Leden 2004

Modli se a pracuj

Erik Tabery

Vztah státu a katolické církve je na bodu mrazu. Církevní odbor ministerstva kultury obviňuje katolické hodnostáře ze snahy ovlivňovat politiku a ti zase ministerstvo ze zaujatosti a předsudků. Vláda tedy hledá řešení, jak vztahy napravit. Jednou z možných variant je „převod“ církví z ministerstva kultury pod místopředsedu vlády Petra Mareše. To ale nebude jednoduchá cesta.

Politika na srazu

Proč by se měl celý jeden odbor ministerstva kultury přenášet pod jiného člena vlády? Důvod se jmenuje Jana Řepová. Ředitelka církevního odboru na Dostálově úřadě totiž svým hodnocením katolické církve pobouřila její hodnostáře natolik, že už nejsou ochotní s ní o čemkoli jednat. I proto se za jejího šestiletého pobytu ve funkci nepohnuly restituce církevního majetku a financování církví.

„Já cítím vážné nebezpečí, že se určitá skupina katolických představitelů snaží dostat do světa politiky a zasahovat tam, kam jim to nepřísluší,“ vysvětluje ředitelka Řepová svůj kritický postoj ke zdejší největší církvi. S jinými problém nemá, protože jsou příliš malé, a tím pádem i slabé. Jenže komplikace nastává s hledáním konkrétního příkladu. „Vy nevidíte třeba návštěvy sudetoněmeckých dnů jako vměšování do státní politiky?“ ptá se po delší odmlce paní Řepová. Má tím na mysli rok starou návštěvu arcibiskupa Jana Graubnera v Norimberku, kde odsloužil mši za smíření mezi oběma národy. Stejně neuchopitelná je i zmínka o „určité skupině“ zpolitizovaných kleriků. „Kdo to je? No tak třeba u pana kardinála vidím evidentní snahu zapojit se do politického života,“ říká paní Řepová. „On například žádá slušné zacházení od státu – a já se musím ptát: Proč chce pan kardinál slušné zacházení, když my mu přece vůbec neubližujeme.“

Jana Řepová se podílela na vzniku církevního zákona, jejž loni koncem roku napadl ústavní soud. (Je ovšem třeba připomenout, že zákon neuvedla v platnost Dostálova ředitelka, nýbrž poslanci, kteří normu schválili i přes předchozí zamítnutí v senátu.) Co se ústavnímu soudu nelíbilo především? Například paragraf dovolující státu uzurpovat si prostřednictvím ministerstva kultury právo schvalovat či zamítat vznik „poboček“ jednotlivých církví. Lidsky řečeno – stát by například rozhodoval o tom, jestli smí vzniknout ta či ona farnost. „Jejich právní existence,“ komentovali to soudci, „ale často vyplývá nikoli ze státního, nýbrž z kanonického práva, a státní moc proto nemůže mít ambici tyto instituce právně regulovat.“ Druhým kritizovaným bodem byl předpis dovolující církvím provádět pouze činnost „za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry“. To znamená, že charity, zdravotnická či sociální zařízení by de facto přestaly fungovat. Ústavní soud pak konstatoval: „Takto restriktivně vymezené pojetí je ve zjevném rozporu se samotným cílem a smyslem církví a náboženských společností a svědčí o jejich zásadním nepochopení.“

Zrádná péče

Že příchodem Jany Řepové do čela církevního odboru vzniknou problémy, bylo zřejmé ještě předtím, než se tak v říjnu 1998 stalo. Dva roky předtím totiž, ještě coby poradkyně premiéra Václava Klause, vypracovala materiál vyzývající církve, aby „zachovávaly neutralitu vůči politickým událostem ve státě“, a aby se soustředily pouze na „poskytování služeb odpovídajících účelu existence daných zařízení, nikoli na zvýšení počtu věřících“. Dokument vzbudil nevoli i mimo církevní kruhy. V lednu roku 1997 jej na zasedání kabinetu ostře kritizovali například ministři Pavel Bratinka, Josef Lux a Jan Ruml, který Klausovi vytkl „dirigistický přístup“ k církvím. „Mně se tehdy nelíbilo, že kardinál Vlk kritizoval Václava Klause, na to podle mne neměl nárok,“ vzpomíná sama autorka varování. „A měla jsem obavy, že za církevní péčí o nemocné by se mohla skrývat snaha zvýšit si počet věřících.“

Všechny citované materiály a výtky jsou podle představitelů katolické církve jen zlomkem komplikací, které jim Jana Řepová provádí. „Komunikujeme spolu jen prostřednictvím dopisů. Nic jiného nemá smysl, protože na ústní dohodu nemůžeme dát,“ říká Mojmír Kalný z České biskupské konference. „Ano, nemůžeme, ale to proto, že dohody neplní biskupská konference,“ reaguje na to ředitelka Řepová. Letos v létě ministr kultury Pavel Dostál prohlásil: „Nebaví mne už se hádat s církvemi, ať to dělá někdo jiný.“

Zatím je shoda v tom, že by církve mohly přejít pod místopředsedu vlády Petra Mareše. „Je třeba najít cestu k normální diskusi a na tu jsem připraven,“ říká Mareš. Katolická církev se tomu nebrání. „Nám je jedno, které ministerstvo to bude řešit. Pro nás je jen podstatné, aby na druhé straně stolu nestál nikdo, kdo bude nějak předpojatý,“ říká biskup Václav Malý.

Tak rychle to ale nepůjde. Přesun odboru by se musel řešit zákonem, a musel by tedy projít parlamentem. Občanští demokraté a komunisté jsou ale kategoricky proti. Stejně jako Jana Řepová. „Pokud by nás přesunuli pod Petra Mareše, dala bych výpověď, protože jde o politicky motivovaný krok, který má posílit moc katolické církve ve státě, a to já odmítám,“ varuje ředitelka. „To jsou nesmysly,“ říká na to vicepremiér Mareš. „Jsem předseda liberální strany, která se s církví liší v názorech na celou řadu věcí. Na druhé straně ale vím, že církve mají ve společnosti nezastupitelnou roli a musí se s nimi mluvit.“

(Respekt)