Leden 2004

Poláci v Babylonu, vojna "pa ruski" a Honduras větší Česka

Luboš Palata

Vydal jsem se do Iráku, abych si po dlouhých měsících zase napsal pár reportáží a úplně nezapomněl, jak se to dělá. Ze střední Evropy je to do středního Iráku pořádně daleko, ale ne tak úplně. Slovenští ženisté, za kterými jsme přijeli, odminovávají v oblasti, které se oficiálně říká "sektor pod kontrolou multinárodní divize". Nikdo ho tu ale nenazve jinak než "polský". Štáb si tedy Poláci, pokud ho vybírali oni, uměli zvolit skvěle. Na ostrově mezi rameny Eufratu, přímo vedle zrekonstruovaných hradeb Babylonu a pod mohutným Kusajovým palácem, bylo luxusní rekreační středisko pro saddámovskou elitu. Dnes se tu místo členů Husajnovy strany Baas mísí uniformy přibližně pětadvaceti armád z celého světa. Mongoly, Filipínci a Fidžijci počínaje, přes Španěly, Ukrajince, Bulhary a Slováky až po Američany a Poláky. Poláků a Američanů je tu samozřejmě nejvíc.

Nápisy jsou kromě angličtiny v polštině, ale mezi velícími jazyky vede ruština. Je dorozumívací řečí například i v ukrajinské divizi, ale jinak by se mezi sebou nedomluvili ani Mongolové, Kazaši, Bulhaři nebo Maďaři. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, je devět hodin večer, což znamená, že je tu už temná a poměrně chladná irácká noc. Po dlouhých týdnech klidu byl zřejmě tábor napaden iráckými bojůvkami, takže to tu právě vypadá jako někde na střelnici. Ještě na sobě nemám neprůstřelnou vestu, ale je zřejmě jen otázkou pár minut, kdy bude vyhlášen poplach.

To je poměrně výjimečná situace, jinak to tady tak trochu vypadá jako v iráckém ráji. Do nedohledna se táhnou palmové háje a kilometry zeleně se jasně odlišují od irácké pouště. Poláci, jak je vidět i tady na velitelské základně divize, vzali svoji misi vážně. Nejde jen o víc než dva tisíce vojáků, kteří tu jsou s veškerou použitelnou technikou, kterou polská armáda má. Působí tu i polská vojenská pošta, polští kaplanové a svůj stálý štáb tu má polská televize, rozhlas a na každém kroku narazíte na polské novináře. I přes občasné protesty jednotek jiných států, tomuto území dnes nikdo neřekne jinak než "polské". Naštěstí to neplatí ve všem. Kuchaři jsou z Indie, armádní obchod i telefony americké, a co se týče disciplíny, ta je tu taková světová. Salutuje se jenom z legrace a zdraví se "Dobrý den", hodnost, nehodnost. Ostatně ani důstojníci se s výložkami moc nevytahují, protože čím vyšší důstojník, tím větší hrozba, že bude zabit.

Pokud jde o počty vojáků, bude na tom Česká republika s necelou stovkou vojenských policistů asi dvakrát hůře než Honduras nebo Maďarsko. Druhou stranou mince je, že v současnosti nic nebezpečnějšího, než být v Iráku vojenským policistou spojeneckých sil, neexistuje. A kdo vidí situaci v iráckých městech na vlastní oči, musí dát za pravdu naší dnes už bývalé velvyslankyni v Kuvajtu. Česká nemocnice by tu byla určitě i pro příští měsíce velmi potřeba. Bohužel ale o takových věcech rozhodují lidé od pražských stolů a stejní odvolávají i velvyslankyni, která má znalostí o dnešním Iráku stokrát víc než všichni tito rozumbradové dohromady. Ostatně je symbolické, že tady uprostřed Iráku se sešla celá střední Evropa. Jen Česko, které si vybralo snazší britský sektor, tu chybí. Ať mi pak někdo v Praze mluví o důležitosti visegrádské spolupráce pro Česko. Tady v babylonské věži se neměří slovy, ale skutky.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)