Leden 2004

Příběh ženy, která se špatně vdala.

Luděk Navara

Trudie Bryksová nelituje, že si vzala českého pilota. I když většinu manželství bojovala, aby ho dostala z vězení

Vzít si za muže úspěšného československého letce, člena Řádu britského impéria, bylo v roce 1945 pro Angličanku Trudie Bryksovou velmi špatné rozhodnutí. Ještě horším rozhodnutím však bylo přestěhovat se do poválečného Československa a pokoušet se tam žít.

To manželství vlastně nemělo skoro žádné předpoklady k tomu, aby se mohlo vydařit. Trudie a Josef se znali pouhé tři týdny, když jeho letadlo sestřelili Němci. Stalo se to hned na začátku války (v roce 1941) a Josef potom až do konce války přežíval v nejrůznějších zajateckých táborech nebo na útěku. Ani později to nebylo lepší. V roce 1945 se vzali. Žili však spolu pouhé tři roky. Pak se Josef Bryks musel přestěhovat znovu za ostnatý drát - tentokrát jako reakcionář do komunistického vězení. Jeho manželka se s dítětem vrátila do Anglie. Následovaly dlouhé roky, kdy oba manžele spojovaly jen dopisy, které propustila komunistická cenzura. Už se nikdy neměli setkat. "Svatby s Josefem jsem nikdy nezalitovala," říká však dnes překvapivě čtyřiaosmdesátiletá perfektně vystupující anglická dáma. Do Olomouce, kde kdysi s manželem tři roky žila, přijela představit svou knihu Naděje beznaděje. O čem je? O jejím "špatném" manželství s Josefem Bryksem, o manželství, do kterého se jí na začátku moc nechtělo. "Když si ho nevezmeš ty, vezmu si ho já," řekla jí v pětačtyřicátém sestra, když Trudie váhala, zda si má toho odvážného Čechoslováka vzít. Takže si ho vzala.

Válečná nevěsta

Absolvent vojenské akademie v Hranicích a později poručík letectva utekl před nacisty přes Maďarsko (strávil tam tři měsíce ve vězení) do Sýrie, kde byl členem Cizinecké legie. Pak se dostal do Londýna, kde se v květnu 1941 seznámili. O tři týdny později, už jako pilot RAF (britského královského letectva), vyskakuje z hořícího letadla nad Francií poté, co sestřelil dvě nepřátelské stíhačky. Skončil v zajetí, ale pod smyšleným jménem Ricks se mu podařilo poslat první dopis Trudie ("Hned podle písma jsem poznala, o koho jde," vzpomíná). Další Bryksovy příběhy vydají na celou knihu, takže stručně: k smrti ho nacisté odsoudili třikrát (dvakrát pod smyšlenými jmény), o útěk se pokusil čtyřikrát, jednou bojoval s polskou podzemní armádou ve Varšavě a poté, co jej příslušníci gestapa při výslechu těžce zranili, skončil pod dalším falešným jménem v blázinci. Po osvobození a návratu do Anglie byl samozřejmě hrdinou. "Stál na zastávce, celá ulice věděla, že tam na mne čeká pilot RAF. Neviděli jsme se skoro pět let, ale on mne okamžitě poznal a objal. Byla jsem překvapená. A on se hned zeptal, jestli si ho vezmu," vzpomíná. Ale Trudie stále ještě váhala. Bryks jí telefonoval několikrát denně. Až mu došla trpělivost: "Rozletěly se dveře a on říká, že si ho buď vezmu, nebo že okamžitě odjíždí a už se nikdy do Anglie nevrátí." A bylo to. Už měl v té chvíli v kapse připravený snubní prstýnek. A vypadalo to na šťastný konec jako ve válečném románu. Líbánky strávili na ostrově Man, a když se vypravili do Československa, jeli zvláštním vlakem vypraveným pro válečné navrátilce a jejich nové anglické manželky. Žen bylo asi tisíc. Na nádraží v Praze čekala kapela, červený koberec a slavnostní nápis: "Vítáme britské válečné nevěsty."

Tříleté rodinné štěstí ukončili komunisté

Usadili se v Olomouci, v blízkých Lašťanech měl jeho otec rodinný statek. O politiku se nestarali, ale první konflikt přišel brzy, už v šestačtyřicátém. Důstojník (a nestraník) Bryks, který uměl anglicky i německy, tlumočil u soudu při procesu s německými kolaboranty. "Tam ho kdosi obvinil, že je zrádcem, že odešel na Západ. Když se ohradil, v novinách se objevil požadavek komunistického šéfredaktora, aby se omluvil," vzpomíná Bryksová. Bylo to něco jako varování. Moc si ho k srdci nevzali. Tehdy totiž prožívali nejkrásnější období. Narodila se jim dcera Sonia, milující šťastný otec a manžel učil Trudie jízdě na koni, lyžování a také horolezectví. Čtyřiadvacátého února 1948 idyla skončila. "Byla jsem tehdy u zubaře, přiběhlo děvče, které nám vypomáhalo v domácnosti, a volalo: "Musíte hned domů, pana majora odváží, nevím kam." Pak se ukázalo, že důstojníky odvezli v kritických převratových dnech mimo město. Čistil chlívky s německými zajatci, proti kterým před nedávnem bojoval. A současně chodil na kurzy převýchovy. "Vysvědčení" po jejich absolvování vypadalo takto: "Politické vzdělání: neuspokojivé. Není vhodný pro politické vzdělávání svých podřízených kvůli negativnímu postoji ke všem úspěchům lidově-demokratického zřízení. V důsledku jeho neschopnosti ocenit ideologii lidové demokracie a armády - nevhodný. Užitečnost: neužitečný." Propustili ho z armády a nařídili, aby se od prvního května 1948 hlásil na pracovním úřadě, kde dostane nekvalifikovanou manuální práci. "Budoucnost vypadala chmurně. Chtěla jsem, aby uprchl do ciziny, že já už se s britským pasem nějak ven s dcerou dostanu." Jenže pokus o útěk přes železnou oponu dopadl špatně. Stejně jako všechny ostatní později. Když ho zatýkali, řekl ženě: "To víš miláčku, je to jako za starých časů. Tehdy byl nepřítel jiný. Dnes to jsou naši vlastní lidé."

Manžel zemřel ve vězení

Další manželské rozhovory se už odehrávaly za mřížemi. Nebylo jich ostatně mnoho. Bryks byl obžalován z pokusu o útěk, z vlastizrady a špionáže. Dostal deset let a pak dalších dvacet. Svou dceru Soniu viděl naposledy ve vězení těsně předtím, než s matkou odjela do Anglie. Bylo to v létě 1948. Držel ji v náručí a líbal, než přišli dozorci a upozornili ho, že čas k návštěvám vypršel. Trudie Bryksová odjela za kanál, aby se už nikdy nevdala, ačkoli jí manžel už v jednom z dopisů z komunistického vězení nabídl rozvod. Zní to jako námět na film (však Angličané o Bryksovi po válce skutečně natočili film Srdce v zajetí), ale počítejme: Trudie a Josef se znali celkem 16 let. Z toho byli manželi dvanáct let. Kolik bylo let společného života? Přibližně tři roky. Zbytek (9 let) na sebe oba manželé marně čekali a posílali si smutné dopisy přes železnou oponu. Bryks se za oponou změnil na pouhé číslo: "vězně číslo 868". Za mřížemi (nacistických a komunistických věznic) strávil dohromady třináct let. Když v roce 1957 zemřel v Jáchymově při těžbě uranu, komunistické úřady se to Trudie ani neobtěžovaly ohlásit. Ještě předtím se jim všem pomstily: ani to málo peněz, které při těžbě uranu Bryks vydělal, nesměl posílat své ženě a dítěti do Londýna. Té nakonec pomohla tamní nadace pro letecké vysloužilce. Sonia našla místo v internátní škole a Trudie pracovala jako novinářka nejdříve v Anglii, později v USA. "Chtěla jsem vychovat naše dítě a chtěla jsem ho vychovat dobře," říká dnes. To se jí podařilo, ale osud se k ní později obrátil zády: dcera Sonia onemocněla roztroušenou sklerózou a před třemi lety zemřela. Více času než ve společném manželství strávila Trudie Bryksová bojem o svého manžela: nejdřív se ho pokoušela dostat z československého vězení, později, po roce 1989, se zasazovala o jeho rehabilitaci a usilovala o to, aby získal uznání ve své vlasti - aby si tam jeho odvahy cenili alespoň tak jako u ní doma. Doma v Anglii.

Zůstala jí jen kniha vzpomínek. Angličanka Trudie Bryksová podepisovala v Olomouci svou knihu Naděje beznaděje, kterou vydalo olomoucké nakladatelství Votobia.

(MF DNES)