Leden 2004

Co je třeba se dovědět

Emanuel Mandler

Nikdo by byl neřekl, kolik skutečných i domnělých či zbytečných nejasností se nakupí kolem listopadového převratu roku 1989. Pokročili jsme letos zase o krok dál v jejich objasnění? Z hlavních disidentů nejvíce objasnil okolnosti listopadu 1989 Petr Pithart (MF Dnes 24. 11.). Netvrdí, že převrat udělalo obyvatelstvo svým lenošením, nebo disidenti krásnými slovy; říká, že jsme přiměli k rezignaci naše ve skutečnosti už rezignovavší představitele moci až jako předposlední ze zemí sovětského bloku: „…prostě to vzdali a celý problém byl v tom, že týmy Občanského fóra (OF), jednající s představiteli moci, se o tom, že moc to vzdala, ujišťovaly až postupně. Byli jsme pro jistotu zprvu hodně opatrní, nikoli smířliví.“ Podle Petra Pitharta byl předlistopadový režim „shnilou stodolou, do které stačilo opřít se ramenem.“

V souvislosti s těmito výroky nezní příliš přesvědčivě, když Petr Pithart, tehdejší vedoucí představitel Občanského fóra, v polemice s Pavlem Žáčkem vyjadřuje přesvědčení, že převrat se nemohl odehrát dříve: “…A nešlo pokusit se o změnu už dříve? Pak by možná skutečně mohlo být zrno odděleno od plev, pak by to snad opravdu mohl být očistný proces, celospolečenská katarze. Žáček možná jen provokuje. Ve skutečnosti tuší, jak to bylo. Na jiném místě článku to připouští: ‚Bojíme se možná zjištění, že na jiný postup než ten, který byl zvolen v listopadových a prosincových dnech roku 1989 … československá společnost prostě neměla...‘“.

Na základě toho, co Petr Pithart řekl i neřekl, vyvstávají do popředí nevyjasněné a znejasněné otázky týkající se listopadového převratu roku 1989. Na jednu otázku Petr Pithart odpověděl: soudí, že tak, jak se listopadový převrat odehrál, to bylo jedině možné. „Disent měl nejpřesnější a nejúplnější představu o tom, jak na tom doopravdy jsme a co můžeme od eventuálních mocenských změn čekat. Právě disidenti nejméně podléhali polistopadovým vlnám rozčarování a jakobínskému hledání nepřítele ve vlastních řadách.“ Ale právě tato odpověď je udivující. Jestliže disent měl tak přesné představy o situaci, proč se od léta do listopadu nic nedělo? Jak lze rozumět plánu vedení Charty 77 na „převrat“, který se měl odehrát 10. prosince formou velice připomínající Matějskou pouť? Na toto vzdálené datum nejsilnější složka opozice neustále čekala a od léta do listopadu 1989 nedělala nic; naopak napřela všechny síly, aby (nakonec s úspěchem) zabránila demonstraci 21. srpna, jíž by byl celý převrat dostal politický a rychlejší charakter. Odmítala dokonce jako předčasné vytvoření společného koordinačního orgánu opozice.

Je tedy nepoměrně přesnější hovořit o připravenosti či nepřipravenosti jednotlivých složek disentu, nikoli celé československé společnosti. Vedení disentu (skupina Charty 77 kolem Václava Havla) se rázem stalo vedením Občanského fóra a jeho nepřipravenost na „převrat“opravdu odpovídá Pithartovu líčení: „celý problém byl v tom, že týmy OF, jednající s představiteli moci, se o tom, že moc to vzdala, ujišťovaly až postupně.“ Postupně však dokázaly ponechat straně „už rezignovavších papalášů“ (Pithart) tak velký majetek, že jim to umožnilo spokojeně přežít. Prý podle Petra Pitharta nelze postup OF vůči komunistům považovat za vstřícný, nýbrž za opatrný – a to, že je přijali do nové politické struktury i s Národní frontou také?

Místo toho, aby se zaměřily na „staré struktury“, OF zneškodňovalo „nepřítele“ ve vlastních řadách. Pithart tvrdí, že k jakobínskému hledání nepřítele ve vlastních řadách nedošlo; nejen já, ale celá tehdejší Demokratická iniciativa může dosvědčit, že tomu tak není. Ostatně proti nepřátelům ve vlastních řadách byla rovněž zaměřena mocná kampaň proti „stranictví“. Strany byly pro straníky, Občanské fórum pro všechny…

Jak je vidět, hlavní disidenti by měli odpovědět na jiné otázky, než zda listopad 1989 byl výsledkem spiknutí. Jednou se tyto odpovědi beztak dozvíme. Otázka je, koho to bude ještě zajímat

(www.bohumildolezal.cz)