Leden 2004

Vinice ve vzduchu

Jaromír S. Morávek

Před dvěma léty jsem publikoval zprávu, která měla povzbudit vlastníky pozemků, na kterých se nacházejí trvalé porosty vinice a ovocné sady. Tehdy jsem jim sděloval, že trvalé porosty nejsou věci hlavní, tudíž subjektem práva, ale že věcí hlavní jest pozemek, na kterém se trvalé porosty nacházejí a že porosty jsou trvalým příslušenstvím pozemku, tedy nedílnou součástí pozemku, protože je nelze přenést bez jejich trvalého poškození. Keře a stromy zaživa jsou bez pozemku nepřevoditelné. Protože jsou trvale spojeny se zemí kořeny, patří k pozemku. Zná to odjakživa římské právo i náš právní řád.

Existují však vykladači práva s doktoráty, kteří po okrese Břeclav (ale nejen tam) hlásají zcela jiný právní výklad. Není to samo sebou – mají z toho klienty. Psané právo popírají a tvrdí, že trvalé porosty jsou zcela někoho jiného než vlastníka pozemků. Komu to prospěje? Samozřejmě jejich klientům, kteří prokazují, že na trvalé porosty s drátěnkou mají nabývací titul, kterými jsou často nejen kupní smlouvy, nýbrž i prosté účetní převody z podniku do podniku. Pro strůjce takovýchto podvodů neplatí ani ustanovení §§ 2, ani 14-16, ani 24 zákona o půdě, ale ani ustanovení §§ 120 a 121 občanského zákoníku. Prostě vinný keř je vinný a je to věc. Basta.

Tvrdí klientům, že jsou vinice jejich. Protože nutně potřebují pozemky pod nimi, získávají je nájemním způsobem a vlastníkům půdy platí směšný nájem (tak 300,- Kč za hektar). Kde pronájem nezískají, stejně sklízejí ze “svých vinných keřů” plody, jako by se nechumelilo.

Někteří vlastníci pozemků již zasáhli a povolali na ochranu svého majetku (vinic) policii. Tzv. vlastníci vinných keřů vytáhli proti zakročující policii převodní smlouvy. Bylo po krádeži, protože nebyl úmysl krást, protože oni, tzv. vlastníci vinných keřů nekradou, jen si berou své. Marnost nad marnost. Vlastník pozemku může prokazovat policistům řádný nabývací titul k vinici, výpis z katastru nemovitostí, kde je pozemek napsán i s viničnou kulturou na něho, ale policie jen kroutí hlavou a odjíždí. Ohlášenou krádež odkládá, protože se nejedná o krádež. A tak každý podzim závodí vlastník vinice s vlastníkem keřů vinné révy o to, o kolik kdo sklidí více, nebo jak druhého předběhnout. Asi by tomu tak šlo donekonečna i v našem příběhu.

Příběh však rozetnul soud pravomocným rozsudkem, že vlastník pozemku je vlastníkem trvalých porostů – v našem případě keřů vinné révy. Nabývací titul pro rádoby vlastníka jen vinných keřů se rozplynul. Nyní již ví, že pokud půjde sklízet hrozny vinné révy na pozemek vlastníka vinice, že se dopustí čistokrevné krádeže. Takže tu máme najednou krádeže dvě. Ke krádeži, která krádeží vlastně nebyla, se po rozsudku soudu potvrzující známou pravdu, že ten, kdo vlastní vinici, ji vlastní i s porostem, připojila čistokrevná krádež. Vlastník vinice-půdy se tak konečně stal vlastníkem vinice-vinných keřů, předchozí krádež není krádeží a až ta příští bude krádeží pravou.

Ten, kdo prodal keře vinné révy i s drátěnkou a bez pozemků již shora zmíněnému non-zloději, nemohl takové příkoří unést a podal žalobu na vlastníka vinice, aby vydal věci (vinné keře s drátěnkou) a vyklidil místo (pozemek), kde se inkriminované keře vinné révy nacházejí. Soud žalobce-prodejce keřů vinné révy a drátěnky náležitě odměnil. Zamítnutím žaloby rozhořčil žalobce natolik, že tento chtěl v závěrečné řeči dokonce demonstrovat, jak má vlastník pozemku, kde se předmět žaloby nachází (keře), pozemek vyklidit, resp. oddělit od keřů a drátěnky a dát si jej jinam. Co s pozemkem, když není jeho. Stejně se pak divil, že mu ten zlepšovák soud nevzal. A tak na Břeclavsku doposud nevisí keře vinné révy s drátěnkou ve vzduchu a zespodu je neokukují Australané.

(www.skos.cz)