Leden 2004

Občanům vstup zakázán.

Ondřej Kundra

Poslanci zamykají sněm, aby je veřejnost neslyšela

Politici nenápadně zrušili další z novot, která jim komplikovala práci od chaotických dob „sametové revoluce“. Poslanecký výbor zakázal novinářům pohyb v části parlamentních kuloárů a plánuje znepřístupnit i jejich zbytek. Oficiální důvody jsou dva: strach z teroristů a touha po klidu na práci. Ale zátaras, který se tím staví mezi politickou reprezentaci a veřejnost, má v českých podmínkách mimořádnou důležitost.

Mrakodrap Vymětal

„Nechci dopadnout jako mrakodrapy v USA, které s teroristickým útokem nepočítaly, a proto když k němu došlo, nebyly na to připraveny a spadly. I když v tuhle chvíli na nás teroristé neútočí, zítra to může být opačně,“ říká předseda komise pro práci sněmovny Karel Vymětal (KSČM) na vysvětlenou, proč on a jeho kolegové minulý týden zásadně omezili pohyb novinářů v zákulisí dolní komory.

Český sněm byl od počátku své obnovené polistopadové historie koncipován tak, aby občané neměli šanci na bližší kontakt se svou reprezentací. Běžný návštěvník nesmí vkročit jinam než na galerii nad zasedacím sálem. Veřejnost je tak již řadu let odkázána na informace z médií, jejichž zástupci až dosud mohli chodit až do foyer u zasedacího sálu a tam s politiky hovořit. V čím dál nemluvnější praxi české demokracie to bylo jedno z posledních míst, kde se ani vysoce postavení členové administrativy nemohli před otázkami ukrýt za jinak stále neprostupnější hradbu sekretářek, tajemníků a mluvčích. Vymětalova komise se rozhodla s touto výjimkou skoncovat a uzavřela novinářům všechny kuloární místnosti až na chodbu před vchodem do zasedacího sálu. Ne všichni její členové to ovšem vysvětlují strachem z teroru jako Vymětal.

„Když vyjdu z jednacího sálu, chci mít klid na další jednání s kolegy, a ne být hned atakován novináři,“ říká další člen komise a místopředseda sociálnědemokratických poslanců Antonín Macháček. Problém je, že pro nerušená jednání už společnost poslancům umožnila vyhradit si naprostou většinu prostoru v jejich malostranských palácích. Kromě kanceláří mají jen v budově sněmovny několik parlamentních restaurací a dalších místnosti a salonků, kam již několik let nikdo nesmí. „To snad po mně chcete, abych pak na hlasování dobíhal?“ říká Macháček. „Kuloáry, které jsme nyní uzavřeli, jsou nejbližší místností vedle jednacího sálu a já nechápu, proč bych měl chodit někam dál.“

Verdikt Vymětalovy komise podpořili vedle komunistů i členové ostatních parlamentních stran. „Proti tomuto rozhodnutí nic nenamítám,“ říká ministr Zdeněk Škromach. „Současný stav, kdy na vás pořád čeká někdo s otázkami, není ideální.“ Závoru ve sněmovně přivítal i předseda liberální Unie svobody Petr Mareš: „Uzavření mi nijak nekomplikuje život, takže proti němu nic nenamítám,“ prohlásil. „Chápu to jako potřebu poslanců zajistit si v blízkosti zasedacího sálu klid, což mi nevadí.“

Ptejte se, na co chci

Zákazem vstupu do foyer uzavírání poslanecké sněmovny před veřejností zřejmě nekončí. Vymětalova komise totiž již pověřila šéfa kanceláře sněmovny Petra Kynštetra, aby našel místnost pro novinářské centrum, kam by mohli být lidé z médií vykázáni s tím, že kuloáry se stanou naprosto nepřístupnými. Pro politiky je to přitažlivá změna: do centra by mohli přijít jen tehdy, když by to sami uznali za vhodné. „Že tím chceme uniknout nepříjemným otázkám? Nesmysl,“ říká Vymětal. „Přece když vám nebudu chtít odpovědět, tak ze mne ani dneska nic nedostanete.“ Rozdíl je ovšem v tom, že v současné době mají média alespoň možnost nepříjemnou či zneklidňující otázku ve veřejném zájmu položit. „O tu možnost přece úplně nepřijdou,“ říká Vymětal. „Nikdo vám nebude bránit, abyste si toho politika chytili někde jinde, když nepřijde do novinářského centra. Takže jaképak omezování.“

Vytlačit veřejnost nadobro z kuloárů a udržovat s ní kontakt pomocí „press centra“ by podpořila i lidovecká poslankyně Michaela Šojdrová. „Je to dobrý nápad,“ říká. „Třeba právě teď: já přemýšlím nad zákonem, kterému dělám zpravodajku, a vy se mě ptáte na úplně jinou věc. Jaký pak můžu mít pozitivní názor na volný pohyb v kuloárech, když se mě neptáte na to, čemu se zrovna věnuji?“

Část poslanců ale nápad úplně vytlačit novináře z kuloárů do novinářského centra odmítá. „Novinář má mít právo kdykoli oslovit jakéhokoli politika a zeptat se, na co chce,“ říká poslankyně Táňa Fišerová (US-DEU). Podobně to vidí i šéf lidoveckých poslanců Jaromír Talíř: „Nedokážu si představit, jak bychom po zavření novinářů do speciální místnosti mohli předstoupit před veřejnost a začali jí vysvětlovat, že se před její kontrolou nechceme skrývat,“ říká.

Opevňování poslanců před veřejností začalo v roce 1993, když delegáti zabrali pro své sídlo na Malé Straně první objekty s tím, že je potřeba „budovat kapitál státnosti“. Budování dosud přišlo na více než miliardu a půl. Když po loňských parlamentních volbách stanul v čele sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD), slíbil, že zažitou praxi utajování změní a dveře parlamentu pro veřejnost „otevře“. Po roce a půl od jeho předsednictví se však situace nijak nezměnila. „Na větší posun jsem měl zatím málo času,“ říká Zaorálek. „Navíc se na tomto tématu mezi sebou stále nedokážeme dohodnout.“

Rámeček

Štrasburský sen

Obdobná situace pro práci novinářů, jako chce vytvořit Vymětalova komise, panuje ve francouzském Národním shromáždění, kde je pro média zřízeno tiskové centrum. V britském parlamentu mohou novináři do chodby před jednacím sálem, a jsou-li ve svém tiskovém centru, mohou si poslat parlamentního poslíčka, aby jim určitého politika vyvolal a přivedl. V obou komorách německého parlamentu mají novináři povolen vstup do řady místností kolem jednacího sálu a mohou s politiky obědvat i v několika parlamentních jídelnách. Kancléř Gerhard Schröder na parlamentní schůze do Říšského sněmu chodí ze svého kancléřství několik set metrů pěšky. V Evropském parlamentu ve Štrasburku se mohou novináři volně pohybovat v sálech kolem zasedací místnosti a mají přístup i do všech kaváren a jídelen evropských politiků. Parlament je přístupný i ve Spojených státech, kde se tiskové konference kongresmanů konají dokonce venku, aby se jich mohli účastnit i kolemjdoucí.

(RESPEKT)