeme vrátit zpět na začátek. ČR ztratila pozici výjimečně vyspělé postkomunistické země a stává se průměrným státem, který je srovnatelný s dalšími středoevropskými konkurenty. Oproti nim však máme nevýhodu v tom, že jsme si na ten život v pomalém ústupu ze slávy zvykli. Zatímco takoví Slováci nebo Poláci vědí, že o své místo v Evropě budou muset tvrdě bojovat, Čechům onen "smrádek a teploučko" vyhovuje, jelikož už nejméně čtyři generace nic jiného neznají.

Ano, v Česku, především v Praze, se dnes žije pohodlněji a blahobytněji než v takové Bratislavě, Varšavě, ale i Budapešti, pokud se ovšem něco nezmění, "ráj na zemi" v horizontu dvaceti let skončí. Ono "něco" má podobu promyšlené, dlouhodobé reformy, která musí znamenat přitvrzení životních podmínek, ale zároveň efektivnější fungování státu. A samozřejmě i snížení daňového zatížení spojeného s investicemi, infrastrukturou počínaje a kvalitním vzděláním konče. Bude to vyžadovat nejen odvážné politiky, ale ještě odvážnější voliče, kteří jim dají své hlasy. Hyundai byl jen jeden z mnoha. Také Česko, pokud chce pokračovat v trendu posledního půlstoletí, bude jen jednou z mnoha zemí. Zemí, která přestane být zajímavá. Nejen pro investory.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)