Leden 2004

Za Velkou zdí

Stanislav Komárek

(Úvodní kapitola z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003.)

Motto:

Největší však zmatek působí takzvaní touristé,

potulníci, kteří po výtce jen ze zvědavosti aneb pro

vyražení zahlédli do Číny. O skutečném životě a bytu

Číňanův nenabudou sice pražádných poznání, avšak svět

má zvěděti, že byli v Číně, a protož píší…

z čínského cestopisu misionářů Huca a Gabeta;

české vydání z roku 1887

Studijní cestu po Číně jsem absolvoval na podzim roku 2000 a znamenala nejen dosud nejhlubší cestovatelskou impresi, ale i radikální převrat v mém životě a myšlení. Tento článek si neklade za cíl suplovat výtah z čínských dějin a reálií (zasvěceněji a obšírněji jej pro českého čtenáře přináší například Fairbankova kniha Dějiny Číny, 1998), ale spíše zrcadlit bezprostřední impresi, snad pod vlivem Tengovy poučky “Hledat pravdu ve faktech”. Kupodivu se zde nejedná o banální funkcionářský nesmysl, ale vypíchnutí skutečnosti, že hlavní zřetel je třeba brát na to, co vidíme a pozorujeme, nikoli na to, co se o daném předmětu mluví či píše. Zároveň se omlouvám těm několika málo našim sinologům, kteří snad budou tento článek číst, zejména za nekonsekventní přepisování čínských zeměpisných a osobních jmen, kde jsem se často držel kdesi uprostřed mezi kanonizovanou českou transliterací a čínským přepisem pinjin, s cílem získat slovo pro českého čtenáře co nejjednodušší (drtivá většina z nich se s čínským mluvčím o těchto věcech stejně bavit nebude). Zavedené názvy ponechávám beze změny, některá slova přepisuji pouze z doslechu. Vzhledem k tomu, že sinologie je pro svou náročnost v podstatě mnohem spíše formou osudu nežli zaměstnáním či koníčkem, snad na mne, jehož životní dráha se Číny pouze dotkla, bude pohlédnuto milostivě.

Lidé

Číňané jsou svým vzhledem mnohem homogennější než Evropané. Úplně všichni mají černé oči i vlasy (za měsíc jsem mezi tisíci a tisíci lidmi viděl pouze jedinou albínku), jinak je ovšem jejich “stejnost” do určité míry naším optickým klamem — Číňané rozeznávají evropské obličeje stejně špatně jako my čínské. Po troše cviku lze ovšem poměrně dobře rozeznat i jejich geografický původ. Číňané ze severu mají poněkud plošší a širší, “mongolské” obličeje, také se mezi nimi vyskytují typy působící na nás “rusky” — je to spíše způsobeno příměsí mongolské krve do populace v Povolží či na Ukrajině než naopak. Severní Číňané se od nás prakticky neliší barvou a maně se nabízí otázka, proč se tato rasa často označuje jako “žlutá”. Není to spíše asociace na žlutá roucha císařské rodiny či žlutohnědé vlny řeky Chuang? Oproti Japoncům mají Číňané trochu více vyčnívající nos, byť našim mohutným výběžkům se zdaleka nevyrovná (Číňané chápou naši rasu jako velmi ošklivou — vybledlé vlasy a oči, předlouhé nosy, chlupaté tělo a neohrabaný vzrůst jsou v jejich očích velmi nepěkné; i Evropanky mohou po Číně směle cestovat samy bez obav, že by se jim dostalo návrhů či dokonce přepadení — pro tamní muže, alespoň z národa Chan, nejsou o mnoho atraktivnější nežli řekněme ovce na pastvině).

Směrem k jihu se stává postava průměrného Číňana menší a gracilnější a řada Jihočíňanů se nedá např. od Vietnamců na pohled rozeznat. Na východním pobřeží, např. v okolí Šanghaje, se často vyskytují vysoké a štíhlé typy, často i s poněkud orlím nosem. Příslušníci některých menšin (v Číně je jich na padesát) se vzhledově poněkud liší, k “mongolské” rase však kromě Tádžiků na západě patří všichni. Tento lidský typ se táhne daleko na jihovýchod až do Polynésie, byť tam nabývá trochu jiných podob — přece lze ale třeba v tvářích novozélandských Maorů vysledovat jakousi podobnost. Zdá se, že celý tento rasový okruh byl původně představován jakýmisi čokoládově hnědými zemědělskými etniky s měsícovitou tváří, mandlovýma očima a lehce vlnitými černými vlasy, která expandovala z oblasti zhruba Zadní Indie všemi směry a zejména na okrajích se tomuto typu poměrně vzdálila.

Je kuriózní, že ony “našikmené” oči nejsou v Asii vlastní jen lidem, ale třeba i orangutanům, langurům a dalším opicím a také himálajským medvědům či vietnamským prasatům, byť u těch posledních se může jednat o výsledek selekce “k obrazu svému”. Tento jev, staršími autory označovaný jako “genius loci”, je patrný v každé zemi na mnoha rovinách, jen se dívat. Tváře některých čínských stařenek se překvapivě podobají opičkám langurům a tato podobnost některých místních primátů s lidmi je patrná i na jiných kontinentech (v Evropě opice nežijí, ale zaručeně by nás čímsi ve svém výrazu připomínaly). To vůbec nesvědčí o nějaké bezprostřední příbuznosti či lokálním vývoji člověka z těchto forem, ale na základě Jungova pojetí synchronicity spíše o čemsi jako lokální jednotě stylu či módě (i řada čínských zvířat a ptáků krásně harmonuje s čínským výtvarným uměním a jeho kánonem).

Oproti Evropanům působí Číňané mladistvě, ne-li dětsky. Jejich postava spíše připomíná tělesný rámec našich teenagerů, tomu odpovídá i velmi sporé tělesné ochlupení a řídké vousy (byť jsem spatřil i řadu majitelů hustých plnovousů). Rovněž je pro nás obtížné určit, je-li někomu z nich dvacet či čtyřicet let — šediví až v pozdním věku a v typickém případě s léty ani netloustnou či neplešatí. Je-li pravdivá Portmannova teze o tom, že člověk představuje oproti jiným primátům typ s jakýmsi nakonzervováním dětských znaků do dospělosti (proto na nás třeba mladý orangutan působí velmi lidsky, starý už ne; týká se to i přetrvání hravosti, zvědavosti atd. u lidí), pak představují Číňané a další asijská etnika vývojově velmi pokročilý typ, který si juvenilních znaků uchoval více — mají např. i v relaci k velikosti těla poněkud větší mozek. (Číňané sami neváhají také zdůrazňovat nadřazenost svou a své kultury, zejména černoši se těší všeobecnému despektu.) Ostatně i čínština zní nepředpojatému uchu poněkud jako dětské žvatlání.

Země

Neviděl jsem okrajové části Číny, řídce osídlené a zabírající přes polovinu její plochy — Tibet, čínský Turkestán, vnitřní Mongolsko a Mandžusko. Zato vlastní, historickou Čínu jsem projel dosti důkladně od severu na jih. Cestování je zvláštní a svébytná forma poznání, kterou nemůže nahradit sebebedlivější studium knih, sledování televize s jejími barevnými cestopisnými filmy a internet už teprve ne. Rozdíl je asi takový jako o žumpě číst a do žumpy spadnout, či oběd vidět na obrazovce a oběd sníst, což nejlépe ilustruje roli bezprostředního prožitku v lidském životě. Z Číny si člověk zejména neumí představit dvě imprese — rozlehlost země (tu tak snad podle analogie s Ruskem a Amerikou, ty jsou sice podobně velké, ale v zásadě “prázdné”) a množství lidí. Čína je neuvěřitelně “liduplná” a je neobyčejně šokujícím zážitkem přijíždět k miliónovým městům, jejichž jména ten, kdo není specializován na geografii Číny, co živ neslyšel. Praha by byla na čínské poměry roztomilým starobylým okresním městečkem. Hlavní města provincií mají zřídka pod pět miliónů obyvatel, Peking jich má třináct, Šanghaj patnáct. Měst přes milión je daleko přes stovku. Všude jsou masy lidí (člověk se rozpomene na prastarý politický vtip: “Jaký je čínský výraz pro dvě stě padesát miliónů sovětských občanů?” Odpověď: “Pche.”).

Vlastní Čína je neobyčejně vhodná pro zemědělství, úrodná a s dostatkem srážek, zvláště na jihu (prší převážně v létě). Naprosto typické pro ni jsou mlhy, opary, celodenní jemný namodralý závoj nad krajinou, dnes místy kombinovaný se smogem či umožňující jeho vznik. Krajina je dokonale využitá — všude je políčko na políčku, kromě pěšinek a zastavěných ploch tam v zásadě nelze najít nevyužitá místa — hned za posledním batatem se zdvíhá zeď cementárny. Cesta Čínou potěší každého, koho zajímá subtropické a tropické zemědělství — v zásadě jako by listoval jeho podrobným manuálem.

Pestrost zeleniny a ovoce přesahuje všechny evropské míry, i školený biolog na trhu jen s obtížemi rozezná, že to, co vypadalo jako štíhlá kedlubna, je ve skutečnosti tučnoosý salát a to, co se jevilo býti mangoldem, je jakási odrůda čínského zelí atd. Zemědělství se zhruba rozpadá na severní “kukuřičnou” oblast a jižní “rýžovou”. Podnes je z větší části rukodělné a na venkově žije asi padesát procent všech lidí (pro zajímavost, velikostní hranice mezi městem a vesnicí je dvanáct tisíc obyvatel). Pěstování rýže se nedá zmechanizovat už z povahy věci samé — sazeničky je nutno do zatopeného pole vypíchávat ručně, srpem je pak třeba dozrávající rýži požnout (a cepem či jednoduchou mlátičkou vymlátit). Protože pole musí být zaplavena, a to samozřejmě vodorovně, nemohou být i v jen mírně zvlněném terénu příliš velká a na takových se kombajn neuplatní, i kdyby nějaký byl.

Nepředstavujme si vůbec, že čínská vesnice je jen bláto, došky, bambus a svrab. Vsi v úrodných oblastech vypadají se svými patrovými vilkami utěšeněji než na Hané, i v horách a chudších místech mají domky úhledné prejzové střechy a rolnický život má jakousi samozřejmou kulturu, budovanou deset tisíc let historie čínského zemědělství. Od revitalizace zemědělství soukromou iniciativou začal ostatně raketový vzestup čínské ekonomiky od konce sedmdesátých let. Typická čínská krajina je zemědělsko-průmyslová, kde alternují pečlivě obdělaná pole bez jediného plevele (dnes se většinou hubí pomocí herbicidů, ale v minulosti se bedlivě vytrhával ručně — Číňané jsou schopni vyplít i pšenici, aniž ji pošlapou) a průmyslové podniky, většinou s čadícími komíny ve stylu dvacátých let.

Obzvláštní zážitek skýtá v tomto směru Sečuan, stát ve státě, obrovská provincie čítající kolem sto padesáti miliónů obyvatel, jejíž jádro tvoří kotlina obklopená ze všech stran hradbou vysokých hor. Když je přejdeme, otevře se před námi obrovské zamlžené údolí protkané řekami, co chvíli se uprostřed polí a vesnic vynoří černě dýmající fabrika ve stylu pekelných továren hraběte Artigase z Vernových románů. Těžko si představit něco uzavřenějšího, přízračnějšího a svébytnějšího. Většina pand, které jsou převážně v této provincii domovem, dnes žije ve dvou chovných stanicích — v přírodě už pro ně není místo.

Čína má mít na plochu asi pět procent lesů, ale skutečnost se mi zdá ještě méně povzbudivá. Lesy dnes zůstaly jen na nejstrmějších svazích hor, kam už nelze žádné políčko umístit, a i tam se většinou jedná jen o listnaté houští, vyrůstající z pařezů po poražených a odvezených kmenech. Úplné zkáze brání snad jen okolnost, že pastva koz, které by těmhle zbytkům zasadily poslední ránu, není v Číně příliš rozšířená — větší množství jsem jich viděl jen v provincii Jünan, sousedící s Tibetem a Barmou (i pro hovězí dobytek a buvoly nejsou v zásadě téměř žádné pastviny a přiživují se, kde se dá — v obdělávaných oblastech není na něco takového prostě místo). Pěkné lesy jsou jen na místech zcela odlehlých a na posvátných horách, kde se tradičně nekácí a které jsou dnes nejen poutními místy, ale i rezervacemi (anglické slovo sanctuary hezky obráží tento fenomén — znamená současně posvátný okrsek i přírodní rezervát).

Lesy Číny jsou oproti našim mnohem bohatší na počet stromových rodů i druhů — nezažily totiž pohromy ledových dob, které ty naše připravily o většinu jejich pestrosti. V mírném a vlhkém klimatu, kde se v zimě sice ochlazuje občas k nule, ale mrzne jen vzácně, zde bují, či spíše bujela, jakási vzpomínka na třetihory, zahrnující všechny rody rostoucí v Evropě a ještě celou řadu jiných, listnatých i jehličnatých. Kromě toho jsou v Mandžusku ještě značné plochy sibiřské tajgy a na samém jihu včetně ostrova Chajnan a Hongkongu zcela tropický indomalajský prales (i sám Hongkong Island je překvapivě z devadesáti procent porostlý krásnou džunglí a mrakodrapy se tísní na malé ploše jednoho z jeho okrajů).

Většina Číny je hornatá či alespoň kopcovitá a obrazy homolovitých srázných hor a kuželovitých kopečků, vystupujících z mlhy a páry, nejsou fikcí čínské krajinomalby, jak se Evropanům často zdá, ale realistickým zachycením tváře země. Sušší sprašový sever s domky i celými vesnicemi zahloubenými do spraše a jemným prachem v ovzduší je jaksi bytostně jiný, “mongolský” a drsný — nebe nad Pekingem je díky kombinaci stepního prachu a výfukových plynů šedé, někdy dosti temně. Větší zvířata jsou vidět prakticky jen v rezervacích či je lze tušit v odlehlých částech hor (Čína je velice bohatá na druhy, ale z většiny populací dnes zbyly žalostné trosky, byť se stát pokouší o jejich ochranu — za zabití dvou pand velkých je trest smrti, za jednu dlouholeté vězení). I ptáků se vidí v obydlené krajině jen málo a člověk nabývá dojmu, že většina je jich v klecích na oknech a verandách, pečlivě vynášená ráno na slunce a tvořící životní společníky řady Číňanů i v dobách kompaktních disků a walkmanů. Větší množství nejrůznějších zvířat nežli v přírodě je k vidění na trzích, určených z části k chovu v domácnosti, z části k účelům kulinárním. Jihočínské úsloví o tom, že chutně upravují vše, co se plazí po zemi, krom tanků, a vše, co létá v povětří, krom stíhaček, je hluboce pravdivé.

Číňané jsou velcí milovníci zvířat a rostlin v domácnostech. Jejich přízeň se ovšem často projevuje snahou deformovat a mrzačit to, co je předmětem jejich působení. My to pochopitelně děláme také, pouze v méně rafinované a méně tradiční podobě. I rafinované letité “týrání” bonsají, ostatně jevu pocházejícího z Číny a Japonci teprve přijatého, je podivné, byť výsledek je rovněž bizarně skvostný (jejich čínský název chutien znamená doslova “krajina v nádobě” a bývají skutečně jakýmsi zmenšeným mikrokosmem, doplněným miniaturní pagodou či lidskou figurkou). Jejich vznik má i svůj aspekt praktický — když jsem se zmínil o své čtvrthektarové zahradě, pokyvovali Číňané nevěřícně hlavou — to je luxus, který si tam stěží může dovolit okresní tajemník či bohatý manažer. Čínské zahradní umění je ovšem úchvatné a zahrnuje překrásnou a harmonickou kombinaci staveb, kamenů, vody a rostlin, kde vše odpovídá klasickým předpisům. Zvlášť zaujme čínský smysl až vášeň pro kameny a jejich půvaby. Polodrahokamy v misce s vodou patří k často obdivovaným ozdobám a i větší exempláře hrají v bytech a zahradách velikou roli — Číňané nelitují námahy a nákladů k jejich získání.

Obzvlášť typická historka se váže k jednomu z velkých balvanů v zahradách pekingského Letního paláce. Jeden z vysokých úředníků dynastie Ming jej kdesi nalezl a shledal, že bez něj nemůže žít. Zcela se zruinoval pokusy o jeho transport do sídelního města a neuspokojen zemřel. Až kterýsi z císařů jeho přepravu ukončil a umístil jej na čestném místě, kde dlí dosud.

Jazyk

V článku o Číně se nelze nedotknout jazyka, neboť s ním a jeho písemnou formou “čínství” stojí a padá. Ač Čína sebe samu chápala jako Říši středu (Džunkuo) a byla obývána nejrůznějšími národy, její páteř odjakživa tvořil státní národ Chan — dnes tvoří zhruba devadesát čtyři procent ze zhruba jedné miliardy tří set miliónů obyvatel Číny (k Říši středu se tradičně počítali i Číňané zahraniční, ať bydlí kdekoliv; vždy se do Číny rádi vraceli a dnes zde investují a přinášejí dary). V evropském kontextu by se jednalo o celý shluk národů a odlehlá nářečí se liší víc než třeba románské jazyky mezi sebou, byť společný základ zde je.

Dnes sice vzdělanější jedinci znají ze školy či televize pekingské nářečí (nazývané též mandarin či putong chua), oficiální spisovnou výslovnost, ale na jihu vysílají místní televize často jím ozvučené filmy s titulky. Zejména kantonská čínština je zcela odlišná a obecně vzato není na jazykovou homogenitu kladen prvořadý důraz — řada lokálních televizních programů vysílá v místních nářečích. I neškolenému uchu cizince znějí různé dialekty rozdílně — ten pekingský má jakousi cinkavě-mňoukavou výslovnost, zejména oficiální projevy dívek, třeba průvodkyň, znějí jako stydlivě manýrované a rafinovaně přepjaté pokňourávání kočičky z lepšího salónu. Sečuanský dialekt má zase pro naše uši “agresivní” podtóny, asi jako když se výše zmiňované kočky perou.

To, co celou Čínu od nepaměti spojuje, je psaná forma jazyka. Ta, jak známo, neobráží zvukovou, ale významovou stránku slov a je představována známým znakovým písmem (celkem asi padesát tisíc znaků, hranice gramotnosti leží u dvou až třech tisíců, všechny neumí prakticky nikdo). Výuka čtení a psaní tímto způsobem je jistě oproti našemu hláskovému písmu poněkud trudná a náročná na optickou paměť, má však neocenitelnou výhodu — osvobození od zvukového aspektu jazyka — takto by se dala klidně psát i čeština. Japonština, pro niž se znakové písmo hodí zhruba stejně málo, je ve zdraví používá podnes.

Právě jednotné písmo udržuje jednotnou Čínu — znaky se ustálily zhruba na přelomu letopočtu, dnes se používá na kontinentě poněkud zjednodušený “porevoluční” pravopis, na Tchaj-wanu, v Hongkongu, Makau

a u zahraničních Číňanů ten původnější, s některými komplikovanějšími, ale ornamentálně prý hezčími znaky (cizinec ten rozdíl nepozná). Oběžníky z Pekingu bylo lze tudíž od pradávna jednoznačně rozluštit i v nejzapadlejší provincii a občas lze vidět, jak si lidé, kteří si v ústním styku nerozumějí, píší znaky na papír či na dlaň. Vždy jsem Číňany uváděl v podiv, když mi, vidouce, že neumím správně mluvit, sdělení napsali a pak s podivem shledali, že jsem i negramotný, čemuž se jevily odporovat brýle a “univerzitní” obličej. U dřevorubce z hor se něco podobného v zásadě čeká, míra gramotnosti je okolo osmdesáti procent, a i ve městech lze čtení neznalého člověka občas potkat. Dvě třídy obecné školy ostatně nikoho tak komplikovanému písmu nenaučí.

Cizinci vždy opakovaná otázka, proč vlastně nezačnou psát latinkou, svědčí o bazálním nepochopení celé problematiky. Ne že by čínština z principu takto psát nešla. Byť se jedná o jazyk tónický, kdy každá slabika může mít podle intonace čtyři různé významy (v jižních dialektech je intonací až devět typů), dalo by se to nějak obejít — vietnamština, kde je problém podobný, se nakonec nějak latinkou zapisovat dá. Potíž je v tom, že by se pak čínština rozdělila na řadu jazyků, jejichž mluvčí by si mezi sebou nerozuměli, a veleříše by se po dvou a půl tisících letech existence rozpadla. Jednota je v Číně cosi tak veledůležitého, že je jí podřízeno všechno, a změna systému písma by znamenala i konec Číny, jak ji známe.

S tamním jazykem a písmem souvisejí i jiné typy komplikací při vzdělání. Zatímco v Evropě je těžkým handicapem dyslexie, tj. neschopnost rozkládat slovo na fonémy a ty převádět na písmena, je v Číně obdobnou chybou nedostatek zrakové paměti či hudebního sluchu. Představa, že takovíto lidé jsou “hloupí”, se i dnes těžce překonává — prostě se nehodí pro svůj kulturní kontext. Čínský typ písma ovlivňuje i celostní, syntetický typ myšlení oproti evropskému analytickému. Čínština je pro většinu Evropanů jazyk velice těžký, mnohem těžší nežli kterýkoli z indoevropských jazyků. Celkem neproblematicky se lze po večerech naučit francouzsky a coby soukromé povyražení si číst Victora Huga v originále a občas zajet do Paříže. S čínštinou to jde jen velmi těžko — sinologie je většinou záležitostí plnoúvazkovou a je relativně obtížné ji dobře zvládnout a nestát se zároveň Číňanem — poměrně často se u takto vzdálených kulturních okruhů stává, že člověk “proleze dírou” v bariéře mezi kulturami na druhou stranu a má potom i v češtině čínský přízvuk, čínská gesta a v Číně obvyklé názory.

Čínština se liší od evropských jazyků i tím, jak pojmově rozparcelovává skutečnost a i v její slovní zásobě lze najít rozmanitá překvapení — některá slova znamenají nějakou věc a zároveň i její opak (to je třeba občas i v latině — altus = vysoký i hluboký) či se táž věc jmenuje podle kontextu různě (v češtině by se to dalo simulovat třeba tím, že by se ježek podle typu pohybu jmenoval dejme tomu běžek či ležek). I systém chápání příbuznosti věcí a metafor či asociací je v čínštině zcela jiný — síť synonym a homonym je utkána úplně jinak než naše, navíc systém písma zakládá ještě další typ podobnosti — odvození znaku od téhož radikálu (radikál, skupina základních tahů, tvoří “kostru” znaku; je jich celkem něco přes tři sta a podle nich jsou uspořádány i slovníky). Všeho toho hojně využívá čínská poezie, čímž se stává do češtiny téměř nepřeložitelná. Přes všechnu krásu třeba Mathesiových veršů je třeba si uvědomit, že se jedná o Mathesiovy variace na čínská témata.

Snad ještě něco málo o čínském psaní na počítači, věci to dnes velice rozšířené. Na klávesnici se slovo naťuká v oficiální latinkové transliteraci pinjin a počítač nabídne několik variant znaků, které se za tím mohou skrývat — při známém školském případu slabiky ma znak pro matku, konopí, koně a kletbu či nadávku. Z toho si písař podle kontextu vybere a na kýžený znak “myší” klikne. Je to sice trochu pomalejší nežli psaní latinkou, zato nesrovnatelně rychlejší než psaní čínským psacím strojem — byly to obrovské kovové obludy vyplňující celou místnost a mívaly je tak třeba redakce velkých novin — dnes jsem už neviděl ani jediný.

S jazykem souvisí i propastná odlišnost čínského myšlení od našeho — zde v zásadě není prostor pro detaily, ale v praxi se celá věc pozná podle toho, že Evropan s Číňanem nejsou schopní ani společně otrhat švestky ze stromu. Evropa sice funguje a Čína také, ale oba systémy je těžko křížit. Zapředeme-li, a to i při dobré jazykové znalosti, hovor, může dopadnout takhle: E: Jak daleko je do Ťouťangu? Č: Podle toho, jak rychle se jde. E: Kolik je to kilometrů? Č: Na tom nezáleží. E: Znáte to tam? Č: Ne, ale můj dědeček tam byl, je to tam velmi pěkné. E: Vašemu dědečkovi se tam líbilo? Č: Nevím, za kulturní revoluce ho tam popravili atd. Naše zápletky typu: Kampak, tetka, k lesu? jsou proti tomu pravý žert.

I orientaci v prostoru mají Číňané jinou a naše mapy je uvádějí v zoufalství. Nelze se pak divit, že komunikace mezi kulturami vázne. Je pozoruhodné, že Čína třeba zcela přejala evropské ošacení a stavebnictví, ne ale kuchyni a příbor. Návštěvníci Číny si často stěžují na to, že “stará Čína a její tradice je mrtvá”. Má-li někdo dojem, že průměrný Číňan sedí v bambusovém loubí, popíjí rýžové víno a čte si Li-povy básně, je to asi stejně přiléhavé jako představa Evropana sedícího v hradní věži a čtoucího spisy Tomáše z Aquina. Číňan dneška sedí v betonovém pokojíku, popíjí coca-colu a čte si čínskou verzi časopisu Cosmopolitan. Staré věci a tradici zná zhruba tak málo lidí jako u nás. Kolik Pražanů zná dobře scholastickou filozofii? A kolik Proroctví slepého mládence? Jediný rozdíl je v tom, že naše minulost zanechala víc kamenných a udržovaných památek, čínské dřevěné stavby víc podléhají požárům, válkám i zubu času, vlhké a teplé podnebí rychle ničí textilie a ohrožuje i knihy.

Náboženství a menšiny

V současné Číně panuje zhruba taková míra náboženské svobody jako v Číně staré, tj. vláda je k náboženství víceméně lhostejná, pouze bedlivě sleduje, zda z některého z nich neplyne státu nějaké nebezpečí. Čína byla vždy nábožensky pluralitní a podnes představuje rejdiště buddhismu čhanového i lamaistického, taoismu, islámu i křesťanství různých denominací (zdaleka nejvíc je buddhistů, buddhismus je ostatně jediným zásadním kulturním importem staré doby — dál následovaly až marxismus a moderní technologie). Všechny chrámy dnes pracují na plné obrátky, většina z nich je nově opravená, některé i nově postavené, hemží se hejny noviců, většinou chlapců kolem dvaceti let (vidět lze i buddhistické jeptišky, rovněž dohola ostříhané). Často se mezi spoustou paneláků náhle otevře čtverec volného prostoru s chrámem, obklopeným čarokrásnou zahradou, mírem a harmonií. Veškerý náboženský život je tuze kontrolován, jak je v Číně odedávna zvykem, asi ve stylu někdejší organizace Pacem in terris, mnišstvo, zejména v Tibetu, je poněkud profízlované. Nicméně vnější obraz je utěšený a dosti pestrý.

V jednom klášteříku na hoře Emei, kde jsme nocovali, žilo pět mníšků (tento výraz se vtírá, neboť měli kolem osmnácti a postavou byli velmi drobní) vcelku vesele a pohodově. Ubytovávali turisty (hlavně čínské, devadesát devět procent všech turistů po celé zemi tvoří sami Číňané), v klášteře žila i řada žen ne zcela zřetelné funkce a byla tam i útulná hospůdka. Když jsme chtěli vidět ranní liturgii, museli jsme je po hodinovém čekání vzbudit — poté nám ji i se všemi zpěvy, litaniemi a bitím do gongů předvedli, pobaveně se pochichtávajíce, když některý předepsaný obřad zkazili. Tuto veselou historku nevyprávím proto, abych na buddhismus, učení fascinující a spásné, kydal špínu, ale abych ukázal, že to, co se z Evropy jeví jako skrumáž světců a mučedníků, působí na blízko značně světštěji, tak jako každé reálné náboženství, které dobře známe. Zdá se ostatně, že právě teď se buddhismus šíří do Evropy a Ameriky právě tak, jako se před staletími šířil do Číny z Indie, kde poté prakticky vymizel. Množství za “kulturní revoluce” zničených kulturních statků dosahovalo takového množství, že škody jsou podnes patrné.

Bandy zfanatizovaných teenagerů se vrhaly nejen na náboženské objekty, ale i na staré knihy, obrazy, hudební nástroje, vše, co nějak souviselo s minulostí. Bylo to řádění bez precedentu nejen v čínské historii, ale i ve světových dějinách vůbec (evropské obrazoborecké bouře toho byly jen slabým odvarem). Jeho protagonisté dnes zastávají rozmanité odpovědné funkce a nevěřícně pokyvují hlavou, co že to vlastně v mládí činili. Proto je v Číně i panický strach z nového zpochybnění čehokoliv, čemu se dříve prokazovala úcta. Mao se těší stálé přízni (zdá se, že ne zcela předstírané, jeho mauzoleem stále prochází zástup návštěvníků, aniž je tam někdo autoritativně nahnal) a přes všechno omámení konsumem a všudypřítomné reklamy se neustále tvrdí, že se buduje socialismus.

Z tohoto hlediska se Číňanům jevíme jako národ mimořádně vrtkavý a pošetilý, který neustále mění rétoriku a činí různé podivnosti. Mezi největší prý patří rozdělení se Slovenskem (takový malý státeček, a ještě se oslabuje!) a zavržení Fučíka, takto v Číně nejznámějšího Čecha, jehož zápisky z vězení jsou v každé čítance (“Buď to byl podvodník, a pak jste hlupáci, že jste ho léta uctívali, nebo to byl hrdina, a pak jste nevděčníci, že jste na něj zanevřeli, chyba je to na každý pád!”). Čínskou vládu vždy zneklidňovala ta náboženství, jejichž nejvyšší představitel byl mimo její dosah. Týkalo se to zejména katolíků (je málo známo, že koncem 17. století byli jezuité jen na krok od toho, aby zavedli počínštěnou verzi křesťanství jako hlavní státní náboženství — věc kupodivu či z jiného hlediska pochopitelně ztroskotala na neoblomnosti Vatikánu ve věci latinské liturgie a všech evropských zvyků — jinak by maximum katolíků bylo dnes v Číně a sídlo papeže by leželo spíše v Pekingu).

Dnes je obdobným kamenem úrazu pobyt tibetského dalajlamy v exilu. (Nepředstavujme si, že by snad byl v případě svého návratu popraven či uvržen do vězení — pod bedlivou kontrolou by mával z Potály svým svěřencům a občas pronesl řeč o čínsko-tibetské vzájemnosti.) Z asi padesáti menšinových etnik, která v Číně žijí (asi šest procent populace) nejsou Tibeťané nejpočetnější (Čuangů, Ujgurů, Miaů a Mongolů je více), ale silou tradice nejsvébytnější. Tibet byl velmi dlouho jedním ze satelitních států pod formální čínskou nadvládou (Tonkin, Siam, Korea, Bhútán, Jáva aj.), které platily císaři tribut, ale naopak dostávaly dary, většinou hodnotnější (Syn nebes musel ukázat, že není jen tak někdo — proto se v dobách finančních krizí vláda bála, že nějaké poselstvo s prezenty přijde). Čínská přítomnost se omezovala jen na obchodníky a guvernéra, byť Číňané i dříve do instalace dalajlamy a některých dalších lamů — převtělenců intervenovali (celou spletitou a u nás málo známou historii čínsko-tibetských vztahů najde čtenář v právě vyšlých Dějinách Tibetu).

Tibeťané jsou oproti Číňanům robustně bezelstní, veselí, otevření, zbožní, ale také drsní a s určitým sklonem k násilným řešením a nejen s mnišskou, ale i loupežnickou tradicí. Číňané, proti nim rafinovaní, překultivovaní a neprůhlední, mají dojem, že těmto “barbarům” přinášejí technickou civilizaci, silnice, nemocnice, bary aj. a že je “osvobodili” z područí klášterů. Zda si to Tibeťané přáli, se pochopitelně nikdo neptá. Ač dnes vychází celá řada tradičních tibetských knih i knih současných tibetských spisovatelů, situace je napjatá a tibetská města, Lhasa zejména, se stávají čínskou doménou (Číňan věří zase jen Číňanovi a jen na něj se spoléhá). Tibet sám jsem nenavštívil (jen jeho samý okraj v Jünanu), ale jiná etnika mají jakési rysy samosprávy, ovšem za předpokladu, že nesní o právu na sebeurčení (situace je jaksi podobná starému Rakousku tak v roce 1820). Mohou mít ve svých jazycích nižší školství i literaturu a jsou přímo vybízena k pěstění národních svérázů typu krojů a jiných skansenoidních památek, tak nejspíše ve stylu strážnických festivalů.

Některé národy to chopily za úspěšný konec: Náchiové v Jünanu, jedno z mála matriarchálních (spíše matrilineárních) etnik, založili na svém specifiku světovou slávu. Celkově je však osud minorit neveselý, byť je Číňané neutiskují z nějakého zlovolného záměru — kolos státu a jeho majoritního národa je příliš velký, i minoritní města dnes mají čínskou většinu, a kdo chce ve společnosti něco znamenat, musí mít čínské vzdělání, nejlépe univerzitní. Zvláštní “národ” tvoří Chuejové, čínští muslimové, jazykově ani rasově neodlišní od jiných Číňanů, ale tvořící kompaktní společenství v různých městech, která byla tradičně středisky obchodu (vznikli jako potomci arabských kupců a čínských dívek, po mnohočetném opakování tohoto procesu už je nutno arabské geny hledat s lucernou). Minority mají i některá privilegia, např. smějí mít i dvě děti namísto jednoho, povoleného rodinám národa Chan (v různých provinciích předpisy trochu kolísají).

Drastické metody populační kontroly člověk lépe pochopí, vidí-li přelidněnost země — nové zdvojnásobení populace už by bylo úplnou katastrofou. Ve městech, kde úřady situaci zcela kontrolují, převládají mezi malými dětmi chlapečkové v poměru asi 3:1 (ženské plody nechají rodiče po kontrole ultrazvukem často potratit). Parky ve městech pak oživují tito tlustí a rozmazlení fracíčkové, bomba pod budoucností Číny. Jak asi bude vypadat kultura, tvořená půl miliardou jedináčků? Na venkově lze vždy nějaké to dítě nějak utajit a starosta za vepře či podsunutou bankovku neudá. I ve městech žijí “černé” děti nad plán, bez oficiálního jména, nároku na bezplatné školství a lékařské ošetření, prostě úředně “nejsou”, což je v nejstarší byrokracii světa velký handicap. Při narození takovéhoto “černého” dítěte musejí rodiče zaplatit obrovskou pokutu a jsou vyhozeni z práce, zejména je-li “lepší”.

Společnost

Čínská tradice nemá ani stopu něčeho, co by jen vzdáleně připomínalo demokracii, alespoň v té formě, jako byla třeba tradiční volba chánů mongolským churalem. V současné Číně je jediná demokratická instituce, a tou je volba starosty na vsích (do zmiňovaných dvanácti tisíc obyvatel), ve městech jsou starostové dosazováni. Konfuciánská tradice vštěpuje už dva a půl tisíce let poslušnost vůči nadřízeným, a sejdou-li se dva Číňané, je jeden z nich jednoznačně ve vyšším postavení. Nedá se říci, že by Čína byla jen slepou mašinérií bez zpětné vazby. I císař tradičně dostával od tzv. “cenzorátu”, kolegia konfuciánských učenců, memoranda, která obsahovala i výtky a kritiku, i v dnešní Číně jsou občas členové nějakého kolektivu vyzváni ke “kritice” a jejich eventuální námitky se berou jakžtakž vážně. Jednou z oblíbených pohádek, kterou se Evropa nechává unášet, je jednak přesvědčení, že ekonomický rozvoj je podmíněn demokratizací společnosti (to je pravda v Evropě, ale už za Bosporem začíná znít nepřesvědčivě a v Číně je skutečně jiná) a že čínský lid usychá touhou po demokracii, popř. dokonce v té formulaci, že musí být v Číně “obnovena”. Je to prastarý omyl — v Pekingu je na procenta tolik přesvědčených demokratů jako v Praze konfuciánů, tj. tak několik set.

Čínská společnost je bytostně kolektivistická a už od nejstarších dob vždycky a bez všech rozpaků obětovala jedince zájmům celku. Výtka typu, že Čína “nedodržuje lidská práva” je asi podobně přiléhavá, jako že Spojené státy “porušují rovnováhu sil jin a jang ve světě” (oboje je z hlediska druhé strany pravda). Nevím, jakým souslovím se “lidská práva” překládají do čínštiny, ale nedivil bych se, kdyby to bylo něco ve stylu “povinnosti poddaného” (výraz adekvátní “proletářské revoluci” je “přenesení mandátu nebes na všechen chudý lid”). Takto vzdálené kultury nejsou téměř schopny o politicko-sociálních věcech smysluplně komunikovat a eventuální ústupky jsou většinou povahy účelových Potěmkinových vesnic.

Teprve v Pekingu jsem pochopil, kolik ruských reálií je inspirováno čínskými vzory, většinou asi zprostředkovanými přes mongolský vliv — kromě tradiční imperiální neúcty k jednotlivci a sofistikovaného systému předstírání jsou to i takové detaily jako zjištění, že ruské pelmeně z oka vypadly masovým taštičkám ťaoc’, či do očí bijící podoba rudých zdí předních nádvoří Zakázaného města s Rudým náměstím, rudým ostatně dávno před rokem 1917, včetně takových detailů, jako je “car puška”; pozoruhodná je i novodobá podobnost veřejných záchodků s jejich nepořádkem a chyběním dvířek či i kabin vůbec. V Čechách podnes přetrvává představa Číny v Maově stylu, se zástupy uniformovaných kuliů jdoucích ráno s motykami a zpěvem do práce a těšících se večer na hrstku rýže. Je to představa nejen karikaturní, ale zcela zavádějící (stejně dobře si můžeme Číňany představovat s copánky).

Od konce sedmdesátých let Čína přirůstá zhruba o deset procent společenského produktu ročně a vzestup je raketový. Příjem na hlavu sice ještě nedosáhl českého — jeví se mi být asi takový jako v Bulharsku — ale to na sebe nedá dlouho čekat. Připadal jsem si jako ve snách, když jsem viděl rašit v centrech měst trsy mrakodrapů, stavěné často na tři směny dnem i nocí, kolem nichž už zahradníci rozvinovali kobercové trávníky a sázeli vzrostlé stromy. Většinu měst sice stále tvoří nevzhledná panelákoviště, ale nové obytné domy jsou vesměs architektonicky mnohem hezčí nežli naše. Bytová nouze přes všechnu výstavbu ještě trvá, ale dost co jíst má už dlouho každý a oblečení je zcela na úrovni evropského standardu, s tím rozdílem, že Číňané na sebe mnohem více dbají — umytí, nasprejovaní, nafrizúrovaní, v nažehlené košili, kalhotách a polobotkách (často i s rezavě obarveným proužkem ve vlasech a několika dlouhými nehty ukazujícími, že nemusí pracovat fyzicky). Většina jich má mobilní telefony (protože málokdo umí anglicky, nemohou si posílat SMS zprávy — latinkový přepis čínštiny je příliš mnohoznačný; volají si ale bez ustání), nebo i kompjútry. Čína přeskočila nejen éru psacích strojů a pevných telefonů, ale i videokazet (všechny videozáznamy jsou na discích) a do určité míry i klíčů, které jsou i v malých hotelích často nahrazeny čipovou kartou.

Elektronika je rozšířenější a levnější než u nás, naopak téměř neexistují soukromá osobní auta — ne že by na ně řada lidí neměla, ale vláda jejich koupi zatížila velikou daní — na tolik aut prostě není v Číně místo. Všichni Číňané jsou zajedno v tom, že tak dobře, jako se mají dnes, se nikdy neměli. Jak tento zázrak vznikl? Tengovou reformou z konce sedmdesátých let, kdy soukromá iniciativa nejdříve pozvedla zemědělství, poté v návaznosti na to i průmysl a do země se začaly valit zahraniční investice. Čína nikdy, ani za Maovy éry, neměla úplné centrální plánování sovětského typu, v tak velké a lidnaté zemi bylo vždy nutno přesunout část kompetencí na místní úroveň. Strana dnes řídí Čínu asi jako jezdec splašeného koně či ještě spíše král z Exupéryho Malého prince, který vždy v sedm večer přikázal slunci, aby zapadlo (stranické kádry a jejich ceremoniály vykazují značnou podobu s minulým režimem u nás). V podstatě pouze nebrání obyvatelstvu v ekonomických iniciativách a policejními metodami udržuje pořádek — to jejím členům umožňuje privilegovanou a zajištěnou existenci a garantuje “společenskou smlouvu” mezi ní a většinou obyvatel, kteří ji třeba nemilují, ale vzhledem k povaze doby alespoň trpí.

Život v Číně je nesrovnatelně tvrdší než u nás, i sami na sebe jsou Číňané velmi přísní (Evropané často upozorňují na velkou tvrdost a bezohlednost tamních lidí v jednání se zvířaty, alespoň v některých situacích; nutno dodat, že jednání se zvířaty je sice obecně vzato vždy horší než s lidmi, ale v jakési rovnováze). Celá země je důkladně obetkána nitkami tajné i veřejné policie a Číňané mají i staletou tradici hlídat a udávat se navzájem. (V televizi jsem jednou viděl téměř dvouhodinovou zpěvohru o tom, jak policie lid miluje, ochraňuje a pečuje o něj.) Díky tomu je kriminalita téměř nulová, na všechny zločiny a přečiny jsou velice drakonické tresty. Popravy byly donedávna veřejné, což má v Číně stejnou popularitu jako kdysi v Evropě — i Číňan se rád pokochá neštěstím jiných.

Vidíme-li bludiště čínských velkoměst, nestačíme se divit, jak se tam vlastně daří pořádek udržet. Celek je důmyslně rozdělen na systém čtvrtí, bloků, domů atd. a tisíce rozmanitých domovníků a “děžurných” na patrech napínají dnem i nocí své smyslové orgány (za dob kulturní revoluce rozhodovali tito lidé nezřídka o bytí a nebytí svých spoluobčanů, či dokonce o tom, smějí-li se lidé oženit a s kým). Nebýt všeobecného profízlování, záhy by se zločin rozbujel ve velkém — tak jako všechno i on je v Číně většinou organizovaný (Čína prakticky nezná vandalismus a sprejerství, a to nejen vzhledem k trestům — něco podobného by Číňana sotva napadlo), v typickém případě by to byla třeba tvorba gangů a vyděračských band (u Číňanů v cizině, kde tento dozor a tlak poleví, zločinnost značně stoupne, je ale vždy namířena jen proti jiným osobám z čínské komunity, nikdy ne mimo ni — Číňané se k sobě navzájem, pokud nejsou spojeni příbuzenskou či přátelskou vazbou, chovají mnohem hůře než my).

Všechny společnosti na světě mají některé mafiózní prvky, byť by v teorii tisíckrát říkaly, že tomu tak nemá být a není. Čína je celá jednou velikou mafiózní strukturou, která se skládá z mnoha dílčích podmafií. Je nutno se do ní narodit a vrůst a tím nejdůležitějším je síť sociálních kontaktů, které se v rámci země zesíťovávají jako plsť. Bez nich je velkým problémem proniknout k jakémukoli zdroji a zdroje jsou zde nedostatkové skoro všechny — i lístek na železnici se bez známých shání těžko.

Proto je mezně obtížné, ne-li hraničící s holým šílenstvím, aby zde třeba cizinec začal podnikat, a jen velmi málo Evropanů se v Číně kdy usadilo. Často se hovoří o tom, jak je Čína “korupční” — rozumí se tím mnohem více nežli přímé uplácení tato síť konexí. Navzdory “kapitalističnosti” celého ekonomického systému hraje zcela klíčovou roli systém nejrůznějších úředních koncesí a celý hospodářský prostor připomíná z reálií českému čtenáři známých tak nejspíše JZD Slušovice zvětšené nade všechny meze. Systém koncesí není nějakým přežitkem z doby císařské administrativy, je to naopak jev nový, neboť lukrativnější obory působení by přilákaly tolik zájemců, že by se vzájemně ušlapali, někdy doslova. I tak je mezi těmi “s koncesí” konkurence dost a dost.

Čína má podnes relativně hustou sociální síť, podnik je povinen zaměstnance i ubytovat a stravovat. Zbytky skomírajících státních podniků tak činí, ale platy vyplácet nemusejí. Namísto toho dostávají zaměstnanci neprodané zboží, které se mohou pokusit zpeněžit (je poměrně zvláštní představa, že na konci měsíce dostaneme ocelový ingot či padesát tisíc sponek do vlasů).

Čína jako celek budí spíše dojem úlu nebo termitiště nežli státu evropského typu. Její neobyčejná úspěšnost nespočívá až tak v nějaké zuřivé pracovitosti, jako spíše v tom, že jen velice málo energie uniká “vnitřním třením” systému, což je faktor, který v Evropě polyká většinu našeho snažení. Porozumět tomu, kde a jak vlastně v Číně vznikají rozhodnutí, je stejně neprůhledné jako v mraveništi, v jehož rozkopaných troskách marně hledáme politbyro (v Číně politbyro sice je, ale tam zase většina rozhodnutí nevzniká). Co se děje v padesátipatrovém sídelním mrakodrapu některé z čínských firem, je nám stejně málo přístupné jako pochopit děje v termitím hradu. Je zcela iluzorní, že by evropský podnikatel absolvoval půlroční rychlokurz čínského myšlení a reálií a odjel uzavírat obchodní kontrakty. V okamžiku, kdy po obrovské námaze fungování čínské společnosti pochopí, sám se stane Číňanem a součástí systému a vytratí se původní intence, proč se o věc vlastně zajímal.

Čínská kultura je nám pravděpodobně ze všech na zemi existujících nejvzdálenější, jen snad z říše Inků by se bývalo mohlo vyvinout něco podobného. Často jsem se cítil jako při výletu na Mars a musel se ujišťovat, že je to jen slabých osm tisíc kilometrů od mého rodiště. (Viděno z Pekingu je třeba mezi Čechem a Peršanem sotva jaký podstatný rozdíl — oba patří k téže rase, mluví indoevropskými jazyky, píší hláskovým písmem, věří v jednoho Boha, jedí pšenici atd.) Číňané jsou pro nás přes obecně lidskou blízkost a obecně lidské konstanty trochu tím, co reprezentovali mloci Karla Čapka. I oni byli tajemní, se svými měsíčními slavnostmi a nepochopitelnou podmořskou politikou, i oni byli inteligentní, vytrvalí, šikovní, i oni si od nás nechali mnoho líbit a jediné, co chtěli, bylo žít a pracovat. Nechci, aby tento příměr vyzněl pro Číňany, jejichž civilizace mě fascinovala, neuctivě. Od dob svého návratu chodím řídce osídlenou, zkostnatělou, nedynamickou a v zásadě ve skanzen obrácenou Evropou jako ve snách a nejsem stavu nic brát tak vážně, jak by se ode mne očekávalo.

Návrat sám byl přízračný. Na frankfurtském letišti jsem přestoupil z boeingu do malého, poněkud umolousaného letadélka s nápisem ČSA a poodletěl na malé, roztomilé provinční letišťátko, mnohem menší nežli třeba v provinčním městě Kuejlinu. Fascinován jsem pak jel téměř liduprázdným městem, kde většina staveb působila kamenně a historicky, s počmáranými a posprejovanými fasádami a lidmi oblečenými se sibiřskou nedbalostí kombinovanou s jistou okcidentální mondénností a dekadencí. Celek působil dojmem jakési směsi Magnitogorsku a Paříže, to vše jakoby po moru. Druhý den jsem se účastnil jakési pracovní porady, která probíhala tak jako všechny minulé. Pouze já, nabitý dojmy, jsem měl tendenci očekávat, že hlavním tématem bude horečná diskuse o tom, zda upadající evropské civilizaci je ještě nějaká pomoc, a nesouběh celkového rámce a jednotlivostí na mne působil neuvěřitelně a exoticky. Zdálo se mi, že jsem pochopil, jak došlo k zániku Římské říše.

Další neděli jsem se projížděl na kole Třeboňskem, šokován divokou, lesnatou a bažinatou pustinou, zcela bez Číňanů a téměř i bez Čechů. Čína, kterou jsme násilím vytrhli z jejího císařského spočinutí, se probudila a absorbovala všechny technologické inovace. Jí nepochybně patří budoucnost, ať si to už připouštíme, nebo ne. Domnívám se, že oddělení Hongkongu, kde vypršela smlouva jen na malou část jeho území, bylo tahem britské diplomacie jak zabránit pěti miliónům Číňanů v získání britského občanství a kontroly nad britskou ekonomikou. I když stromy jistě neporostou do nebe, bohatě stačí vývoj na ekonomickou úroveň Japonska (obyvatel má desetkrát víc), aby hospodářsky zcela přerostla Evropu a zřejmě i Spojené státy, základní zdroj své inspirace.

Překvapuje mě a leká, že Evropské společenství váhá přijmout i tak typicky evropské země jako Česko, Polsko či Maďarsko. Radou rozumu by bylo rychle se rozšířit až po Ural a Ararat. Může se stát, že za dvacet let budeme prosit Turky o členství, a oni již nebudou chtít. Koho chtějí bozi znevýznamnit, toho raní slepotou. Navíc nás nerozdupá žádná čingischánovská bota, abychom měli alespoň jakýsi dojem morální převahy — Čína je země svou povahou nevojenská, nevýbojná a čínské úsloví praví, že ze špatného dřeva se dělá topivo a ze špatných lidí vojáci.

Vhodnou cestou není ani se uzavřít za nějakou Velkou evropskou zdí z víz a xenofobie — státy s podobnou strategií, právě třeba Čína a Japonsko 19. století, vždy trpce zplakaly nad výdělkem. Evropa se z čínského hlediska skládá takřka jen z mezer, volného prostoru a nevyužitých podnikatelských šancí, které čekají na ty, kdo ještě nezapomněli na kooperaci, obecné dobro a houževnatou cílevědomost s touhou po vzdělání a uplatnění. Záleží jen na nás, zda vidina sedmimiliónové Prahy s českou minoritou prodávající rukodělné suvenýry a tančící v pestrých krojích na Staroměstském rynku je jen absurdní vizí či reálnou předtuchou. Snad nebudu muset své staré roky trávit neustálým opakováním nástupu v univerzitních talárech, který si budou bohatí čínští turisté natáčet na video jako jeden z bizarních obyčejů minority Čiek.

Jeden z mých kamarádů, který se se mnou účastnil téže cesty, mi nedávno vyprávěl, že jeho líčení Číny a jejích výhledů vedlo až k rozchodu s částí jeho dosavadních přátel (“Tak si tam jeď!”). Zdá se, že obtíže Marka Pola se vytrvale opakují znovu a znovu. Svět se v nějaké věci dělí na ty, kteří už vědí, a na ty, kteří ještě nevědí. Toulám se melancholicky po čínských restauracích našeho hlavního města a tyčinkami uzobávám rozmanité pochoutky, které mi přirostly k srdci. Mezi sousty si kladu otázku. Bude jednou ve světových análech Říše středu alespoň zmínka o etniku, z jehož jazyka pochází slovo píťou (pivo) a jehož sládci kdysi během legionářské anabáze dorazili k branám Pekingu?

Motto na závěr:

Veliký Gautámo Buddha kdysi uchopil do ruky hrst listů na vzrostlém

stromě a zeptal se mnichů: “Kde je více listí, v koruně, či v mé

dlani?” Když odpověděli, řekl: “A takto je to i se mnou — je mnoho

věcí, o nichž jsem mluvil, ale ještě mnohem více těch, o nichž jsem

nemluvil.”

(z knihy esejů Stanislava Komárka Válka s mloky, kterou vydalo nakladatelství Petrov v Brně roku 2003, edice Eseje, 1. vydání, vázané, 332 stran, 275 Kč; www.ipetrov.cz)