Leden 2004

Útěk před komunismem

Luděk Navara

Trochu to připomíná někdejší útěky před realitou na chaty a chalupy. Nyní - pro změnu - zažíváme úprk před dějinami. Svým způsobem jsme tedy stále na útěku: realita, před kterou jsme utíkali před patnácti lety, je dnes historií a útěk před touto historií pokračuje. Letošní rok je svým způsobem symbolický - zemřel bez soudu někdejší obávaný vyšetřovatel StB a otec předsedy českých komunistů Alois Grebeníček. Dluh zmizel, aniž ho kdokoli musel splácet! Právě naopak: jsou jiné, méně zřetelné signály svědčící o úporné snaze si historii nepouštět moc k tělu: k 28. říjnu ocenil prezident cembalistku (a také agentku StB) Zuzanu Růžičkovou. Jde jistě o lidsky pochopitelné přivření víček nad minulostí významné interpretky, jejíž rodina kvůli svému původu čelila holocaustu (ale nezapomeňme, že v koncentráku byl i zmíněný Alois Grebeníček).

Jenže porovnejme to se "slavnou" aférou Zilk - jaký skandál způsobila minulost rakouského politika, který tehdy ze seznamu navrhovaných oceněných rychle zmizel. To už je však několik let zpátky a doba se změnila. (Mohli bychom dokonce ironicky poznamenat: Historie je už dnes historií!) Stejně rychle, jak se na komunismus zapomíná, narůstají preference komunistům. Pochopitelně: přivřená dvířka do minulosti jsou pro ně otevřenými dveřmi do současnosti. Jenže, říká se, že o minulost přece nejde, že jde o budoucnost. Ve skutečnosti je to však trochu jinak: minulost totiž nemá konec a i naše současnost už brzy bude minulostí, a možná i kritičtěji zkoumanou. I v sousedním Německu zájem o temnou historii nacismu probíhal v určitých vlnách a s novou generací rostl. V atmosféře, kdy akademičtí funkcionáři (a neskrývají to nikterak před studenty) nerespektují lustrační zákon, však víra v kritičtější a odvážnější mladší generaci dostává povážlivé trhliny. Ale nejhorší je, že útěk před komunistickou minulostí má místy punc centrálně organizovaného ústupu: nově připravované zákony zamykají archivy, a prakticky tak znemožňují bádání o temných nedávných dějinách. Ale i učitelé dějepisu se bouří: na výuku moderních dějin mají čím dál méně času, na rok 1968 vychází asi deset minut. Půjde-li během vyučovací hodiny žák na toaletu, může přijít o celý jeden osudový okamžik českých dějin...

A bude hůř: nový školský zákon má dějepis sloučit s občanskou výchovou. Co na tom, že více pozornosti událostem 20. století učitelům nedávno doporučili i ministři školství Rady Evropy. Zmíněné útěky před minulostí, neodsouzení velké části komunistických zločinů a státem preferované zapomnění v praxi připomíná tolik požadované definitivní vyrovnání se s minulostí. Je to však to vyrovnání, které jsme si přáli?

(MF DNES)