Leden 2004

Musím poště hradit škodu místo zloděje

Petr Kučera

Pro dobrotu na žebrotu. Klasické úsloví padne jak ulité na příběh Miroslavy Balíkové (63) z malé obce Lipová u Ústí nad Labem. Bývalá poštovní doručovatelka se nechala přemluvit, aby za svého nemocného manžela na čas převzala vedení místní vesnické pošty. Shodou nešťastných okolností ji toto přikývnutí dnes stojí každý měsíc 1200 korun ze skrovného důchodu.

Příběh paní Balíkové začal v červenci 1998. Jejího manžela Miloslava, vedoucího pošty v Lipové, postihla přímo na pracovišti mozková příhoda. Skončil v ústecké nemocnici a několik dnů nato přijeli za paní Balíkovou, jedinou zaměstnankyní, nadřízení z teplického okresního ředitelství. "Řekli manželce, že za mne nemají náhradu. Ať to dočasně převezme, že tu léta dělá, a tak všechno zná. A ona jim to podepsala," líčí osudný moment Miloslav Balík. "Když jsem se to dozvěděl, hrozně jsem jí vyhuboval. Vždyť o těch věcech nic nevěděla. Měl jsem dokonce zákaz jí své pravomoci svěřovat. Navíc ji ani nepoučili, neproškolili, jak to ukládá zákoník práce."

Pár týdnů paní Balíková zvládala své nové pracovní povinnosti a ještě starost o manžela, jehož mezitím propustili z nemocnice. Začátkem září ale udělala chybu. Do stolu uložila 40 tisíc korun, které chtěla po pracovní době připravit pro výplatu důchodů příští den. Pak ji ale zavolal manžel, že potřebuje pomoci na zahradě, a ona na peníze zapomněla.

Zatímco oba manželé pracovali na zahradě, vloupal se do objektu zloděj. Manželé zjistili, že pošta byla vykradena, až druhý den. Peníze zmizely. Vedení teplické pošty na paní Balíkovou okamžitě vyrukovalo s hmotnou zodpovědností a ona pod tlakem událostí podepsala, že s náhradou škody souhlasí. Přesto ještě svitla naděje, že chybějící částku nebude muset zaplatit. Policie totiž po pár týdnech lupiče chytla. Místní recidivista Josef Veselý se k vloupání přiznal.

U soudu ale zažili Balíkovi další šok. Zřejmě na radu advokáta totiž Veselý přiznal pouze to, že odcizil drobné, které byly uloženy na stole v mincovníku. Šlo o 840 korun. Že by vzal i oněch 40 tisíc ze zásuvky, popřel. "Prý na prohlížení zásuvky nebyl čas. To je ale nesmysl. Otevřít a zavřít horní zásuvku je otázka vteřiny. Vybrat mince z mincovníku mu muselo trvat stokrát déle," rozčiluje se Balík.

Veselý zaplatil poště 800 korun a zbytek začala firma vymáhat na paní Balíkové. Ta na radu advokáta odmítla nařízené splátky platit. "Vedení pošty po manželce totiž chtělo nehorázný 26procentní úrok z prodlení. To advokát označil za lichvu," vysvětluje Balík. A tak nakonec stanula před soudem stará, v té době už těžce nemocná paní. Okresní soud sice přihlédl k její tíživé sociální situaci, snížil částku na polovinu a úrok z prodlení na 10 procent. Pošta se odvolala, ale rozsudek potvrdil i krajský soud.

Marně Balíkovi i jejich příbuzní žádali vedení pošty o shovívavost. Poukazovali na dlouholeté poctivé služby i na špatný zdravotní stav paní Balíkové. Soucitu se ale nedočkali, žádost byla striktně odmítnuta. Nepomohly ani dopisy politikům a ombudsmanovi. Poslední nadějí je dovolání k nejvyššímu soudu.

Ponaučení

Paní Balíková platí za chybu soudce i státního zástupce, kteří se spokojili s tvrzením recidivisty, že peníze neukradl. Protože ale nebyli přímými účastníky sporu, nemohli Balíkovi tento proces ovlivnit. Na radu advokáta správně nepřistoupili na poštou požadovanou úhradu škody s nepřiměřeně vysokým úrokem. Jedinou cestou je v tomto případě soudní spor. Poté, co případ prošel okresním i krajským soudem, zbývá poslední instance: dovolání k nejvyššímu soudu. Protože jde o občanskoprávní, a nikoli o trestněprávní spor, není možné například podat žádost o milost prezidentovi. Poslední možností je, že by dlužnou částku paní Balíkové prominulo vedení České pošty. Takové rozhodnutí by bylo v kompetenci ředitele krajské pobočky. V praxi se ale podobné milosti neudělují.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)